Cesta za poznáním města Jílového u Prahy a setkání s Františkem Nedvědem

Za poznáním města Jílového u Prahy

Po zabydlení na chatce v Lukách nad Medníkem jsme si chtěli omrknout okolí a taky něco případného koupit v o kousek vzdálenějším městečku Jílovém u Prahy. Město se nachází asi 20 km od hlavního města a asi 3 km od pravého břehu Sázavy. Dnes je to spíše rekreační oblast. Ve středověku zde byly i významné zlaté doly. Původně jsme chtěli jet vlakem, ale bylo nám řečeno, že bychom museli jít od vlakové zastávky asi 4 km, než se dostaneme do města. Což, mě by to nevadilo, zas bychom viděli něco jiného, co by nás určitě nadchlo, neboť Posázaví je nádherné. Ale rozhodlo se, že pojedeme autobusem, který nám zastavil přímo na náměstí v Jílovém.

Jeli jsme z Luk přes náves, kde mě zaujala malá zvonička, ke které jsem se chtěla později vypravit, ale bohužel nevypravila, nějak to časově nevycházelo. Nebe bylo také dva dny samá šmouha, z něhož se co chvíli spustil déšť. A zmoknout někde durch, to by se mě nelíbilo. To z výletu člověk pak nic nemá. Ale není všem dnům konec, neboť o 3 vlakové stanice bydlí moje dcera a já za ní jezdím a vždy se někam spolu vypravíme na výlet.

My jsme jeli do dost prudkého vrchu, samá serpentina, a míjeli jsme pasoucí se stádo koní, kde mě velice zaujali grošáci, které se mě moc líbí, až jsme po půl hodince dojeli do Jílového. Náměstí bylo dost veliké, neslo název Masarykovo. Vévodila mu nádherná radnice, která tu stála už v době pozdně gotické. Později byla opravena v renesančním stylu, ale ta zase v r. 1636 vyhořela. Takže páni radní byli bez radnice dlouhou dobu. Až v r. 1724 se začala stavět nová radnice v nynější podobě, která slouží až doteď. V r. 1854 obec přistavěla k věži ještě další budovu a o rok později ještě šatlavu, aby měla kam ukládat provinilce.

Na náměstí se dále nachází restaurace a to nejen jedna, ale ta, která mě nejvíce zaujala, byla se soškou sv. Floriána nad vstupem. Soška mně nepřipomínala světce, který je patronem hasičů, spíš nějakého skřeta. A nepovedla se mě, neboť můj Maxík zas cuknul vodítkem a bylo „vymalováno“, o čemž jsem hned nevěděla, neboť jsem si myslela, že jsem ho vyfotila 2x, což někdy obvykle dělám u zajímavých námětů a pak vyberu lepší fotku. Pokračovali jsme dál prohlídkou dalších domů. Na jednom domě byla pamětní tabule zakladatele muzea Leopolda Čiháka, který zde žil a sepsal také paměti města Jílového. Dále se tu nachází gotický kostel sv. Vojtěcha ze 13. století, u něhož byla při boční straně socha sv. Jana Nepomuckého. Za ním byl zajímavý dům a od něj nádherný výhled do krajiny. Před kostelem stála budova muzea, dříve nazývána „Domem Mince“ z r. 1356 a na protějším rohu zas budova Obecního domu. Náměstí jsme procházeli a taky koukali, kam bychom zasedli, abychom si dali něco dobrého na zub, protože byl čas oběda. Zasedli jsme na jedné zahrádce u restaurace a já si poručila smažák, který se mnou trochu ujídal Maxík. A zapili to pivkem, tedy jenom já, on dostal vodičku. Pak jsme pokračovali další prohlídkou druhé strany. Prošla jsem branou vedle radnice na druhou stranu a obešla celý blok domů zezadu. Trochu dál jsem viděla v Husově ulici, jejíž název byl dost viditelný, věž kostela církve československé-husitské a vešla zas nazpět na náměstí ulicí, která vedla ke kostelu. Poblíž kostela byl park, při jehož úpatí stál památník obětem války.

Tak jsme si zhruba prohlédli město a já usedla na lavičku v parku. Lavička byla zhotovená ze silných fošen, mezi nimiž byly mezery. Z jedné takové mezery Maxík vydoloval papírový kapesníček, který tam někdo „odhodil“. A protože to je jeho obvyklá činnost, když narazí na takovýto „suvenýr“ někde na ulici, a já to hned v začátku vidím, tak ho okřiknu, a on ho okamžitě pustí, ale jakmile jej má už v „tlamě“, tak ho fest drží a nechce se s ním už rozloučit. A tak se vždy snažím mu ho z ní vydolovat, což jsem taky udělala a odhodila dál, protože se toho štítím. Ale co se nestalo. Šel okolo pán a říká: „Támhle je koš!“ A on to byl náš písničkář František Nedvěd s rodinou. Už jsem mu viděla jen záda. Samozřejmě že mě to zamrzelo…V té spáře na lavičce byl zasunut ještě další kapesník, ale ten by už můj pes nevydoloval, byl hluboko zasunut. A tak jsem koukala, jak odcházeli, vešli přes ulici někam do obchodu a já seděla na lavičce dál. Pak jsem ale vstala a šla se jen tak nenápadně projít okolo krámu, kde byli a oni seděli uvnitř, bylo to nějaké bistro. Vrátila jsem se na lavičku, moje kolegyně si taky něco prohlížely, až vidím, jak z obchodu vyšel František Nedvěd a kráčel k lavičce, která byla kousek dál od mojí. Po chvíli za ním vyšel i jeho syn Vojta. A najednou ve mně uzrálo rozhodnutí, že ho poprosím o fotku. A tak jsem Maxíka uvázala k lavičce a šla k němu.

No, zkrátka to shrnu, byl velice milý, vstřícný k mojí prosbě, udělal mně pózu a dokonce jsem si ho „cvakla“ 3x a vybrala jsem si tu nejlepší. Až později mě zamrzelo, že jsem se i já mohla s ním vyfotit, když tam byl jeho syn, který by nás cvaknul. Ale pozdě „bycha honit“, jak se říká, stalo se, a mám aspoň takovýto úlovek. Vysvětlila jsem mu i situaci s kapesníkem, která nastala, když šel zrovna okolo mě, abych se trochu „očistila“.

No a tak mám jeden krásný a mimořádný zážitek na městečko Jílové, že jsem se osobně setkala a prohodila pár slov s Františkem Nedvědem, jehož písně mám ráda.

Po tomto odpočinku jsme se přesunuli k autobusové zastávce a vyčkali našeho autobusu, jenž nás dovezl zase k našemu přechodnému bydlení do Luk pod Medníkem.

A další den jsme vyrazili prozkoumat břehy Sázavy a to byla nádhera, to bylo pokoukáníčko, to dostala dušička i srdíčko pořádně zabrat…