z Chotouně okolím Jílového u Prahy

utajené prameniště  •  Fotografie (8)  • Foto: bezprezdivky

Kam a jak jedeme?

Do Břežan jsem se podívat musel, bylo mi ale jasné, že práce tam mám tak na dvacet minut. A najede se nějakých sto dvacet kilometrů. To mi přišlo jako plýtvání, zorganizoval jsem to nakonec jako výlet. V pátek tam dojedeme, odpoledne si projdu místo činu, kousek se vrátíme a přespíme u Jílového. V sobotu se projdeme a odpoledne dojedeme domů. Neděli jsem chtěl věnovat zpracování získaných materiálů tak, abych mohl v pondělí odevzdávat. A ubytování se nabízelo kousek od Jílového, ve vesničce Chotouň.

tady se těžilo zlato  •  Foto: bezprezdivky

Vyrazili jsme, jak se předpokládalo. Měl jsem trochu vítr z nové dopravní situace mezi Radotínem a Zbraslaví. Po dostavbě dálnice jsme tam ještě nejeli, nevěděl jsem, co mě tam čeká. Strach byl oprávněný. Takové ty „brejle“, několik jsme jich projeli, ale nakonec cedule ukazovala do neurčita a já skončil na strakonické dálnici. Samozřejmě bez známky. Naštěstí byl po chvilce sjezd na Lipence, za ním hned křižovatka a na ní odbočka tam kam jsme potřebovali, do Zbraslavi. Odtud už byla cesta, nepočítáme-li úděsnou silnici v Jílovém k řece, bez problémů. Na místě samém jsem opravdu byl tak asi dvacet minut. Přesně, jak jsem předpokládal. Problém byl řešitelný, i když jsem, díky tomu, že už čtrnáct dní nepršelo, objevil kousek od lokality prameniště, kterého si dosud, zdá se nikdo nevšiml (a jestli ano, nemluvil o něm).

To je ten tmavý proužek na zoraném poli, vede až k rybníku, který je níže. Možná tam byl dříve i potůček. Jestli tam budou jen trochu chytří, zase bude.

zamlžený výhled předjarní  •  Foto: bezprezdivky

Vrátili jsme se do Jílového, odbočili na Chotouň a jali se hledat penzion. Nebylo to tak jednoduché, jak se podle mapy zdálo. Věděl jsem, že mám dojet k nějakému většímu areálu obehnanému zdí a před ním odbočit Doprava. Ale ta cesta se mi vůbec nezdála, taková hodně polní. Doprava jsme odbočili až u místní sjezdovky, která byla, i přes poměrně teplé počasí, v provozu. Paní, které jsem se zeptal, povídala:“ „To se musíte kousek vrátit, až za ten mlýn, na konci plotu je odbočka. Nelekněte se, je dost strašná. Po ní pojedete a po pravé straně ten penzion je.“. Paní měla pravdu, odbočka strašná byla. Po sto metrech jsem zaparkoval u obecního úřadu (i k němu vedla, zajímavůstka je, že Chotouň patří pod vedlejší obec Pohoří, ale obecní úřad mají tady). Další cestu jsem šel radši obhlédnout pěšky. Penzion jsem našel, dva pejsci tam běhali po dvoře, klece s papoušky jsem tam viděl. Vrátil jsem se k autu, a dojeli jsme na místo určení. Až na to zadrhnutí spodkem o terénní vlnu to i šlo.

Ráno bylo jasné, i když březnově chladné. Pro auto jsme se měli zatavit po poledni, zatím že nám ho psiska pohlídají. Tak jsme vyrazili na první letošní společnou procházku.

Naplánována byla po modré značce naučné stezky, ta začínala kousek od penzionu. Stoupala mírně do kopce, cestička pěkná, ale vzápětí přišla první překážka. Řádili tu lesáci, takže jsme se museli prodírat změtí ořezaných větví. Oni prostě nějakou cestu nerespektují. Naštěstí byla takto „upravená“ paseka dlouhá jen pár desítek metrů.

Vzápětí nastala potíž druhá. Pavlína mě na pasece předběhla, narazila na křižovatku a vydala se po modré značce. Bohužel to nebyla ta naučná, ale běžná turistická. Ke všemu vedla skoro kolmo do kopce. Veškerou kapacitu svých hlasivek jsem spotřeboval, abych ji přivolal zpět.

u Turyně  •  Foto: bezprezdivky

Naučná stezka vedla docela příjemně po úbočí svahu nad potokem a začaly se objevovat první známky těžby zlata, která tu stovky let probíhala.

Kopec jsme obešli a ocitli jsme se v osadě Borek, šli dále po úbočí a byly pěkné výhledy. Naneštěstí pěkně zadrátované, a když už ta elektrická vedení trochu přestala, nastal typický polední opar.

Naše modrá naučná se teď snoubila s červenou a mělo to tak zůstat ještě nějakou dobu. Začali jsme stoupat, zatím mírně a už ne po pěšince, ale po asfaltové cestě. Rybníček, který jsme míjeli, byl ještě zamrzlý.

Trochu podivnou okličkou jsme došli až poslednímu pokusu o těžbu zlata v okolí, štolu Halíř. Je i přístupná, ale ne v tuhle časnou roční dobu. I tak bylo okolí pěkně upravené.

štola Halíř  •  Foto: bezprezdivky

Přečetli jsme si informační tabuli a měli vyrazit dál. Nechal jsem Pavlínu udělat první dva kroky, pak jsem ji zadržel. Zase šla na opačnou stranu. Vrátil jsem ji správným směrem, sestoupili jsme k potůčku a při pohledu na rozcestník a při pohledu na kopec nad ním jsem začal uvažovat o návratu po té cestě, po které jsme přišli. Bylo mi to rozmluveno. Šli jsme dál. Do toho kopce. Samozřejmě mi děvče začalo utíkat. Kopec se trochu umoudřil, Pavlína počkala, protože jí bylo divné, že na dvě červené značky připadá jen ta jedna modrá. Vysvětlil jsem jí to šetřením. Vždyť ještě nějakou dobu vedou po stejné cestě. Vydala se tedy bujaře stoupat. A já se chvílemi kochal.

Kousek za těmihle kamínky se pěšina se značkami napojila na asfaltku. Po pár stovkách metrů byla na smrku s trochu převislými větvemi veliká modrá šipka doleva. A opravdu, po pár metrech odbočovala, opět dobře značená, pěšinka, zase pěkně do kopce. Nahoře, na plochém temeni, a podle cedulky i na nejvyšším místě širokého okolí, byl přístřešek s lavičkami, ovšem bez Pavlíny. Bylo evidentní, že odbočku přehlédla a míří kamsi do neznáma. Navíc neměla signál, dovolal jsem se na třetí pokus. Přišla za čtvrt hodinky. Samozřejmě jsem dostal vynadáno, že pořád čumím do mapy a to se mi to pak jde. Je pravda, že jsem mapu měl, ale poněkud starší. Tahle značka na ní nebyla.

cesta na Kněží horu  •  Foto: bezprezdivky

Dál už to bylo z kopce. Na úbočí Kněží hory byl pěkný mrazový srub, ale zrovna nad ním stálo sluníčko, obrázek tedy není. Tentokrát jsem šel vepředu já a další odbočku jsem nepřehlédl. Šlo se totiž po zaječích pěšinkách a ta jakoby hlavní vedla rovně. Odbočovalo se Doprava. Je pravda, že ta větší pěšina by na lesní cestu, na kterou jsem vyšel, vedla taky, ale zase by se zadělávalo na kráčení opačným směrem. Od zaječí pěšinky se odbočovalo Doprava. Lesní cesta byla zpočátku pěkná, ale bry se začali projevovat naši „přátelé“, lesáci. Místo cesty rozbahněné vyježděné koleje (a to nepršelo), prodírala se tím vejtřaska, které jsme s obtížemi uhýbali, protože kolem cesty byla zrovna houština.

pod Kněží horou  •  Foto: bezprezdivky

Naši modrou naučnou protnula zelená, kvalita cesty se na chvilku zlepšila, ale kolem ní se hromadilo vytěžené dřevo. Brzy jsme poznali, kde že se těžilo. Nová paseka, na jejím začátku křižovatka, stromeček se značkou byl na některé z těch hromad. Obě cesty stejně široké a stejně rozježděné. Dali jsme se po té vlevo, přebrodili bažinu, která tu vznikla, a za chvíli se smířili s tím, že po téhle cestě jsme jít neměli. Značka nikde. Směr byl v podstatě v pořádku a bažinu se nám znovu absolvovat nechtělo. Scházeli jsme z kopce a proti nám běžela děvenka se dvěma pejsky. Byla dost udýchaná a možná i ráda, když jsme ji zastavili dotazem, kam se po téhle cestě dostaneme. Byla na tom stejně jako my. Jí se záhadně ztratila zelená. V tom jsme jí poradit uměli, před chvílí jsme ji přece potkali. Ze setkání určitě vyšla lépe ona. Šli jsme dál a na rozcestích se drželi vpravo. Potom jsme míjeli rokli, kterou jsem měl i na zastaralé mapě. Jít podél ní slibovalo dojít do míst, kde bychom se mohli zorientovat. Brzy jsme narazili i na pěkný potůček.

Kousek níž byly nějaké chaty, od nich už byl terén trochu neschůdný, muselo se šplhat. Chvíli jsme tápali, za šplhací partií byl starý úvoz, za ní další chaty a dokonce lidi. Naneštěstí ten děda, se kterým jsem se chtěl poradit, byl úplně hluchý. Z pěti metrů jsem na něj volal a jemu trvalo hodnou dobu, než zjistil, odkud se ty podivné zvuky ozývají. Za pomoci sousedky nás poslal Doprava a nahoru. A opravdu, byla tam cesta a dokonce i ztracená značka. Už jsme se jí udrželi a za nějakých dvacet minut jsem byl u auta. Pavlínu jsem nechal u obecního úřadu, podařilo se mi tedy projet bez odřeného podvozku.

Za čím jedeme?

První výlet roku 2011. Ještě sice předjaří, ale už se docela chodit dá, i když atrakce jsou ještě v zimním spánku.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

potůček při bloudění  •  Foto: bezprezdivky

Ubytování jsme našli v Chotouni, jídlo lze obdržet v Jílovém. U štoly Halíř je taky občerstvení, ale jen v sezóně.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Kraj pěkný, ale zdá se, že těžební dřevařské firmy se na něj vrhly jako kobylky. Těžko je pak městu Jílové u Prahy udržuje naučná stezka.

Ostatní informace

V sezóně se platí vstupné do štoly Halíř (lze dohledat na netu), mimo sezónu se tam pochopitelně nelze dostat (možná při předchozím objednání). Díky zásahům zločineckých dřevařských firem je vhodné mít aktuálnější mapu, než jsme měli my.