Cestování po Gambii
Cestování po Gambii
Chce-li někdo navštívit černou Afriku, měl by zvolit Gambii, kam je z Evropy podstatně blíže než do mezi turisty populárnější Keňi. Gambie je i na africké poměry politicky stabilní. Od vyhlášení nezávislosti v roce 1965 se zde odehrál jen jeden státní převrat v roce 1994, kdy poručík Jammehen, který je od té doby prezidentem, svrhl tehdejšího prezidenta Jawaru. Pokus o převrat v roce 1981 zvládl Jawara s pomocí Senegalu. Gambie má také řeku a moře plné ryb, což spolu s výkonným (opět na africké poměry) zemědělstvím zajišťuje dostatečnou obživu pro necelé dva miliony obyvatel.
Cestování po Gambii
Dovolenou jsem si zajistil u cestovní kanceláře Fischer. Letěli jsme z Prahy s mezipřistáním na Kanárských ostrovech. Z letiště k hotelu v Kololi nás odvezl standardní autobus. Zaplatil jsem si dva fakultativní výlety. Do Albredy, kde se měl narodit Kunta Kinte, hrdina seriálu Kořeny, natočeného podle knihy Alexe Haleyho. Do Banjulu jsme jeli autobusem a odtud do cíle výletu po řece Gambii lodí. Druhý výlet do jižní Gambie jsme absolvovali na Tatrách V3S, které rozbité silnice, lépe řečeno cesty samý výmol, spolehlivě zvládly.
Ubytováni jsme byli Kololi. Přímo před hotelem bylo stanoviště taxíků. Ceny ale měli dost vysoké, proto když jsme se rozhodli navštívit hlavní město Banjul, vyšli jsme na silnici kousek od hotelu, stopli taxík a dohodli si přijatelnou cenu. Náhodou šel kolem šéf taxíkářů od hotelu, který se začal s našim taxikářem hádat a i nás se snažil přesvědčit, že musíme použít jeho taxík. Diskuse mě za chvíli přestal bavit a tak jsem mu řekl: „Gambie je svobodná země, tak můžeme jet s kým chceme!“ a s partnerkou jsme do taxíku nasedli. Taxi boss mi alespoň pohrozil: „Gambie je svobodná země, ale vy tu jste poslední den. To vám zařídím.“ (Pochopitelně nezařídil nic.) Ani při jiných příležitostech jsme nepoužívali hotelové taxíky. Do Banjulu jsme jeli ještě jednou. Protože jsme nechtěli, aby se na nás lepili nežádání průvodci, o kterých se ještě zmíním, požádali jsme jednoho z hotelových beach boys, jmenoval se Kryšpín, aby jel s námi. Opět jsme si na silnici stopli auto, tentokrát to nebyl taxík. Dohodli si cenu a nasedli. Po pár desítkách metrů nás zastavila vojenská hlídka a vojáci začali kontrolovat doklady řidiči i našemu příteli z pláže. Po nás dokumenty nechtěli, ale velitel hlídky nám vysvětlil, že můžeme jezdit pouze taxíkem a ne jen tak nějakým autem, protože to není pro bělochy bezpečné. V cestě do Banjulu jsme i s Kryšpínem pokračovali autem, do kterého nás posadil. Zajímavé, že to také nebyl taxík.
Nejlepší způsob jak poznat lidi, je cestovat veřejnou Dopravou. Hotely v Kololi spojuje autobusová linka, která funguje tak, jak je v Africe, ale nejen tam, zvykem. Bez jízdního řádu, kdo má zájem se svézt, postaví se na silnici a po chvíli čekání mu autobus, resp. mikrobus zastaví. Veřejnou Dopravu určenou pro domorodce jsme vyzkoušeli při výletu na Paradise beach v jižní Gambii. Na této pláži jsme byli v rámci jednoho z fakultativních výletů. Zalíbila se nám natolik, že jsme se tam čtyři vydali ještě jednou. Tam jsme jeli taxíkem. Zpátky jsme chtěli použít také taxík, ale jediný, který tam byl, měl poruchu. Nezbylo nám nic jiného, než se dopravit na čtyři kilometry vzdálenou silnici autobusem. Autobus, opět jak je v těchto krajích obvyklé, se neřídil jízdním řádem, ale odjížděl, až když byl zcela zaplněn. Pomalu se plnil hlavně ženami, které se vracely z práce. Kousek od pláže kuchaly a sušily ryby. Během čekání jsme pomáhali i naložit balíky sušených ryb na střechu autobusu. Autobus už b\l plný, když přišel taxikář. Poruchu opravil a je nám k disposici. V autobuse se zvedne nepředstavitelný řev. Nedá se poznat jestli nadávají taxikáři nebo nás prosí, abychom z autobusu nevystupovali. Autobus by nezaplněný neodjel a čekat možná i hodinu ve vedru než se najdou další čtyři cestující nemůže být nic příjemného. Odjíždíme proto autobusem. Na silnici vystupujeme a stopneme si taxík. Řidič co chvíli zastaví, pošteluje něco v motoru, aby mohl pokračovat v jízdě. Když se ho ptám: „Nějaký problém?“, s bohorovným klidem odpovídá: „Žádný problém, to je Afrika.“ Jednu chvíli nám ale zatrnulo. To když odbočil ze silnice na rozbité cesty. Už v duchu vidíme titulky v novinách „Čtyři čeští turisté uneseni v Gambii!“ Situace se ale hned vysvětlila. Taxikář jen objížděl policejní kontrolní stanoviště, přes které by vzhledem k technickému stavu svého auta neprojel. Kontrolní stanoviště policie na silnicích patří k africkému koloritu. V Gambii ale není jejich hlavním účelem vybírání mýtného od cizinců.
Bohužel jsem se nedostal do Georgetownu ve vnitrozemí, který byl za britské správy hlavním městem kolonie. Z Banjulu je to jen nějakých 300 km, tedy méně než např. z Prahy do Ostravy. Po tamějších cestách necestách by to byl dvoudenní výlet, na který jsem nikoho nepřemluvil a sám jsem si přeci jen netroufal.