Chiang Mai - THAJSKO - LONG NECK TRIBES – ANEB CO MĚ OPRAVDU DOSTALO

Fotografie (23) • Foto: lenpri

Z příjemného městečka Chiang Mai jsme odjeli do ještě příjemnějšího městečka Chian Rai, ještě více na sever Thajska a blíže k hranicím s Laosem, což byl náš další cíl. U zdejších cestovek mě překvapila nabídka zájezdů za dlouhokrkými ženami a začala jsem být tak trochu jako na trní, protože jsem před naší cestou shlédla o nich dokument a moc jsem toužila je vidět na vlastní oči. Jenomže vesnice, o níž pořad byl, byla někde až na hranicích s Barmou, odkud tyto kmeny pocházejí, a to už bychom časově nezvládali. Skutečnost, že žijí i blízko měst, které jsme měli v itineráři, byla pro mě velkým, dokonce narozeninovým překvapením. Celodenní výlety cestovek zahrnovaly asi deset cílů, z nichž nás ve skutečnosti zajímala pouhá dvě místa - čajové plantáže a mě samozřejmě dlouhokrké ženy. Protože nesnášíme obecně organizované výlety, kdy se musíte podřídit jasnému plánu, zvolili jsme si svobodnou volbu výletu na motorkách, které jsme si půjčili v místní půjčovně.
Bohužel nám chyběly informace, kde „long neck woman“ najdeme. Knižní průvodce Lonely Planet o nich zarytě mlčel, cestovky nám to vykládat nehodlaly, když pohrdáte jejich nabídkou a nechcete jim nasypat měšec peněž a pouze slečna v hotelu (kde ovšem rovněž nabízejí zájezdy cestovek), nám jen orientačně zapíchla prstem na velmi nepodrobnou mapu.
Nebudu unavovat popisem cesty. Čajové plantáže jsme našli celkem snadno a potom jsme zcela náhodou objevili i jednu nefalšovanou horskou vesnici. Jakmile jsme zastavili naše motorky, nejprve vyběhly děti, a když domorodci zjistili, že přijeli turisti, hned na sebe stará domorodkyně navlékla čapku a podkolenky a vyběhla nám ve vytahaném modrém triku vstříc. Samozřejmě jsme stařence i dětem dali nějaké peníze, abychom si je mohli bez nějakého studu fotit. Byli jsme dokonce pozváni i do skromného příbytku, kde sice neměli skoro vůbec nic, ale televize, satelit a Lednice nechyběly. Přesto jsme byli opravdu šokováni podmínkami, ve kterých domorodci žijí. Trochu mě to připomenulo dobu, kdy jsem s rodiči jezdila pod stan na Lipno. Poté jsme šli více do nitra vesnice, ale když se začali domorodci hrnout ze svých obydlí směrem k nám, raději jsme vyklidili pole za doprovodu mnoha místních dětí. Tolik peněz jsme zase neměli.
Jenomže to pořád nebyly ty dlouhokrké ženy, které jsem moc chtěla vidět. Lidé v místních vesnicích, kterými jsme projížděli, buď nevěděli nic, nebo nám nerozuměli a my zase nerozuměli jim.
V jednom městečku jsme udělali zastávku a ocitli se u lékárny. Usoudili jsme, že paní v lékárně bude jistě vzdělaná žena a třeba nám pomůže. Jenomže když se v lékárně držíte za krk a snažíte se zeptat na dlouhokrké ženy, nemůže to dopadnout jinak než nedorozuměním. Chvíli trvalo, než paní magistra pochopila, že nás v krku nebolí. Jenomže neznala odpověď na naši otázku a předala nás sousedovi, IT odborníkovi, který prodával cartridge do tiskáren. Pomocí navigací a map na googlu nám asi po půl hodině ukázal, kde se nachází náš cíl. S údivem jsme zjistili, že vesnice není až tak daleko od města Chiang Rai. Vesnici jsme nakonec skvěle trefili. Bylo odpoledne, veškeré cestovky byly už pryč a my procházeli vesnicí téměř osamoceni.
Vesnice Hill tribes KAREN byla takovým trochu skanzenem. Zaplatili jsme vstupné a pak si mohli prohlédnout z vnějšku obydlí horských kmenů a potkat se s jejich obyvateli. Ve vesnici žije více kmenů pohromadě. Ano, je to sice něco jako skanzen, ale ti lidé tu doopravdy žijí a dlouhokrké ženy mají na svých krcích opravdu nefalšované těžké mosazné kruhy. Domorodci přesídlili v 80. letech do Thajska z Barmy kvůli rozsáhlým ozbrojeným konfliktům. Měla jsem z toho všeho opravdu rozporuplné pocity. Po zaplacení vstupného jsem se cítila lépe při focení domorodců a uklidňovala jsem se pocitem, že tohle dělají dobrovolně, a že s tím vším okukováním vlastně počítají.
Dlouhokrké ženy zde celé dny sedí, tkají své šály, vyrábějí suvenýry a za toto dostávají od svých thajských „majitelů“ mzdu. V podstatě vesnice ani neopouštějí. Jejich možností je návrat do zoufalých podmínek utečeneckých táborů, kam je turistům přístup zakázán, nebo zpět do Barmy, odkud pocházejí.
Ženy nosí na krku velmi těžké mosazné kruhy obtočené kolem krku do spirály. U několika dívek jsme si všimli, že jim spirály rozdírají krk až do krve. Spirály navlékají i na nohy a na paže. Spirály jsme měli možnost si potěžkat při vstupu do vesnice a řeknu Vám, jsou opravdu velmi těžké. Tento zvyk zasahuje minimálně do 11. století a vztahuje se k prastaré legendě o první Kayan ženě, která byla dcerou mořského draka. Dívky se tak vyčesanými vlasy a dlouhými krky snaží napodobit tuto legendární dračí pramáti.
Odjížděla jsem z té vesnice s rozporuplnými pocity. Byla to směsice pocitů, kdy jsem byla velmi dojatá tím, že jsem viděla to, co jsem chtěla moc vidět na vlastní oči a na druhé straně jsem měla smíšené pocity z jejich života a přemýšlela jsem, zda jsou šťastní či ne, zda se cítí svobodní či ne, zda malé holčičky, kterým maminky nasazují těžké mosazné spirály mají možnost jiné volby ve svém budoucím životě……