Loading...
Chodsko je oblast, kde se mi moc líbí a kterou můj přítel - Moravák - zná pouze z okénka auta. Když jsem objevila na internetu výhodnou nabídku ubytování v hotelu Game v těsné blízkosti Klenčí pod Čerchovem, vůbec jsem nezaváhala a objednala jsem pobyt na čtyři noci ve 2. polovině května. Když jsme odjížděli, předpověď nebyla zrovna nejlepší, ale chodit se nechá za každého počasí. Jen ty výhledy pak nejsou tak nádherné.
Středa 18. května 2016
Když někam jedeme, tak vždy cestu tam věnujeme poznávání námi ještě neobjevených míst. Jenže zrovna na této trase z Plzně do Klenčí jsme snad už objevili vše. Nakonec jsme se rozhodli udělat první den exkurze po malých i větších pivovarech. Hned první a nejnovější je v Horšovském Týně. Ten jediný z tohoto města neznáme. Jenže je moc brzy. V restauraci hotelu Gurmán otevírají později. Je v krásně opravené budově hned vedle zámku, takže se tam zastavíme při zpáteční cestě. V infocentru nám nabízí pivo ve skleněných lahvích s keramickým uzávěrem, v restauraci točí prý víc piv a mají i petky. Takže klidně počkáme.
Další naše cesta vede do pivovaru Kout na Šumavě. Není to sice minipivovar, ale jejich pivo nám chutná. Cestou jsme si vzpomněli, že vždy jen z dálky vidíme altán ve tvaru kardinálského klobouku. Takže ještě před Koutem odbočujeme na Spáňov a po polní cestě jedeme k altánu. Ani jsme netušili, že tudy je to průjezdné autem až do Kouta. Altán je zajímavý, ale nádherná je odtamtud vyhlídka. Původně to byl skutečně altán, který byl umístěn v aleji, která vedla ze zámku v Koutě. Alej byl poražena, cesta rozorána, nyní leží na turistické trase, jsou tam i lavičky. Až později byla k němu doplněna pověst, že r. 1431 zde kardinál Cesarini ztratil kardinálský klobouk, proto prý zde byla postavena vyhlídka ve tvaru klobouku.
Pivovar v Koutě jsme našli snadno. U vchodu do areálu je psáno, že je zde prodej sudů i petek. Jen prodejnu jsme marně hledali. V hale je mezi sudy malý stolek a to je celá prodejna. Znali jsme jen desítku, tady měli i dvanáctku a tmavou čtrnáctku. Bohužel zrovna dvanáctku neměli stočenou. Nejdřív říkali, že bude zítra, pak za hodinu, ale než Ota došel pro drobné do auta, pána jsem uprosila a ten nám ji stočil. Sice nemáme etiketu, ale bez ní se obejdeme.
Ota se chtěl zajet podívat Německa do Furth im Waldu, kde mají zajímavé historické centrum a já zjistila, že tam mají i soukromý pivovar Dimpfl-Bräu. U něj jsme se zastavili nejdřív, hlavně proto, že jsme ho našli skoro v centru při hledání místa na zaparkování. A bylo to i naše štěstí. Piva prodávali jen do 12 hodin. Ale abych začala od začátku. Ani tady jsme neviděli žádnou prodejnu. Ota chtěl už skoro odjet. Já odvážně zaklepala na dveře – Büro (kancelář). Byla to snad spíš účtárna, ale když už jsem tam byla, tak jsem se zeptala, kde prodávají lahvová piva. V hale jich měli spoustu. Pochopila jsem, že u něj a také jsem pochopila, že jde hledat česky mluvícího zaměstnance. Bylo to skvělý. Byl to chlap z Nýřan, který tam léta dojíždí. Dělal v Plzni v Prazdroji, někdy po revoluci se zde nechal zaměstnat a dělá hlavního sládka. Nejen že nám něco řekl o jednotlivých pivech, která měli na skladě, ale také nám v rychlosti ukázal celý provoz. Takže skutečná exkurze po pivovaru, dokonce i s ochutnávkou piva a s pivním táckem. Za 6 piv jsme zaplatili 4 Eura, ještě jsme dostali radu, kde blízko a zdarma parkovat. Bylo to velké parkoviště u muzea Drachenhöhle. Zdálo se, že budova byla zavřená, parkoviště volné. Dokonce tam byly veřejné toalety, otevřené, čisté a kupodivu i zdarma. A do města sotva 0,5 km. Co víc jsme si mohli přát. Město není velké, prošli jsme ho snadno, vlastně dvě centrální náměstí a jedna hlavní silnice. Tím mám na mysli historické centrum.
Abychom měli dost informací o pivovarech, zajeli jsme ještě cca 5 km do vnitrozemí – do Arnschwangu. Pivovar Mühlbauer je hned na kraji. Není to nový pivovar, ale v r. 2002 byla instalována nová technologie a pravděpodobně vše nově opraveno. Na to, že byla středa 15. hodin, tam bylo naprosto liduprázdno. Dokonce i prodejnu jsme v areálu našli, ale také zavřenou. Pravděpodobně v areálu jsou i byty, jedna paní si nás z okna všimla a poslala nás o kus dál do města. Tam byla hospoda s označením toho pivovaru. Nabídka lahvových piv podle jejich katalogu nebyla kompletní, ale podařilo se nám koupit světlé, pšeničné a jeden speciál. U výčepu měli i nové jejich tácky, takže i ten máme.
A to byl konec pivního putování. Už jsme mířili do Klenčí. Daleko to nebylo, tak jsme se na jídlo nikde ani nestavěli. Jenže na hotelu to bylo, jako když tu chcípl pes. Obědy tu asi nepodávají, na večeři bylo ještě brzy, takže kromě recepce bylo vše zavřeno. Pokoj však byl hezký, velký, s vlastní sprchou a WC, a dokonce s balkonkem. Rychle jsme se tady zabydleli a na sluníčku na balkoně se najedli z vlastních zásob. Počítala jsem s tím, že je tady konec světa a že s jídlem na trasách bude problém, takže nějakou zásobičku jsme s sebou měli. Trochu jsme si odpočinuli po náročné cestě a vydali se do Klenčí. Našli jsme muzeum J. Š. Baara, Dům přírody s infocentrem, akorát zavírali. Hned kousek vedle na náměstí točili Bernarda a ve vedlejší vinotéce měli stáčená vína. Ochutnala jsem Dornfeldra, neměl chybu. Venku jsme poseděli, popili a když se ochladilo vyrazili na hotel a brzy šli spát. Nějak nás ten jarní vzduch zmohl.
Čtvrtek 19. května 2016
Když nám při příjezdu řekli, že snídaně formou bufetu se podává v půl deváté, zdálo se nám to dlouho. Ale nakonec jsme zjistili, že je to docela ideální. Ani se nám nechtělo vstávat. Zvlášť Otovi, ten byl celkově špatný, bolela ho hlava, měl pocit, že má horečku. Sice jsem tvrdila, že je to z přespání a z hladu, ale bylo vidět, že mu fakt není dobře. Je alergik, někdy takové problémy mívá. Po snídani se to trochu zlepšilo, vzal si Guaranu a řekl, že uvidí, jak mu bude venku. Naplánovali jsme poměrně dlouhý výlet na Starý Herštejn, moc jsem nevěřila, že to zvládneme. Já bych se sama určitě nevydala. Ale nakonec jsem asi měla pravdu já. Venku se oklepal, stoupání ho neodradilo a po chvilce už byl zase kus přede mnou. Sice tvrdil, že to není ještě ono, ale jeho stav se zlepšoval a začal si to užívat.
Cesta byla docela náročná. První 3 km byl opravdu prudký výstup, ale i celá další trasa byla hodně zvlněná. Jak jsme stoupali, přibývalo výhledů, ale samozřejmě nejvíc jich bylo nahoře. Bohužel obzory byly zamlžené. Na některých rozcestích byla zastřešená odpočívadla, informační tabule, protože se šlo tzv. Baarovou stezkou, ale také stezkou, kudy chodili Chodové při střežení hranic. Při cestě jsou i různé skalní útvary a vyhlídková místa, takže cesta určitě není nudná.
Legrace byla s Otou. Když jsme se dostali na rozcestí Škarmanka, kde bylo odpočívadlo s docela pěknou vyhlídkou, navrhla jsem oběd. Jemu se to zdálo brzy, ale já měla hlad a žízeň. Ještě doma upečený koláč měl v krabičce ve svém batohu. Vyndat mu to šlo, ale zpátky to nešlo. Popadl ho amok a začal vše z batohu vyhazovat - bundu, mikinu, pláštěnku,.... on je zpravidla kliďas, takže jsem na něj koukala chvilku překvapeně, ale pak jsem měla co dělat, abych se nezačala smát nahlas. Když takhle vzduchem letěly i krajíce chleba v pytlíku a já viděla, jak se začíná otevírat a představila si, jak se rozeběhnou krajíce po louce, už jsem to nevydržela a dostala jsem záchvat hlasitého smíchu. Čekala jsem, jak to ještě schytám i já, v lepším případě, že po mně taky něco hodí. Když byl chvíli klid a já se nemohla přestat smát, koukla jsem po očku po Otovi a on se už taky usmíval. Ještě mi ale chvilku trvalo, než jsem se uklidnila a přestala se chechtat. Ještě teď, když to píšu, je mi do smíchu.
Ještě kousek se šlo po relativní rovině, ale pak už nás čekalo jen a jen stoupání, a náročné. Cestiček na zříceninu je víc. Kudy šel Ota, jsem netušila, ten byl nahoře výrazně dřív. Já si samozřejmě vybrala tu nejméně schůdnou. Když už mi chybělo nahoru málo, zjistila jsem, že to nezvládnu. Dolů už to nešlo, ale ani nahoru. Volám na Otu, ať mi jde pomoct. Slyšela jsem ho zakašlat, ale na moje volání reagoval až se silným zpožděním. Prý si myslel, že s někým mluvím. Já bych ho snad zabila. Naštěstí jsem nespadla a nahoru mi přece jen pomohl. Moc tam toho z hradu nezbylo, ale výhledy byly hezké. Jenže začínalo pršet. Takže oběd se zase odložil. Kousek pod námi - na rozcestí Vranovské sedlo bylo kryté odpočívadlo. Než jsme se najedli, bylo po dešti.
Ota sliboval, že to bude už jen z kopce. Sešli jsme do Pivoně. Tam byl penzion, jenže cedule, že je otevřeno, byla zastrčena u popelnice. Zašli jsme se podívat ke klášteru. Kdysi to byla nádherná barokní stavba, již několik let má novou střechu, ale stále dál chátrá.
Do hotelu už nám zbývalo asi 8 km, ale z Pivoně stoupáme zase do kopce. A zase z kopce a zase do kopce. Ještě než jsme došli na nejvyšší bod zpáteční cesty, začalo bouřit. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Všude okolo stromy. Jsme skoro na nejvyšším bodě a bouřka sílí. Síly mi ubývají, přesto nezastavuji, snad ani nezpomaluji. Když jsme vyšli z lesa, vidíme, že snad bouřce utečeme. Mraky zůstávají za námi.
Konečně skutečně klesáme. Dokonce přestalo bouřit. Když jsme se dostali zhruba na 2 km od Postřekova, začíná pršet. A docela dost. Ota vytahuje i pláštěnku, já aspoň zjistím, jak moje nová bunda je nepromokavá.
Konečně jsme došli do Postřekova. Na trase jsme narazili na otevřenou hospodu U Hadamů, kde točili Chodovar. I přes nepříznivé počasí jsem nebyla z pauzy nadšená, očekávala jsem zakouřenou putyku, ale kdepak. Byla nekuřácká, bylo tam teplíčko, topili tam v kachlových kamnech - dřevem. Takže tam bylo příjemně. Ale nevařili. Akorát končil náš hokejový zápas s USA na MS. Na nájezdy naši prohráli, tím skončily ve čtvrtfinále a jedou domů. Bohužel.
Trochu jsme si odpočinuli, trochu se občerstvili, venku přestalo pršet a my vyrazili na posledních zhruba 2,5 km k domovu. Bylo půl osmé, ale restaurace v hotelu už byla zavřená. Moc jsem nedoufala, že by večer ještě měli nějakou polévku, ale nějakou teplou večeři bych si dala. Zázraky se nekonají, zase jsme se museli najíst z vlastních zásob. Ještě že jsme něco měli, kousek dál do Klenčí se nám už nechtělo. Spát jsme šli opět brzy.
Pátek 20. května 2016
Ráno slibovalo hezký den. Včera ráno jsem si bláhově myslela, že ze Starého Herštejna bychom mohli ještě dojít k pramenu Radbuzy. U zříceniny jsem už na to ani nepomyslela. I tak toho bylo až až. Jako Plzeňáci však pramen Radbuzy musíme vidět. Takže si uděláme výlet autem. Podle mapy to vypadalo, že bychom mohli dojet do Liščích domků, pak je to už kousek pěšky. Jenže po výjezdu z Pivoně zjišťujeme, že dál to nejde. Je tam zákaz vjezdu. Tato zajížďka má však tu výhodu, že jsme našli místo, kde jsem asi pře 25 lety byla se synem na krátkém jarním táboře. Zlomil si nohu a z nádraží by se sem nedostal. S vedoucími i některými dětmi jsem se znala, tak se tato varianta domluvila snadno. Dovezla jsem ho autem, z nádraží jsme dětem vzali batohy, takže spokojenost byla na všech stranách. Ale to jsem se dostala někam jinam, i když k příjemným vzpomínkám.
Další možnost je dojet do Závisti. A to je ta správná cesta. Kousek za vsí je menší parkoviště s informační tabulí, cesta je částečně upravená, takže se tam dostanou i lidé s kočárky, s dopomocí asi i vozíčkáři. Na cestě jsou odtokové příčné prahy, které by sami asi nepřejeli. Na odbočkách jsou šipky, u pramene altánek. Moc hezké místečko a zdá se, že je to jedna z mála věcí, které si obec udělala sama - bez dotací.
Když už jsme vyrazili autem, chtěli jsme dojet přes Horu sv. Sebastiána do Poběžovic, ale na trase byla objížďka, tak jsme museli přes Rybník a Mutěnín. V Poběžovicích je zámek, který se již několik let opravuje, ale je to tam zvláštní. U hlavního vchodu je cedule, že je to soukromý majetek, že je tam vstup zakázán. Jen to kousek obejdete, tak najdete infocentrum s možností vstupu do areálu zámku bez jakéhokoliv omezení. Zrovna tak je tam ještě jedna brána, kde je dokonce natažena červenobílá páska, zabraňující vstupu, ale z druhé strany se do tohoto prostoru opět dostanete. Tak jsme si to prošli, objevili jsme upravený čínský parčík, nakoukli do zámeckého parku. Objevili jsme místo, kde kdysi stála synagoga, obešli jsme kostel, dokonce od faráře jsme dostali pozvání podívat se dovnitř . I oltář nám nasvítil, abychom si ho mohli vyfotit. Chtělo by to vše mohutnou rekonstrukci, oltář je hezký dřevěný, ale všechno zašlé, zdá se že i vlhké. Navíc jim kostel praská, ale prý to hlídají a zatím to drží.
Dlouho jsme se nezdrželi, celé město je poměrně zanedbané. Jen jsme se zastavili kousek za městem, kde je židovský hřbitov. Jenže je obklopen řepkou, jejíž vůně mne doslova dusí, tak jsem raději zůstala zavřená v autě. Než Ota přišel, pochopila jsem, jak se mohou děti a zvířata za letních veder v autě udusit. Ještě takové horko venku nebylo, ale v autě to pěkně připalovalo. Dlouho bych tam nevydržela.
Ještě jsme se zastavili u zříceniny kostela a fary v Šitboři, kde na návsi mají ještě jeden unikát - lípu, která by mohla hrát v Jiráskově Lucerně. Navíc v dutině stromu jsou ještě krásně prorostlé další větve, kořeny, či co to má být. Tohle se přírodě prostě povedlo. Na fotce to až tak nevypadá, ale ve skutečnosti jsem fakt žasla.
Odpoledne jsme dojeli na hotel, opět na pokoji dali opožděný oběd a vyrazili do Klenčí. Chtěli jsme se podívat do Domu přírody. Ten mohu doporučit - dětem i dospělým. Dozvíte se tam, kde přesně se Český les nachází, jak vůbec vznikl a spoustu a spoustu dalších informací. Mají tam nainstalovaná 3 plátna, kde stále dokola pouští kratší filmy. Další obrázky pouští na obrazovkách umístěných v pařezech. I ostatní expozice jsou zajímavé, děti dokonce uvidí, jak vypadá čapí hnízdo. Zavírají v 17 hodin, my jsme se tam dostali poměrně pozdě, měli jsme jen hodinu času a bylo to málo. Klidně bychom tam mohli být i déle. Letos byl otevřen a stále ještě se to prý dodělává, takže to bude asi ještě hezčí.
Zašli jsme na pivo, já si zašla ještě vedle pro víno, tentokrát i s sebou do Petky. Byla tam bezvadná parta cyklistů z Českého ráje, tam jsme si ještě pěkně popovídali i s nimi. Jak ale zapadlo sluníčko, ochladilo se a tak jsme šli domů dívat se na závody Zlaté tretry.
Sobota 21. května 2016
Od rána to vypadá na pěkné horko. Snad se nepřižene nějaká buřina, máme naplánovaný další dlouhý výlet přes Výhledy na rozhlednu na Čerchově. Dnes by měla být otevřená. Je však dusno, špatně se mi dýchá, na Výhledy je to pěkný stoupák. Když přecházíme jednu z místních komunikací, dávám přednost jedoucímu autu, když to u nás zastavuje. Myslela jsem, že tady bloudí a bude od nás chtít radu, jenže kdepak. Dobří lidé ještě žijí. Vytušil, že jdeme na Čerchov a nabídl nám, že nás na Výhledy vezme. Chvilku - ze slušnosti jsme se zdráhali, ale pak jsme nabídku přijali. A jak rádi. Na Výhledech to miluju, Ota čekal prý výhledy větší, tak ho to prý trochu zklamalo.
Dál do Capartic to byla příjemná procházka lesem. Tam u silnice bylo dokonce otevřené občerstvení. My si občerstvení dáme až na vrcholu – musíme si ho trochu zasloužit. Z parkoviště vede naučná stezka Capartické louky, docela by mne to lákalo, ale asi tolika času nemáme. Od parkoviště na Čerchov vede asfaltka, ale s vjezdem asi jen na povolení. Samozřejmě se převážně stoupá, ale nejhorší je závěrečný úsek. Nejdřív na 3 km se nastoupá 115 m, na závěrečném 1,5 km ještě 212 m. V poledním vedru je to docela náročné. Až za poslední zatáčkou je to už opět skoro rovina.
Na vrcholu - v 1042 metrech je docela zima, zatahuje se, fouká to, takže se rychle převlékám ze zpoceného. Než jsem se dostala nahoru, Ota už skoro zvládl jedno pivo. Vypadá to na pěkný slejvák, proto téměř bez odpočinku (tedy já bez odpočinku) jdeme nahoru. Viditelnost je ještě poměrně dobrá, výhled kruhový, takže paráda. Jen nevíme, zda je to běžné, ale stojany s informacemi o tom, co je vidět, jsou umístěny sice na vrcholu, ale ne na vyhlídkovém ochozu. Jsou v malé místnosti, kde končí schodiště a přes kterou se vychází na ochoz. Takže nepraktické, navíc si tam lidé překáží. Nahoře to fouká ještě víc, ale díky tomu se asi mraky rozfoukaly. Zase už svítí sluníčko.
Když jsme sešli dolů, Ota dal ještě jedno pivo, pojedli jsme a už spěchali do teplejších krajin. Dokonce tak rychle, že jsem nechala na lavičce před hospodou foťák. Zjistila jsem to jen o kousek níž – u rozcestníků, naštěstí Ota si ještě nedaleko hospody četl o historii tohoto území. Než jsem mu stačila zavolat, aby se vrátil, už slyším nějakou paní, jak volá na Otu, zda tam nenechal foťák. To už jsem volala, že jo. Takže vše dobře dopadlo, opět jsme se přesvědčili o tom, že dobří lidé ještě žijí. Dnes už po druhé.
Zvolili jsme trasu přes Babylon. Bylo to sice delší, ale zdálo se nám mírnější klesání než jít přímo do Pece pod Čerchovem. Babylonu se nám podařilo se vyhnout po nějaké lesní cestě, takže jsme došli přímo až k rybníku v Pile. Tím jsme si ušetřili nejen nějaký kilometr, ale hlavně cestu po hlavní silnici, i když krátkou. Do Trhanova už to bylo kousek a hned u rybníka byla restaurace U sv. Jána, kterou nám ráno doporučil náš „taxikář“. Zašli bychom stejně, ale je otázka, zda bychom hledali salonek s nádhernými chodskými obrazy. Ota dal pivo, já konečně polévku a posilněni jsme už mířili přes Chodov domů. Cestou jsme se setkali s našimi známými z Českého ráje a zdravili se jak staří známí. V posledních kilometrech jsme si libovali, že jsme ráno nemuseli šlapat na Výhledy. Byli jsme tak určitě o půl hodiny doma dřív.
Skončili jsme na Bernardovi, tentokrát bez vína. Dlouho jsme se nezdrželi, pospíchala jsem do sprchy. Večer jsme strávili u televize a stáčeného vína.
Neděle 22. května 2016
Tak nám dovolená končí. Uteklo to hodně rychle. Ale zase jsme poznali nádherný kus naší země. Hned domů se však nechystáme. V pátek v Poběžovicích jsme se ptali tamějších policistů, zda se nechá autem projet z Rybníka do Schwarzachu, že bychom chtěli na rozhlednu na kopci Ebene. Poradili nám lepší způsob – přes Pleš, kam se nechá zajet autem a pak už je to jen kousek. Hned po snídani jsme vyrazili. Neměli jsme vůbec tušení, že se nechá na Pleš jet autem. Vyrazili jsme tedy přes Poběžovice do Bělé nad Radbuzou a dál směr Železná.
U hřbitova za Poběžovicemi Ota zahlédl nádhernou lípu. Tak ho zaujala, že se tam vrátil, že prý ji také musím vidět. Skutečně další nádherný strom - památná lípa velkolistá. Patří mezi nejmohutnější lípy v Českém lese, jako památný strom je chráněn od roku 2001.
Někde snad u Karlovy Huti jsme již narazili na šipku Pleš. Absolutně jsme nevěděli, kam až dojedeme. Na všech odbočkách byl zákaz vjezdu motorových vozidel, ale po jedné silnici se stále nechalo jet dál. Viděli jsme před námi bývalý vojenský vysílač a zatím jsem tím směrem jeli. Na tabletu jsem pozorovala, kam jedeme. Po chvíli jsme zjistili, že k vysílači se nedostaneme, pokračovali jsme v dalším možném směru, až jsme se dostali k nějakému občerstvovacímu, v neděli dokonce otevřenému zařízení. Hosté na nás koukali jako na zjevení. To už jsme ale viděli, že se vzdalujeme od vytouženého cíle. Ota si všiml nedaleko cestou jedné odbočky vlevo, kde také nebyl zákaz. A touto cestou jsme se dostali k bývalé osadě Václav. Připadala jsem si jak Alenka v Říši divů. Bylo tu nádherně – tedy až na ruiny bývalých vojenských objektů. Ale krajina všude krásná.
Podle mapy bylo vidět, že jsme jen kousek od rozhledny. To už musíme zvládnout. Auto jsme nechali ve stínu stromů jen kousek vpravo na rozcestí. Bylo to jednodušší, než jsme čekali. Trasu jsem pro jistotu kontrolovala na tabletu, ale skoro zbytečně. Skoro hned za hranicemi jsme došli na loučku, kde bylo políčko a hned na kraji pramen potoka Weissbach. Bylo vidět jak vyvěrá přímo na dně jezírka. Pokračovali jsme přes louku okolo zříceniny zbytku bývalé osady Bügellohe a už jsme zahlédli vršek rozhledny. Pak kousíček do mírného kopečka a jsme u rozhledny, kde je dokonce rozvodí Labe a Dunaje. Rozhledna je dřevěná, volně přístupná, pravděpodobně celoročně. Vyhlídka je prosklená, okna otevřít nejdou. Trochu mne to mrzelo, není to ideální na focení. Cestou zpátky jsme blízko zbytků osady objevili v lese opuštěný domek, který je upraven jako muzeum. Tam jsme se dokonce dočetli, že tuto osadu založili roku 1946 vysídlenci z česko-německých pohraničních vsí, kteří se nechtěli nechat vystěhovat z pohraniční do vnitrozemí.
V Německu jsme šli po šipkách s označením BB1 a až při zpáteční cestě jsme si uvědomili, že na našem území jsme šli po označení BB2. Kdybychom to věděli, tak by to bylo ještě jednodušší. Cesta nám trvala tak sotva půl hodiny, takže skutečně příjemná pohodlná procházka a úžasný zážitek. Tato oblast je na našem území protkána cyklotrasami. Myslím, že na mapy.cz zatím ani nejsou všechny vyznačeny.
Cestou přes Bělou nad Radbuzou jsme zahlédli unikátní kamenný most a směrovku na vyhlídku, kam jsme také ještě zajeli. Není to sice přímo rozhledna, ale to je nám jedno. Je z ní někam vidět. Tam jsme objevili seznam dalších vyhlídek v okolí, takže už nám bylo jasné, že jen u této dnes nezůstane. Ale nejdřív jedeme do Horšovského Týna, konečně na pořádný oběd. Domů jsme si koupili pivo z místního pivovaru, prohlédli si krásně opravené a sluníčkem nasvícené náměstí, kostel a trošku i zámek. Na prohlídku už jsme čas neměli.
Cestou domů jsme ještě zajeli na vyhlídku do Puclic a do Kvíčovic. V Puclicích to byla vyhlídka podle stejného projektu jako v Bělé nad Radbuzou, v Kvíčovicích to však bylo o něčem jiném. Tam se mi moc líbilo. Sice z ní není vidět daleko, jen trochu jedním směrem - na obec a jejich rybník, který byl v době naší návštěvy bohužel vypuštěn, ale mají to zde jako společenské místo, jak sami píší na informační tabuli. Nechá se zde rozdělat oheň, jsou tu houpačky.
A to byl závěr našeho prodlouženého víkendu, který jsme si skutečně užili. Byli jsme připraveni na zimu a déšť, ale počasí se vybralo, bylo nádherně a v neděli vedro skoro až moc. Ale stále lepší, než kdyby nám dovolená propršela. Takže super.