Čistá Běla i tmavá Bílina
Belina, Bielina, Běla, Bělka, Biela či Bílina. Nedaleko od jejího pramene mohou průzračnou vodu ochutnávat i kojenci, ale před ústím řeky plavou ryby břichem vzhůru. Patrně jim stále nezachutnala rtuť, mazut, arzén či další „dobroty“.
Ono se řekne psát pěkně od začátku, abych na nic nezapomněl. Ale já nevím, jak to mám skromně říct? Nu ano, dostalo se mi té zasloužené cti, že se mohu plavit po řece Bílině a dokonce s kamarádem, kterého jsem neviděl několik let. Je mi sice jasné, že o tom, co všechno nevím o řece, kterou se chystám splout, bych mohl napsat tlustou knihu. Stejně jako o tom, kterak nad plavbou po této řece mnozí lidé kroutí hlavou.
„Nes nás královno severočeských řek klidně po své hladině a ty Neptune, zachovej nám přízeň.“ Nalévám slivovici do zátky, kterou poté otáčím do řeky. Přípitek Bílině i bohu všeho vodstva a hledání odpovědí na složité otázky, které si obvykle klademe, nemůžeme nikdy před první vyplutím vynechat.
Šťastná závrať, jako dávno, jako tolikrát. Bereme pádla a nasedáme do lodi, já v roli háčka, Max coby kormidelník. Odrážíme od břehu a mírné vlny pouštějí naši keňu po vodě. Vypadá to, jako by měla řeka Bílina radost, že může svést zase po delší době loď. Vodáků asi dnes moc nespatříme a rozjařené vodácké volání AHÓÓJ také často neuslyšíme. Nevadí. Užíváme si to a plně vnímáme krásu krajiny i samotné řeky, která unáší naši loď dál a dál. My máme za sebou teprve první metry, ale Bílina již urazila pěkný kus cesty. Pramení asi jedenáct kilometrů severně mezi městy Chomutov a Jirkov, aby po čase vystoupila z Krušných hor do Mostecké pánve.
Vody má Bílina dostatek patrně po celé léto, jelikož podkrušnohorský umělý kanál zásobující místní podniky do ní nad Jirkovem přivádí vodu z Ohře. A proč se tedy po ní vodáci neplaví? Kdysi lidé totiž z Bíliny udělali stoku a byla považována za jednu z nejšpinavějších řek. Černá hustá tekutina s podivnými skvrnami hrála občas všemi barvami. Pěna skoro půl metru vysoká voněla vším možným, jenom ne vodou. Okolí bylo šedé a tmavé. Dnes je však situace jiná a my shledáváme říčku na začátku našeho putování příjemnou a přiměřeně čistou. Dalším důvodem, proč se k Bílině neženou vodáci, může být to, že je to oblast etnicky zajímavá. My nasedáme například kousek za světoznámým Chanovem a pokračujeme k městečku Bílina.
Proplouváme poměrně ucházející částí řeky, kde se peřejnaté úseky střídají s táhnoucí vodou. Občas se kolem nás objevují i pěkná místa obklopená zelení. Vlevo běží železnice a řeka si vedle ní udržuje převážně severovýchodní směr mezi příkrými svahy Krušných hor a úrodným krajem kolem sopek Českého středohoří. My se však plavíme v korytě širokém pět až deset metrů, které je zahloubeno a tudíž přes zpevněné břehy nevidíme to, co příroda za dlouhou dobu stvořila, a lidé poměrně rychle zničili. Celková délka Bíliny je přes osmdesát kilometrů, ale pouze její šestina má přírodní ráz. Zbytek toku řeky byl v minulosti přeložen nebo uměle vytvořen, v některých případech i vícekrát. Velké dějiny malé řeky. Myslím, že se jedná určitě minimálně o české prvenství. Alespoň mě se nevybavuje žádná jiná řeka, která by až na krátké úseky netekla ve svém původním korytu. Nejprůmyslovější oblast naší republiky si v minulosti žádala své.
Zastavujeme na předměstí Bíliny u koupaliště, kempu a lázní Bílinská kyselka. Loď ukrýváme do křoví, aby na ní nebylo vidět z mostu, a jdeme navštívit restauraci „U Kádi“. Pivečko mají výborné a paní servírka nám poradila, jak se máme zvěčnit. Údajně tak činí všichni, kdo přijdou na zdejší zahrádku. Bořeň neboli Dračí hora vystupující vysoko nad okolní krajinu se řadí bezpochyby mezi největší dominanty města Bílina a tudíž nesmí chybět na žádné fotografii.
Ostatně tento výrazný kopeček s téměř kolmo vzhůru stoupajícími křivkami pro nás není neznámou. Prohlíželi jsme si jeho zajímavou siluetu již z lodi, jelikož převyšuje o 340 metrů údolí řeky Bíliny, která pod ním protéká. Vrch Bořeň s nadmořskou výškou 539 metrů je svým tvarem zcela unikátní nejen pro oblast Českého středohoří, ale také v rámci celé České republiky a zdobí jej několik prvenství. Odborníky je totiž považován za největší znělcové těleso v Evropě a zároveň by měl být také nejskalnatějším, samostatně stojícím vrchem České republiky.
Když jsme si užili pohledů na Bořeň i dno půllitru, tak může plavba pokračovat. Opět tedy spouštíme naši loď do skoro průzračné, zelenohnědé vody a vplouváme do města. Brzy nás čeká zajímavý stupeň mezi zdmi a o necelý kilometr dále, u železničního nádraží splouváme další náročnější úsek. Vše ale zvládáme v pohodě a blížíme se k dálničnímu mostu, pod kterým nás vítají menší stupeň a přiměřeně laškující peřeje. To, že bychom se za chvíli měli nacházet u Chudeřic, poznáváme pouze podle dalšího stupně. Jestli je to ovšem on, na břeh vidět není, tudíž je orientace zajímavá. Občas něco do Bíliny přitéká. Zda je to pozdrav z nějaké továrny či Štrbický potok u Chotějovic, se lze jenom dohadovat. Možná by to šlo poznat podle mostu přes řeku, ale těch lávek, potrubí, mostků či větších dopravních staveb potkáváme tolik, že se v kilometráži přestáváme orientovat.
Další stupeň projíždíme u obce Světec, kde má řeka koryto úzké a hluboké. Proud je tady celkem rychlý a objevují se opět peřejnaté úseky. Nejenom v těchto místech potkáváme mnoho přírodních překážek, přičemž nejzajímavější jsou samozřejmě pro vodáky spadlé stromy, jejichž kmeny pokryté mechem i různými parazitními rostlinami vytvářejí přes koryto nesčetné mosty. Většinou se dají podplout či se jim lze vyhnout stejně jako famózním chrámovým klenbám z důmyslně propojených větví stromů. Na Bílině se člověk nemusí bát složitých úseků, ty tu nejsou, jenom občas jakési cvičné překážky. Třeba takové větvoví, které je někdy zlomyslně rozloženy do tří výškových úrovní. Nejvyšší větve mi šlehají do obličeje, prostřední se mi snaží sebrat pádlo nebo roztrhnout triko a ty úplně vespod nám pro změnu zkouší převrhnout loď.
Zda přitéká zleva na třicátém kilometru potok Bouřlivec, je opět velká neznámá, ale městys Hostomice o sto metrů dále poznáváme podle silničního a železničního mostu snadno. Vyhazujeme kotvu a jdeme navštívit místní pohostinství, kde nám obsluha orazítkovala tácky pivem. Chvíle strávené „U Senťáka“ nejsou špatné, ale my chceme ještě dnes popojet a tak okolo šesté hodiny večerní může terapie a relax pokračovat. Okolo vesnice Křemýš se zajímavým mlýnem nás nakonec vítr zavál do obce Ohníč, kde zastavujeme nejprve u silničního mostu, abychom posléze „přeparkovali“ do klidné zátočiny za vsí. Vypadá to tady zajímavě, tak se rozhodujeme ukončit páteční putování. Za dnešní odpoledne máme v pádlech již osmnáct kilometrů.
Knihovna je v obci v červenci zavřená a tak trávíme večer překvapivě v místním pohostinství. Rozjímáme o počasí či řeholním životě, prostě o věcech běžných a s každým dalším vypitým pivem přicházíme k novým poznatkům. Také pro štamgasty i štamgastky je to příjemné zpestření jejich večera, jelikož tak často vodáky v obci nevidí. Diskuze je to sice zajímavá, avšak ze slušnosti jsme nuceni řešit i taková témata jako dva velké rumy pro každého z nás, které se objevily na stole. Naštěstí se nám podařilo vysvětlit, že dále by tato hra neměla pokračovat.
Půlnoc se blíží a my odcházíme spinkat. Já volím místo u lodí, kapitán naší posádky měl mírný strach před deštěm a tak vyhledal přístřešek na fotbalovém hřišti. Hvězdná a teplá noc však byla na nás hodná.
*
Přichází sobotní jitro orosené jako nejeden včerejší půllitr piva. Překrásné červencové ráno, líný začátek dalšího nádherného dne, se vyspalo do růžova jako my. Nyní je potřeba dobře posnídat a tak jdeme na náves, kde nás v prodejně potravin vítá její majitelka, paní Irena. Je teplo, sluníčko začíná svítit a tak usedáme na venkovní zahrádku. Pan Max dostal chutě a tak jde prozkoumat poklady, které se nabízí uvnitř prodejny.
„Haló, pane, pojďte se podívat na tu krásu,“ ozývá se po chvíli. Vcházím tedy dovnitř a káravým pohledem upozorňuji kolegu, že tam, kam směřují jeho oči, se dámě nedívá. On mě však ujišťuje, že ho zaujaly koblížky v regále za paní vedoucí. A tak je rozhodnuto. Ke kávičce, která nám byla uvařena, je to volba více než dobrá. Na židle kolem nás usedají i místní, většinou s lahvovým pivem v ruce. I tak je možné pojmout sobotní snídani.
Je příjemné, poetické dopoledne, ale nadešel čas pokračovat v našem putování. Nechceme totiž promeškat tu nejvhodnější dobu na plavbu. Podle výzkumů pracuje lidský mozek naplno právě v deset hodin dopoledne. Opouštíme Ohníč a měly by nás čekat peřeje, stupně, meandry a příjemně tekoucí řeka. Jeden nesporně zajímavý úsek je za obcí Dolánky, kde proplouváme u bývalého mlýna peřejí a 0,8 metru vysokým stupněm. O půl kilometru dále nás čeká první přenášení, jelikož tento vakový jez opravdu splout nelze ani při největší šikovnosti. Říčku tady zastavila gumová potvora, přes kterou putují dál jenom pramínky vody.
Slunce nás hřeje a vánek chladí. Řeka mění dle intenzity slunečního kotouče a jeho polohy svou lesknoucí tvář. Na pětadvacátém kilometru se přidává Luční potok zprava k Bílině, aby se tato stala mohutnější. A za další kilometr splouváme u obce Lysec půl metru vysoký stupeň v místě rozvaleného bývalého jezu. Pozoruje přes řeku se klenoucí mosty a lávky, podle nichž zkoušíme odhadovat, kde se nacházíme. Chtěli bychom totiž zase někde zastavit na oddech a případné občerstvení, ale poznat to správné místo podle zakotvených plavidel či poutačů u vody v případě Bíliny nelze. Míjíme proto bez povšimnutí Lbín a patrně před obcí Úpořiny zvládáme bez problémů rozvalený stupeň. O kus dále bychom měli zaregistrovat přítok Bystřice zleva, ale kdo ví. Ještě nedávno jsem měl za to, že na řece se oproti horám zabloudit nedá, ale Bílina vodákům moc neradí. Je to, jako by jim stále a vědomě chtěla nechat volnost být jiného mínění.
Zrakem bloudím po krajině a uvažujeme, zda kromě našeho orientačního smyslu nemáme sáhnout k jiným osvědčeným prostředkům jako je mapa, kompas, průvodce, letokruhy na pařezu, otáčející se slunečnice, lišejníky na stromě, lezoucí mravenci, Hvězdy na nebi či tající sníh. Minout totiž určitě nechceme jedno místo. Je jím výrobní závod Czech Aerosol v obci Velvěty, kde se nakonec fotografujeme a posíláme foto kamarádce Roxi, která firmu buď koupila, nebo v ní pracuje. Dáváme se do řeči se dvěma pány z vrátnice, kteří nám říkají, že kousek za mostem bychom mohli spatřit nutrie.
Nutrie, někde u břehu? Pestrost a rozmanitost vodního světa Bíliny? Kdo ví, zda to byl pokus o žert ze strany zmíněných pánů nebo zde ti tvorové opravdu žijí. Každopádně pozorujeme, že kvalita vody kolem nás se mírně zhoršila a my najednou nevíme, jaká zvolit slova, abychom vylíčili půvaby řeky. Bílině se kdysi říkalo Běla. Patrně to byl symbol bělostné čistoty, který se nacházel v překrásném koutu naší vlasti. V řece žily ryby, které dnes kolem nás plavou břichem vzhůru. Technologická voda v chemických závodech i chemický odpad z nich. Také to byla v jisté době Bílina, řeka s vodou bez života, ke které se lidé chovali tak trochu cize a bezcitně. Naštěstí se situace zlepšuje, koryto se postupně pročišťuje a vrací se život. Průmyslové podniky zvolily v poslední době sice slušnější chování i šetrněji přístup než v minulosti a dodržují stanovené limity, ale úplně čistá asi Bílina nebude nikdy. Staré ekologické zátěže si žádají své a především se stále jedná o území s obrovskou koncentrací průmyslu a velkou hustotou obyvatel. Nejhorší asi bude bahno na dně řeky, kde jsou uloženy ty největší „skvosty“. Naštěstí jsme nikdy na takovém místě nerýpli pádlem do dna a tak nás nepotkalo překvapení v podobě mastných smradlavých kol na hladině.
Nutrie jsme tedy nespatřili, ale na pravé straně si všímáme pozůstatků betonového oplocení velkého areálu. Max však tvrdí, že to jsou žebra dinosaura. Takové a podobné debaty vedeme, možná také ze žízně. I dnes totiž pozorujeme, že Bílina není typická vodácká řeka a restaurací, kiosků či jiných občerstvovacích příležitostí je zde opravdu poskrovnu. Nezbývá než pokračovat. Až na říční kilometr šestnáct, kde vystupujeme u silničního mostu na suchou zem, jelikož s úžasem vidíme poprvé na Bílině poutač sdělující možnost občerstvení. Je to zajímavé. Nápis předaly oči pomocí nervů do mozku, ale zpětná vazba se objevila v podobě žízňových buněk na jazyku. Není o čem diskutovat a tak brzy sedíme na zahrádce restaurace „U potoka“, která se nachází na pravé straně za železniční tratí. Nic není lepšího na vedro než vychlazené pivo.
V půl druhé se vydáváme prozkoumat Rtyni nad Bílinou vlastníma nohama i očima. Procházku zakončujeme svačinou na odpočívadle pod kostelem sv. Martina. Posléze se chystáme odplout, ale temné mraky nás zahánějí zpět do hospody. Buďte nebesa pochválena. Rozhodnutí to bylo správné, jelikož skoro hodinu řádí bouřka a prudký déšť. Naštěstí pršet přestalo tak rychle, jako začalo a tak před třetí hodinou vyplouváme. Břehy Rtyně pomalu mizí a nás brzy čeká pohled na zajímavou stavbu. Kromě průmyslových a dopravních mostů jsou na Bílině také krasavci z kamene. Jeden z nich se nachází na severním okraji obce Brozánky. Vzácný barokní klenbový most byl postaven patrně ke konci 18. století. Má celkem pět oblouků, ale voda protéká pouze pod dvěma středními. Je dlouhý přes třicet metrů, široký přes tři metry a v současnosti je pro dopravu uzavřen.
Druhý z barokních mostů, který vypadá skoro stejně jako ten předchozí, potkáváme o tři a půl kilometru dále. Nachází se na severním okraji obce Stadice, ale to nám v tu chvíli není známo. Také tento barokní skvost by měl pocházet z konce 18. století a jeho délka je cca 40 metrů, přičemž má o jeden oblouk méně. To vše ale člověk z vody detailně nezaznamená, jelikož voda i v tomto případě protéká pouze pod dvěma oblouky. Most je to určitě zajímavý, ale čím nás proud unáší dále, tím intenzivněji studujeme připravené zápisky, jelikož tady někde by to mělo být.
„Jářku, pane, co kdybyste se mrknul do mapy?“
„Myslím, že není třeba.“
"Tak mi tedy řekni, kde jsou Stadice?"
"No, Maxi, já jistě vím, kde nejsou. A to tam, kde je hledáme."
"To já vím také, ale právě proto chci vědět, kde je to slavné místo."
"Když se na věc podíváme logicky, tak bychom měli dospět k následujícímu závěru. Víme-li jistě, kde Stadice nejsou, pak bude dozajista na místě, kde mají být. O tom přeci nemůže být pochyb."
"A ty víš, kde to je?"
"No, musím přiznat, že nevím. V tom je právě ten háček."
"Tudíž máme sice pochyby, ale na druhou stranu máme jasno, že nehledáme Stadice tam, kde nejsou, pokud ovšem nejsou někde úplně jinde."
„Ale vždyť je to venkoncem jedno. Důležité je Maxi, že se plavíme správným směrem.“
„Nebo plujeme úplně někam jinam, ale ostýchám se říct, kam.“
Zda se uvedený rozhovor odehrál úplně přesně takto nevím, stejně jako mi není známo, co vše pravila tenkrát Libuše ve svém proroctví.
...Libuše v bělostném rouše, s vínkem kol čela, vstala a vztyčená nad nimi vztáhla ruce proti nim. Naráz vše ztichlo; každý hned stanul hledě na vznešenou kněžnu. Pozdvihši prst ukázala k půlnočním horám a řekla:
„Hle, za oněmi horami v Lemuzích je řeka neveliká, Bělina jménem. Blízko té řeky je dědina, v ní Stadiců rod. Od té dědiny nedaleko oulehle na dél i na šíř sto dvacet kroků, oulehle divná, ležíť uprostřed mezi tolika rolemi, a přece k žádné nenáleží. Tam oře váš vojvoda dvěma strakatými voly. Jeden vůl má hlavu bílou, druhý jest od čela po hřbetě bílý a má zadní nohy bílé. Nyní vezměte sukni a plášť i převlaky, jak se na kníže sluší, jděte a vyřiďte muži vzkázání od národa a ode mne a přiveďte sobě kníže a mně manžela. Přemysl slove a jeho pokolení bude panovati v celé této zemi, všem plemenům na věky.“
Je to asi ostuda, že se nám nedaří nalézt místo, kde povstaly z šeré minulosti české národní dějiny a kde žil legendární Přemysl Oráč. Z řeky tiše plynoucí mezi dvěma břehy ale opravdu není nic vidět. Zkoušíme tedy náhodně zastavit a vylézáme po ocelových schodech. Ocitáme se v soukromé zahradě, kde se od místních dozvídáme, že jsme zajímavý pomník minuli. Max na chvíli zauvažoval, v tváři výraz mírného rozmrzení, aby nakonec prohlásil, že nezbývá než se s tím smířit a kupuje od lidí pivo.
Po chvíli vidíme vlevo Královský pramen, jediné místo, kde lze na Bílině doplnit pitnou vodu. Podle staré pověsti tady údajně Přemysl napájel své dva voly. Já s Maxem však máme dostatečnou zásobu tekutin a tak zastavujeme až o půl kilometru dál, kde nás čeká další přenášení. Keňu přetahujeme po levé straně nesjízdného vakového jezu a současně kontrolujeme, co nám to zahrádkáři prodali. Je krásně, sluníčko svítí a my si užíváme zajímavé přírody i příjemně tekoucí řeky. Je nám však stále větší teplo a tělo by se chtělo pohroužit do vody. Nakonec jsme však nepodlehli touze svlažit se ve vlnách Bíliny. Při pohledu na hladinu shledáváme náš návrh jako nerealizovatelný.
Pod jezem nabírá Bílina opět na síle a jedna zajímavá peřej střídá druhou. Voda teče a tak se brzy ocitáme v Koštově, kde Max zastavuje u silničního mostu a říká, že se jde pomodlit. Skoro bych tomu uvěřil, jelikož pod dálničním nadjezdem stojí zajímavá kaplička Panny Marie, kterou naštěstí při budování dopravní stavby nezbourali. Ale kapitán pokračuje o kousek dál, kde se nachází restaurace „U Jelena“. Volba je to více než dobrá pro dnešní horké letní odpoledne. Na zahrádce tam s námi sedí místní a udělují nám „profesionální“ rady, jak nepokračovat v plavbě. Vrtí hlavou a zřejmě nesouhlasí s naší úvahou doplout až do Labe. Odborná hospodská rada – vodákova spása.
Také v tomto podniku jsme se nechali vyfotografovat a já umístil obrázek na fejsbůk, aby doma věděli, že jsem naživu. Max tento druh moderní vymoženosti neuznává a tak během dne vypustil postupně tři poštovní holuby. Sluníčko, které začíná hledat západ, nám dává vědět, že je potřeba se navrátit do lodi.
Kousek za Koštovem proplouváme dalším rozvaleným stupněm a v okolí začínáme registrovat industriální stavby, kterým vévodí jeden vysoký komín. Pomalu se blížíme k Trmicím, k místu, které je v kilometráži označováno za konec splutí. Většinou se tak děje ještě před středem města, kde jinak na vodáky čeká stupeň. Za vysokého stavu vody ho lze sjet, ale dnes musíme zvolit přetažení lodě pomocí provazu.
Ukončit naše putování či nikoliv? Ptám se sám sebe i kapitána, kolik řek jsme zatím spluli až do jejich ústí. Stojíme na břehu, díváme se, jak se voda hrne přes splav a dole pod ním hudruje, aby po chvíli pokračovala klidně dál. A my s ní, jelikož se Max rozhodl mi splnit přání. Kromě pošmourných továren proplouváme kulturní oblastí s etnickým nářečím nám poněkud nesrozumitelným, ale nesporně zajímavou hudbou. Poutník má sice na svých cestách vyhledávat společnost místních lidí, ale my necháváme bez povšimnutí několik dam, které na nás volají z mostu. Nějak se totiž brzy setmělo a něco nám říká, že není záhodno zastavovat, jestli chceme doplout do cíle naší cesty.
Opouštíme tepající ruch Trmic a k našemu údivu proplouváme zajímavou přírodou, ale bohužel také značně znečištěným řečištěm. Plastové lahve i další odpad, který se lidem doma nehodil. Taková malá plovoucí skládka nás doprovází až do šíleného průmyslového areálu, jemuž dominuje nový obrovský, čtyři metry vysoký jez. Rybí přechod ani náhon se nám nejeví dost vhodný a nás tudíž další přenášení nemine. Zvládáme to a pod železničním i silničním mostem připlouváme v zajímavých svižných peřejích do Ústí nad Labem, kde řeka Bílina končí svou pouť a jako levostranný přítok se vlévá do Labe na jeho říčním kilometru 765, aby společně darovaly vody Severnímu moři. Kdysi určitě romantické místo, ale dnes se nachází kolem soutoku řek jedna velká dopravní stavba. Ústí řeky do Labe, od něhož s největší pravděpodobností pochází název města, bylo původně pod Mariánskou skálou, o pár set metrů dál na severovýchod. V polovině 19. století se však stavěla železniční trať, a tak se muselo koryto posunout.
Radost, úleva, lehká nostalgie. Pocity, které se dostavily u soutoku, brzy vystřídala neskutečná dřina. Řeka Bílina je sice na konci své pouti, ale my jsme se rozhodli plout kousek proti proudu Labe, abychom nemuseli táhnout loď po břehu. Nikdy bych nevěřil, že to Labe tak teče. S vypětím všech sil se to nakonec podařilo. 46 kilometrů po Bílině a 300 metrů v Labi máme za sebou.
Máváme vodám Bíliny i Labe na jejich další pouti k moři s myšlenkou, jak asi dlouho bude trvat, než znovu vezmeme do ruky pádlo, ucítíme, ochutnáme a uvidíme řeku. Vracíme loď a jdeme hledat nějakou útulnu, kde teče pivo. Přišel čas bilancování a úvah o naší plavbě. Ano, bylo výtečně. I přes některá „ne“, je Bílina krásnou a potěšující řekou, která se o nás dokázala dobře postarat. Rozhodně nelituji, že jsme se s ní po dva dny kamarádili. Více již nemá cenu se o Bílině rozepisovat, kdo jí splul, ten ví, a kdo ne, tak mu to mé povídání stejně nic neřekne.