Coma Pedrosa 2944m.n.m.
Po letu kratším než trvá cesta vlakem z Ostravy do Prahy, jsme si v Barceloně na letišti zapůjčili vůz a vyrazili směr Andorra. Po třech hodinách jízdy jsme zaparkovali před hotel Xalet Besolí v Arinsalu, kde jsme byli ubytování. Město Arinsal je výborným výchozím bodem, pokud chcete zdolat Coma Pedrosu 2.944 m.n.m. – nejvyšší horu tohoto malého knížectví.
Ráno po snídani jsme skočili do auta a ještě popojeli asi 1,5km výše po silnici na poslední parkoviště, odkud jsme již museli po svých. Předpověď počasí neslibovala zrovna nejlepší podmínky, v průběhu dne se mělo dostavit déšť, ve vyšších polohách pak sníh. Naštěstí den předem snížili riziko lavin na stupeň číslo 2. Přesto jsme na túře byli jediní. Drželi jsme se žlutě značené mezinárodní turistické trasy GR 11, která protíná Pyreneje od východu na západ. Cesta vedle nejprve po šotolinové cestě a po čase se změnila v lesní kamenitou pěšinu. Zhruba po hodině chůze se začaly objevovat první zbytku sněhu a to i přímo na trase. Jelikož v předchozích dnech sněžilo, museli jsme si cestu prošlapávat sami. S přibývajícími výškovými metry přibývalo i sněhu. Bohužel jeho konzistence byla taková, že jsme se poměrně často bořili a to někdy až po pás. Stylem pokus/omyl jsme hledali nejvhodnější cestu, která se tolik neboří. Návleky na boty a nohavice se ukázaly býti nutností, pokud jsme nechtěli mít boty plné sněhu. Navzdory předpovědi bylo počasí od začátku slunečné a na nebi byl jen sem tam mráček. Což mělo za následek tající sníh, který stěžoval postup. Zhruba po dvou hodinách chůze jsme stanuli u chaty Refugi de la Comapedrosa, která je však v provozu pouze v letní měsíce. A jelikož duben není letní měsíc, nemohli jsme využít pohostinnosti této chaty na cestě zpět. A že by se nám hodila. Jelikož slunce neustávalo na intenzitě, tekutiny ubývaly rychleji, než jsme čekali. U této chaty se před námi otevřelo dlouhé údolí, na konci zakončené žlabem, který jsme měli stoupat strmě nahoru. Vzhledem k problémům s pohybem na tajícím sněhu, jsme se rozhodli se tomuto žlebu vyhnout (i s ohledem na riziko lavin) a kousek za vodopádem jsme překonali krátkou, ale ostřejší stěnu a strmě stoupali vzhůru směrem ke dvěma bezejmenným jezírkům. Jejich polohu jsme však spíše tušili, jak viděli, neboť byly schovány po vrstvou sněhu, která mohla dosahovat zhruba metrové výše. U těchto jezer bychom měli pokračovat rovně údolím a pak ostře zatočit Doprava a vystoupat na hřeben táhnoucí se až k našemu cíli. Z výše popsaných důvodu jsme však zvolili variantu, kdy jsme ihned nastoupili na hřeben. Mírnou výhodou bylo, že na hřebeni nebylo tolik sněhu, avšak mnohdy tam foukal nepříjemný vítr, který schovával kameny pod nánosy sněhu. Během stoupání, kdy se projevovala únava z předchozího brodění sněhem, jsme museli překonat, jak jsem posléze spočítal, osm předvrcholů. Před posledním stoupání jsme potkali skupinu Španělů, kteří scházeli z vrcholu. Ostatně byli to jediní lidé v horách, které jsme ten den potkali. Jak jsem se poté dozvěděl, šli na vrchol neznačenou cestou z východu tzv. kanálem (žleb podél potoka). Po krátkém konverzačním cvičení v angličtině jsme již nezadržitelně mířili k vrcholu Coma Pedrosa 2.944 m.n.m. a po pěti úmorných hodinách jsme stanuli na vrcholu. Bohužel v té době se začalo kazit počasí, blížily se mraky a šlo vidět, že v údolí již prší. Udělali jsme povinná vrcholová fota, nasadili mačky a mířili stejnou cestou zpět. U dvou jezírek jsme dohnali španělskou skupinu, která díky tomu, že měla i sněžnice, zvolila sestup žlabem. My jsme šli opět naši zkratkou. Pro mě obzvláště náročnou, neboť jsem si před měsíce převrátil kotník a každá nerovnost při chůzi s mačkami byla provázena nepříjemným pícháním v kotníku. Poté už nás čekal jen nenáročný sestup komplikovaný občasným se propadáním do sněhu. Naštěstí skupina, která šla před námi, sníh alespoň částečně udusala, tak se propadání nedělo tak často jako při cestě vzhůru. Po osmi a půl hodinách, s nastoupanými 1.500 výškovými metra a s totálně promočenými botami jsme opět stanuli u našeho vozu. Na pokoji potom padlo zasloužené pivo, rum Metusalem, sušená šunka, olivy a sýr. A pomalu jsem se začali připravovat na cestu do Sierra Nevady ve Španělsku, kde nás čekal výšlap na nejvyšší horu pevninského Španělka – Mulhacén. O tomto výletu si pak můžete přečíst zde. Kompletní fotogalerii pak naleznete zde.