Čtvrtý den cyklocesty do Polska, Kliczków - Zielona Góra

Praktické informace a podklady k přípravě cesty viz "Rady"

Když jsme se vzbudili, vyběhl Jirka ven a okamžitě podlehl své kočičí úchylce (obr. 01). Potom jsme bohatě a chutně posnídali u švédského stolu, připravili stroje, vyfotili západní průčelí zámku (obr. 02) a vydali se na nejdelší etapu výpravy. Čekalo nás devadesát kilometrů do Zielonej Góry.

Po proudu Kwisy nás celkem spolehlivě vedla červená cyklotrasa. Nebyla to sice už pohodlná silnička, ale lesní cesta, kde jsme se poprvé setkali s hlubokým pískem, který je pro Polsko typický (obr. 03). Zanedlouho písek zmizel a cesta se vyhoupla na prosluněnou louku (obr. 04). Idyla trvala do chvíle, než mi začal prokluzovat řetěz a já jsem zjistil, že mám do zadního pastorku důmyslně vpletenu tenkou a pružnou březovou větévku. Takže sesednout, sundat zadní kolo a půl hodiny dolovat dřívka (obr. 05). Mezitím se slunce vyšplhalo výš a objevily se roje krvelačných létavců, kteří nenasytně hodovali na každém kousku nechráněné kůže.

Po zprovoznění kola jsme pokračovali po červené cyklotrase, střídavě lesem a loukami, chvíli po břehu, chvíli dále od řeky, na pohled panenskou krajinou do vesnice Ławszowa, kde jsme zastavili u krámku s potravinami. Tady se projevila Zdeňkova nevšední záliba ve fotodokumentaci jídel a (zejména) nápojů (obr. 06). Když jsme seděli na ospalé návsi, kudy prošli za hodinu asi dva lidé, přišlo mi málo uvěřitelné, že Ławszowa byla 600 let, do konce XIX. století centrem těžby a zpracování železné rudy s hutěmi, železárnami, továrničkami a živnostmi všeho druhu.

Od krámku jsme po červené cyklotrase přejeli most, kousek za ním zatočili vpravo na úzkou asfaltku a za poutním kostelem Neposkvrněného srdce nejsvětější panny Marie se vnořili do lesa. Silnička vyústila na širší, typicky vojenskou silnici z betonových panelů, po níž jsme se dali vpravo, přejeli dálnici A18 a po mostě přijeli do tajemného města Świetoszów (19 km), který je srdcem armádního polygonu. Do roku 1992 byl nepřístupný a utajený tak, že nebyl ani uveden na civilních mapách. Dnes tam už sice žijí i civilisté, ale armádou to tam je cítit na každém kroku. Navíc jsme tu nepotkali žádnou hospodu ani obchod s potravinami. Byli jsme sluncem vysušení na troud a za sebou ani ne čtvrtinu cesty. Vypili jsme zásoby zteplalé vody a pokračovali po silnici do Rudawice (obr. 07), před níž jsme přejeli hranici mezi vojvodstvími Dolnoslezským (Województwo Dolnośląskie) a Lubuským (Lubuskie) a kde podle serveru www.emapi.pl končí červená cyklotrasa. Na místě jsme se přesvědčili, že polští „ajťáci“ patrně trochu zaspali, neboť cyklotrasa je značená až do Źaganě. Před Trzebówem jsme se rozloučili s řekou Kwisou (obr. 08), a za obcí vjeli do lesa. Když jsme z lesa vyjeli, byli jsme na okraji Źaganě, která se česky jmenuje Zaháň.

V Zaháni jsme nejprve podjeli dva železniční viadukty a za nimi odbočili doleva, do ulice Kolejówe. Podle trati jsme přijeli k nádraží, kde jsme uhnuli vpravo do ulice Dworcowe a z ní první úzkou, snadno přehlédnutelnou odbočkou znovu vpravo, do uličky Wodne. Po železné lávce (obr. 09) jsme překonali rameno řeky Bóbr (obr. 10) a parkem přijeli k mostu přes druhé rameno. Most ústí do ulice Niepodległości, skrz kterou jsme přes zákaz vjezdu projeli na centrální náměstí, Rynek (38 km, obr. 11).

Na Rynku jsme objevili samoobslužnou jídelnu „U SMAK“, kde 10 deka čehokoliv stálo 2,90 zlotých a kde jsem si královsky pochutnal na plněném zelném listu s brambory a okurkovým salátem. Uvnitř i ve venkovní zahrádce bylo vzorně čisto, na stolech čisté ubrusy a na nich kořenky. Mezi stoly procházel majitel a dohlížel na spokojenost hostů. Dobré jídlo jsme zapili dobrým pivem a vyjeli ve vedru a dusnu na další cestu.

Vrátili jsme se na místo, kde na Rynek ústí ulice Niepodległości, pokračovali v jejím směru, za blokem domů odbočili vpravo na hlavní a po ní vlevo do ulice Jana Keplera. Asi po čtyřech stech metrech jsme projeli velkou křižovatku a přijeli na kruhový objezd. Těsně před ním jsme najeli na levý chodník a uhnuli vlevo na cyklostezku. Ta nás zavedla k podjezdu pod silnicí, který vyústil na silnici č. 295 – ulice Nowogródzka, po níž jsme přijeli ke směrové tabuli a uhnuli vpravo na Dzietrzychowice a Brzeźnicu. Vyjeli jsme ze Zaháně, otřeli se o Marysin, projeli Dzietrzychowicemi a přijeli do Brzeźnice (obr. 12), o níž jsou písemné záznamy už z roku 1217. Křižovatku ve vsi jsme projeli rovně podle ukazatele na Wichów, za domky se stočili vlevo a po rozbité asfaltové silnici zahnuli vpravo na můstek přes říčku Brzeźniczanku. To už se začaly stahovat mraky, a když jsme přijížděli alejí k Marcinówu spadly první kapky deště. Šlápli jsme do pedálů a schovali se na okraji vsi v autobusové zastávce (obr. 13). Zde nás dostihla první SMS od čtvrtého účastníka výpravy, Adama, který se opozdil a nechal se dovézt autem do Zaháně.

Když jsme po dešti vyjeli, dusno se nijak nezmírnilo, takže při stoupání k lesu jsme byli zmáčení potem tak, že předcházející skrývání v čekárně se jevilo jako zbytečné zdržení. Následující obec Wichów nás už zdáli vítala mohutnou hranolovitou věží kostela sv. Martina (obr. 14). Ve Wichówě jsme na křižovatce s hlavní silnicí odbočili vlevo a asi po sedmi stech metrech, za trafostanicí vpravo na Przyborze. Za Przyborzem jsme projeli lesem a za ním uviděli Broniszów s kostelem sv. Anny (obr. 15). O kostel se tu starají hezky, ale jinak jsou to nejspíš barbaři, jak je vidět na snímku číslo 16. Na Broniszów bezprostředně navazuje Radwanów, kde jsme překřížili silnici č. 290 a pokračovali na Jarogniewice. Zde jsme se zastavili u krámku s potravinami před kostelem sv. Antonína (obr. 17). Ve společnosti místních močálů jsme zahnali žízeň a pokračovali napříč mělkým údolím řeky Śląska Olcha (obr. 18) do poslední vesnice před Źielonou Górou, Kiełpina. V Kiełpinu jsme najeli na hlavní silnici č. 279, která přišla zleva a za dopravní značkou označující konec zastavěného území (bílá obdélníková tabule se siluetou domů) jsme odbočili na cestu vlevo do lesa. Po třech kilometrech do mírného kopce jsme přijeli na silnici číslo 283, zatočili doleva, a když jsme po chvíli vyjeli z lesa, byli jsme v Źielonej Górze, městské části Jedrzychów.

Začínalo se šeřit, roztáčeli jsme pedály do úmorného kopce a narůstala v nás touha mít v tu chvíli po ruce všechny „zkušené“, kteří tvrdí, že Polsko je nudná placka. Sotva jsem se trochu rozjel, sundal mě z kola telefonát od Adama, který dorazil do Kiełpina a nevěděl jak dál. Popisoval jsem mu další cestu tak názorně, že mě raději típnul a zeptal se domorodců.

Šplhali jsme Jedrzychowskou ulicí vzhůru a já chtěl nabídnout kamarádům výběr z mnoha vytipovaných možností k přespání. První mé dva betonové tipy vyšuměly. U penzionů, jejichž dvorky byly přeplněné auty turistů, jsme ani nezvonili. Naděje jsem vkládal do hostelu v ulici Piaskowej, asi o 5 kilometrů dále. Když jsme se propletli městem, zjistili jsme, že ulice Piaskowa je na vrcholu krátkého, ale velmi výživného stoupání. Než jsem se vzpamatoval, vylétl Jirka vzhůru jako orel a zmizel. Dopotácel jsem se nahoru, kde na mě čekal ohleduplný Zdeněk, a já byl vzteky bez sebe, že nám Jirka ujel. Několikrát jsme prohledali celou ulici a neobjevili ani Jirku ani hostel. Jirka za chvíli přijel a v tom okamžiku jsem jako osnovatel celého polského dobrodružství hanebně selhal. Svého nejlepšího kamaráda jsem vyplísnil jako puberťáka, aniž mi přišla na mysl nad slunce jasná skutečnost, že odjel proto, aby nám rychlým nalezením noclehu ušetřil bolavé nohy. Stejně jako my však nenašel nic. Další „tutovkou“ měla být ubytovna na jednom ze sportovišť. Když jsme k ní mířili, zavolal Adam, že je ve městě, ať mu popíšu cestu k nám. Sám však nevěděl, kde je a snažil se popisovat, co kolem sebe vidí. Ve stodvacetitisícovém městě, kde jsme všichni byli poprvé, to nebyl nejlepší nápad. Měl jsem sice v ruce plán města, ale při neznalosti Adamovy polohy mi nebyl k ničemu. Než jsem se vyvztekal, zhoustla tma a skoro jsme se ztratili i my. Naštěstí jsme objevili, že názvy ulic jsou i na tabulkách s popisnými čísly domů. Radostně jsem tento poznatek telefonoval Adamovi, který mě ubezpečil, že je v místě, kde na domech popisná čísla nejsou.

Nechal jsem Adama prozatím jeho osudu a rozhodl se, že místo bezcílného popojíždění ověřím další ubytovací možnosti telefonicky. Vše obsazeno! Zoufale jsme zamířili směrem, kde byl na plánu města vyznačen nejbližší podnik nabízející ubytovací služby. Do toho další telefonát od Adama, že už ví, kde je. To jsem však už zase nevěděl, kde jsme my. Následující rozhovor by se dal hodnotit jako emocionálně vypjatý. Někam jsme zatočili, sjeli z nějakého kopečka a náhle stáli před vilkou s nápisem: Pokoje gościnne „Pod lipami“. Přelezli jsme hromadu písku na dvorku a statečně stiskli tlačítko zvonku u vchodových dveří. Vyšla starší dáma a prohlásila, že když se nám podaří s bicykly přelézt písek a výkop za ním, ráda nás za 50 zlotých na osobu ubytuje.

Bylo vyhráno. Zavolal jsem tu novinu Adamovi a sdělil mu, že ulice se jmenuje Staszica a vedle penzionu je veleobchod LIDL, na nějž se snad doptá. Dorazil těsně před desátou večer a všichni jsme šli rychle nakoupit jídlo a pití. Při této činnosti se projevil malý zádrhel, který obvykle provází výpravy dobrých kamarádů. Každý z nás nakoupil pro sebe i pro ostatní. Nejvíc Adam, rozradostněný šťastným shledáním. Přes hromadu písku jsme tedy táhli nejen naložená kola, ale i neuvěřitelné množství potravin a nápojů. V domě nás čekalo další překvapení. Naše pokoje byly v patře, kam vedlo křivolaké schodiště (obr. 19) a kola nebylo možno uskladnit jinde. Z posledních sil jsme je vyvlekli nahoru a šli si k písku na dvorek vychutnat tropický večer. Když majitelka penzionu viděla naše utrápená těla a povadlé obličeje, uvolnila nám svou soukromou Lednici, kam se nám podařilo naskládat všechna piva i podstatnou část potravin. S popojížděním po městě jsme ten den ujeli 90 km, z Kolína pak 307. Měli jsme za sebou asi polovinu cesty.