Cyklistický podzim na Podluží pt. 2

20.9.2014

Původní plán na sobotu byl Milotice a cílem zdejší barokní zámek. Sice po jeho shlédnutí již nějakou dobu pasu, ale Pepův objev, že je v Prušánkách odpoledne Vinobraní zcela mění situaci. Dopoledne však musíme nějak užít, pročež promptně změníme severní směr za jižní a vydáme se k Lanžhotu. Jak je to k jihu, je to i mírně z kopečka (i Stromovous o tom tak mluví). Zastávku činíme tedy až ve zmíněném nejjižnějším (i nejníže položeném) městě Česka. Městečko mi zas tak není neznámé, není to zas tak dlouho, co jsme tudy projížděli s tím starším, nepřítomným Markem.

Ovšem u kostela je zajímavá tabulka odkazující na místní Obecní muzeum, dveře jsou otevřené a vstupné je zcela lidové, totiž žádné (max. dobrovolné). Na tento argument slyší i valná většina zbylých a nakonec jsou povětšinou spokojení z prohlídky víceméně etnografické expozice, tedy vybavení prostého obydlí někdy tak z přelomu 19. – 20. století, k tomu figuríny s kroji a ještě přehršel různých strojků, zařízení a výrobků k domácím pracím užitných. Nakonec jsem i pohled zakoupil a drobnou mincí dobrovolně přispěl.

I další kroky, respektive jízda směřuje do míst mě známých, totiž k zámečku Pohansko. Ten už se řadí do širšího areálu Liechtenštejnských držav, známých jako Lednicko-Valtický areál. Zde to byl ovšem jen výletní zámeček, panstvo tu zřejmě na výletech dlouho nepobývalo, jen pár místností. V okolí je ale archeologické naleziště slovanského osídlení a přijde si tu ke svému i militarista, díky bunkrům pohraničního opevnění ze 30. let min. století. V trávníku zeje díra po památné Lípě Republiky, která zde byla vysazená k výročí založení Československa v r. 2008, ta je ovšem fuč, bo uschla. Pro jistotu jsem se podíval do archivu, před dvěma léty celkem úspěšně rostla, můžu to popsat jako neexistující cíl.

Po zasloužené pauze, spojené i s návštěvou repliky staroslovanského obydlí se vydáváme k okresnímu městu, tedy Břeclavi. Velká skupina valí dopředu, pozadu zůstávám já s Martinkou, protože jsme tu jediní Tolkienolgové a mile nám připadá zdejší naučná stezka Doupných stromů. Jde o většinou o vykotlané staré stromy, některé již i mrtvé někdy padlé. Jsou pojmenovány podle postav ze známých knih J.R. Tolkiena, tedy ze Silmarillionu a Pána Prstenů. Všechny nesou jména bytostí nadpřirozených, elfů, či draků. Můžeme tu najít samotného prvního velkého pána Morgotha (alias Melkora), povětšinou však postavy kladné, maximálně neutrální. Ovšem víme, že Saruman nakonec zlu propadl, rýzí záporáci jsou draci Scatha a Smaug (čili Šmak). Většina ostatních stromů jsou Enti v čele se Stromovousem (neboli Fangornem), následuje Řeřábek, Bukost, entka Fimbrethil, další enti jsou bezejmenní (Mladý a Starý), elfy zastupuje Lístovlas. Obojetný huorn Dědek Vrbák je spíš postava mrzutá a zlomyslná než vysloveně zlá. Sílu Valar, čili božstev, zastupuje Yavanna, a nemůže chybět Gandalf.

Malá otočka a směřujeme do centra, do centra města vede od nádraží pěkná pěší zóna, částečně v parku a v centru jak zjišťujeme se konají příhodně cyklistické závody (kritérium). Na radu místních zasedáme v Irském cyklopubu se zahrádkou, pěkně vedle tratě. Spousta závodníků, zejména těch velmi mladých jsou leckdy zaskočeni mohutným povzbuzováním, které jim naše ležení poskytuje. Jsou to vlastně takové veřejné závody, nevidíme tedy jen samé borce na karbonových galuskách, ale i obyčejná kola nejrůznějších tvarů i značek (hlavně u těch závodníků ještě školkového věku). Po obědě míříme k Moravskému Žižkovu. Protože se nás část zdrží u Dyje, daří se nám vzápětí předjet většinu zbytku, která odbočila na polní cestu a ta nepokračuje dál, tudíž se musí po hlavní výpadovce skoro až k dálnici vrátit, pak už je jedna odbočka a ještě jedna a rovná trasa k cíli. V Žižkově je snad díky shodě jmen zánovní atrakce v vinném kraji spíš méně čekaná, ale vítaná, nový minipivovar u místního kulatého potoka (kolaté potok = hanácky rybník ). Je nás trojice uprchlíků a než přijede zbytek, máme půlku jedenáctky za sebou. Taková dosti hořká, v horku dobrá. Do závěrečného cíle to není tak daleko, v Prušánkách ovšem mnoho cyklistů následuje prvního jedoucího (co nekouká po značkách), ti se musí kousek vrátit, neb všichni odbočujeme do sklepního městečka Nechory, jak se nazývá zdejší čtvrť kam vinaři ukrývají své poklady. Kolem je již dosti narváno dosti aut, akce asi už dvě hodiny probíhá, do samotného prostarnství se zábavou je sice vstup placený, ale všude kolem se dá procházet a nakonec i něco zakoupit. V Nechorech se rozloučíme s Aničkou a Dášou, které jedou odpoledne domů, k malému překvapení potkáváme jednu naši kamarádku a krajanku Mirku (taky s námi jednou byla na kolách, konkrétně v České Kanadě).

Kupuju láhev burčáku a kromě něj musím pochválit i samotného vinaře, pro jeho jméno (Aleš).

Doufal jsem, že na vinobraní nebudou přítomní jen hosté v civilu, ale i nějaké krojované družiny, tedy zejména krojované cérky. Toho jsem si nakonec užili dost. Děvčat v krojích je tu celkem dostatek a jsou i vítaným objektem ke spolufocení. Kupodivu o hochy takový zájem není, ale Martina si jednoho odloví. Nakonec si celkem dobře povykládáme i o takových tajnostech, jak vykonávat potřebu, když máte na sobě devět sukní. Prý to tak naléhavé není, protože je v tom dosti horko, tak se dívky dost potí.

V Nechorech je prý někde i přímo Cyklosklípek, takžei by se tu dalo vydržet do večera, ale zatahuje se obloha tak ač neradi opouštíme slavnost a již za mírného deště dojíždíme „domů“.

21.9.2014

Auty na výlet přijela většina účastníků, nazpět to bude ale jinak, asi 50:50. Anička s Dášou odjeli včera a celkem dost se nás chystá na kola. Radím zbytku (ještě s námi kus vyrazí) popojet do Hodonína, dáme sraz u plaveckého bazénu. Původně jsme totiž jeden z výletů chtěli vzít přes Slovensko, ozval se ovšem hlas, že je tam povinná přilba na silnici mimo města. Ještě dost z nás tuto vymoženost nepoužívá, ale když nám náš ubytovatel sdělil, že do Skalice se dá jet po hrázi, tedy mimo cestu, máme rozhodnuto. (Navíc když jsme mu o zákazu pověděli, odvětil, že Slováci beztak na všechny předpisy se...). Tedy poměrně již známou trasou přes Mikulčice a Lužici k jižnímu okraji Hodonína, kde se k nám připojí skupina s automobily. Hraniční most je nedaleko a hned za ním je odbočka na cyklotrasu. První úsek se zdá být poněkud odpudivý, zejména po sjetí z hráze, polní cesta je místy zaplavená po včerejším dešti, brzy se sice vrací na temeno hráze, ale pro změnu je cesta vydlážděna betonovými tvarovkami (takové na prorůstání trávy). Naštěstí ne dlouho a cesta se mění v asfaltku, sice drsnější, ale výplň je tvořena oblázky, asi se těžil přímo říční štěrkopísek. Hráz nás dovede až k přístavišti na zdejším úseku Baťova kanálu. On je tu vlastně začátek celého vodního díla, které se odděluje od hlavního toku Moravy. Pokud je řeka splavná, probíhá plavba přímo u ní. U přístavu je i výletní restaurace a kdo sebou nemá cizí měnu, nemusí zoufat, berou tu i koruny zhruba v kurzu 29,- Kč/pivo.

Do Skalice pak vede krásná skoro zánovní asfaltka, přímo cyklostezka, snad jen odbočka ve Skalici napovídá, že zdejší značkaři poněkud neuhodli směr (text směrovek je obrácen k hustému porostu).

Hned brzy jsme asi u nejstarší zdejší památky, rotundy sv. Jiří. Hned pod ní je skromný židovský cintorín a přes ulici návrší s Kalvárií. Ulice Potočná je vlastně parkem a součástí pěší zóny. Bohužel přímo do centra se nedostaneme. Probíhají městské slavnosti a do středu se vybírá vstupné (nehodláme zde trávit mládí). Nicméně i zmíněná ulice lemovaná trhovci je značně zajímavá. K našemu milému zjištění je valná část trhovců evropského původu, asiatů asi jen 3–4 stánky.

Obejdeme tedy střed města, i Lunapark, který zde mají, je dosti rozsáhlý. Do našich pohraničních Sudoměřic je to jen skok a zde se tedy loučíme. Polovina jede zpět k Hodonínu pro auta (asi známou cestou do Rohatce), my ostatní k Petrovu, již ne do Plží. V podstatě celý další cesta bude po cyklostezkách nebo cyklotrasách. Zprvu je to značené jako číslo 46. Pak bude následovat č 47 a to je už vlastně součást páteřní Cyklotrasy zvané Moravská stezka. Nakonec dosti často ji používáme i u nás. Začíná za horama, tedy na polské hranici v Mikulovicích, přes Jeseník jede na Ramzovou, do Hanušovic, a pak už se stále víceméně drží toku Moravy až nakonec končí na hranic Slovenské u Lanžhota.

V Petrově se musí přejet koleje a pak je víceméně sleduje do Strážnice. S přibývajícím horkem se bohužel kupí i mračna na obloze a jak černají, odhadujeme, zda zmokneme nebo ne. Každé místo, kterým projíždíme by totiž stálo za zastávku (hned první Strážnice). Zde tedy změníme to číslo trasy na 47 a dlouho je už neopustíme.

Temné myšlenky se naplňují v následujících Lidéřovicích, nicméně zřejmě správným načasováním, když se spustily první větší kapky, narážíme i na hospodu U Ajaxu. A zrovna mají odpolední akci s ochutnávkou vína a burčáku. K tomu zvěřinový guláš. Víno prý stálo za prd, nakonec jsme všichni guláš zapili Plzní co se tu točila. Vydatná bouřka stačila tak akorát na oběd, dál projíždíme za humny, víceméně z mapy zjistím že to byly Vnorovy a Zarazice. Veselí nad Moravou se ale přehlédnout nedá a to nejen kvůli zámeckému parku (zámek poněkud omšelý). Pozoruhodný je i most nad jezem u náhonu k vodní elektrárně.

Vedení Cyklotrasy je stále buď místními uličkami, nebo přímo po úsecích přímo po cyklostezkách. Tady tyto končiny už moc neznám, tak jak se tak dívám, Uherský Ostroh taky něco skrývá (zámek). Za Kvačicemi se trasa přimyká k železnici a vlastně nás provází přes Ostrožskou Novou Ves (mineme sirné lázně) a dál ke Kunovicím (na okraji letecké muzeum, prý stojí za návštěvu). To už jsme zase v končinách nám známým. V Uherském Hradišti jsem nějakou dobu taky válčil, s některými jsme tu byli při výletu podél Baťova kanálu a nakonec v létě s jinou skupinou, když jsme byli v Bojkovicích. Počasí je v pozdním odpoledni nevyzpytatelné, tak navrhuji zasednout k poradě v oblíbené zahrádce u Orlovny. Po shlédnutí jízdního řádu (a meteoradaru) volíme variantu ukončení cykločásti návratu. Odjezd na nádraží ve Starém Městě. Jede nám to asi za 15 minut. Dobře jsem udělali, ještě než dojede vlak do Otrokovic (původní záměr), prožene se rychlík (Velehrad) celkem solidní bouřkou a než jsme v Zábřeze ještě trošku zaprší. V Šumperku sice zrovna neprší, ale než stačíme dorazit rozlůčkové u Dacana, začne i tady krápat.

 

Více foto zde:

Inovovaná galerie



Pt. 1