Cyklistický podzim na Podluží pt. 1
Léto se nachýlilo ke svému konci, tak již tradičně vyrážíme na cyklovýpravu a to rovněž tradičně na jižní Moravu. Důvod je částečně prostý, vlastně poněkud zhýralý, druhá polovina září je v těchto končinách spojená se sklizní nového vína, burčákem a vůbec s různými radovánkami s tím spojenými. Otázkou bylo, kam se vypravit, nakonec se nám naskytla příležitost ubytování v Moravské Nové vsi, tedy pěkně na polovic cesty mezi Hodonínem a Břeclaví, tedy téměř v srdci regionu Slovácka, kterému se říká Podluží. Stylové ubytování v penzionu U Terezy a Jakuba je tvořeno nástavbou dvou vinných sklepů, tedy vlastně skoro nad zdrojem. Na místo se dopravujeme jako vždy různými způsoby, většina automobily, ale pořád je mezi námi pár jedinců, kteří vyrážíme s dopomocí nějakého vlaku do stanice někde poblíž cíle. Mě bohužel pracovní vytížení zamezilo vyrazit v rozumnou hodinu, jinak jsem ovšem mohl ještě náhradně vyrazit s děvčaty autem, ovšem připravoval jsem zakázku, která musí být v termínu u zákazníka, tudíž ani náhradní Doprava nevyšla, vyrážím tedy v podvečer na vlak, aspoň malou vyjížďkou do Zábřeha a pak rychlíkem přes Olomouc (přestup) a na Přerov, Hulín, Otrokovice do Hodonína. Tedy asi 10 km do cíle, už tedy tmou, ale trasa je pěkně rovná, v hospodě v cílové obci vyzvím konkrétní umístění přechodného pobytu a ještě před ním narazím na ulici na známé tváře. Zbytek výpravy už zasedá v hospodě Myslivna, nedaleko našeho bydliště.
18.9.2014
Sliboval jsem výletníkům, že ráno vyrazím o něco dřív (protože znám jejich kulturní ignoranci). Chci se totiž podívat po čase na Valy u Mikulčic. Loni jsem jim dělal nějaké tiskoviny při příležitosti rekonstrukce venkovních expozic. Od Nové Vsi je zkratka k luhu Moravy, poněkud polní, ale vcelku slušně sjízdnou cestou. Na místě jsem za slabou půl hodinu. Zdá se,že jsem téměř první host. Pokud bych chtěl v novém Pavilonu II. Shlédnout video, musel bych prý počkat na nějakou větší výpravu, ovšem průvodkyně mi nabídne otevření expozice i bez projekce. To se mi nakonec celkem hodí, sice to mám bez „televize“, ale zato mám pavilon sám pro sebe. Pavilon I. S původní expozicí je momentálně v rekonstrukci, ale ten už jsem onehdy navštívil.
Ještě stihnu projít větší část exteriéru slovanského hradiště, které se občas označuje jako Rostislavovo Staré Město (Urbs Antiqua Rastizi) podle zmínky v prastarém Fuldském letopisu. Po revizních výzkumech byla upravena prezentace skrytých základů nalezených staveb. Původně byly naznačeny základy kostelů a paláce pouze kameny v úrovni dnešního terénu. Dnes jsou vyvedené v podobě zídek cca 30-40 cm vysokých.
Když už si dávám malé občerstvení, dojíždí většina výpravy, tudíž co nevidět zamíříme do Hodonína. U nádraží nás čeká poslední člen výpravy, Marek dorazivší z Prahy. Provedeme malou prohlídku města a pak většina odsouhlasí nějaký oběd v pivovarské restauraci. Součástí nabídky jsou výrobky místního pivovárku (Hodonínský vojáček), v názvu upomínající na skutečnost, že Hodonín býval posádkovým městem. To už je ovšem pouhou vzpomínkou, v tomto případě i mojí, bo jsem tady vojákoval.
Další směr nás vede k řece Moravě, u zdejšího jezu nás zaujmou plavidla, která na Šentále nemáme. Turistickou zelenou projíždíme po říční hrázi, cestu zkomplikuje defekt, naštěstí ten den jediný. Poměrně pěkná lesní cesta je na čas vystřídána dobrodružným úsekem kolem betonové zdi. Jak vzápětí zjistím, jde o bývalé vodní cvičiště u Rohatce, kde jsme měli zaparkované Tatrovky s pontony (byl jsem u ženistů). Od přístaviště u Rohatce mají novou asfaltku, která ovšem končí v poli těsně u hlavní silnice směr Strážnice. Tou se musí kus projet, až u Sudoměřic se dá opustit a co nevidět jsme u dnešního hlavního cíle, je to Petrov, přesněji řečeno sklepního areálu Plže. Památkově chráněné objekty jsou leckdy staré několik století a stále slouží svému účelu. Ovšem máme-li štěstí, některé jsou otevřené a vinaři něco prodávají. To platí hned o dvou objektech vedle sebe. Mimo tekutého občerstvení máme štěstí i na kulturní vložku. Již postarší vinař nám k posezení vyhrává na heligonku, tak si i zapějeme.
Brzy se ovšem chýlí čas k odjezdu, tedy kousek zpět do Sudoměřic, pak kousek zaexperimentujeme, po nové „polní“ asfaltce dospějeme k železničnímu náspu, cesta sice končí, ale poblíž je železniční most přes vodní cestu, vede tu část Baťova kanálu. U ní bývalé technické zařízení Výklopník. Sem najížděly vagony s lignitem, který se na Hodonínsku těžil, po člunech se pak vozil do Zlína. Pak se tedy musíme vrátit na zmíněnou hlavní, odbočkou na silnici a přímo přes Rohatec zpět do Hodonína, a dál vlastně cestou, kterou jsem absolvoval včera večer, tedy už za tmy. Tedy, Lužice, Mikulčice, a cíl v Moravské Nové Vsi. Za zmínku stojí kaplička v Lužici s galerií soch, takový malý Betlém, to je skoro na malý článek.
Večer máme částečnou přednášku pana domácího s prohlídkou sklepa a ochutnávkou jeho výtvorů. Pokračovaní s tradičním posezení u kytary a odebraných džbánků s vínem i čerstvě vylisovanou šťávou (burčák to bude tak za dva dny).
19.9.2014
Nevím, je-li to souhra náhod, nebo tradice, ale Marek (mladší, ten starší se nedostavil), zase má píchlé kolo. Přitom úplně jiné které normálně píchá. Naštěstí než se ostatní vyhrabou, má opraveno. Stanovený odjezd 9.30 nikoho nevzrušuje, ale kupodivu před desátou nakonec vyjedeme. Přejíždíme hlavní silnici a první osadou jsou Prušánky, kde odbočujeme na polní cyklotrasu (5115), ta nás vyvede ke krásné ocelové rozhledně Na Podluží s kótou cca 261 m ovšem žádný závratný kopec. Asi je občas něco vidět, po sáhodlouhých deštích je ovšem značný opar, tak kromě blízkého okolí si musíme většinu domyslet. Nedalekým Novým i Starým Poddvorovem jen projedeme (i když něco k vidění by zde asi bylo), ale víceméně spěcháme silnicí (cyklo 412) k městečku Čejkovice. Obec proslulá vinařskou tradicí a to i díky zdejším vinařským závodům. Ostatně Templáři, údajní zakladatelé zdejšího podniku se ani tak nezabývali pěstováním révy, ale spíš výkupem, zpracováním a prodejem. Zdejší komenda z poloviny 13. století sice neměla dlouhého trvání (zrušení řádu 1311), dodnes tu ale na tradici rytířského řádu staví. Nakonec zámecká tvrz je dnes jednou z místních atrakcí (přitom v 70. letech minulého století ji chtěli zbourat).
Našim potřebám vcelku vyhovuje přilehlá restaurace s několika meníčky, většina si libuje nad jejich lahodností.
Sice vynecháme prohlídku zdejších historických sklepů, ale pozornost upoutá sklepní ulička a zelená tabulka „I“, tak se jdeme podívat, jaké informace zde podávají. Kromě různých letáků (povětšinou zdejší vinaři) zde podávají i informace v tekutém stavu, tady zejména výrobky podniku Vinařství Sýkora. Ty jsou samozřejmě velice důležité, tudíž odjezd z Čejkovic se nakonec protáhne.
Nakonec jsme toho neměli příliš víc naplánovaného, přes kopec do nedalekých Mutěnic, pak jsem se chtěl podívat do okrajové části Hodonína, ovšem část výpravy se oddávala alkoholovému mámení, tudíž se mnou odjíždí jen pár členů. Ostatní se zřejmě obávali hustého provozu na silnici 2. třídy č. 380. provoz tak strašný nebyl, navíc brzo odbočíme a kolem Kyjovky míříme k Hodonínu. V prvním úseku jsou za plotem ukryté zbytky odkalovacích nádrží po těžbě lignitu, brzy ale přijíždíme k první velké vodní ploše, tou je rybník Výtopa, za potokem je rybník Bojanovick, následují Dvorský či Novodvorský. Zde odbočíme k lesu a téměř nová asfaltka (cyklostezka s množstvím bruslařů) nás navede k okraji města, části Červené Domky. Bývala tu oblíbená výletní restaurace, kde jsme se slézali i coby vojáci na vycházce, zejména nedělní, kdy se zde občas slezla skoro celá rota, tj. oficiálních i těch co šli dírou v plotě. U hospody býval malý zookoutek s nějakou liškou nebo srnkou. Ten mezitím přerostl v celkem oficiální zoologickou zahradu, bohužel výletní restauraci zrušili, údajně už před pětadvaceti léty. Naštěstí najdeme u asfaltového plácku malou ožrávárnu (stánek s občerstvením). Je relativně obsazeno, tudíž zasedáme ke dvojici postaršího otce a syna, již tedy rovněž otce asi měsíční Elišky v kočárku. Čerstvý dědeček je ale velice hovorný, takže se dozvíme, že se tituluje jako Rudolf II., syn je tedy III. A čerstvá vnučka je rovnou Eliškou Přemyslovnou. Tedy velice vybraná společnost. Besídka je tedy značně veselá. Nakonec se mj. dozvíme, že zatímco syn slavil narození dítěte sotva týden, novopečený děda rovnou tři (i když bych řekl, že ještě nepřestal).
Jízdou přes sídliště mineme střed Hodonína, vyjedeme téměř u odbočky na Lužici. Máme ještě dost času, abychom si prohlédli další části zdejší sošné galerie, výsledek sochařských sympozií, která se tu do letoška konaly.
Doma jsem zároveň se zbytkem výpravy, která se ještě zdržela ve zmíněných Mutěnicích a k návratu použila o něco kratší i když terénnější trasu přes Dolní Bojanovice, Josefov a Prušánky.
Více foto zde: