Cykloputování Českým rájem aneb Hlásná Lhota 2013, část 2 (Kost, Věžák, Hrubá Skála)

Druhou část edenovitého cestopisu tedy zahajujeme seřazeni před restaurací pod monumentálním hradem Kost, jedním ze symbolů Českého ráje a jedné z našich nejfotografovanějších památek vůbec. Jsme syti, osvěženi a připraveni na cestu Prokopským údolím. A – kupodivu - ani to nepatřilo toho dne k nejsušším místům na naší modré planetě.

Čtvrtek 9.5.2013

Jedeme po červené TZ a – alespoň z počátku – už to není ani ten cyklokros. Spíše se střídají závody mountain bike a překážkový běh (v našem případě samozřejmě chůze) se závažím v podobě kola. Spadlé stromy, cesta přes potok a další atraktivity způsobí i lehlé pády některých členů výpravy. Blátu a mokřadům se už ani nevyhýbáme, stejně by nebylo kam. Pocit pevné půdy pod nohama získáme až v obci Libošovice, která je významná zejména tím, že její součástí je i VTR Vesec u Sobotky.

Pokračujeme dál a skal v stále přibývá; jsme v Podtroseckém údolí a teď už si Frantu zavzpomínal i Bob. Další „kochací“ pauzička nás čeká až u – údajně – nejkouzelnějšího rybníku Českého ráje, tedy u Věžického rybníku, všeobecně nazývaného Věžák. Škoda jen, že nebyl čas si zajít na vyhlídkovou plošinu na vrcholku pískovcových skal, jejichž podoba se – s důstojností věků – odraží na vodní hladině. Vzápětí potkáme menší skupinku cyklistů, které „potěšíme“ popisem bahenních lázní, které je čekají. Zejména dámy v nových bílých značkových teniskách se netváří nijak nadšeně. Snažím se jim zvednout náladu konstatováním, že kdyby se znečistily jiným – méně důstojným - způsobem, nikdo si toho ani nevšimne, ale moc jim to zřejmě nepomohlo.

My se vydáváme na další úsek cesty. Po lesní cestě se jede příjemně, ale je to pořád do kopce a míč proti trudomyslnosti s sebou – výjimečně - nemáme. Proto raději opět vytáhnu placku s ovocným energetickým nápojem a nálada je hned o hodně procent lepší. Jenom Milan jede dál, protože ho začíná nekamarádsky škádlit noha. Stoupáme dál do míst, kde tušíme Hrubou skálu (to je – samozřejmě – jen básnický obrat, my totiž dobře víme, že tam na nás čeká). V těchto místech už jsem jako doma, protože jsem tady koncem 90. let minulého století putoval s chotí a dětmi při opakované návštěvě tohoto krásného koutu naší banánové republiky.

Tempo výpravy se s blížícím vrcholem stupňuje … nebo tak alespoň usuzuji z toho, že jsme bez problémů předjeli jakési koňské spřežení (to, že nám vozka uhnul, i skutečnost, že kůň, jeho majitel s chotí i vůz museli pamatovat už tatíčka Masaryka, taktně vynechávám). Ještě pár snímků vyhořelé zříceniny mohutného stromu, kousek asfaltu a jsme na Hrubé skále. Přichází osvěžení, individuální prohlídka areálu, temná obloha a zpráva, že zřejmě všude kolem nás už prší. To nic nemění na tom, že v klidu dopijeme pivo, prohlédneme si zámecké nádvoří, kostelík sv. Josefa i slavné Bajajovo, vlastně Adamovo, lože.

Následuje debata o dalším směru jízdy. Vedoucí výpravy neuposlechne dobrých rad zkušené turistky Zdeny, a tak si ještě trošku – a samozřejmě do kopce - zajedeme. Poté rychle zpět k Adamovu loži a chytnout správný směr. Čas se nám krátí, do toho Pepův defekt, takže už si neužijeme ani všech vyhlídek a spokojíme se s tou Na Kapelu. Stejně je asi nejkrásnější a přesto, že jsem tady už párkrát byl, je to pohled, který se neomrzí. Zbývá nám už jen krátká pauza na Valdštejně (musím konstatovat, že něco tak odporného, jako je modrá pokladna na přístupovém mostě, jsem už dlouho neviděl) a sjezd k turnovskému vlakovému nádraží.

Ten den máme opravdu štěstí. Banán (vlak, vyráběný v šumperské PARSce, tedy dnes už Škodovce) na Jičín nám bez problémů vzal všechna kola, sedli jsme si (až na zástupce naší „juniorky“, který u kol oblboval dvě – dle velmi ojedinělých názorů – půvabné cyklistky) a do našeho přechodného domova jsme dojeli ve chvíli, kdy začínalo drobně pršet.

Déšť byl nakonec vytrvalejší než jsme čekali, ale v té době už nám to bylo celkem jedno. Hokej s Dány jsme – zaplať ten nahoře – neviděli a všichni se začali připravovat na večerní grilování. Vzhledem k tomu, že jsem vůbec neměl chuť na tunu uzenin a byl jsem částečně zádumčivý, všeobecného veselí u ohně a nezdravé žranice jsem se nezúčastnil. Díky tomu jsem v klidu viděl zápas Kanaďanů ze Švédy a ten opravdu stál za to. Večerního veselí u kytary jsem se však – na rozdíl od mnoha jiných, stravou a mokem zmožených – opět zúčastnil.

Pátek 10.5.2013

Den odjezdu (alespoň mého) nezačal (alespoň pro mě) zrovna nejlépe. Šel jsem spát a z našeho pokoje se ozývaly již z dálky zvuky, za které by se nemuselo stydět ani početné stádo statných kňourů, a tak jsem se raději odstěhoval na divan na chodbě. Byl by to dobrý nápad, kdyby dole nezůstali – ve skvělé náladě – dva zástupci naší juniorky. A je pravdou, že tolikrát jsem Svěrákovu „bílou“ píseň Včelích medvídků a oslavné chorály jednoho slezského fotbalového klubu v životě neslyšel.