Cyklovyjížďka z Ostravice přes Velké Karlovice do Vsetína až nakonec do Ostravy, dokončení.

     V předešlém dílu jsem skončil u Gobelínové manufaktury. Přesněji Moravské gobelínové manufaktuře. Vedle ručního tkaní gobelínů a tapiserií se taktéž věnují i restaurování těch starých. Určitě nejsem ten pravý, kdo by se měl o postupech výroby rozepisovat, ale pokusím se něco málo zajímavého uvést. Pokud se bude chtít někdo dozvědět více, tak se může podívat na stránky samotné manufaktury, třeba na některé vzorky. [1]
 
   Jeden ze způsobů je tkaní na kelimových vzorech a výsledkem je koberec o jakékoliv délce, ale maximální šířka je určena možnostmi (rozměry) stavu. Jeho výsledek vypadá z obou stran stejně. Kelim se vyrábí hlavně v Asii, na Balkánu a v arabských zemích. Cena historický kusů tam stoupá na mnohamiliónové sumy (v českých korunách).

     Nejprve se pokusím popsat základní pojmy a doufám, že to „nezkoním“ a čtenář mě snad pochopí… :-)

     ÚTEK – je to ta „základní“ niť, která se provléká vodorovně a to nejčastěji pomocí člunku. Ne, ale vždy, právě u gobelínů se ten člunek používat nemusí a následuje pro mě nepředstavitelná práce pouze prstů na rukách.

     PROŠLUP – mezi osnovními nitěmi vytvořená mezera ve které se vodorovně pohybuje člunek. Osnovy by se zjednodušeně mohly přirovnat k horní a dolní niti u šicího stroje. Toto ovšem platí jen v jednom pohybu ze strany na stranu a pouze při pohledu na nitě, které jsou „vedle sebe“. Po dojetí člunku na „konec“ se poloha nití mění, takže ty které byly před chvíli nahoře jsou nyní dole a naopak. Člunek se může pohybovat pomocí nějakého nástroje (zanašeče útku) nebo ručně.

     LÉTAJÍCÍ ČLUNEK – jeho vymyšlení výrazně zrychlilo tkaní tím, že se člunek pohyboval v jakési kolejnici a jeho pohyb byl ovládán tkalcem pomocí tzv. PUDÍTKA.

     „Létající člunek“ navrhl angličan J. Kaye v roce 1733, ovládací mechanismy byly zdokonaleny o asi padesát let později dalším angličanem E. Cartwrightem. Po těchto všech zdokonaleních se již zařízení nazývaly TKALCOVSKÉ STROJE a ty jednodušší „jen“ STAVY.

     První u nás nalezené tkaniny jsou staré kolem sedmi tisíců let a to v Lulči u Vyškova. Dokonce ještě ve dvacátých letech minulého století se na brněnské textilní průmyslovce ruční tkaní a tkalcovství vyučovalo.

     Před mnoha lety jsem zde jen nahlédl a pochopitelně je manufaktura „zvěčněna“ i na dřevěných turistických známkách. Podle stránek na internetu [1] to vypadá tak, že stále existuje, ale před několika lety se nad manufakturou stahovaly mračna. To je navíc v době po kovidu více než obdivuhodné. Svým způsobem se jedná o kulturní památku a nepochybně by byla škoda, kdyby zanikla. V pracovních dnech se po provozovně mohou uskutečnit i prohlídky zhruba co hodinu. Dokonce prý existuje možnost „kurzu“ takzvaného „Tkalcovského týdne“ během něhož si budou moci zájemci vyzkoušet nejrůznější techniky tkaní a nakonec může být výsledkem i vytvoření vlastního koberce. Nejsem odborník :-) a tak nechám pokračování popisu někomu zkušenějšímu. Nicméně týdenní kurz může být pro někoho zajímavým lákadlem.

     Nyní již zpět k cyklovýletu. Když klesám z kopce od hvězdáry níž do centra, tak hned po projetí mostu přes Rožnovskou Bečvu po své levici míjím „rožnovský“ Krásenský pivovar. V noci bývá krásně nasvětlený a je skvělou kulisou pro fotografie. Taktéž je přes jeho okna dobře viditelný i měděný pivní tank. Na východ, tedy na opačné straně hlavní meziřičské silnice je autobusové nádraží a asi půl kilometrů vzdušnou čarou naopak západně i nádraží železniční.

     Pokračuji dále kolem západního svahu kopce „Na Oboře“. Přejíždím asi půl kilometru dlouhý most nad železniční tratí vedoucí z Valašského Meziříčí do Rožnova pod Radhoštěm a na prvním rondelu odbočuji kolem benzinové pumpy doprava a pomalu do kopce. Kopec se začne ještě více zvedat a to nejvíce v nějakých 300 metrech, později už tolik ne, až se dostanu severně od „Helštýna“, kde se cesta začne stáčet doleva. Zde je třeba si dávat pozor na protisměr, protože zejména kamiony si zde „najíždějí oblouček“ a to hodně do protisměru. Z opačné strany je tato zatáčka také poměrně nepřehledná. Po chvíli přejíždím železniční přejezd, který má sice světelnou signalizaci, ale nikdy nevíme kdy naši milí mědicitliví spoluobčané něco „nepozmění“. Zde je tedy velmi rozumné hodně otočit krk doprava (silnice 57 vede prakticky podél železniční trati). Osobně signalizaci příliš nevěřím a i když bliká bílá, tak se raději „desetkrát rozhlédnu“. Několikrát se mi to již vyplatilo, i když by snad tyto situace neměli ani technicky nastat. Na druhou stranu se s postupem času situace zlepšuje a některé bezpečnostní „techniky“ jsou velice zajímavé a v principu jednoduché, což může být zárukou spolehlivosti. Nicméně k přiblížení k dokonalosti je cesta ještě hodně dlouhá. Na některých méně významných tratích či vlacích ovšem z finančních důvodů použity asi nikdy nebudou. Například v kolika vlacích je v současnosti použita technologie ETCS (European Train Control System)? V současnosti má již šest úrovní od L0, přes LNTC do L3 až LC. Nicméně u nás byl použit jen zkušebně v jednom „Elefantovi“, konkrétně 471.042. Ve spolupráci s GSM-R (GSM-Railway) by měl být systém schopen mezi jiným „na dálku“ rádiovým signálem zastavit vlak nezávisle na záměru strojvůdce. No nic, to je již jiná kapitola a jiná budoucnost, v dnešní době je lepší raději nevěřit ani sobě ani technice a vždy se pořádně rozhlédnout.

     Za přejezdem po asi deseti metrech míjím odbočku doprava, která by mě přes Krhovou zavadla zpět do Valašského Meziříčí. Já ovšem pokračuji po hlavní cestě doleva a mírně zvlněnou krajinou k hranici krajů. Projíždím kolem přírodní památky „Domorazské louky“, které mám po své levici. Jedná se o mokřadní louku jež byla vyhlášena za maloplošné zvláště chráněné území v roce 1989. Jsou zde chráněny především naše „divoké“ orchideje z čeledi vstavačovitých. Vedle vcelku běžného prstnatce májového je zde i ten, který se latinsky nazývá dactylorhiza longebracteata, ale i mnohem vzácnější mečík střechovitý (gladiolus imbricatus), který se mi podařilo vidět kvést jen v jednom nečekaném místě severovýchodně od „paty“ beskydského hrdého „velekopce“ SMRKU. Bylo to v závěru více než 50 kilometrů dlouhého pochodu ze Vsetína beskydskými kopci (mezi jinými Radhoštěm, Čertovým Mlýnem a „kněhyňským sedlem“ vedle nejhlídanějšího místa v Beskydech na hranici s NPR „Kněhyně – Čertův Mlýn“ do údolí Čeladenky kolem tajemného „Hradiště Čeledná“ a dále již „jen“ pod severními svahy Smrku až na chatu na Ostravici.

     https://www.turistika.cz/mista/hradisko-celadna/detail

     Taktéž se jedná o ostřicovou loukou, tedy s takovou „trávou“, která dokáže při nevhodném pohybu mezi prsty je pořádně pořezat… :-) Dokonce se zde má nacházet i hořec (hořec brvitý), což ale není ten známý a v poslední době velmi rozšířený „horský“ na svazích beskydských velikánů.

      Po projetí dalšího železničního přejezdu již pomalu sjíždím do údolí a do obce Hodslavice. Bylo by hříchem neodbočit kousek před slavnou vodní nádrží „Kacabaja“ doleva ke hříčce přírody, která se jen tak často nevidí. Jedná se o dva úplně různé prameny velice blízko sebe. Taktéž se jedná o přírodní památku založenou v prosinci 1993. Jmenuje se PP „Prameny Zrzávky“. Nejslavnější a nejznámější je její severní část. Právě zde jsou tyto dva prameny těsně vedle sebe v romantickém údolíčku. Jeden pramen má zvýšený obsah síranu a druhý sirovodíku. Už na pohled vypadají oba úplně jinak. Jižněji umístěný méně vydatný, již třetí, pramen je bohatý taktéž na sirovodík. Pokud se člověk po Beskydech nebo na Valašsku dívá lépe kolem sebe zjistí, že sirné prameny zde nejsou až tak vzácné. Dalším zajímavým místem nedaleko Bílé je „pramen“ Smradlavy nebo „Sirka“ na pomezí Vsetínsko-hostýnské hornatiny a té Vizovické na cestě ke smutně proslulému Juříčkovému mlýnu. [2] Zde došlo za druhé světové války 3.4.1945 k jeho vypálení. Jednotkami SS pak byla zavražděna spousta lidí, rodina Juříčkova i dva ruští partyzáni, kteří se zde skrývali. Jako zázrakem přežili tři lidé, kteří se schovali v malé betonové rouře u mlýnského kola. K organizování odporu proti Němcům se pochopitelně připojil i starosta Vsetína, technik, strojař i elektrikář a nepochybně velmi chytrý člověk. I dnes si na něj vzpomeneme, když člověk rozebírá kvalitní moravské elektromotory MEZ. Historie se zde také proplétá a otec Josefa byl stolařem ve vsetínské firmě na výrobu ohýbaného nábytku Thonet. Rodinu Thonetových jsem zmínil v minulých dílech u Vsetínského pivovaru. Nejznámější odálostí vedle založení firmy na elektromotory byla konstrukce mnoha dílů slavného vozu M290.0 – znalcům historie i železniční dopravy je už nyní nepochybně jasno. Jedná se o Josefa Sousedíka a motorový vůz „Slovenská strela“, která dlouhou dobu chátrala před muzeem Tatra v Kopřivnici. Nyní je už ovšem opravena, zrestaurována a když jela na nějakou dobu do známého muzea železniční techniky v Lužné u Rakovníka, tak to byl velký svátek, ne nepodobný tomu, když se začal stavět vyhořelý Libušín na Pustevnách. Sice nejsem zastáncem dnešního ruchu na Pustevnách, ale tyto stavby ke kopcům patří. Podobně jako zkáza dřevěného kostela v Gutech zanechává v duši velký smutek. Naštěstí Valaši opět prokázali, že umí a že lidem nejsou tyto místa ukradená a tak se poměrně rychle našly peníze na novou stavbu. Tu radost, když opět vidíme stát něco na co jsme byli od dětství zvyklí a mysleli, že vydrží „na věky věků“, je nepopsatelná a je výsledkem Antonína Papšíka a lidí kolem. Samozřejmě nejenom jeho firma, ale i ty další. Pochopitelně…

     K obnově a vybírání peněz na opravu těchto staveb se přidali například i firmy vyrábějící mince nebo dřevěné kolečka (turistické známky) a vizitky (nálepky). Jejich cena byla větší než u ostatních a větší část ceny šla na podporu těchto staveb. Sám jich mám doma několik v knihovničce nebo v „Turistickém deníku“ nalepené..

     Papšíkovo stolařství se nemusí chlubit, nemusí ukazovat vavříny. Stačí zajít na Pustevny, ke kostelu v Gutech, podívat se na dřevěné kolo v mlýnu v Mikulůvce – nedaleko Bystřičky nebo se podívat z rozhledny „Maruška“ u meteorologické a seismické stanice na stejnojmenném vrcholu s výškou 664 m.n.m. v Hostýnských vrších nedaleko chaty Troják. Jen o kus dál, ve směru na Bystřici pod Hostýnem podobný osud potkal před měsícem i chatu Tesák. [3] Je smutné vidět v televizi člověka, který mi ještě před pár lety (asi to bylo trochu více...) naléval pivo a já jsem tímto „oslavoval“ jednu z mnoha dobrodružných výprav do kouzelného světa v okolí, světa lemovaného balvany, skalami i místy ještě tajemnějšími. Čelo chaty postavené KČT v roce 1938 nevypadalo tak hrozně jako pohled z boku. Prý že vše v mžiku zničila závada na elektroinstalaci. :-(

     Naštěstí to vypadá tak, že snaha o postavení nové chaty zde je stále. Tak jen doufám, že za nějakou dobu zde zase budu moci zavítat a dát si alespoň to pivo.

      Na Valašsku bylo za druhé světové války Němci vypáleno více míst, například již zmíněný Juříčkův Mlýn nebo Vařákovy paseky nedaleko Lačnovských skal.

     Konce války se Josef Sousedík nedožil a dokonce se nedožil ani svých padesáti let. K tomu chybělo jen pár dní. Josef Sousedík jako významná osobnost Valašska je často také po právu označován jako MORAVSKÝ nebo VALAŠSKÝ EDISON. V první světové válce byl na italské frontě raněn. Po návratu v nově vzniklém Československu šel Slovensko bránit. Tomáši Baťovi dodával své elektromotory. Dokonce mohli mít i společný podnik, ale Sousedík odmítl.

     Patenty na své vynálezy nepodával během válek, aby je Němci nezneužili. Ze svých více než sta vynálezů mu byla dobrá třetina patentována. Pro znalce veteránů bude zajímavá pohonná jednotka na základech Tatry 57. Kdo se chce podívat na vůz tohoto typu i mnoho dalších, tak vřele doporučuji „muzeum veteránů“ v Olomouci. Na druhou stranu varuji, že prohlídka „jen na hodinku“ rozhodně není. :-) Sezóna začne v dubnu. Sousedík měl dost kuráže a plánoval cestu ze Vsetína do Anglie aby prokázal spolehlivost vozů. Cesta se neuskutečnila, ale historie spolehlivost ověřila. Na mnohé dnešní kousky je skutečně radost pohledět. Před vynálezem proudového motoru se pokoušel o letadlo s kolmým letem (vzletem). Něco co je i dnes jako z jiného světa. Během druhé světové války se opět vrátím k Juřičkově mlýnu, kde si některé své nápady Sousedík schoval.

     Na začátku Protektorátu spolupracoval s Václavem Drápalou na protinacistických akcích. Kdo ví jestli právě Drápalovy ďury u „Valašského Poseidonu“ v největším pískovcovém městě na Moravě, nejsou pojmenovány po něm. Sousedík našel velký sklad německých zbraní a měl tolik odvahy, že se oblékl do německé uniformy velmi vysoké hodnosti a šel udělat „kontrolu“. Němci mu všechny zbraně ukázali a nikdy nepřišli na to, kdo tuto „kontrolu ze štábu“ provedl právě on. Kdyby se to nepovedlo a odhalili to, tak ho na místě bez milosti zastřelí. Svůj štáb ovšem měli i „Sousedíkovi lidé“, kterých bylo kolem dvou tisíc! Ovšem za tři měsíce již tolik štěstí neměl a nedožil se ani svých padesáti let. K nim mu chybělo jen pár dní. Josef Sousedík byl o dva týdny později zpopelněn a uložen do urny se jménem Václav Telička. Její pozdější osud není znám.

     Uběhlo jen pár let a pak nastalo období mnoha desítek let, kdy se na něj mělo zapomenout nebo nejlépe jej úplně vymazat z historie. Napravilo se to až po konci „Sametové revoluce“ v nedávné historii. Na Vsetíně je po něm v současnosti pojmenovaná střední odborná škola v městské části „Rybníky“ a taktéž táhlá ulice vedoucí přes „Trávníky“ až na „Potůčky“. Symbolicky se na jejím začátku, pod jedním z nejdelších mostů na Moravě, nachází na vyústění náhonu použitého pro „Křivačkárnu“ malá vodní elektrárna. Vstup k náhonu je před splavem Vsetínské Bečvy naproti budovy vodohospodářského objektu na protějším břehu na jižní hranici Vsetína. Je pod velmi strmým svahem s přírodní památkou „Bečevná“ a taktéž pod oblastí „Březina“ a vrcholem Bečevná 501 m.n.m. Tímto náročným terénem se ve vykácené oblasti táhne nebo lépe spíš stoupá elektrické vedení 110 kV do Rokytnice. Náhon dále pokračuje kolem železniční trati mezi Vsetínem a Ústím a kolem stadiónu „Na Lapači“ přes „Křivačkárnu“ až k malé vodní elektrárně se dvěma turbínami o výkonu několika kilowatů. Voda končí v Rokytence, která se vlévá z levého břehu zpět do Vsetínské Bečvy.

     Ke konci devatenáctého století přebrali fabriku na nože (křivačkárnu) Bůbelové. Karel Bůbela byl významný i při stavbě železniční trati ze Vsetína do Velkých Karlovic. Jak důležitá je tato trať si každý uvědomí pokud se pokusí z Karlovic dojít do Vsetína pěšky. S kamarádkou na vozíku se mi podařilo ze Vsetína během několika hodin (asi čtyř až pěti) dojet jen do Nového Hrozenkova a to ani ne k „Balatonu“. Nakonec jsme byli rádi, když jsme stihli poslední vláček do Vsetína s asi pětiminutovou rezervou, jinak by nás čekaly další hodiny po stejné cestě zpět již po tmě. O této trase bych chtěl také někdy napsat článek. Dlouhá trasa, ale víceméně po rovině.

     Nyní se vrátím k cyklovyjížďce z Ostravice přes Vsetín až do Ostravy. Na opačné straně cesty než jsou „Prameny Rezávky“ se nachází zajímavé kopečky. Jeden z nich je dokonce zpestřen výrazným svahovým sesuvem a taktéž přírodní rezervací Huštýn. [7] Přístup nad sesuvné území je možný jak po červené od pramenů nad Kacabajou, tak i tou výrazně kratší z Mořkova po modré podél Papakova potoka, kde je po připojení na červenou turistickou trasu nutné odbočit doprava do kopce. Lesní porost v přírodní rezervaci Huštýn patří k nejstarším ve Veřovických vrších. Lesní hospodaření je zde velmi omezené a těžba holosečí zde není možná. Červená turistická trasa vede po hřebeni menšího, ale poměrně dlouhého mrazového srubu, i když tak nemusí na první pohled vypadat, protože jeho významná část je skryta půdním krytem a vypadá spíš „jen“ jako vystupující balvany „ze země“.

     Prý se zde nacházely stopy dnes již značně přemnožených divočáků, ale také mnohem plašších a samotářsky žijících rysů. V nedaleké západně umístěné rezervaci byli rysové taktéž zjištěni, podobně jako u stejnojmenného vrcholu v jiné části Moravskoslezských Beskyd.

     Zajímavá část, kterou jsem si kdysi zařadil do pochodu Frenštát pod Radhoštěm → po zelené turistické trase kolem „Velkého kopce“ s výškou 565 m.n.m. → prudkým stoupáním na Velký Javorník → klesáním do údolí Malého Javorníku a dále kolem pramene Jičínky, rozbahněnou lesní cestou pro těžkou mechanizaci na vrchol „Dlouhá“ → cesta již pokračovala odpočinkověji k vrcholu „Krátká“ až po rozcestí pod Huštýnem → dále kolem obou přírodních rezervací. Poté jsem se z červené turistické trasy přesunul na žlutou a sestupoval níž. Cesta se začala klikatit a „šestý smysl“ mi řekl, že je nyní lepší dát na něj a tak jsem nakonec lesy sestoupil (neptejte se mě kudy přesně – přesně to rozhodně nevím) až do Zašové, jejímž lákadlem je místní pramen ve skále „Stračka“. Nikdy jsem zde nebyl, ale určitě by stálo za to toto místo někdy navštívit. Možná bude mít podobné kouzlo jako malá „krasová“ oblast (podle jeskyňářů) u Mankovy skály v Palkovických hůrkách.

https://www.turistika.cz/mista/tajemne-myslikovske-lurdy/detail

Nebo třeba v Ostravě u Starobělských Lurd:

https://www.turistika.cz/mista/starobelske-lurdy/detail

     Ze Zašové jsem pak již přešel k rybníkům v oblasti „Na Kopečkách“ a „Za Hájem“. Musel jsem překonat jeden potůček, což se podařilo „suchou nohou“ a přes Hrachovec jsem již pokračoval do Valašského Meziříčí. Krásná celodenní vycházka s místy, kam mnoho lidí nezavítá. Podrobněji snad opět někdy jindy v jiném článku.

      Od Kacabaji již jen klesám do Hodslavic, rodiště Františka Palackého. Místo je vedle této historické skutečnosti zajímavé i dřevěným kostelem svatého Ondřeje naproti mnohem mohutnějšího, ale také mnohem chladněji působícího římskokatolického kostela Božského Srdce Páně. O kus dále severozápadně se nachází i kostel evangelický. Já ovšem odbočuji kolem římskokatolického kostela doprava a nahoru, abych dojel do Mořkova. Po chvíli mám po své levici jakési depresivně působící kvádry nějaké fabriky a stožáry rozvodů vysokého napětí. Místo mě nenaplňuje dobrým pocitem a tak raději jedu dál do Veřovic. Zde již se cesta zajímavěji klikatí kolem potoku Jičínka a pokračuje až do Bordovic. Pokud bych jel rovně, tak se dostanu do Frenštátu, ale já jsem odbočil doleva a mířím do Lichnova, za nímž se připojím na hlavní cestu číslo 58 směřující do Vlčovic.

     Velice zajímavým místem vzdáleným snad jen kilometr vzdušnou čarou východně od Lichnova je nevšední přírodní jev – travertinová kaskáda na jihozápadních svazích Tichavské hůrky 542 m.n.m. Voda pramene je bohatá na vápník a ten se s postupem času usazuje v okolí a vytváří vcelku vysoké „valy“ po stranách úzkého „čůrku“ tohoto pramene. V horkých letních dnech je toto místo velmi dobrou zastávkou na načerpání fyzických i psychických sil k další cestě. Velmi rychle si zde také člověk může doplnit tekutiny. Jedná se o jakousi oázu klidu v lese, kde se i já rád zastavím.

     Podél západní hranice hukvaldské obory stoupám táhlou asfaltovou cestou až k turistickému infocentru. Toto místo je zajímavé velmi úzkou cestou, ale hlavně tím, že zde stoupání konečně skončí a bude následovat solidní sjezd. Upozorňuji, že na jeho konci kdysi dávno existovalo nepříjemné místo, které při troše nepozornosti mohlo cyklistu při značné rychlosti v závěrečné pasáži vyhodit ze sedla. Raději nedomýšlet jak by to dopadlo, kdybych to nevybral. Od těch dávných dob, zde radši sjíždím s rozvahou a rezervou. Do pedálu pak mohu pořádně šlápnout v následujícím víceméně rovinatém terénu.

     Po celodenní cestě z Ostravice, přes Velké Karlovice, Vsetín, Valašské Meziříčí, Mořkov a Hukvaldy jsem již o žádné velké závodění neměl zájem a tak jsem jel spíš jen rozvážně. Už se také stmívalo a já jsem věděl, že mě ještě jedno solidní stoupání čeká. Pokračuji přes Rychaltice, Fryčovice až do Brušperku a za nímž mě čeká ono zmiňované poslední táhlé stoupání kolem vrcholu „U Lipin“ a klesám do Krmelína. Z něho už jen po nudné a depresivní hlavní cestě do Ostravy.

    Těžko hádat kolik kilometrů celkem jsem ujel, ale odhaduji, že určitě přes 120 km. Cesta ze Vsetína do Ostravy by totiž měla být dlouhá minimálně 70 kilometrů. Do Velkých Karlovic ze Vsetína je to určitě dobré tři desítky. Z Ostravice do Karlovic asi podobně.

 

POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] http://www.gobelin.cz/cs/
[2] https://jurickuvmlyn.unas.cz/
[3] https://www.idnes.cz/zlin/zpravy/pozar-tesak-hostynske-vrchy-chata-turistika-hasici-zavada.A220131_648551_zlin-zpravy_ppr
[4] https://vlast.cz/josef-sousedik/#:~:text=Rehabilitace%20se%20Josef%20Soused%C3%ADk%20do%C4%8Dkal,zalo%C5%BEen%C3%AD%20tov%C3%A1rny%20v%20roce%201919.
[5] Josef Sousedík - (ne)zapomenutý vynálezce, továrník, politik a vlastenec
[6] https://www.astrocesty.eu/lokality/detail/mala-vodni-elektrarna-vsetin.html
[7] http://lokality.geology.cz/2333