DAČICE 2022 - 11.Návštěva Jindřichova Hradce

Do jihočeského Hradce jsme chtěli jet mnohem později (ať se taky jednou pořádně vyspíme), ale večerní předpověď plán změnila. Na odpoledne byly hlášeny silné bouřky, a tak jsme raději z Dačic vyjeli za podivného ranního dusna již po sedmé hodině.

Trasa vedla přes Markvarec a Mosty u Kunžaku, které jsem měl tu čest navštívit už včera. Na jedné vesnické zastávce přistoupilo několik školaček. Jedna z nich, hezká černovláska s až nepříčetně vzteklými kukadly, najednou z brašny vylovila černou kobru královskou. Musím přiznat, že jedovaté hady zrovna nemusím, takže jsem sebou pořádně škubl. Jednalo se samozřejmě jen o naprosto dokonalou plastovou imitaci plaza. Pak ta hodně nabroušená holčička kámoškám vysvětlila, že ji sebou do kunžacké školy bere, aby s ní vystrašila svoji úču… a při té představě mi hrb oblil mráz. Paní učitelkou té cérečky bych tedy být nechtěl. Ba ani v budoucnu jejím manželem, protože při té zlobě sálající jí z očí, bych se ani nedivil, že se od ní takovýto lehkomyslník jednou dočká třeba kafého ochuceného jedem na krysy...

 

Kunžacké náměstí mne nijak neohromilo… a to jsem si včera chtěl túru prodloužit až sem. Následoval Člunek a zanedlouho už jsme (i přes objížďku) projížděli předměstím Jindřichova Hradce a nechali se z busu vysadit na nábřeží. Po mostu mezi hradeckými rybníky – obřím Vajgarem s ostrůvkem a Malým Vajgarem jsme zamířili na jeho konec a tady přešli na druhou stranu ke kostelu sv.Alžběty.

 

Jedná se o bývalé sakrální stavení, jež bylo nejprve špitální kaplí a ta byla začátkem 15.století přestavěna na gotický kostel. Roku 1618 jej vypálili císařští, Dampierovi vojáci. Chrám byl později opraven a barokně upraven. Ve třetí čtvrtině 18.století jej poničil požár, roku 1788 byl uzavřen, odsvěcen a posléze prodán. Později budova rozdělena na dvě patra a interiéry přeměněny na kovárnu a na byty. Ještě nedávno byl objekt využíván jako hotel s restaurací, v současnosti je bohužel vše mimo provoz. Přesto je tato budova památkově chráněna, neboť se z ní zachovaly cenné architektonické detaily.

 

Pak už jsme přišli na vyhlídkové nábřeží, nabízející přes hladinu „Vajgárku“ nejkrásnější panoráma historického jádra města doplněné komplexem třetího největšího zámku u nás. Tady se mi tak trochu nedostává slov: při naší návštěvě před deseti lety se nám ten pohled i přes absenci slunce líbil moc, ale dneska Oskar z oblohy přímo perlil a byla to krása přímo vesmírná!

 

Jindřichův Hradec je městem, v němž do kamene zhmotnila svůj sen větev Vítkovců. Tito páni z „Růže" měli ve svém erbu květ zlatý, obklopený modrým polem. Jako by tím chtěli naznačit konfiguraci terénu, v němž si na skalnatém ostrohu nad řekou Nežárkou, obklopeném mokřinami, vystavěli roku 1220 první skromnou variantu rodového sídla. Spolu s gotickým hradem vyrostla ves plná řemeslníků, která později získala statut městečka i s přináležícími právy.

Bohatý rod se samozřejmě se strohým a nepohodlným bydlením nespokojil. Jak šel čas, měnila se podoba hradu a byla obohacena nesčetnými přístavbami a přestavbami. Roku 1604 Vítkovců vymřel a budoucím majitelům - Slavatům a později Černínům, zanechal ohromný obytný areál, plný gotických a hlavně renesančních objektů, který by se z hlediska co největší výstižnosti dal označit za „hradozámek."

 

Stejného rozmachu a prosperity se dostalo i městu, obklopující dnes spolu s rybníky ze všech stran bývalé feudální sídlo.

 

Sličné historické jádro Jindřichova Hradce má pochopitelně místo, sloužící již od pradávna jako jeho centrum. Bylo jím dnešní náměstí Míru, na něž jsme po dostatečném pokochání se pohledy z nábřeží a po projítí Rybniční ulice dorazili i my. Tak jako posledně jsme vydechli obdivem nad jeho sličnou tváří a zamířili na venkovní zahrádku cukrárny, z níž měly naše zraky při popíjení kávičky s rynkem nejbližší kontakt.

 

Jeho plocha je lemována řadami starých měšťanských domů s nádhernými historickými fasádami.

Z nich asi nejvíce zaujme Langrův dům, jehož průčelí pokrývají sgrafita s biblickými motivy a v podloubí lze obdivovat diamantovou klenbu. Tento dům byl původně gotickým skvostem, který později prošel renesanční přestavbou. Dalším velezajímavým objektem je mnohokrát přestavovaná budova gotická radnice vzpomínané v análech již roku 1493 a jejíž fasádu zdobí znak města. Zajímavé jsou pochopitelně i ty ostatní měšťanské domy, dotvářející krásu náměstí a naši pohodu „nerušil“ ani ten vysokánský kamenný sloup, umístěný ve středu rynku a bránící nám tak trochu ve výhledu. Však on k tomuto rynku už od dob baroka neodmyslitelně patří a jedná se o dílo sochaře Matouše Strachovského (Sousoší Nejsvětější Trojice), jež mistr kamenický roku 1766 vystavěti ráčil rovnou do dvacetimetrové výše.

 

Po dopití kávy už jsme přívětivou cukrárenskou zahrádku opustili, pocourali se s fotoaparáty po rynku a Komenského ulicí vyrazili k Balbínovu náměstí, na němž se nachází budova jindřichohradeckého muzea se známými Krýzovými jesličkami. Tentokrát jsme chtěli namísto zámku navštívit právě toto muzeum.

 

Cestou k němu nás na rohu bývalé jezuitské koleje zaujal pozoruhodný kostelík sv.Maří Magdalény, který patří k nejstarším sakrálním budovám města a býval součástí špitálu. Koncem šestnáctého století došlo k jeho napojení na jezuitskou kolej, jíž nechal vystavět Adam II.z Hradce a jeho choť Kateřina z Montfordu. Roku 1615 chrám zachvátil požár. O osmnáct let později byl nahrazen pozdněrenesančním (podle jiných pramenů jako raně barokním) objektem, jenž byl kvůli velikosti označován už jen za kapli. Ta ale vynikala bohatě krášleným interiérem a především velice pěknou štukovou výzdobou svých kleneb.

Před koncem 18.století byla odsvěcena a spolu s kolejí upravena pro pobyt vojska. Do jejich interiérů pak veřejnost nenahlédla dlouhých 200 let. V roce 1998 se kaple dočkala náročné renovace a od té doby se v ní pořádají společenské a kulturní akce – svatební obřady, koncerty a jiné. Při obřadech, kdy si novomanželé říkají své „ano“, jim k tomu hrají velké varhany, přenesené sem z kostela S.Trojice.

 

V sousedství kaple se v areálu bývalých jezuitských kolejí nachází Muzeum fotografie a moderních obrazových médií, v němž jsme dosud nebyli a jeho návštěvu si nechali někdy na příště.

 

Pak už jsme přešli na vlastní plochu Balbínova náměstí, které nemá podobu klasických veřejných prostranství. Tohle je tvořeno toliko svažující se ulicí a rozšířeným prostorem u budovy muzea, ústícím do Dobrovského ulice. Z ní byl vidět komín zámeckého pivovaru i s originálním (ne tím Babišovým) čapím hnízdem.

Na spodním konci náměstí se nachází středověká Nežárecká brána, jejímž podjezdem prochází cesta k blízkému rozsáhlému a veřejnosti přístupnému jindřichohradeckému zámku. Byla součástí městského opevnění a z celkově tří bran se zachovala jen ona.

 

Po návštěvě úžasného muzea (která si zaslouží samostatný článek), jsme se vrátili na konec Balbínova rynku a nakoukli do bohatě zdobeného interiéru mohutného (původně pozdně gotického) chrámu Nanebevzetí Panny Marie s vysokou vyhlídkovou věží zvonice. Ta byla i spolu s kostelem poničena velkým ohněm a do dnešní podoby přestavěna začátkem 19.století.

 

Od chrámu jsme se na páteřní tepnu historického jádra města spojující dva rynky – Panskou, dostali ulicemi Kostelní a Školní, na nichž byly krom zajímavých domů k vidění i prampouchy.

 

Protože už se blížil čas oběda, přesunuli jsme se po výstavné Panské ulici na horní Masarykovo náměstí. Kromě západní strany s Husovými sady s pomníkem a ozdobnou vodní nádrží, je i tento rynek obklopen kulisou původních měšťanských domů i novodobých stavení. Zrekonstruovanou plochu náměstí zdobí kašna, nacházející se poblíž ostrůvku zahrádky restaurace Střelnice, oddělené od hlavního pohostinného zařízení silnicí.

 

Tak jako posledně, dostalo se nám i dnes rychlé obsluhy a dobrého jídla - hamburská kýta a řízek. Jen se nám zželelo té vysoké tmavovlasé číšnice, která přinesla k vedlejšímu stolu s párem důchodců jídlo a ti ryčeli, že tohle není to jejich. Dívka tedy musela s podnosem přes cestu nazpět do restaurace, ale za chvilku se stejnými táci přiběhla k důchodcům znovu a slušně je upozornila, že tohle je opravdu ta jejich objednávka!

 

Holt ten stařík a stařenka zřejmě úplně zapomněli na to, co si prve poručili, ale že by je napadlo se té krasavici aspoň omluvit za to, že si kvůli nim nohy ulítá, tož to ani omylem.

 

(Však já to říkám furt, že když je někdo blbý celý život, ve stáří z něj už žádný mudřec nebude…)

 

Po obědě jsme se vraceli nazpět Panskou ulicí a v její půlce se naše cesty na chvilku rozdělily: Jana si chtěla zajít do jakéhosi obchodu s tím, že se poté setkáme v té cukrárně na náměstí Míru, no a já si zatím odskočil do Štítného ulice ke klášteru minoritů a kostelu sv.Jana Křtitele a na náměstí přišel Svatojánskou ulicí.

 

Na nebi už se začaly kupit černé mraky, udělalo se ještě větší dusno než ráno v Dačicích, a tak jsme byli rádi, že nám za chvilku z nábřeží odjížděl zpáteční spoj. Cestou jsme sice bouřce ujeli, ale ta i s velkým deštěm do Dačic dorazila v pozdním odpoledni, kdy už jsme byli nazpět v „našem“ hotelu Dyje.

 

(V sobotu jsme kvůli celodennímu neustávajícímu dešti náš poslední plánovaný výlet vláčkem za památkami městečka Třešť zrušili a udělali si před odjezdem do Zlína odpočinkový den...)