DAČICE 2022 - 12.Vzpomínka na prohlídku Muzea Jindřichohradecka

V neděli ráno 26.června jsme naši dovolenku v Dačicích ukončili a od sedmé hodiny ranní následovala anabáze vlaky k domovu. První dvě části – z Dačic do „Havlbrodu“ a odsud do Kolína proběhly bez problémů. Tady v Kolíně ale nastal zádrhel s rychlíkem z Prahy, který byl nejprve opožděn o 20 minut… a jak plynul čas, na informačních cedulích nabobtnávala časomíra zpoždění o další desítky minut, až jich bylo rovných 50!

 Aby mi z toho nehráblo, radši jsem se při tom nekonečném čekání vnořil do vzpomínek na naši velmi vydařenou dovču a v mozku vrátil přehrávaný film na pátek a to přesně do okamžiku před vstupem do Muzea Jindřichohradecka.

 

Samotné muzeum vzniklo v Jindřichově Hradci již v roce 1882, takže patří k nejstarším v Čechách. Do budov bývalého jezuitského semináře se nastěhovalo až roku 1927 a o rok později tady byly jeho sbírky představeny veřejnosti. Dnes veškeré vystavěné předměty spolu s těmi v depozitářích přesahují číslovku sto tisíc, ale největší pozornosti od návštěvníků se dostává Krýzovým jesličkám.

 

I my se na ně pochopitelně těšili nejvíc, ale v pokladně nám bylo řečeno, že se spouští, až se sejde více zájemců. A že na to budeme včas upozorněni a zatím ať si prohlédneme jiné expozice.

 

Teď nechci předbíhat, ale ať už je Krýzův betlém expozicí nejoblíbenější, stal se nám nakonec „jen“ obyčejnou třešničkou na velmi chutném dortu, upečeného z mnoha rozličných vrstev dalších pozoruhodných výstav, díky nimž s Janou řadíme toto Muzeum Jindřichohradecka k těm nejhezčím a nejzajímavějším u nás!

 

Na pohled příjemné bylo už hezky upravené nádvoří bývalého semináře s kašnou a otevřená chodba se sakrálními artefakty v podobě různých barokních soch světců, andělů atd. Pod hlavním podloubím byly na stěnách umístěny různé informační cedule.

 

My si prohlédli nejprve první sál podoby kaple s velmi cennou expozicí děl z vrcholné a pozdní gotiky. Všechny dřevořezby sem byly přemístěny z kostelů či kaplí regionu a k vidění tu byla např.Madona s Ježíškem, sv.Prokop, sv.Barbora a jiní světci.

 

Já si pak z nádvoří po schodech odskočil do podzemí na výstavu „Historie vytesaná do kamene“, kde jsem ve dvou větších sklepních prostorách viděl asi čtyřicítku kamenných exponátů jako jsou tympanony, smírčí kříže, náhrobky, votivní desky či starobylé ostění oken a dveří.

 

Po návratu za manželkou jsme si společně prošli další přízemní prostory s expozicí divadelních kostýmů, pimprlat a kde se nacházel i vycpaný lední medvěd.

 

Do dalšího výstavního sálu o letecké bitvě na Jindřichohradecku jsem nakoukl sám. V místním vzdušném prostoru se odehrála 24.srpna 1944 a bylo při ní sestřeleno 14 „mesršmitů“ a šest amerických bombardérů.

 

Další na netu avízovanou expozici o střeleckých terčích, Landfrasově tiskárně a místních cechovních tradicích jsem zřejmě minul (možná byla umístěna někde v přízemí), jenže po prohlídce letecké bitvy Jana už zamířila nahoru do patra, a tak jsem šel s ní.

 

Tady jsme si napřed prohlédli expozici „Měšťanská a Lidová kultura“, jež sestávala z plně vybavené selské světnice z Blat (tak jak v ní lidé žili v půli 19.století) a vedle se ze stejného časového úseku jako protipól nabízel pohled na mobiliář přepychového měšťanského pokoje.

 

Další lahůdkou byla výstava „Jihočeské betlémy“ , ale po několika minutách jsme byli paní průvodkyní z chodby svoláni ke Krýzovým jesličkám.

V současnosti se po částech opravují, takže z nich přibližně čtvrtina až třetina vlevo vidět nebyla, ale i tak byl první pohled ně velice působivý. A což teprve, když se zhaslo, ze skrytých reproduktorů zazněl zvuk andělské koledy, jesličky byly postupně nasvicovány a ohromné množství postaviček a zvířátek v nich se dalo do pohybu!

Vlastní ukázka, na níž nás bylo i s rodinkou s malými dětmi dvanáct, trvala do závěru andělských chorálů a opětovného postupného zhasínání asi deset minut, ale byla to jedna velká paráda. Dokonce i ta malá dítka byla pohybujícím se betlémem fascinována natolik, že ani nestačila zazlobit.

 

Tyto úžasné jesličky tvořil punčochářský mistr Tomáš Krýza více jak šedesát let a za tu dobu je zaplnil tisícem a třistadevadesátiosmi figurkami lidí a zvířat, z nich se přitom 133 pohybuje. Dříve byl mechanismus poháněn ručně, dnes elekromotorem.

Jinak se jedná o největší mechanický lidový betlém na světě a dočkal se i zápisu do Guinnessovy knihy rekordů.

 

Po ukázce Jana pokračovala v prohlídce po vlastní ose a já se vrátil k té „rozkoukané“ expozici o Jihočeských betlémech. Byly nádherné, každý jiný a navíc vyrobený z jiného materiálu. Až jsem čubrněl, co dokáží šikovné lidské pacičky učinit se dřevem, papírem, voskem, keramikou, sklem, krajkou a jiným tovarem.

 

Dalším bodem mé prohlídky se stala menší síň s expozicí „Holub lunders“ o díle výtvarníka a písmáka Vladimíra Holuba, klasicistní interiér lékárny fungující na hlavním městském rynku od 17.století a sousední velký sál s rozsáhlou expozicí o šicích strojích. Původní továrna vznikla v Soběslavi, poté se stala podnikem LADA a jedna její pobočka byla umístěna i tady v Jindřichově Hradci.

 

Další – už ne expozicí, ale spíše výstavou jako v Galerii, bylo množství obrazů rozvěšených po zdech na chodbách. Jednalo se o kolekci sakrálních i světských děl od renesance až po současné výtvarné umění a opravdu bylo na co koukat.

 

Už zase s Janou jsme shlédli moc krásně vytvořenou expozici „Město pánů z Hradce“ představující Jindřichův Hradec v průběhu třináctého až šestnáctého století a období pozdní gotiky po renesanci.

 

Poslední námi viděnou expozicí byla „Síň Emy Destinnové,“ vytvořená na počest naší nejslavnější české operní pěvkyně. Kromě dokumentů a obrázků zde byl k vidění také její kočár, nábytek, porcelán, různé kuriozity a hudební nástroje pocházející z nepříliš vzdáleného zámku Stráž nad Nežárkou, jehož majitelkou se „Velká Ema“ stala v roce 1914 a žila na něm až do smrti.

 

Prohlídka Muzea Jindřichohradecka byla prostě skvělá...

 

...ale víc vám k tomu nepovím, neboť vidím, že na kolínské nádraží z dáli konečně přijíždí ten náš zpožděný rychlík a my, pokud nechceme až do Otrokovic stát, musíme při nástupu se zavazadly hodit hrbem a rychle obsadit nějaké volné místečko.

 

Což se naštěstí povedlo… a a já závěrem můžu doporučit snad jen to, abyste při vašem výskytu v Jindřichově Hradci s návštěvou muzea neváhali – stojí opravdu za to!