Dháka, město rikšů a převozníků

Stará čtvrť Dháky, hlavního města Bangladéše, je chaotické mraveniště úzkých ulic, chátrajících domů a neskutečné záplavy lidí valících se všemi směry. Po deváté hodině ranní se ve městě vytvoří zácpy z aut, náklaďáků, autobusů, buvolích a koňských povozů, rikš a přetížených dvoukoláků. Mezi tím se ještě proplétají pouliční prodavači sburáky, cigaretami nebo nafukovacími balónky, toulaví psi, žebráci a pár dopravních policistů zoufale se snažících ukočírovat zmatený provoz. Občas do sebe dva tři dopravní prostředky narazí, řidiči vyskočí, kpobavení okolostojícího davu čumilů se servou a než kmístu dorazí policie, jede se dál. Bez pohybu zůstávají pouze bezdomovci spící na krajích chodníků nebo vpodchodech, od hlavy kpatě zahaleni vděravých hadrech.

I řeka Buriganga na jihu města žije od časného rána čilým dopravním ruchem. Vpřístavu se vykládají nákladní tankery, odplouvají přecpané osobní trajekty včetně mohutných Rocket, kolesových parníků směřujících do třicet hodin vzdáleného přístavu Khulna, a mezi oběma břehy pendluje bezpočet dřevěných pramic, do nichž se vejde až dvanáct pasažérů sveslařem.

Moderní část Dháky je téměř opakem starého města - široké bulváry, moderní výškové budovy, banky, ambasády, drahé hotely, restaurace a nákupní centra, kde si movitější Bangladéšané užívají klimatizovaného komfortu. Přestože tyto nové čtvrti zabírají většinu rozlohy města, žije tady méně než pětina jeho obyvatelstva. Zbývající milióny přebývají ve staré Dháce a na chudých předměstích. Na okrajích také zůstávají noví přistěhovalci. Ti většinou přicházejí zchudého venkova a přispívají tak kneúměrnému nárůstu populace bangladéšské metropole. Ještě po získání nezávislosti vroce 1971 měla Dháka pouhý jeden milión obyvatel. Dodneška toto číslo vzrostlo na osm miliónů a během příštích deseti let by se město mělo dostat mezi deset největších megapolí světa.

Najít určité místo vDháce se často stává zlým snem jak pro cizince tak i pro neznalého místního. Dháčané totiž málokdy znají své město dál než za hranice své ulice a několika hlavních tříd. Orientace je navíc komplikovaná tím, že vedlejší ulice se zpravidla nazývají stejně jako hlavní třída, zníž vybíhají. Po setmění se situace stává takřka beznadějnou, protože pouliční osvětlení je spíše intimního charakteru, ve starších čtvrtích neexistuje vůbec. Když před desátou hodinou večer zhasnou a zavřou obchody a restaurace, hlavní zdroje světla, celé město se ponoří do černočerné tmy.

Ulice Šankaria Bazar je nejhustěji obydlená část Dháky a patří i knejstarším. Muslimové ji nazývají ulicí hinduistů podle obyvatel zdejší menšinové komunity. Vúzké uličce si mezi starobylými domy a hinduistickými svatyněmi připadám spíš jako někde ve Váranasí než vBangladéši. Téměř všichni Šankariové se živí tradičními řemesly - výrobou náhrobků, bubnů, papírových draků a hlavně náramků zlastur. Vmalých, spoře osvětlených dílničkách se zmořských lastur nařežou asi centimetr široké kroužky a řemeslníci pak do nich pilníky a noži vyřezávají své ornamenty. Lasturové náramky jsou pro hinduisty symbolem štěstí a čistoty. Vdané ženy je podle zvyku nosí na obou zápěstích a rozbijí je, když manžel zemře. Dnes jsou oblíbené i mezi křesťankami a muslimkami. Řemeslníci vDháce vyrábějí náramky po tři sta let, dnes však jejich umění pomalu umírá. Lastury se totiž musí dovážet zIndie a Srí Lanky a kvůli nízkým dovozním kvótám nejsou vždy kdostání. Pro stále více žen jsou navíc tyto ozdoby příliš drahé a často sahají po levnějších plastikových napodobeninách. Především mladí výrobci náramků se proto často dávají na lukrativnější výrobu hudebních nástrojů, stříbrných šperků nebo náhrobků.

Dháce se často přisuzuje statut hlavního města rikšů. Vžádném městě na světě těchto trojkolých vozítek nejezdí tolik - asi šest set tisíc, přičemž oficiálně registrovaných je sotva sto tisíc. A málokde jsou tak pestrobarevná. Aby vsilné konkurenci jejich majitelé přilákali co nejvíce klientů, zdobí své rikši křiklavými obrázky filmových hrdinů, idylických krajinek zvenkova, bengálských tygrů nebo obřích letadel, papírovými fáborky, zvonečky a rolničkami. Za prvotřídní výzdobu je třeba zaplatit asi čtvrtinu nákladů výroby celé rikši. Ty dnes dosahují téměř 8000 taka (cca 5000 Kč), což si většina jejich řidičů nemůže dovolit, a tak si je pouze pronajímají. Rikšáky se stávají hlavně mladí muži zchudších vrstev venkovských imigrantů a ve městě se pak lopotí od rána do večera, aby splatili denní pronájem majiteli a ještě mohli uživit rodinu. Rikši dominují Dopravě ve všech městech i na venkově. Vpřetíženém provozu a úzkých uličkách jsou totiž často jediným dopravním prostředkem, jež je schopen někam včas dojet. Odhaduje se, že za Dopravu rikšou se vcelé zemi denně utratí dvakrát více než za vnitrostátní leteckou dopravu.