Do Finska přes baltské země veřejnou dopravou 1 díl - Riga

Finsko bylo poslední zemí z těch severských, které mi do výčtu navštívených míste ještě chybělo. Původní moje verze byla jet vlakem z Hamburgu do Stockholmu a dál lodí, ale protože levné vlakové jízdenky (Hamburg – Stockholm se dají pořídit již za 39€) byly už vyprodané, našel jsem si levnější variantu z Prahy přes Rigu a Tallin.

Bohužel IDOS toto spojení neuvádí, ale z Prahy jezdí každý den autobus společnosti ECOLINES do Rigy přes Kaunas a s návazným spojením do Tallinnu, St. Peterburgu, ale i dalších míst v pobaltských republikách. Do Rigy se dostanete za 42€ (zpáteční 33€) a do Tallinnu za 52€.

Půl hodiny před odjezdem přicházím na autobusové nádraží Florenc, k určenému stanovišti. Přijíždí žlutý patrový Neoplan, „Děžurná“ nejprve kontroluje lístky, pak si dáváme zavazadla do zavazadlového prostoru a dostávám informaci, že sedím na „vtorom etažé“. Osazenstvo tvoří převážně Poláci, Rusové a další východní národnosti, Čechů je zde pramálo. Autobus jede už z Freiburgu a děžurnou čeká ještě 22 hodin práce (oproti řidičům se totiž nestřídá, ale absolvuje celou trasu). V buse je k dispozici wifi, v některých pak i malý monitor na každém sedadle, kde je možno přehrávat filmy, hudbu, nebo hrát hry, informace jsou podávány ve třech jazycích, WC v provozu po celou dobu cesty a dá se zakoupit i občerstvení. Při pohledu na barvu,služby a vzhledem k tomu, že společnost funguje už od roku 1997, mi je jasné, kde asi vzal největší soukromý provozovatel autobusů u nás inspiraci.

Cesta ubíhá příjemně, jedeme přes Hradec Králové, Wroclaw a dále na Warszawu, v městech, kde jsou zastávky, je obvykle čas na návštěvu WC, někde je placené, někde je zdarma. Ráno se ve Varšavě sjíždějí autobusy ještě z Amsterodamu a Bonnu a dále pokračujeme společně. Trasa vede přes Ostrów Welkopolski, Augustów, Bialystok a Suwalki k litevským hranicím. Zde nás děžurná upozorňuje na změnu času, vzhledem k tomu, že mám jen mobily, je vše nastaveno automaticky. Mírně zvlněným terénem ujíždíme dále litevskou krajinou, a kousek za hranicemi sjíždíme z hlavní silnice, abychom udělali první velkou zastávku v Mariupoli.

Autobusové nádraží je zde hned vedle vlakového a mě na první pohled zaujaly cílová místa v litevštině : Štutgartas, Bonnas a další názvy německých měst. Litevština a stejně i lotyšština mají s českým jazykem jednu souvislost a to používání háčků, tedy kromě ř.

V Mariupoli máme půl hodiny čas, je tu zdarma WC a protože hned vedle je vlakové nádraží...tedy objekt mojí největší záliby, jdu se podívat tam. Už před Mariupolí bylo vidět, že trať se rekonstruuje a to jak jsme mohli vidět posléze až do Kaunasu, z evropských peněz, jak hlásí všude tabule kolem, nádražní budova byla krásně zrekonstruována, i pokladna byla otevřena, ale jízdní řád, nebo info o náhradní autobusové Dopravě žádné.

Chtěl jsem si koupit alespoň pohled ve stánku, ale bohužel i když tu mají cenu krom litasů i v eurech (k 1.1.2015 budou přecházet na eura) nikde mi eura nechtějí vzít. Tak nic jedeme dál.

Další zastávka je v Kaunasu. Kaunas je druhé největší město Litvy, o němž jsem věděl jen to, že tu působí basketbalový oddíl Žalgiris. Centrum, kterým jsme projížděli, mě ale nijak zvlášť nezaujalo, jen jsem si vyfotil jeden pravoslavný kostelík kousek od autobusové stanice, s koupí pohledů jsem opět neuspěl, a tak pokračuji dále. Autobus přejíždí řeku Neumus, na levém předmostí vidím z autobusu pozemní lanovku na vrch nad řekou, a za městem opět najíždíme na silnici E67, která nás vede vlastně už z Prahy.

Zaujala mě tu jedna dopravní značka a to černé brýle pod některými přechody pro chodce, výzam jsem nezjistil, jestli tu často přecházejí nevidomí, nebo je to zdůraznění nazvýšení pozornosti. Jinak baltské země, by se daly nazvat německým autobazarem, ještě jsem nikde neviděl tolik Audi 80 a dalších starších vozů na silnicích, zatímco památky na to,že zde byl kdysi Sovětský Svaz, už na místních silnicích co se týče skladby vozů nenajdete. O autobusech platí to samé, jsou buď nové a nebo ojeté Neoplany.

Na některých místech je silnice rozšířená po každé straně asi o půl metru a krajnice je malována přerušovaně, auta pak jezdí až u kraje a vzniká tak uprostřed jakýsi třetí pruh sloužící pro předjíždění. Dalším městem, kde zastavujeme, je Panevéžys a pokračujeme směr Lotyšsko.

Hranice mezi Litvou a Lotyšskem vlastně ani moc vidět není, budovy bývalé celnice nejsou moc velké a popravdě fungovali jen od osamostatnění baltských států po vstupdo Schengenu.

Do Rigy příjíždíme z jihu a hned první do oka padne člověku televizní věž, ve tvaru trojnožky, kam se zítra taky jako milovník rozhleden a věží také půjdu podívat. Autobusové nádraží je v centru Rigy, kousek od vlakového i kousek od centra města, v místě, kde začíná Pílšetas kanal.Já mám rezervovaný nocleh v Big Bed hostelu, noc za 6€. Ten se nachází íhned naproti vlakovému nádraží v pátem patře činžovního domu. Já protože jsem líný si tisknout mapy trochu bloudím, ale nakonec se šťastně dostávám na místo. V přízemí domu je rychlé občerstvení a přes ulici supermarket otevřený do 23hodin. Tak hurá letím nakoupit. Jelikož se tu platí v eurech a jelikož se poslední dobou zdržuji v Německu, porovnávám spíše ceny s německými supermarkety. Základní potraviny jsou zde dražší, naopak ovoce, krájené salámy a sýry levnější. Oproti nám jetu větší výběr mléčných výrobků např hodně ochucené tavené sýry s ovocnými příchutěmi, kefiry a ochucená mléka, uzenin je zde méně.

S nákupem odcházím na hostel. Na pokoji je celkem pět patrových postelí, u recepce je trezor na cennosti, skříně na batohy ovšem žádné. Domluvíte se zde v pohodě rusky nebo anglicky. Pode mnou leží starší pán, kterýovšem necestuje, ale v Rize pracuje a tohle má jako dočasné ubytování.

Ráno hned po osmé hodině vycházím s fotoaparátem do ulic. Nejprve procházím staré město. Zastavuji se u Rastlaukums tedy radnice, která je v cihlové barvě s modro zlatými hodinami a ornamenty. Radnice leží kousek od nábřeží řeky Daugava na jejíž protejším břehu se už vypíná současná moderní architektura. Podél řeky za ranního rozbřesku přicházím k Rižskému hradu,tedy Rígas Pils, Hrad byl založen roku 1303 a dnes tu sídlí muzeum i prezident Lotyšska. Jednu z dominant Rigy domy „Tři bratři“ Traia Bralis nacházím v jedné zapadlé uličce. Domy jsou z 15, 17 a 18 století a každý má jinou barvu a najdete je na Maza pils. Kousek od nich je Dóm „Doma Baznica“ největší katedrála baltských států.

Vracím se zpět k radnici, kde je již otevřené infocentrum (razítko do wanderbuchu mají, stejně tak jako v dalších městech) a kupuji si celodení jízdenku na MHD, protože chci jet k televizní věži. Dostávám papírovou kartičku za 2,50 € s čipem ,který se aktivuje přiložením ke strojku a jízdenka platí 24 hodin od označení. Jedna jízda jinak stojí 0,60€ v automatu nebo 1,20 € u řidiče. I v neděli jsem zažil 2x kontrolu revizorů a dokonce to dělají tak, že stopnou autobus mimo zastávku, vlezou dovnitř, dveře se zavřou a zhruba za dvě minuty tahají hříšníky ven a vozidlo pokračuje. Pokuta je pro pořádek 40€.

Po Kalku ilea pokračuji k památníku svobody (Brivíbas Peimeneklis),který se na chází v parku a před ním na sloupku hodinky s reklamou na čokoládu Laima. Je to velmi populární místo pro setkání, asi jako v Praze u koně. Jinak reprezentační prodejna stejnojmenné čokoládovny je hned přes ulici. Parkem se vracím k nádraží, uprostřed parku vede kanál, po kterém se dá jet i na lodi (stanoviště je u kancelářského domu s kinosály Stockmann).

Nastupuji na tramvaj číslo 7. Rižské tramvaje jsou vlastně stejné jako ty pražské. Jen mají modrou barvu a co vás zaujme nejvíc, mají ještě kladku (krom nových Forcity). Papírovou kartičku přiložím ke strojku a ukáže se mi do kdy můžu ještě používat MHD. Sedmičkou jedu do stanice Elijas Ilea. Tady musím přejít na nadjezd a trolejbusem nebo autobusem se dostanu jednu stanici na zastávku Zakusala. Odtud je to k věži asi kilometr. Okolí mi tutrochu připomíná most barikádníků. Scházím po schodech dolů a po asfaltovém polozarostém chodníku (od otevření to tu asi nikdo neupravoval) vedle trochu předimenzované komunikace, po které jednou za čas projede auto s rybářem nebo pejskařem přicházím pod „trojnožku“

Vstupné na televizní věž je 3,70€. Průvodkyně i přes mé sdělení, že rozumím rusky se se mnou radši baví anglicky. Výtahem v jedné noze věže vyjedeme o 100 metrů výš do vyhlídkového patra. Věž je jinak vysoká 368 metrů, byla postavena v roce 1986 a zpřístupněna veřejnosti teprve před sedmi lety. Ve dvou nohách trojnožky jsou výtahy, v jedné schody, ale počet průvodkyně nevěděla. Z věže je nádherný pohled na město. Na ostrově, kde se věž nachází, je ještě prostor pro motocyklový sport, jinak je tato část ostrova zarostlá a neudržovaná. Ze zálivu na protějším břehu startují motorová rogala s plováky, aby pak mohli přistávat ne řece Daugavě.

Cestu zpět do centra volím úplně stejně, vystupuji ovšem u centrální tržníce, která se nachází naproti autobusovému nádraží přes kanál. Hned v první hale zavoní...moje milované ryby, taky co by to bylo za přímořský stát bez rybího trhu, akorát nemám možnosti pro přípravu, a ceny většiny produktů zde se obvykle pohybují ve dvouciferných číslech v eurech. Tak aspoň fotím ty čerstvě naporcované macky. V dalších halách je pak zelenina, mléčné výrobky, maso a fungují tu i dva supermarkety. Stánky jsou i venku před tržnicí, co na první pohled zaujme prodej hub, nalezených v lesích. Jsou tu stánky, které se specializují jen na houby. Na tržnici lze nakoupit i levně suvenýry (např. magnetky) a je tu specializovaná prodejna zvvláštních průhledných mýdel, které v sobě ukrývají ještě části v jiné barvě z místní továrny na mýdla.

Mám před sebou ještě celé odpoledne a tak se rozhoduji vyrazit vlakem do 50 km vzdálené Jelgavy.