Do oblak

Když počátkem loňského prosince byla otevřena nová atrakce nad Dolní Moravou, kromě spravedlivého rozhořčení nad obludným narušením hor jsem přeci jen zalitoval, že Stezka v oblacích dodržela zcela svůj název a mimo oblak přílišnou vyhlídku do krajiny nenabídla.

A protože beztak bylo jasné, že první návštěva nezůstane i poslední, přišel den, kdy se možnost návštěvy atrakce naskytla. Beztak vznikla potřeba, abych objekt nafotil pro pracovní využití, tedy vzhůru do oblak.

Slušná předpověď na předposlední květnovou neděli slíbila nejen slunečné počasí, ale i vcelku příjemné teploty, takže se dalo vyrazit zrána vcelku nalehko.

Samozřejmě se na místo dopravím kolmo, ať to mám i s pohybem. A něco ušetřím za lanovku (i když tu bych s kolem klidně taky mohl použít).

Příjezdovou trasu ale nemíním nijak komplikovat, přes Temenici pod Lovák, do Bohdíkova a kolem Moravy do Hanušovic. Část trasy je po místních uličkách Bohdíkova a Raškova, zbytek po silnici. Aktuálně je nepatrný nárůst Dopravy cítit, ani ne tak kvůli uzavření přechodu přes Červenohorské sedlo, ale hlavně kvůli výluce na trati přes Ramzovou, takže vlastně zvýšený pohyb autobusů je v těchto místech méně běžný.

Je již po ránu pěkně teplo, což nutí k malé zastávce v pivovarské hospodě. Na dotaz, jak se vyvedla včerejší čtvrtka, servírka tvrdí, že byl návštěvnický rekord, což nakonec popsal i týdenní tisk (Hanušovická čtvrtka = dálkový pochod v okolí města s cílem v pivovaru).

Za odbočkou na Králíky je už provoz daleko klidnější, vítr fouká mírně do zad, tak i když je to vlastně do kopce (mírně proti proudu Moravy), drží se i slušný jízdní průměr. Musím se přiznat, že cestou v údolí Moravy, zhruba od Červeného Potoka do Hanušovic (nakonec i dál), jezdím velmi rád, už jsem ji chtěl i na Turistice několikrát popsat, ale nakonec to padlo, je to jen „obyčejná“ silnice. Po trase mám vlastně jen dvě osady, Vlaské je jen pár chalup a nějakých průmyslových objektů, osamělý bývalý mlýn pod Vojtíškovem a pak už je Malá Morava. Přesně ji Spíš Vysoký Potok, část obce přiléhající k pravému břehu Moravy, vlastně správní centrum, protože hned za mostem najdeme obecní úřad. Hlavní osídlení pokračuje až hlouběji v údolí levostranného přítoku samotné Moravy, který má stejný název, jako obec. Dnes je defakto Malá Morava hraniční obcí Moravy a Čech, původně je ještě moravská Velká Morava, tedy přes kopec součást dnešní obce Dolní Morava (tak jsou postaveny dnešní správní hranice).

Než se ale údolím vydám, ještě povinně zastavím v oblíbené hospodě U Přejezdu.

Silnička dodržuje zatím snesitelný vzestup, až ve Skleném, což už je vlastně konec osídlení začíná to pravé horské stoupání. U závory se zastavím u Liechtenštejnova pamětního kamene a pak už nejlehčí převod. Vynechám možnost potěšení vodopádem, silnice obkružuje vodopády serpentinou. Už je to pěkný prďák, tak se hodí zástupný důvod k focení jako malá zastávka.

U rozcestí Sutě mě příliš nepotěší pohled na les, tedy spíše co tu z lesa zbývá. Nedávno tu proběhla nějaká těžba, a ne, že bych lesníkům nějak spílal, ale je tu po nich pěkný bordel.

Vcelku rychle mám za sebou velké stoupání, na chvíli se prudkost výstupu mírní. Trasa je vlastně bývalou vojenskou silnicí. Ta byla vybudována ve 30. letech v rámci výstavby pohraničního opevnění, dál měla vézt až pod Sušinu, ale v této části nebyla zcela vyhotovená. Dnes jsou nad Dolní Moravou vyznačeny nové Cyklotrasy, takže rozcestník U Včelínu už mě od vojenské silnice odvede. Po krátkém kopečku se otevře velká paseka a konečně i výhled na hlavní cíl cesty. Proti jede skupina cyklistů, zřejmě prchají od té obludy. Ačkoliv stavitelé a investoři stavby se všude dušují, že jejich cílem nebylo narušit panorama hor, pohled značí pravý opak. Monstrum vypadá tak nějak jako část Slovnaftu přenesená na kopec. Sice bylo při stavbě použito množství přírodního materiálu (modřínu), i pěst na oku působí nějak přirozeněji.

Ještě asi kilometr po rovině a pod Slaměnku (chatu) je tak prudký kopec, že raději i to kolo vytlačím.

Abych si dodal odvahy, dám si jednu Plzeň a k věci. Už z dáli bylo patrno, že je plno. Lanovka jede bez zastávky, takže chrlí jednoho výletníka za druhým. Možná jsou mezi nimi i běžní turisté, ale řekl bych, že socialistických 99,9% jde na oblačný gigant. Jakožto samodopravce ušetřím stovku za lanovku, když se k tomu přidá 190 kaček za stezku, i tak to je hromada peněz. No a teď si představte že sem vyrazí celá rodina i s lanovkou, nějaká hromadná vstupenka tu sice je, ale není ta turistika lacinou zábavou.

Opět se ale musím opakovat, když už se k tomu monstru člověk dostane, zlomí si sice krk (jak zvedne hlavu), ale stavba je to úžasná. Když se navíc konečně trošku povede počasí a jsou tu ty vyhlídky tak je na co koukat. Dnes sice je trošku opar, ale i tak je k vidění dost. Zraky se sice nejvíc stáčí k protějšímu hřebenu od Klepého k závěru na samotný Sněžník, ale nakonec je vidět i trošku dál, což jsou blízké vrcholy Hanušovické vrchoviny na jihu v čele s nejvyšším Jeřábem, údolí Kladské kotliny ohraničuje Bukovohorská hornatina se Suchým vrchem, dál pokračuje pásmo Orlických hor, nad Mladkovským sedlem ještě jasně dominuje Adam.

Jak se vystoupá do vyšších pater je pře kopeček malý náhled na Hrubý Jeseník (Břidličnou).

Podle všeho musely být výborné termické podmínky, protože zrovna si dal nad Slamníkem sraz roj větroňů, snad více než deset strojů krouží až nebezpečně blízko.

Při pozorování výletníků lze rozpoznat, že ne všem dělá pobyt ve výšce radost, kdo trpí závratí, ať sem raději nechodí. V zimě nebyl v provozu tobogán, dnes se u vstupu do roury tvoří o fronta.

Horní vyhlídka je v obležení a kupodivu dosti osob důvěřuje síťovině, která je ale na zatížení konstruovaná.

Výška 55 m nad terénem je už skutečně solidní a zážitek s výhledu i z proudění větru je vydatný, stojí-li to ale skutečně za ty peníze je otázka. Asi ano, možná tím chtějí i provozovatelé (i lesáci) odklonit zájem turistů o okolní přírodu. Pohled na některé lesy kolem Kraličáku je dosti tristní. Hojně se hovoří o Šumavě, ale tady (i jinde) není situace lesa o moc lepší, ale není to národní park, tak kdo by se staral.

Ani krásné výhledy nerozptýlili pochyby nad nutností takové stavby, ale co si budeme povídat, dnešní Dolní Morava, to už není turistická destinace, ale stroj na zábavu. Tomu nakonec slouží i další atrakce dole v údolí, od lanového parku, pře Mamutíkův park až k bobové dráze. Vlastně stačí se vyblbnout dole a na kopce už ani nechodit.

Přeci jen nějaká doba uplynula, tak zpět vlastně stejně do Hanušovic, je už nejedu na Bohdíkov, ale přímo přes Kopřivnou, sice přes větší kopec, ale je to kratší. Nakonec když už se nad Lužnou vyhrabu, vždy se rád pokochám výhledem na horské útvary a pak příjemným sjezdem na Bratrušov a k domovskému městu.