Do ráje
Zimní plánování tradičního Jarního cyklozájezdu se točilo kolem dvou lokalit, nicméně nakonec zvítězila varianta bližší – výlet do Českého ráje. Jak již někde jeden z kolegů prozradil, sehnali jsme ubytování nedaleko Jičína v osadě Hlásná Lhota. Tradičně jsme někteří jezdili do místa poblíž cílem vlakem, zbytek cesty pak urazili na bicyklu. Letos ovšem, nevím proč, se řada chlapců zalekla nejednoznačné předpovědi počasí a zbaběle zvolila přísun osobním vozem jednoho z dalších účastníků. Poněvadž jsem ovšem nechtěl vypadat jako zbabělec, od původní verze jsem necouvl.
V úterý prchám z práce o něco dřív, abych stihl poobědní vlak, v Zábřehu si přisedám do kupé k nějakému utajenému cyklistovi (z Ústí nad Labem), takže se brzy rozvede plodná konverzace. Po nových kolejích koridoru to jede celkem rychle, brzy přesedám v Kolíně na courák, což je ovšem Elephant, do Nymburka je to kousek. Pak už následuje jízda kolmo. Odbočka na požadovaný směr je kousek od nádraží a v rovině to jede samo. První míjenou obcí jsou sice Bobnice, ale nic důležitého mě nezaujalo, ovšem následující obec už ano. Jedná se samozřejmě o Hrubý Jeseník, který jakožto rodák z Hrubého Jeseníku (ovšem jiného) nemohu nenavštívit. Navíc je tu k vidění celkem zajímavá rozhledna Romanka (z poloviny vysílač mobilní sítě). Ve všední den je sice zamčená, ale z úpatí je určitý výhled (beztak bylo oblačno). Nutností ovšem bylo i navštívit zdejší pohostinství a pobesedovat s „krajany“. Navíc zde mají pravé Postřižinské (nymburské) pivo.
Před městečkem Křinec je k viděný zajímavý vrch Chotuc (poměrně velehora v rovině), z infotabule se dá zjistit, že se jedná o přírodní rezervaci. Samotné město je ovšem poměrně zajímavé, kromě barokního kostela (na portále jsem četl něco u Rudolfu II.) tu mají i most se sochařskou výzdobou. Není to ovšem žádný středověk, spíš první polovina 20. století, což naznačuje betonový oblouk, který, jak se zdá potřebuje již generálku.
Říčka, která tu teče (Mrlina) mě pak zpovzdálí provází přes Podlažany k dalšímu městečku Rožďalovice. Ty jsou už zdaleka nápadné skvostným dvouvěžovým průčelím kostela sv. Petra a Pavla. Mimo to je to k vidění zachovaný dřevěný dům s podloubím. Sídlo Melantrichovy galerie. Jedním z místních rodáků byl Jiří Černý, známější jako Jiří Melantrich z Aventina, přední tiskař renesanční doby.
Za městečkem už krajina začíná měnit svůj charakter, není to lautr rovina, objevují se častěji pahorky a návrší, za rybníkem Hasina již nacházím hranici jičínského okresu. V osadě Křešice za rybníkem měla být snad tvrz, v místech chalupy s číslem 1. Následující Psinice se mi z kraje nezdály nějak zajímavé ovšem na konci ouha, kostelík s velmi pěknou dřevěnou zvonicí, to u nás nemáme. Následuje městečko Libáň, kde na první pohled nic důležitého není, ovšem na náměstí vedle sebe tři hospody (už jsem potřeboval zavodnit). Průjezd kolem Starých Hradů se starým hradem (zámkem) – tady se ještě podíváme. Pak už jsem si to potřeboval zkrátit, čili po polní cestě do Važic a za Batínem odbočka k Mordýři. Nejedná se ovšem o masového vraha, ale o rybník, jinak další přírodní rezervaci. A potok co z něj teče je již zmíněnou Mrlinou. Bohužel nedávno zde asi řádili dřevorubci a LKT tu dosti poničil cestu (zablátil jsem si poprvé kolo). Ovšem následující Nadslav potěšil dalším kostelíkem se zvoničkou. Ta sice není nijak zvláštní, ale u toho kostela se asi jedná o pravou gotiku.
Poslední (spíše první velké) stoupání přes Štidlu a už je vidět ráj. Český. Bohužel jsem neviděl zelenou cykloznačku (trošku utajená), tak jsem to sjel až na hlavní cestu Sobotka – Jičín. V Dolním Lochově odbočka do Ostružna s dalším skvostným kostelem, za ní odbočka k Homoli (rekreační středisko) a po 250m jsem U Vlastíka. Toť vše.