Kouzelné Prachovské skály.
Tipy na výlet • Romantika • Vycházka - půldenní • Do přírody
Kam a jak jedeme?
Týden v Českém ráji je krátká doba k navštívení alespoň těch nejzajímavějších míst. Nikdy ale není možné vynechat Prachovské skály. Je to v podstatě taková milá povinnost. A tak hned druhý den našeho pobytu jsou naším cílem. Na obloze je jen sem tam malý mráček, když vycházíme od hotelu v osadě Rybníček. V její dolní části odbočuje cesta vlevo k lesu a po půlhodince máme před sebou první domky Prachova. Vítá nás prázdné parkoviště, jediný otevřený kiosek a liduprázdné okolí. Zastavujeme se u pomníku na počest padlých v bitvě u Jičína, která se tu odehrála 29. 6. 1866 a poté již míříme ke skalám. Chceme je projít tak trochu křížem krážem a vylézt na většinu vyhlídek. Krátká zastávka u pokladny na zakoupení vstupenek, doplněná o informaci, že se dnes pytel s turisty neroztrhl, je předzvěstí hezkého zážitku. Tak srovnat batoh na zádech a jde se do skal.
Za čím jedeme?
Od pokladny nás červená vede k prvním skalním útvarům a k odbočce na Křížkovského vyhlídku. Na té se před námi otevírá údolí s Jinolickými rybníky a o něco dále Cidlinský hřeben s výrazným Táborem ( 678 m. n. m.). Na severozápadě vidíme Trosky a o něco dál na sever Kozákov ( 744 m.n.m.). Je to prostě nádhera. Pokračujeme po červené k západu a na rozcestí se zelenou odbočujeme Doprava. Klesáme a opět stoupáme po nepočítaných schodech, prolézáme průrvami ve skalách a dohadujeme se na jménech okolních skal. Docházíme na Runcajsovu vyhlídku s výhledem snad na Obelisk či Velblouda. Zas tak dobří znalci nejsme, ale přišli jsme především skály obdivovat. Nedalekou Hakenovu vyhlídku využíváme k vydechnutí. Opět máme před očima Tábor a o něco dál k východu je vidět Kumburk. Skalní věže v okolí jsou přehlídkou krásy. A zase dolů a nahoru, cesta je v těchto v místech jako z pohádky. Další stoupání končí na Všetečkově vyhlídce. Krom mírného šumu v korunách borovic je všude klid a sluneční paprsky příjemně hřejí a lákají k malému lenošení. Naproti nám je stěna skalního města v okolí Točenice. Pokračování na Šlikovu vyhlídku je další sestup a výstup. Skály z jiného úhlu pohledu jakoby zkrásněly. Zřejmě k tomu přispěly bílé obláčky, které zaplnily oblohu. Při sestupu do údolí potkáváme první turisty. Jdeme údolím k západnímu vstupu skal. Po obou stranách se nad námi tyčí skalní věže zdobené starými borovicemi. Docházíme ke konci údolí, je čas na přestávku.
Jdeme opět po červené, která nás vede Zelenou roklí. Nikde ani človíčka, jen vítr o sobě dává více znát. Rokle je více porostlá lesem a skály tady nedosahují větších rozměrů. Průchod nepostrádá na zajímavosti, ale sluneční paprsky sem nemohou a chlad je více citelný. Od rozcestí nad roklí míříme k vyhlídce Českého ráje. Před námi se otevřela pohádka o krásné zemi. Marně hledám slova k popsání obrazu, který mám před sebou, tohle je skutečný ráj. Dívám se na snad nekonečný počet obrazů, které se neustále proměňují při hře slunečních paprsků s letícími oblaky. Pohled na skalní město, které je všude kolem nás, je něco nevídaného. Vzdálenějšímu prostoru vládnou Trosky a v dálce nad nimi majestátní Ještěd. K jihu je výrazný Vyskeř s bílou kapličkou na temeni a v dálce za ním se modrají další a další vrcholy. To hodně vysoké se zubem bude asi Ralsko. Vítr dosti zesílil a rozešuměl koruny okolních borovic. Stíny, které vrhají letící mraky na všechno kolem, jen zesilují pocit krásna. Čas je ale neúprosný a ještě toho máme hodně před sebou. Jdeme na rozcestí U buku a poté na Vyhlídku míru. Výše popsané pohledy se opakují z jiných úhlů a člověku se z toho tají dech. Ale každá pohádka má konec a my máme ještě jednu před sebou.
Císařská chodba nás vítá věžemi, které se pnou k proužku modré oblohy nad nimi. Chodba je hodně úzká a paprsky slunce na dno dosahují jen v některých místech. Na skalách se snad silou vůle drží staré borovice a nad nimi letící poštolka je jediným živým tvorem v kamenné svatyni. Člověk neodolá, aby pohladil skálu a zamyslel se nad svojí nepatrností. Pamětní deska na jedné věži navíc zdůrazňuje lidskou pomíjivost. Docházíme na Točenici a znovu se vracíme do Císařské chodby. Je to prazvláštní, ale v opačném směru má člověk dojem, že prochází zcela jinou chodbou. Tady chybí jen setkání se skřítky či něčím podobným. Loučíme se i s tímto hezkým místem a jdeme po červené k východnímu vchodu skal. Poslední pohled patří skalám a opět procházíme kolem pokladny a náš nádherný výlet je u konce. Prachovské skály jsou prostě kouzelné.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Stravovali jsme se a byli ubytování v hotelu Filip v obci Rybníček. Na oběd jsme chtěli jít v některé restauraci ve skalách. Bohužel všechno bylo zavřené a tak na konci výletu se naším pozdním obědem stal párek v rohlíku a pivko v jediném otevřeném kiosku u východního vchodu do skal.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Tenhle odstavec má jen jedinou odpověď. Prošli jsme značnou část skalního města, nepotkali jsme skoro žádného člověka. Básník by jistě řekl, bylo to překrásné a bylo toho dost. Prožili jsme den, na který se nezapomíná.
Ostatní informace
Čtenář promine, že jsem vynechával jména věží, ale je jich přes 350 a musím se přiznat, že jejich určování by ve většině případů bylo možná chybné. Celá cesta měla přibližně 5, možná 7 kilometrů, ale strávili jsme na ní několik hodin. Jsou tady místa, ze kterých se nechce jen tak odejít. V pokladně jsme zakoupili mapu Prachovské skály 1 : 7000, která je velmi dobrá. Vstupné do skal bylo 30,- Kč, ale to je vstupné snížené pro seniory. Platit vstup do skal je sice podivné, ale v naší zemičce zřejmě normální. A to ostatní nechám dopovědět fotografiím.