Do Rumunska
Do Rumunska
Sraz s Lubošem je tentokrát ve vlaku v Čeperce. V Pardubicích první rychlá změna. Místo pánovaného rychlíku do Košic jedeme IC Pernerem do Bohumína. Peron je totiž úplně plný a ve vlaku by si nebylo kde sednout. Navíc do Bohumína můžeme jet pohodlně jedničkou. Bezva paní průvodčí, cesta utíká. V Bohumíně vlak končí a my jdeme na noční procházkou městem. Ne sice daleko, ale i tak Luboš ulovil ve večerce něco od žvýkaček a já aspoň limču.. Problém, že jsem si zapomněl doma peněženku s českými penězi. No tradice je tradice, něco vždy zůstane doma. Z Bohumína do Košic je vlak poměrně prázdný a tak první probuzení je až v Popradu. Ani na hranicích nás nikdo nebudí. Další probuzení je až v Košicích. Krásy Slovenska nám nějak unikly.
V Košicích nejprve jdeme koupit jízdenku přes Ukrajinu do rumunského Halmeu. Paní v pokladně na nás divně kouká, prý to nemá v počítači. Kolegyně ji však radí jiný způsob a tak máme po chvíli jízdenku za 120 korun slovenských v kapse. Ještě si kupujeme velkou okurku na cestu. Jelikož máme dost času tak se jdeme podívat do ranních Košic. První fotky výpravy zabírají svá místa. Osvětlené divadlo,kostel a imitace městské brány. Vracíme se na nádraží, kde hlásí příjezd mezinárodního vlaku z Krakova do Bukurešti. Je to šok. Lokomotiv a JEDEN vagón.rumunských drah. Tady přidávají jeden lehátkový a jeden na sezení. Rychlík jako hrom. Je 7.20 a my vyrážíme . Luboš říká „dobrodružství začíná“. Ještě jedna zastávka v Čierné nad Tisou. Tady jen zběžná prohlídka, výměna lokomotivy a jedeme mezi ploty za hranice civilizace.
Jsme na Ukrajině! Hned za čarou jsou dvoje koleje, normální a širokorozchod-
né . Opět nám mění lokomotivu, tentokrát za zdvojeného Sergeje, Málem je delší loko než vlak.Ukrajinská pasová kontrola, ploty a vojáci. Stojíme pro nic za nic.Těch pár cestujících mají zkontrolováno bleskem, ač kontrola je velmi důsledná, k vlaku dost drsná. Dle jízdního řádu nemáme nikde stavět, ale zatím je to spíš vláček na znamení. Bába s nákupem, dědek s ušankou a holinkami, jak si kdo přeje Však tomu taky odpovídá fantastická rychlost expresu. Asi tak 30km/hod.Dívat se není na co. nezáživná krajina. Před rumunskou hranicí ještě jedna kontrola. Prý kolik máme valut a jestli jsme vyplnili deklaraci. Udiveně koukáme, co to jako má být.Pak stejně ale jedná dáma v uniformě mávne rukou. Jen Lubošovi objevuje zapomenuté neplatné zloté.Prý oni najdou všechno. Radši nediskutujeme. Ať si užijí radosti.
Rumunská strana zas kontroluje hlavně pod sedadly. Kvůli lepší kontrole lavice přímo demontují. Šašci. Jsme v rumunském Halmeu. Odtud pokračujeme díle do Satu Mare, kde vystupujeme. Nejprve kupujeme rumunský jízdní řád. za 5000 lei, čili za 25 Kč. Potom už vyrážíme do města Je docela pěkné až na ty chodníky . V centru města je kostel a v něm právě svatba. Kněz však mluví maďarsky. Před kostelem je park a v něm další svatba. Ta je už ale rumunská. Vnucuji se nenápadně mezi svatebčany a fotím si nevěstu s pěkným pozadím Radnice. Jinak je tu opravdu hezky. Domy upravené, hodně zeleně. V obchodech zboží zhruba za stejné ceny jako u nás.Tak si dáváme zmrzlinku. Ten druhý kostel byl o moc hezčí zvenku i zevnitř.
Ze Satu Mare odjíždíme do Baia Mare.Je to avšak úplně něco jiného. Město je postavené nově, žádnou starou část jsme nenašli. Výstavba je tu mohutná,architektonicky je to dobré. Ale kvalitou provedení prací je to poněkud horší. Samozřejmě katastrofou jsou chodníky. Otevřený poklop u kanálu není výjimkou. Místním to asi nevadí,já tomu říkám“past na popelku“. Aut je v ulicích poměrně dost, ale je to samá Dacia.Obchůdky jsou otevřené poměrně dlouho do noci, do 22 hodin. Bary či jak tomu tady říkají, ještě déle. Hudba zní z restaurací i ze soukromých bytů. Vracíme se na nádraží a ve 23.10 odjíždíme do Dej Kalatori, kde je bleskový dvouminutový přestup na rychlík do Beclamu. příjezd ve 2.34, odjezd 2.36. Vyšlo to, ač je to v noci a na neznámém místě. V Beclamu jsme za chvilku,2.59 a jelikož odtud jede další vlak až ve 3.51, jdeme do jednoho z místních bufetů přednádraží. Ač je to tady jen nějaká vesnice, v bufetech před nádražím je živo. No, cestuje se tady hodně v noci. My si dáváme kávu. Hospodská se snaží dozvědět se odkud jsme. Pro ně zas jen Čechoslováci. Odjezdem našeho vlaku se ale všechny hospůdky zavírají.
Rychlík do Višeu de Žos/ píše se jos a znamená to horní/ přijíždí ráno v 6.15. Jsme opět jen na nějaké vesnici. My sem jedeme kvůli úzkorozchodné železničce, ale ta je v nedalekém městečku Višeu de Sus, což značí dolní.Vyrážíme po svých i když tam jede autobus. Jenže je tak nacpaný, že s batohy nemáme naději . Babka za plotem nás varuje, že jeto daleko, ale těch 5 km zvládneme. Po cestě je jakási hospůdka a přední auto. Když jsme prošli okolo, něco na nás volají. Nejprve nechápeme co chtějí, ale pak poznáváme, že nás chtějí svézt. Zadní sedadla mají sice plná, ale bleskově peřiny vyklízejí do kufru. Pak provazem pevně stahují a nás vezou až na náměstí a ještě vysvětlí cestu k vláčku. Úzkou uličkou se dostáváme k pile na koncové stanici lesní železnice. Ale zapoměli jsme, že je neděle a vláček tedy nejede. Jen v pracovní dny. Vzdáváme tedy jízdu, ale ne výlet do hor.
Vydáváme se podél kolejí, které se vinou podle potoka.Na druhé straně je vesnice s prašnou cestou. Přes vodu vedou sice lávky, ale při představě, že po nich budeme přecházet, zatrne.
Přesto poslední foto před lávkou a dobrodružství začíná. Lávka je zavěšená na lanech a pěkně se houpá. Přímo plave.Jinak je to s úsměvem za námi a jsme na cestě. Stoupáme nádherným údolím. Každý koho potkáváme nás zdraví a tak se snažíme je předběhnout svým českým pozdravem. Málokdy to však stihneme. Popisovat kouzlo hor je složité, to se musí zažít a tady je skutečně nádherně, lidé jsou tu milí. Je to zvláštní pocit.
Svačinku si dáváme na stráni nad potokem.Zapíjíme pivem z plechovky. Prázdné věnujeme jako suvenýr klukovi z protějšího baráku. Jde potom s námi ukázat nám kde je tam „alimmentáre“, jak tady říkají obchodu s potravinami. Po cestě narážíme na malý, ale kouzelný dřevěný kostelíček. Nedá mi to a s foťákem se pokouším o záběr. Jsem bohužel v kraťasech a tílku a jelikož právě probíhá mše, nechce se mi jít dovnitř. U dveří pouštím před sebe dvě místní ženy. Ty mě však nenápadně pomalu sunou dovnitř. Je to tady moc, moc hezké. Uvnitř mě s úsměvem postrkují stále dál, až stojím u oltáře. a dokonce ke mě přichází kněz. Pracně my vysvětluje, že v horách je klášter. Potom mě jedna z žen vede do jednoho výklenku v rohu kostela a rozsvěcí světlo. Jsou zde, kromě církevních věcí, ještě nádherné výšivky místních obyvatel. Luboš čeká venku a pak spolu pokračujeme okolo místní školy k obchodu a bufetu v jednom. Moc věcí tu nemají, jen opravdu to nejnutnější a alkohol. Sice chudoba, ale slušnost nade vše. Lidé jsou přesto pěkně oblečení, usměvaví. Je neděle a oni se scházejí do kostela, byť nějak roztroušeně. No a my se vracíme dolů. A zase ty pozdravy. Dole potkáváme několik krojovaných. Na mé přání se staví k sobě a já si dělám foto na památku. Potom ještě jedna dívka v kroji, Taky bude foto.Díky. Na konci vesnice trochu tápeme kudy na nádraží . Ptáme se jedné paní a ta nám ukazuje zkratku.Baví se s námi ale rusky. Prý se učila ve škole podobně jako my. Stěžuje si na dnešní režim, prý dřív bylo lépe. Děkujeme za radu a jdeme do toho druhého Višeu na vlak. Cestou opět stopujeme a tak zas pár kiláčků po asfaltu je ušetřeno. Na nádraží máme o to více času,tak si zkoušíme sehnat vodu. Nikde jsme však žádnou nenašli, ale jeden ochotný nádražák se nabízí a kamsi mizí s naší prázdnou lahví. Během chvilky je s plnou zpět. Já obcházím okolí a Luboš odpočívá na nádraží. Oba pak využíváme čas k jídlu v přírodě, pod sluníčkem. A ještě jedna orosená láhev vody ze studánky. Pak už je tu rychlík a my jedeme na noc směrem na jih. Ještě pár pěkných pohledů do krásných horských údolí, kde mnoho domů je výstavbě. Starší i nové domy jsou převážně ze dřeva, lidová architektura je nádherná. Vlak je celkem volný a ráno jsme u moře.
EFORIE SUD čili JIH nás vítá ráno v 8 hodin. Je tu hezké nádražíčko a my vyrážíme k moři, na pláž. Pláž je sice po ránu prázdná, ale rychle se plní. My se samozřejmě taky jdeme smočit. Voda mi nepřipadá tak slaná jako v Řecku. Po vykoupání procházka městečkem spojená s hledáním banky.Jenže tady prý žádná není., jen v Eforii Nord. Jedeme tedy tam. Při cestě na nádraží přecházíme přes silnici. Opět tedy pokoušíme osud a stopujeme. Zastavuje nám starší děda a vysazuje nás u pošty. Tady prý mění peníze, banka tu není. Po výměně peněz jdeme dolů k moři na pláž. Po cestě točí pěkně orosené pivo a jen za 10 kč. Samozřejmě si dáváme. Je dobré. Dole na pláži chodí muž a má v náručí malého tygříka. Samozřejmě fotím zblízka. Chvíli couráme po pláži a vnímáme krásu živou i neživou.Oči však z toho nebolí. Po návratu do centra se kocháme tímto městečkem, které je neporovnatelně hezčí než druhá Eforie. Při cestě na vlak opět pokoušíme stopa a zas máme štěstí. Máváme jen chvilku a máme odvoz do Konstance. Jak se řekne rumunsky nádraží už víme a tak nás ochotný pán zaveze před "gara".Nejprve samozřejmě jízdní řád a potom tradičně do města. Nic moc a tak jdeme ještě jednou k moři se vykoupat. Koupeme se s chutí a Luboš i s hodinkami.
Z Konstance odjíždíme rychlíkem do Bukurešti. V kupé s námi jede rodinka na dovolenou. Rodiče a špunt. Prý mají moře dost a jedou do hor. Bavíme se přes slovník. Jde to sice trochu hůř. ale jde to. Přichází průvodčí a chce jízdenky. Je to v pořádku až do doby, kdy chce ještě místenku. Prý jsou všechny vnitrostátní rychlíky místenkové.Nám nevadí, že máme zaplatit, vadí nám ale ta cena. Prý 39 000 lei za jednoho 5íkáme, že tolik ani nemáme a tak po chvíli ji stačí zaplatit jen za jednoho, stejně jí to jde do kapsy. Její problém, ale my si musíme dát pozor ve výběru vlaku. Odrazuje nás to od cesty do Bulharska.Radši zas do těch krásných hor. Jedem směr Moldovita.
Vlak z Bukurešti je nacpaný k prasknutí. Nedá se nic dělat, spaní tentokrát bude v sedě.To bude noc! Taky že ano. K zpestření přichází průvodčí a zase chce místenku. To je děsné. Luboš si vzpomněl, že máme ještě plechovkové pivo.Provozujeme tedy v zákoutí výměnný obchod. Pivo za 68 000 lei. Luboš sladce spí a já hlídám Lubošovi věci. Nahrnuli se nám totiž do kupé cikáni. Svůj batoh v ruce a očima hlídám Lubošovi věci. Noc jak nemá vypadat.Ještě že k ránu vypadli.
Ve stanici VAMA vysedáme a jdeme tradičně se podívat do městečka.Po cestě ranní sluníčko osvětluje krásný kostel. Styl nepopsatelný, asi nejkrásnější stavba našeho výletu. Doposavad určitě. Snad ty fotky vyjdou. Lezu kvůli nim jako opice po kupě dřeva. To by chtělo kameru. Škoda. Ve vsi je ještě další koste, ale ne již tak pěkný. Jinak krámky „alimentáre“ a Luboš shání žvýkačky. Chtěli bychom se sem vrátit kvůli tomu kostelíku. Uvidíme, teď však musíme zpět na nádraží. Ještě fotka místního, či zde na celém severu Rumunska, nejběžnějšího dopravního prostředku, koňského povozu. Je to jeden ze symbolů Rumunska. Dále k nim samozřejmě patří hrozné chodníky.,nezavřené dveře vlaků a všelijaké díry v zemi. Místní jsou ale zvyklí. Na nádraží mezitím přijíždí osobní vlak, který snad vyjel z muzea. Aspoň podle vozů to tak vypadá. Hrozné na pohled z venku, ale i zevnitř.Ze světel koukají jen dráty, okna nejdou zavřít a o vnitřních dveřích nemluvě. Jak tohle někdo mohl pustit na trať, to nechápeme. Přežijeme to, jedeme se podívat na další úzkorozchodku, do Moldavity.
V Moldavitě hledáme kde ten malý vláček či začíná. Radši se ptáme ve stanici. Prý dozadu, po trati. Jdeme. A tady se objevují první křivolaké koleje drážky. Jdeme podle nich a jsme na konečné. V místní kanceláři nám sděluje paní,že „ train ne cirkule“. Není práce, není pro koho vozit dříví z lesů. Jdeme tedy dál po svých. U prvního baráčku se ptáme tedy na vodu, což rumunsky je“ APA „. Prosím se řekne „RUGA“ a tak to spojují Vítá nás úsměv a ochota. Voda je vytažena klasicky ze studně. v kbelíku na řetěze. Voda je ale bezvadná, studeňoučká. Ještě ji použijeme na opláchnutí v tom vedru, balada. Z pana domácího se vyklubal bývalý strojvedoucí lesního vláčku. Je viditelně rád, že má návštěvu z Čech. Jelikož mám v batůžku pár fotek našich mašin, jdu pro ně a obrázky dáváme za vodu.a ještě si chvilku povídáme. Pak poprosíme o úschovu batohů a na lehko jdeme po kolejích do hor po jedné z větví tratě. Krajina je neskutečně krásná. Potůček bublá podél kolejí, drobné domky s malými zahrádkami a všudypřítomné dřevo. Klády, trámy či prkna. Materiál na všechno. K tomu ještě všude okolo voní seno. My fotíme a šlapeme okolo kolejí dál do lesa. Ptáčci do toho kouzla lesa zpívají a louka láká se natáhnout pod koruny stromů. Louka vyhrála a my ulehčujeme nohám v trávě i potoce. Je tu božsky. Svačina uprostřed zázraku.
Návrat k panu strojvedoucímu přes vesnici je spojen s pozdravy vesničanů. z nichž mnozí na nás čekají u plotů a vrátek. Zdraví nás i pán, co jede okolo na koníkovi. U pana domácího s chceme ještě jednou nabrat vodu, on však říká, že je teplá a jde nabrat novou. Návdavkem dostáváme napít domácí mléko. Jeho nadšení nemá hranic. Ještě nás zve na příští rok. Ze setkání máme velmi dobrý pocit. My však chtě nechtě musíme na vlak.
Z Moldavity jedeme do Sadové. Je to krásná shoda jmen. My však jedeme až do stanice, která má takové složité jméno, KAMPULUNG MOLDAVENECS. Tady samozřejmě sháníme přes „alimentare“ žvýkačky a Luboš má malý úspěch. Tak aspoň kupujeme chleba. Další cesta vede do ILVA MICA. I tady jdeme před nádraží, kde narážíme na hospůdku. Koukneme dovnitř, zda tam nebude pro Luboška úlovek. Nic a tak odcházíme. Za námi však vybíhá muž a žena. Něco nám pracně vysvětlují, Po chvíli jsme pochopili. Zvou nás coby hosty na pivo. Vracíme se na chvíli tedy zpět. Hned nám hostinská přináší pivo. Je sice jen lahvové, ale můžeme si vybrat. A ať si dáme něco k jídlu. S díky odmítáme. Tak se ještě pochlubí moc pěkným salonkem a barem, kde je vše připraveno na hostinu. Nejspíš svatbu.Děkujeme, loučíme se a jdeme na vlak.
Náš vlak přijíždí do ORADEI ve 23.10 a dál do Maďarska až ve 3 hodiny ráno, takže jdeme na noční prohlídku městem.Je docela pěkné.Osvětlená budova Radnice, divadla a další. Pěkná pěší zóna. Fakt, je to tu hezké. Z jednoho místa je cítit vůně pekárny . Jdu po čichu a výsledek je darovaný čerstvoučký , teploučký chlebíček. Kůrčička jenom křupe a chleba mizí. Moc nám toho na druhý den nezůstalo. Pomalu jsme zpět na nádraží. Na nástupišti je kromě nás jen jedna cestující. Vlak je tady a my honem hledáme místečko na spaní. Rumunská i maďarská kontrola probíhá celkem rychle, ještě maďarský průvodčí a zaléháme. Loučíme se s Rumunskem, bylo tu hezky. Brzy nás však budí další Maďar a chce jakýsi příplatek. Marně mu vysvětlujeme, že už jedeme domů a žádné peníze nemáme.Tak ať tedy vystoupíme. Klidně, nám to nevadí. Stanice je velmi brzy a tak pochodujeme ven. Myslel si, že nás rozhází, blbost. Nejprve si zjišťujeme kde vlastně vůbec jsme. Město se jmenuje KISÚJSZALÁS. Kdo to má přeluštit. Tataři.Pohled na jízdní řád nám říká, že další rychlík jede za hodinu. Tak se jdu podívat trochu po okolí. Je to nějaká větší vesnice. Luboš čeká na nádraží a hlídá batohy, Do obchodu jít stejně nemůžeme, my opravdu nemáme peníze, teda maďarské. Tak si dáváme gáblík, aby jsme využili čas, dívat se v Maďarsku není tradičně na co. Jen si jdeme sehnat vodu na pití. Přijíždí rychlík a my bez dalších problémů pokračujeme do Budapešti na nádraží Nugati, což je východní. Hledáme spojení na Vídeň, ale jsou to jen IC a ty my nechceme. Ochota paní v informacích je velice malá. Sice se k nám přitočí dědula a ptá se Slovensky jestli něco potřebujeme. Vysvětlujeme mu naši situaci, ale není to nic platné a tak si s dědou aspoň popovídáme. Ptám se ho jak to že umí Slovensky. Povídá, že pochází z Košic.Ostatně většinu příbuzných má prý stejně na Slovensku. Prý kdysi sloužil jako voják v československé armádě, ale za války už v maďarské. S dědou se loučíme a přesouváme se na další budapešťské nádraží KELETI, což znamená západní. Cesto bychom se ještě chtěli mrknout na Budín, což je jedna ze dvou částí Budapešti. Luboš vede a tak k Dunaji jsme se dostali bez problémů, ale objekt našeho zájmu je na druhé straně vody. a my zas tolik času nemáme. Mapu města jsme nikde neobjevili atak chodíme odhadem. Stojí nás to ale hodně času. Při cestě zpět objevuji veliké“ I „, což běžně znamená informace. Neváhám a jdu se podívat. Je tam jen jakási mapa na zdi a nějaké povídání o Budapešti v nějaké divné řeči. Tak radě+ji už mažeme na nádraží.Na námi vytipovaný vlak přes Filakovo to máme našlapané. Však mu taky nakonec koukáme na záda. Sakra, co teď? Není to poprvé, co improvizujeme. a tak nejbližším vlakem směr Bratislava. Bez IC. Vlak je to však zoufale zpomalený a to IC, které nás mohlo vzít z hranic, předjíždí těsně právě před tou hranicí. Tak končíme v Bratislavě. Teda zatím. My něco vymyslíme. Co teď? No nejbližší vlak jede směr Žilina a tak nasedáme a uvidíme kam dojedeme.Po cestě laborujeme s plány a nakonec padá rozhodnutí, že se stavíme u mých známých v Bytči. Vystupujeme tedy v Povážské Bystrici a těch pár zastávek jedeme osobákem. Je tu Predmier a pro nás zatím konečná, vystupujeme. Ještě asi 3km pěšky přes Váh. U Kardošů je sice překvápko, ale uvítání je vřelé. Tradice je zachována, hned dostaváme panáka na uvítanou. Ptám se zda nás nechají vyspat.Ráno by jsme chtěli jet do Banské Bystrice. Takže máme po pár dnech zase pěkné vyspání, večeři a malou opičku. Ráno budím Luboše, ale nechce se mu vstávat a tak ležíme v klidu dál. Tak jsme levně přišli ještě ke snídani. Já se jdu podívat na hřbitov poklonit se u hrobu jedné bezva ženské.Luboš jde se mnou a tak se při cestě zpět zastavujeme v obchodě koupit aspoň dětem čokoládu. V 11 hodin přijíždí Milan z práce. Hned nás zve na pivo a pak je z toho menší brigádička. Pomáháme mu navozit štěrk. Hned potom jdeme na autobus směr Povážská. Tady sháním filmek. Došel mi. Jedeme se totiž podívat ještě do Trenčína . Sluníčko svítí, filmek jsem sehnal, tak pohoda. V Trenčíně sejdeme podívat na skálu, na které je nápis z doby římské. Na vrcholu té skály dnes stojí starý hrad. Na hrad je pěkné stoupání a Luboš zůstává dole, hlídá batohy. Já jdu na hrad, ale za foťák chtějí 50 kč. Ukecávám je na 12. To už je přijatelnější. Bez batohu vymetu co se dá. Prohlídku mám za sebou a tak mažu dolů za Lubošem. Čeká na náměstí. Luboš si mezi tím nechal vyčistit vykoupané hodinky. Stejně nejdou.. Dáváme si ještě zmrzlinu a jdeme na vlak do Trenčianských Teplic. Jedeme do Trenčianské Teplé. Tady by měla jet električka do lázní. Není přípoj a tak opět pokoušíme stop. Ale batohy necháváme tady v úschovně. Stop vyšel a my jsme v lázních. Není to nijak velké, ale hezké. Pár fotek a procházka parkem. Zpátky jedeme električkou. Česká režijka však zde neplatí. Nevadí. Já začínám mít nějakou krizi. V Žilině teda padá rozhodnutí jet domů. Aspoň já. Luboš v Zábřehu otáčí a ještě jede do Těšína. Českého i Polského. Já však ráno ve 3/4 na pět jsem doma a ve čtvrt na šest zas odcházím. Tentokrát do práce . Bude to asi horší, ale přežiju to. Zas nám jeden výlet skončil. Byl fajn.
Ps. Ty Lubošovy hodinky se nakonec rozešly sami.
Fotogalerie
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Satu Mare
Půjčovna autPříspěvky z okolí Do Rumunska
