Do Velkých Karlovic na procházku dolinou Pluskovec a do Leskového

Některá místa stačí vidět jednou, ale jsou i taková, která vás opředou svou magickou (leč neviditelnou) pavučinou a vy se do nich musíte po čase vracet, neboť jejich krása a šarm udělá vaší dušičce nesmírně dobře.

Pro Janu a pro mne jsou jedním z nich Velké Karlovice (samozřejmě s celým širým okolím), do nichž směřoval náš poslední srpnový dovolenkový výlet. Horký páteční den nebyl optimálním ani na procházky po horských dolinách, ale i tak tu bylo hezky... a navíc, když jsme přejeli busem ze Zlína na Vsetín, tak v něm po ránu drobně pršelo.

Původní plán byl dopravit se do Velkých Karlovic a zpět vlakem. Jenže ona se tu zrovna bourala stará staniční budova a celý železniční areál byl obklopen zátarasem. No a protože se nám přístup ke kupodivu stále fungujícím vlakům nepodařilo směrem od autobusového nádraží nalézt, pokračovali jsme po půlhodince dál opět busem.

Cestou do Velkých Karlovic se obloha začala rychle trhat a než jsme dorazili do cíle, vyklubal se mezitím za okny busu další – modravou kulisou oblohy a slunečním svitem prozářený, letní (byť všední) den.

Tím pádem jsme ale mohli využít přestupu na linku, zajíždějící na točnu v závěru údolí Pluskovec. Zde jsme vystoupili u „Aquaparku Vodní svět“, jehož výskyt si v této horské dolince asi jen málokdo dokáže představit, ale musím uznat, že díky přírodním materiálům, z nichž byl zbudován, okolní přírodní prostředí nijak zvlášť neruší.

 

Další naše kroky už směřovaly po silničce dolů údolím až do středu Velkých Karlovic. Cestou jsme míjeli pasekářská stavení, doplněná po obou stranách silnice daleko větším množstvím rekreačních objektů, vystavěných v ryzím valašském stylu a mající podobu velice pěkných roubenek. Jejich největší koncentrace se nacházela před a pod „Hospodou Kyčerkou“ - tady celé komplexy novodobých dřevěných chalup slouží k ubytování. Bylo by však hříchem profičet okolo nich „kosmickou“ rychlostí a objekty, vystavující se našim zrakům za stylovými ploty, si pěkně zblízka a detailně neprohlédnout.

 

Pak už přišlo místo, jež oba řadíme ke klenotům Pluskovce.

 

Od silnice směrem ke „Kyčerce“ se zvedá travnatá stráň, která je celá pokryta množstvím soch a k nejvýše položenému Betlému a kapli sv.Huberta k ní stoupá serpentinový chodník. Pokud by si někdo myslel, že tyto dřevěné skulptury (tak jako mnohde jinde) vznikly za pomocí zubatých ostří motorových pil, krutě by se mýlil.

O tuhle volně přístupnou „Galerii soch v přírodě“ se přičinily šikovné ruce valašských uměleckých řezbářů, používajících dosud na práci tradičních nástrojů. Samotná tvorba pak samozřejmě trvala mnohem déle, ale výsledek potěší každého návštěvníka, v jehož srdéčku alespoň kousínek komůrky bije i pro estetičnost a krásu.

 

Plejáda originálních dřevěných výtvorů začíná u silnice vedle valašských chalup a penzionu Gaudeamus, kde se můžete setkat např. s pravým valašským drakem. Dřevěný chodník odtud zamíří do svahu k „Hospodě Kyčerce“ a je lemován sochami lidových muzikantů. Už pod šenkem lze obdivovat nádhernou roubenou kapli zasvěcenou patronu myslivců - sv.Hubertovi.

Autorem projektu se stal Miroslav Valenta, stavbu provedla skupina SYNOT a samotná kaple do okolní krajiny až neuvěřitelně přirozeně zapadla. Chybou je snad jen to, že největší skvost stavby - dřevěný oltář sv.Huberta, návštěvník zvenčí pořádně neuvidí. Na jeho vzniku se podílela řada uměleckých řezbářů jako např. Andrej Irša, Konstantin Rilea, Miroslav Kinder, Jozef Bárta, Miroslav Valenta a Alois Machaj. Výroba tři metry širokého a čtyři metry vysokého oltáře jim přitom zabrala celé dva roky. Za materiál byla použita kombinace ořechu, dubu, hrušky, jasanu i mahagonu. Oltář je vyzdoben třinácti reliéfy, osmnácti postavami a množstvím dekorací. Mistrně je na něm zpracována i poslední večeře Krista a jeho snímání z kříže.

Hlavním motivem se ale stal život svatého Huberta. V levé části ten světský: dětství, mládí, svatba, narození syna a smrt manželky, v pravé části pak jeho život duchovní: vysvěcení na kněze, setkání s biskupem, jeho vraždu a další.

Naproti kapli shlédneme „pravý" valašský betlém a od něj už stezka klesá zákrutami po louce dolů k silnici a přitom míjí další a další nádherné skulptury. Převažují postavičky a shluky osob, které ve svém vytesaném a navždy ustrnulém uměleckém postoji předvádějí návštěvníkům výjevy ze života prostého lidu a také některá dnes už zapomenutá valašská řemesla.

Prohlídka soch je opravdu skvostným zážitkem a pokud se vám bude chtít, můžete navštívit i interiér hospody „Kyčerka“, kde pro změnu potěšíte chuťové buňky gastronomickým zážitkem při konzumaci některé valašské speciality.

My dva dávame přednost prohlídce „Galerie soch v přírodě“ v opačném sledu – tj.od silnice vzhůru k betlému a kapli a až následný sestup po dřevěném chodníku nazpět ke komunikaci.

Byli jsme tu už víckrát, ale ani dnešní návštěva nezklamala, neboť do galerie od naší poslední návštěvy přibyla díky dřevořezbářským sympoziím řada dalších parádních soch.

Po prohlídce jsme pokračovali dolinou okolo skiareálu Kyčerky a dalších zajímavých roubených objektů až k železniční trati a tady se rázem ocitli v nevelkém centru Velkých Karlovic. Samozřejmě jsme neopomněli omrknout originální dřevěný kostelík Panny Marie Sněžné a venkovní areál Karlovského muzea zdobený vyřezávanými a kolorovanými dřevěnými kláty.

Poté vedly naše další kroky do restaurace „U Muzea“, s jejímž nabízeným menu jsme byli vždy spokojeni. Jídlo sice i tady poněkud podražilo, ale oběd žaludky plně uspokojil a po něm jsme se ještě stavili na černý povzbuzující mok v protějším objektu „Smýkalova káva.“

V popoledních hodinách jsem chtěl Janě ukázat ještě Leskové, rekreační oblast nacházející se na styku dolin Malá a Velká Hanzlůvka, což nebyl problém, protože nám tam jel autobus za chvíli.

Problém byl se sálajícím venkovním horkem a přejezenou manželkou, která odmítla v tom horku pobíhání okolo fotogenických penzionů a hotelů v ústí Velké Hanzlůvky a zamířila k „Hospodě Pod Pralesem.“

I mávl jsem rukou, zmíněné si alespoň částečně proběhl sám a poté u obou stran poobdivoval pěkný krytý dřevěný mostek, překlenující zde neširoký tok Vsetínské Bečvy – tady ještě v podstatě potoka.

Když jsem pak procházel okolo hospody, zahlédl jsem sedět Janu na plně obsazené terase pod slunečníkem, ale dělal, jako že ji mezi těmi davy nevidím a pokračoval směrem k pralesu dolinou Malé Hanzlůvky.

Za zástavbou s mnoha fotogenickými zátišími jsem přišel ke stráni lemované květy a přírodní památce „Tůň Malá Hanzlůvka.“ Je to vlastně jen větší jáma s vodou, porostlá na svých březích orobincem a divoce se tyčícími křovinami. Tůňka vznikla v rámci Programu péče o krajinu v roce 1995 a její obyvatelé – skokani hnědí, ropuchy obecné a kuňky žlutobřiché sem byli po zbudování vodní jámy nasazeni. Dalšími animals, jenž si místo oblíbili, jsou mloci skvrnití a čolci horští, žíjící v blízkém okolí. Aby se komunita obojživelníků beze změn udržela, nesmí být do tůně vysazeny žádné ryby.

 

Ještě nějaký kousek jsem po silničce pokračoval vzhůru dolinou, chtěje dojít až pod prales Razula, ale v tom parnu jsem to nakonec u stavení, z jehož podkroví na mne přes okno koukala kočka, vzdal a hodil čelem vzad. Kupodivu jsem na cestě zanedlouho potkal už vychladlou a usilovně fotící ženu. Společně jsme ještě jednou navštívili „Hospodu Pod Pralesem.“

Já před dlouhou cestou busy k domovu nechtěl ochutnávku zrzavého moku ze zdejšího Karlovského minipivovaru riskovat a dal si protentokrát spolu s Janou jen malou limonádu...