Dobívání vrcholů Vysokých Tater

Cestopisy

První ostrá túra

Vstávali jsme vpůl osmé. Jelikož byla neděle pu-

stili jsme si televizi. Dávali nějaké české pohádky.

Ale trochu nám nesloužily oči. Po včerejším velmi

slunném dnu, kdy na Lomnickém štítě pálilo slun-

ce, jsme měli trochu zalepené oči. Asi takový lehký

zánět spojivek. Trochu jsme se opláchli a vše bylo

vpořádku. Pomalu jsme sešli do jídelny a pochu- tnávali si na naší první snídani na dovolené. Janič-

ka si dala čajdu spečivem. Mě zase velmi potěšilo, že tam měli studené mléko. Hned jsem si nalil tři hrnečky, ktomu salámky a rohlíky. Právě rohlíky

jsme si zde sJaničkou velmi pochvalovali. Byly fakt výborné. Pak už jsme museli sehnat tužku,

abychom si mohli vybrat a poznačit jídlo, které si

budeme přát kvečeři. Bylo možno vybírat zpěti chodů. Pak jsme se vrátili na pokoj a balili si

věci na náš dnešní výlet. Dnes jsme měli napláno-

vánu návštěvu vodopádů Studeného potoka. Vyba-

veni svačinkami a pitím jsme vyrazili. Počasí bylo

celkem přijatelné. Nesvítilo sice sluníčko, ale hlavně

nepršelo. Jen pofukoval chladný větřík. Šli jsme

směrem klanovce, kde jsme odbočili na rozcestí,

kde nám cedulka ukazovala, že doba chůze kvodo-

pádům je dvě hodiny. Chvilku jsme šli po silnici.

Nad Lomnicí jsme podcházeli lanovku a nad hla-

vou nám jezdily kabinky směrem na Skalnaté pleso.

Marně jsme však hledali tu naší sčíslem 13, která

nás vezla včera. Asi za dvacet minut chůze jsme

konečně zašli na lesní cestu. Tady jsme teprve viděli,

jaké škody napáchala ničivá vichřice. Zlámané stromy, vývraty, pařezy, všude kolem spoušť. Dále jsme stoupali Velkou Studenou dolinou po kamenité lesní cestě, která byla prorostlá mohutnými kořeny stromů.

Po dvou hodinách jsme byli u cíle. Vodopády jsme

našli docela lehce, protože se v okolí nachází veliké množství značených turistických tras. Vodopády Stu-deného potoka se nacházející v nadmořské výšce 1244 m a řadí se mezi další unikáty tohoto pohoří.

Moc se nám tam líbilo a počasí nám přálo. Proto

zde byla i spousta zvědavých turistů. Vodopády se rozkládají na úseku mezi Rainerovou chatou,až po

Bilíkovu chatu. Vodopády se nacházejí vpřekrásném

krajinném prostředí a protékají různými přírodními útvary a vytváří překrásné kaskády. Mezi ty nej-známější vodopády Studeného potoka patří Malý a Velký vodopád a vodopád Dlouhý. Škoda, že užnebylo pravé léto. Hned bychom se do vodopádů ponořili. Vše jsme si pomalu prohlédli a odcházeli k Rainerově chatě. Už zdálky jsme viděli, jak se tam spousta lidí občerstvuje okolo chaty. Přidali jsme do kroku, abychom si taky něco dali. Vešli jsme do malé chatičky, kde bylo plno lidí. Vystáli jsme si frontu.Janička si dala čajdu. Moc jí chu-tnal, byl nějaký bylinkový a Janička ho potom ma-rně sháněla celou dovolenou. Já si dal tradičně stu-dené pivko, i když teploměr venku ukazoval pouze tři stupně. Pak jsme se vraceli zase kolem hučících vodopádů. Chtěli jsme se podívat na Hrebienok. To se však začalo u mě ozývat to mléko, co jsem vypil ke snídani, a že ho nebylo málo. Teď jsem to zapil ledovým pivem a žaludek se začal bouřit. Odskočit si nebylo možné, protože tam všude bylo mnoho lidí. A i lesy nebyly moc husté. A proto jsem dost vděčný Bilíkově chatě, ke které jsme mezitím došli a hlavně jejich záchodkům, které mně vysvobodili z těchto útrap.Jako nový člověk jsem pak vyrazil na Hrebienok. Asi deset minut jsme stoupali kamenitou cestou, až jsme tam dorazili. Svítilo sluníčko a my jsme obdivovali krásné výhledy na okolní hory. Za-jímavé také bylo, že jsme tam viděli Lomnický štít zopačné strany, než se nám ukazoval včera, když jsme tam vyjížděli lanovkou. Celý Hrebienok jsme obešli. Pak jsme se zastavili na stanici lanovky,která vede do Starého Smokovce.Už nebyl čas se touto la-novkou povozit. Tak jsme si to tam prohlédli a také sháněli něco kjídlu. Ale zde u lanovky bylo vše pěkně předražené. Počasí se trochu pokazilo, tak jsme šli nazpátek na takové jakési náměstíčko, kde mimo-chodem půjčovali koloběžky, na kterých si člověk mohl sjet dolů do Smokovce a lanovkou zase vyjet sem nahoru. Ale tyto kratochvíle jsme si odpustili. Byli jsme na začátku dovolené a se zlomenou nohou by se nám po horách špatně putovalo. Tak jsme šli raději do hotelu Sorea, který stál opodál, kde byla taková útulná jídelna. Ceny byly celkem přijatelné a také to tam hezky vonělo. Tak jsme tam zůstali s Janičkou na oběd. Dali jsme si oba rizoto. Porce byly veliké, tak jsme se pěkně nacpali. Všechno jsme zapili kofolou a navrch jsme vypili jedno kafíčko. Byl již čas kodchodu. Měli jsme ještě dlouhou cestu do našeho hotelu.Venku se nám zdálo chladno, jelikož jsme na obědě seděli pěkně vteploučku.Pak jsme sestupovali zase okolo vodopádů. Měli jsme dojít do Tatranské Lesné. Zase skoro dvě hodiny po kamenitých cestách, kde nohy pěkně bolely. Ale zase cestou nás stále provázelo šumění Studeného potoka, který protékal skalisky až dolů do Lesné. Našli jsme také něco lesních plodů, jako jsou borůvky a jahody. Janička zase upadla. Dnes už to bylo asi po páté. Dělala jako, že se nic nestalo, ale bylo vi-dět, že koleno trochu bolí. To už jsme se blížili k Lesné. Vyšli jsme zlesa, právě u stanice električky, kterou bychom mohli odjet do Lomnice. Ale jela až za hodinu a my měli ještě trochu sil,tak jsme se vy- dali na ty poslední tři kilometry pěšky. Za půl ho-diny jsme již uviděli náš hotel. Trochu poničení jsme se dokodrcali do pokoje. Kolik kilometrů jsme na-chodili nevíme, jelikož na Slovensku nejsou kilome- trovníky, ale hodinovníky. Prostě rozcestníky ukazují čas místo kilometrů. Ale asi jsme nachodili dost, protože nohy nějak začali stávkovat a sotva došli do jídelny, kde na nás čekala večeře.Velmi nám sJani- čkou chutnalo. Chvíli jsme pak ještě poseděli a šli zase na pokoj. Počasí nebylo nic moc. Hory zase nebyly pod hustou peřinou mraků vůbec vidět.Ale to nám vtuto chvíli moc nevadilo. My jsme pomalu zalézali do našich postýlek. Ještě trochu televize a honem spát. Zítra vstáváme již vpůl sedmé.

Deštivé pondělí

A právě toto vstávání, to byla velká překážka. Ale museli jsme jí překonat.Vždyť musíme ještě na snídani a potom honem na električku,která nás odveze na Štrbské pleso. Hlavně Janičcese s pelíšku nechtělo. Bylo to taky tím, že jí bylo trochu špatně od žaludku. Ale vše za chvilku pře- konala. Pohled zokna nevěstil nic dobrého. Všude okolo padly těžké deštivé mraky a teplota se pohybovala kolem nuly.Ale zatím nepršelo. Tak jsme se oblékli, připraveni na nejhorší a vydali jsme se kvláčku. Vedle železniční stanice je samoobsluha, tak jsme tam nakoupili něco jídla na dnešní náročný den. Koupili jsme si jízdenky, chviličku jsme počkali, a už jsme seděli vve vagónku, ale hlavně vteple a směřovali na Štrbské pleso. Paní vamplionu nás upozornila, abychom si jízdenky označili vozna- čovači. To jsme také udělali a pak zokénka pozorovali krajinu. Asi vpolovině cesty začalo poprchávat. Taková malá přeháňka, pomysleli jsme si. Za hodinu jsme vystupovali na Štrbském plese. O přeháňce nemohla být ani řeč, protože již pěkně hustě lilo. SJaničkou jsme si řekli, že nějaký deštík nás neodradí. Zapnuli bundy, nasadili čepice a vyrazili kplesu. Šli jsme tam skoro sami. Moc lidí vtomto nevlídném počasí paty nevytáhlo. Je- diným, komu tento déšť nevadil, byly kachny na vodě plesa. Tak jsme je pozdravili a pomalu jsme obcházeli celou vodní plochu. Štrbské pleso je nejty- pičtější morénové ledovcové jezero, pleso na jižní straně Vysokých Tater na Slovensku. Nachází se v místě, kde se spojují Furkotská a Mlynická dolina na konci hřebenu Soliska a je druhé největší na slovenské straně. Leží v nadmořské výšce 1346,6m. rozlohu má 19,76ha, je 640m dlouhé a 600m široké. Dosahuje maximální hloubky 20m.Pak jsme odbočili na cestu vedoucí do areálu, kde jsou skokanské můstky. Trochu jsme si toto místo prohlédli a potom jsme zašli do takového malého bufetu, který byl těsně po můstky. Kapku se osušíme a taky se blížil oběd, tak si dáme něco na zub. Za dohledu místní policie, kteří se zde také schovávali před deštěm, jsme si sJaničkou dali pra-

vé slovenské langoše. Tentokrát jsem si pivo nedal, jelikož jsem byl tak zmrzlí a dal si jako Janička čaj. Byl to ten dobrý, bylinkový, který tak Janičce včera chutnal na Rainerově chatě. I já jsem musel ocenit výbornou chuť tohoto moku. To už nám pani vedoucí nesla ty langoše. Každý jsme dostali porci,kerá se snad nedala ani sníst. Velký talíř, ale langoš se tam sotva vešel. Asi nám přála. Na pohled a později i na chuť, byly tyto placky vynikající.Asi dvacet minut jsme je do sebe sJaničkou soukali.A opravdu jsme malinko nechali. Kdybychom dojedli, asi by jsme se nezvedli. Dopili jsme čajíček, zaplatili a poděkovali pani vedoucí a zase odcházeli do nepohody. Deštík nás skrápěl a my jsme pomalu odcházeli směrem vlakovému nádraží. Cestou jsme se zastavovali vkaždém krámku, kde jsme sháněli nějaké upomínky, co jsme si chtěli odvést domů. To se nám povedlo až na nádraží, kde měli různé drobnosti, které nám vyhovovaly. Počkali jsme si na ele-ktričku, kterou jsme se nechali odvést do Starého Smokovce. Asi vjednu odpoledne jsme začali spro-hlídkou tohoto městečka. Starý Smokovec (maďarsky Ótátrafüred, německy Altschmecks) je součást města Vysoké Tatry, nejstarší osada ve Vysokých Tatrách na Slovensku. Byla založena v roce 1793. V letech 1947 až 1960 byla sídlem okresu Vysoké Tatry, od roku 1960 spadá pod okres Poprad. Leží vnad- mořské výšce 990 metrů. Ve Starém Smokovci je železniční uzel (elektrická železnice a lanovka na Hrebienok), sídlí zde Tatranská horská služba.Zde byl déšť ještě intenzivnější. Ale již více jsme se namočit nemohli. Jako dva vodníci jsme chodili okolo hezkých domů a chaloupek. Jako skoro všude se snažíme prohlédnou si místní kostelík. Tak ani tady to nebylo jiné. Sem tam jsme navštívili nějaký obchod a rozhodli jsme se, že se ještě podíváme do vedlejšího Nového Smokovce. Tam celkem nic nebylo. Pouze dva kostely, nějaký ten hotel, ale hlavně zde byla cukrárna, kde jsme se pochopitelně na zpáteční cestě kvláčku zastavili. Zase jsme si aspoň na chvilku sundali ty namočené bundy, se kterých kapala voda. Trochu jsme se zahřáli čajem a také jsme si dali pěkný zákusek. Měli tam teplo, tak jsme chvíli poseděli. Pak už jsme uháněli kvlaku. Na nádraží Janička objevila obchůdek, kde měli takové malé zvonečky. Moc se jí líbily, tak jich několik na památku koupila. To už na nástupišti na nás čekala električka, která nás poveze do Tatranské Lomnice. Cestou jsme chvílemi zahlédli zasněžené vrcholky hor,, ale jenom, když se rozestoupily mra- čna co se válela na jejich hřebenech. VLomnici jsme ještě honem zašli do samoobsluhy koupit nějaké jídlo a pití. Po příchodu do pokoje hotelu nás nejvíce potěšilo, že pan hoteliér nechal zatopit. Tak jsme na tělesa naskládali bundy, boty a prostě skoro všechno, co jsme měli na sobě. Snad nám to do dalšího dne uschne. Janička ohřála vodu vkonvici a udělala teplý čaj, do kterého nalila rum, který jsme si přivezli ze Štrbského plesa. Rumu jsme si dali o trochu více, abychom zahnali možné nemoci. U tele-vize jsme napsali také nějaké dopisy a hlavně odpo-čívali. Zokna jsme také zahlédli sem tam poletovat sněhovou vločku a byli jsme rádi, že jsme vteplou- čku. Už dost hladoví jsme šli dolu na večeři. Pěkně jsme se nadlábli a vrátili se do pokoje, kde jsme ani na chvilku nezaváhali a zavrtali se do postýlek.

Nečekané setkání

Ráno jsme se probírali do počasí, které bylo jenom pro otrlé horaly. Bylo na nule, těžké dešťové mra-ky nám nakukovaly do pokoje, navíc burácel pěkný uragán a meluzína si pohvizdovala po celém hotelu. SJaničkou nás ale nic namohlo zastavit. Vždyť přece, my jsme ty horalové. Nejprve jsme si zase za- šli do jídelny na snídani, kde jsme se jako každý den pěkně nacpali, abychom pěkně doplnili energii na dnešní den. Na pokoji jsme se důkladně oblékli. Chceme jet električkou do Smokovce a odtud vyrazit na dnešní túru Ještě jsme do baťohu nabalili potře- bné poživatiny a pití a vyšli na nádraží, kde nám vpůl deváté odjíždí vláček. Tam jsme však zjistili, že žádný vláček vtuhle dobu nejede. To byla zase Janička na koni, jelikož jsem tento spoj zjišťoval já. Skutečně, další nám jede za více než hodinu. Roz-hodli jsme se proto pro návštěvu Tatranského musea, který se nachází někde na konci Lomnice. Po chvilce hledání jsme již stáli před jeho budovou. Nesměle jsme vešli dovnitř, zaplatili vstupné a poplatek za možné fotografování. Počátky muzea TANAP sahají až do roku 1883, kdy bylo založeno Kar- patské muzeum. Dnešní muzeum TANAP vzniklo v roce 1957 a sídlilo v Popradě. Po přestěhování do Tatranské Lomnice vznikla první expozice v tzv.

Sečéniovském letohrádku. Ve sbírkách muzea můžeme shlédnout mnoho předmětů z oblasti botaniky, zoolo- gie, historie, kartografie a etnografie. Hlavní expo- zice má čtyři části-přírodovědnou, přírodoochraná- řskou , etnografickou a historickou. Viděli jsme tam všechny možné zvířátka a rostliny, které žijí a rostou zde ve Vysokých Tatrách. Také jsme obdivovali me- dvěda hnědého. Byl to takový neviný vycpaný chlu-

páč. Ale k medvědovi se ještě dnes vrátíme. Zatím jsme byli velmi spokojený, že jsme toto úžasné mu- seum zde navštívili. Ještě, že jsem se přehlédl v jí -zdním řádu. Třeba bychom neměli ani čas sem zajít. Ale marně jsem přesvědčoval Janičku, že to byl ode mne úmysl. Ta si myslela své. To už jsme honem popíchali na nádraží,aby ná neujel ten další vláčečk. Chvilku jsme počkali,a už jsme z teploučka vagónku pozorovali dost poničenou krajinu okolo Tatranské Lomnice. Počasí stále nic moc, ale zatím nepršelo. Za patnáct minut jsme již vystupovali ve Smokovci. Dnes jsme si naplánovali takový okruh okolo Hlu- bokého kotle na Velickou Polanu a pak naspátek přez Křížný kopec do Tatranské Polianky. Ale byli jsme zatím jen na začátku dnešní anabáze. Už ze Smokovce jsme stoupali kamenitou cestou vstříc tmavým mrakům.Asi po půl hodině výstupu, jsme se do těchto namočených, těžkých mračen dostali. Bylo to, jako když procházíme nějakou myčkou. Pěkně zmáčený, jsme se blížili k Velické Polaně.Já ve předu a Janička kousek za mnou. V jednu chvíli

jsem zůstal jako opařený a nevěřil jsem svým očím. Kousek pře- demnou na kamenité cestě stál medvěd. A nebyl to ten vycpaný, ale skutečný, živý, tatra- nský chlupatý medvěd. Upozornil jsem Janičku a oba jsme zůstali stát jako přibití. Med- vídek se postavil na zadní nohy a snažil se vylést na strom co stál u cesty. Pak si nás asi povšiml a honem zmizel v nízkých porostech a utekl se svahu dolů. Trochu jsme váhali, jestli jíti dál, aby tam chlupáč neměl nějaké kamarády. Ale Janička jasně zavelela, jdeme dál. Trochu s obavami jsme stoupali k Velické Polaně. Trochu nás mrzelo, že jsme toto nečekané setkání nenafotili. Ale semlelo se to tak rychle, že nebyl čas si všechno připravit. Snad nám budou lidé věřit tento neuvěřitelný zážitek.Když jsme došli na Velickou Polanu, tak jsme na rozcestníku zjistili, že odtud je kousek k Velickému plesu. Tak jsme trochu pozměnili dnešní plán a vydali se na pleso. Opět jsme se šplhaly po kamenité cestě, až se před námi začal zdvihat velký štít Granátové věže a před námi se rozkládalo Velické pleso do kterého padal úžasný vodopád z Velického potoka. Velické pleso je morénové pleso ve Velické dolině ve Vysokých Tatrách na Slovensku. Má rozlohu 2,22ha, je 350m dlouhé a 90m široké. Dosahuje maximální hloubky 6m. Leží v nadmořské výšce 1665,5m. Východně od plesa se pozvolna zvedá hřeben Velických granátů. Na západě se zvedá Čertov chrbát, který je ramenem Gerlachovského štítu. Severně od plesa se rozprostírá Velická dolina, která se jižně od plesa rozšiřuje. Dominantou tohoto místa byl horský hotel nazvaný Sliezký dom. Jelikož venku pěkně burácel ledový vítr a vzduchem poletovaly malé sněhové vločky, tak jsme tento hotel navštívili. Pochutnal jsem si na předraženém pivu a Janička si zase dala teplou polívčičku za šedesát. Chvilku jsme poseděli a ani se nám do té zimy nechtělo. Ale měli jsme ještě dlouhou cestu před sebou. Venku jsme si ještě prohlédli pleso a také vyfotili a vydali se dolů, do dvě hodiny vzdálené Tatranské Polianky. Šli jsme jinou cestou, než sem na pleso. Právě tou, kam před námi utekl ten medvěd. Tak jsme doufali, že ho zase uvidíme a konečně si vše nafotíme. Pomalu jsme klesali cestou pnou kamenů a pařezů. Tam jsme si zase pochvalovali ty naše boty do hor. Bez nich by se tady nedalo vůbec chodit. Kolem čtvrté hodiny jsme došli do Tatranské Polianky. Je to malá osada na hlavní cestě pod Vysokými Tatrami, na křižovatce se silničkou z Gerlachova. a jednou ze zastávek známé tatranské "električky".Osadu založili rolníci kolem roku 1888 za účelem léčebných pobytů a tomuto účelu slouží dodnes. Koncem 19. století se díky lékaři Michalu Guhrovi místní ústav přeorientoval na léčbu tuberkulózy a léčil se tu i známý básník Jiří Wolker, jehož jméno dnes ústav nese. A električkou jsme se také sPolanky svezli do Smokovce, kde jsme počkali na další, která nás dop- ravila do Tatranské Lomnice. Tam jsme zase zašli do samoobsluhy, kde jsme si koupili nějaké mňamky. Na hotelu se zase pěkně topilo, tak bylo kde sušit naše botky a oblečení. Udělali jsme si opět čajíček s rumem, aby nás trochu povzbudil na cestu do jí -delny, kde na nás zase čekala výborná večeře. Nohy zase pěkně bolely, ale za ty dnešní zážitky a setkání smedvídkem to přece stálo.

Zdoláme další pleso

Dovolená se nám začala krátit. Dnes si vTatrách budeme užívat již šestý den. Zase, jako každý den, jsme začínali snídaní. Potom jsme se dobře oblékli a dnešní den jsme začali obchůzkou Lomnice, abychom navštívili různé krámky a zase něco koupili domů. Měli jsme již vyhlédnutý obchůdek, kde měli mnoho různých zajímavostí a upomínek, co by nám mohli doma zdobit byt. Také tam byla velmi příjemná a ochotná prodavačka. Dnes jsme tam nakoupili malé postavičky slovenských bačů. Pak jsme se vrátili do hotelu, kde jsme si sbalili nějaké jídlo a pití a vy- razili zase na električku, kterou jsme se chtěli nechat dovést do stanice Popradské pleso. A tak jsme také udělali. Lístky jsme si ve vláčku zase označili v označovači a už jsme uháněli krajinou za našim cí- lem. Za necelou hodinu jsme vystupovali na stanici.Jmenovala se sice Popradské pleso, ale na skutečné pleso byli ještě dvě hodiny chůze.Zde také vystoupili snad všichni pasažéři vlaku. Všichni hurá na pleso. Cesta byla celkem příjemná. Šli jsme po silnici, i když stále do mírného kopečka. Všude okolo silnice ylo uložené dřevo, po té ničivé vichřici před čtyřmi lety. Příjemné počasí nás hnalo výš a výš.Asi dvacet minut před plesem jsme odbočili na kamenitou cestu, která nás vedla ksymbolickému hřbitovu. Po pěti minutách chůze do strmého kopce jsme se ocitli u vstupu, kde vévodil barevný vyřezávaný kříž pod stěnou Ostrvy u cesty ksymbolickému cintorínu. Symbolický hřbitov při Popradském plese pod strmou skalní stěnou Ostrvy je místem, kde jsou na památku obětem Vysokých Tater umístněné pamětné tabule s jmény lidí, kteří zde vhorách zahynuli, ale nikdo zde není pochovaný, ale je také výstrahou těm co tyto hory navštěvují Autorem myšlenky na vytvoření centrálního památníku tatranským obětem byl aka-demický malíř Otakar Štáfl zPrahy. Tento výjímečný symbolický hřbitov byl vysvěcený 11.srpna roku 1940. Hřbitov je rozdělený na osm sektorů, kde je na 300 pamětných tabulí se 450 jmény. Je zde také kaplička, kterou nechal postavit Robert Vosyka zPopradu. Trochu se smíšenými pocity jsme toto smutné místo sJaničkou procházeli. Vždyť to byli všichni také turisti a návštěvníci těchto hor, jako jsme my dva. Je pravda, že asi více riskovali. Po

prohlídce jsme se vydali lesní, kamenitou cestou na Popradské pleso. Všude se už nad námi tyčily vrcholy hor a my jsme Mengusovskou dolinou došli až kplesu. Popradské pleso je ledovcové jezero ve

Mengusovské dolině ve Vysokých Tatrách na Slo -vensku.Je 300m dlouhé a 250m široké. Má rozlohu 6,88ha a hloubku 17m. Leží vnadmořské výšce 1494,3m. Bylo to tam nádherné. Kam se hrabe třeba Štrbské nebo Skalnaté pleso. Obcházíme pomalu celé pleso. Ani nám nevadila zima, ani to, že chvílemi poletoval snížek. Jdeme se ohřát a najíst do chaty při Popradském plese. Dříve se tato chata jmenovala kpt.Morávka, Je nejnavštěvovanější horskou chatou v Tatrách a která stojí na místě původní Majláthovy chaty vybudované Uherským karpatským spolkem už roku 1879. Vešli jsme do chaty, kde byla restaurace, ale tam bylo dosti plno. Tak jsme zůstali venku, kde bylo také posezení a takové okénko, kde podávali pití a jídlo. Jako vždy Janička si dala čajdu a já pivko. Navíc jsme si koupili kjídlu párek vrohlíku. Venku dokonce zasvitlo sluníčko, takže venkovní sezení nebylo tak hrozné. Když jsme pojedli a popili vydali jsme se zPopradského plesa lesní cestou súmyslem dojít na Štrbské pleso. Šli jsme skopečka a to bylo dobré. Asi po půl hodině cesty ta naše skončila. Najednou tam byly prostě cedulky, že dál nemůžeme.Prý tam dělají nějací lesníci na polomech a je to tam nebe- ztečné. Tak jsme museli odbočit na jinou cestu. Ani jsme nevěděli, kam nás dovede. To už tak pěkná ce- sta nebyla. Sice jsme zase klesali Mengusovskou dolinou, ale po samých polomech a hlavně jsme se potýkali svelkým blátem.Už jsme věděli kam cesta vede. Přesně tam, odkud jsme dnes dopoledne vyšli. Ke stanici Popradské pleso. Tam jsme také za asi- stence bublajícího Hincova potoka došli. Ale ele- ktrička nám jede až pomalu za hodinu. Vybalili jsme tedy jídlo, sedli si opodál nádraží a jedli a čekali na vláček. Jak jsme tak konzumovali naše chuťovky, tak jsme si uvědomili, že zde nekoupíme jízdenky na zpáteční cestu. Asi by se nic nestalo, kdybychom jeli bez lístků, jelikož zde velektričce průvodčí nechodí. Ale zatím zde na Slovensku na nás byli všichni hodní, tak jsme si řekli, že je nebu- deme šidit. Proto jsme vymysleli, že popojedeme jednu stanici do Vyšných Hágů, kde již pokladny jsou a necháme ujet tento vláček a pojedeme zase až za hodinu. To jsme také udělali, a tu hodinu navíc jsme využili na prohlídku Hágů.Prošli jsme osadu,ale moc nás nenadchla. Sem tam nějaký domek a ušumělé staré bytovky. Vyšné Hágy spadají do oblasti Štrbského plesa, proslavila je hlavně léčebna tuberkulózy, která je využívána dodnes a její léčebnýareál vévodí této vesničce. Na nádraží jsme si řádně koupili jízdenky a už jsme poloprázdným vláčkem uháněli knašemu hotýlku vLomnici. Nemusím ani popisovat, že jsme zase navštívili sámošku na do -plnění zásob. Po příchodu na pokoj jsme se jenom převlékli, a jelikož bylo již dost hodin, šli jsme hned na večeři. Dnes bude večeře asi dost dlouhá. Janička má totiž kjídlu rybu. Já už dávno byl po jídle, pomalu bych si zase něco dal, ale Janička stále ve- sele bojovala skostičkami. Ale kněčemu to bylo dobré. Od osmi hodin zde má hrát k poslechu nějaká místní kutálka. A opravdu nám to vyšlo. Knašemu odchodu zjídelny nám hrála hudba do kroku. Pěkně pochodovým krokem jsme došli kvýtahu a vyvezli se do našeho sedmého patra. Zítra je před- poslední den dovolené, tak jsme museli vymyslet ně- jaký pěkný výlet do hor. Sedli jsme si nad mapou Vysokých Tater a přemýšleli. Náš cíl bude Batizovské pleso. Pak jsme si popřáli dobrou, celou noc.

Nečekané útrapy

Noc byla opravdu dobrá. Asi ,kdybychom věděli, co nás dnes bude čekat, tak bychom se asi budili hrůzou. Ale o tom až později. Bylo ráno a před námi už očekávaná snídaně. pomalu jsme se oblékli a sjeli výtahem do jídelny. Pojídali jsme křehoučké rohlíky smáslem a po očku pokukovali zokna, co nám zase dneska nachystalo počasí.Byl to klid před bouří. První, co jsme dnes museli udělat bylo, vy- měnit si naše peníze za slovenské. Už nám nějak došli. Ty jsme si vyměnili na recepci, když jsme s baťohem odcházeli do Lomnice nakoupit nějaké věci.Zítra už je sobota a to už možná nebude šance. Konečně máme pro každého našeho známého co na nás doma čekají, nějakou tu upomínku zhor. Tak můžeme začít dnešní velký plán a to je to Bati -zovské pleso. Výchozí bod dnešní túry byli Vyšné Hágy. Včera jsme tam končili, dnes tam začínáme. Proto jsme museli zase jet naší električkou. Lidí na nástupišti bylo dnes hodně, každý chce asi využít dnešní páteční den na výlet. Měli jsme co dělat, abychom se ve vláčku posadili.Ale povedlo se.Poča-sí takové nemastné, neslané. Vůbec jsme nevěděli, co se zněj vyklube. Mraky však nenasvědčovali, že by mělo být nějak hezky.Ani jsme se nenadáli a Hágy již byly na dohled. Stáli jsme na nástupišti, dveře se zavírají a vláček pokračuje dál ke svému cíli,ale už nás. První úkol, bylo najít správnou výchozí cestu. Žlutou značku, po které jsme měli jít jsme našli brzy a okolo léčebného ústavu jsme začali naší dnešní pouť. Prošli jsme vesnicí a zabočili na lesní cestu. Doposud celkem příjemná cesta se změnila na slušný kopeček, ale zatím, na nás horaly, nic moc. Pomalu jsme stoupali nad Vyšné Hágy. Zima byla celkem slušná a my už dvacet minut stoupali. Na vrcholku jednoho stoupaní byl postavený malý altán. Tam si sJaničkou trochu dáchnem, popijeme a něco zakousneme. Asi deset minut jsme tam odpo- čívali než jsme vyrazili dál. Při odchodu zaltánku jsme pozorovali, že začínají poletovat sněhové vločky. To ale měla ještě Janička čas si nasbírat nějaké bo- růvky, co rostly u cesty. Cesta byla více a více ka- menitá a stoupání bylo také obtížnější. Horší bylo, že sněhových vloček přibývalo, až opravdu začalo sněžit. Snad na každém zdolaném metru byla cesta a okolní stromy bělejší a bělejší. Mělo to být pro nás takové varování, ale my jsme ho nevyslyšeli a drápali se dál kplesu. To už jsme se dostali do míst, kde rostly pouze kosodřeviny. Tam se naše letní dovolená opravdu změnila vzimní.Prudký vítr nám hnal sníh do očí a cesta se měnila na sněhovou stezku. Ale ještě jsme měli náladu si pěkně zakou- lovat a postavit malého sněhuláčka. Pak už začaly pouze útrapy. Už jsme byli celí promočení včetně bot. Kplesu jsme měli dojít po dvou hodinách. Stále jsme šlapali po úzké cestičce, která lemovala na jedné straně skály štítů hor a na druhé obrovskou propast, do které jsme se ani nedívali. Bořili jsme se do asi deseticentimetrové vrstvy sněhu. Nejhorší však bylo, že již jsme stoupali dvě a půl hodiny a cíl vnedohlednu. Začali jsme se opravdu obávat, zda jsme vté vánici někde nesešli zcesty a nepokračujeme jinou, neznámo kam, vstříc velkým problémům. Již od Hágú jsme nepotkali živou duši. Pouze stopy ve sněhu nasvědčovaly, že tudy šel tatranský rys. Ale ten by nám asi neporadil. Asi po pěti minutách chůze jsme vdálce zahlédli dvě zasněžené postavy, které se blížili knám. Konečně nějaký život. Byl to pár polských mladých lidí. Hned jsme se jich zeptali, kde je to Batizovské Pleso.Ty nás ubez -pečili, že za deset minut dojdeme na rozcestí, kde je již kousek kplesu. Naopak, my jsme jim zase ukázali cestu dolů a rozloučili jsme se. Rozhodli jsme se, že už to musíme dokázat. Za chvíli jsme se opravdu doškrábali na rozcestí, kde cedulka uka- zovala, že na pleso je pět minut. Vánice však byla taková, že cesta nám mizela před očima. Jen s námahou jsme se na ní udržovali. Jenom jsme si hlídali, abychom opravdu nešlápli vedle. Propast pod námi stále hrozila. Pět minut bylo zase za námi a nic. Zase jako ve snu se na vrcholu objevila pos -tava. Být vKrkonoších, mysleli bychom, že to je Krakonoš. Za chvíli jsme se setkali, byl to něme -cký dobrodruh, který šel právě od plesa. Prý za dvě minuty jsme tam.To už jsme věděli, že my půjdeme aspoň deset. Janička byla již dosti utahaná, a já vlastně taky. Hlavně jsme byli promočení a sněhová vichřice nám již lezla pod bundy a bot. Bořili jsmese do sněhu, až jsme byli na samém vrcholu a pod námi se rozkládalo Batizovské pleso a nad plesem se tyčil Gerlachův štít. Batizovské pleso je karové ledovcové jezero v Batizovské dolině na Slovensku. Pleso má rozlohu 3,48ha a hloubku 12m. Leží v nadmořské výšce 1884m. Na východě se zvedají stěny Dromedárova chrbátu. Jižně prochází Tatranská magistrála. Na východě se zvedají svahy ramene Končisté. Na severu se mírně zvedá Batizovská dolina. Okolí jezera je kamenité. Je to jediné větší pleso Batizovské doliny. Protéká jím Batizovský potok, který ústí na severozápadě a odtéká na jihovýchodě. Zhruba 200m pod jezerem se nacházejí Batizovské vodopády. Má také nepravidelný přítok zpod ramene Končisté. Opravdu jsme to dokázali. SJaničkou jsme se objali, jako bychom dobyli Mont Everest. Ale dneska to byl opravdu takový náš Everest. Jenom jsme nevztyčili vlajku a hledali jsme nejlepší cestu dolů. Původně jsme chtěli jít dál po hřebeni a pak sejít do Tatranské Polianky. Jenže cestu po hřebeni pohltila sněhová peřina. Bylo nám jasné, že budeme muset nazpět tou samou cestou, co jsme šli na vrchol. A to nás trochu děsilo. Tato cesta také mizela pod sněhem a hlavně její kameny a nebylo teda možné odhadnout, kam se šlape. Už jsme věděli, že nás čeká pekelný sestup. Janička se pokusila o vtip, když prohlásila, že po středeční návštěvě symbolického hřbitova, budeme aspoň vědět, kam dají ty cedulky snašimi jmény.A právě tento černý humor nám vlil novou krev do žil a pustili jsme se do sestupu. Šel jsem kousek před Janičkou a vyšlapával jí stopy na cestě. Ani jsem radši nemyslel na to, že bych šlápl špatně. Tady jsme také poznali, jak nám chybí rukavice, jelikož jsme se stále museli opírat o zasněžené skály. Hlavně Janička dost trpěla. Stále jsme neúnavě postupovali dolů. Sněhu začalo pomalu ubývat, a my věděli, že již máme vyhráno.Nízké dřeviny nahradily statné stromy. Už to ani tak nefoukalo, ale zima byla stále dost nepříjemná. Cesta ubíhala velmi pomalu. Asi proto, že jsme byli dosti promrzlí, a chtěli jsme být už dole a někde vteple. Za necelé dvě hodiny jsme zase stanuli u toho altánu, kde jsme se při výstupu občerstvovali. Také jsme se zde teď zastavili a trochu se posilnili. Janička říkala, že nejsme asi ještě tak staří, když jsme zvládli dnešní výlet. Pak nás čekala už lehká, dvacetiminutová cesta na nádraží do Hágů. Měli jsme krásný pocit,když jsme tam došli. Vedle byla hned hospůdka. Tak jsme se tam vydali. A tak dvě zmrzlé ,mokré a klepající se postavy vešly dovnitř a objednaly si velké čaje scitrónem. Sedli jsme si ke kamnům co pěkně topili. Byl to opravdu hřejivý pocit po té pětihodinové zim- nici. Rozmrzl i plyšový medvídek, co Janička no- sila s sebou na batohu. Nakonec jsme si tam dali každý dvě deci vína, abychom oslavili slavný návrat z Batizovského plesa. Po půl hodině jsme se museli zvednou a jít na vláček, co nás doveze domů do hotelu. Za hodinu jsme již sušili věci na topení vnašem vyhřátém pokojíčku vLomnici. Naházeli jsme na sebe suché oblečení a šli honem na večeři. Za ten den jsme pěkně vyhládli. Pak už jsme na pokoji sledovali televizi a hlavně si léčili nohy, které byly za dnešek pěkně poničené. Ani se nám nechce věřit, že zítra jedeme domů do Prahy.