Dobrodružství v Bosně a Hercegovině V.

Padají nejrůznější návrhy, kam dál. Někteří preferují jadranské poběží, jiní by rádi poznali více krás Federace. Nakonec vyhrává varianta nejpříjemnější. Putujeme opět do Sarajeva. A opět mně mrzí vítězství silnice nad železnou dráhou. Ale já se tam vrátím.

Patrně nasyceni místní stravou upřednostňují ti mí ze západu Evropy americký mezinárodní restaurant. Nepříliš nadšen touto výkrmnou si však uvědomuji, že je to v Bosně a Hercegovině snad první bufet této známé firmy. To už něco znamená. Zkrátka s nimi počítají. Válka tím definitivně skončila.

Tito tu pořád má svou ulici. A věčný plamen Jugoslávie jim snad nikdy nezhasne. Jen to kulturní centrum Íránu se mi tolik nepozdává. Vím, jsme v muslimské zemi, jen z toho jde trochu strachu. Město se zdá z výšin co latinskoamerická metropole ponořená v mlhy všudypřítomného smogu. Tu se ale jen asi drží oblaka moc nízko. Bílé náhrobky na hřbitovech. Na jeden pohled dobře deset Minaretů. Jeřáby, by Sarajevo vypadalo na dnešek. Zvlášť ve starém městě.

Ale shodujeme se i na kulturním programu. Museum. Ab ovo k Turkům, Habsburkům, ke království a Titovi. Jakého nesmírného vzestupu zde bylo za sto let dosaženo. Pro podtržení uspořádali olympiádu. Na orwellovský rok upomíná snad jen dlažba v městě. Sportoviště si sebou vzal čas a už byste je asi nenašli, tedy z většiny.

Jsem rád, že našeho milého Poláka z předchozích dnů z hostelu, ve kterém zas nocujeme, potkáváme. Aspoň tato slovanská družba nemá konce. Míříme nocí do Kina Bosna. Naše sestava dostává nových členů. Dva bodré chlapíky odsud. Že hosté, nemohou nás nepohostit pivem. Kouříme stylově Driny a rozmlouváme o našich dojmech, rusky. Protože je pro nás jasná parole Sarajevo-Kušturica, ptáme se na režiséra. To byl soused a hrávali jsme si spolu. Jim to věříme, vypadají na znalé a protřelé. Limitováni odjezdem ranního rychlíku si přeci klub užíváme. Místní hudba ve spojení s moderními rytmy. A všichni se veselí a smějí, užívají dne a freneticky tleskají. No nemají daleko k tomu a klubu by nebylo.

Tak jen domů a trochou spánku vyzbrojeni na další přesun vlakem do přechodného domova v Uhrách. A to sbohem jen vážně pro forma. Brzy se uvidíme.

Konec