Dovolená - jihozápadní Norsko - 2. část
Norsko 12.7. - 28.7.2013 - 2. část
Tento cestopis navazuje na 1. část norského cestopisu.
21.7.2013 – neděle
Budíček je tentokrát až v osm. Je poměrně hezky, sluníčko svítí, ale v dálce jsou vidět mraky. V půl desáté si nás tu vyzvedává druhá parta a vracíme se až do Lomu stejnou cestou. Na křižovatce se silnicí č. 15 nás opouští naše 2 cyklistky. Vyměňují pohorky za kolo a jedou za Martinem, který přiletěl do Osla. Dají si týdenní vysokohorskou cyklistiku a někde zase u Osla se sejdeme, abychom společně pokračovali až domů.
Protože potřebujeme koupit chleba, zastavujeme se ještě na chvíli v Lomu. Také si musíme prohlédnout dřevěný most, který minule unikl naší pozornosti, ale který objevil Mirek s Maruškou.
Konečně odjíždíme na sever do chráněné krajinné oblasti Geiranger Herdalen. Jak jinak, opět stoupáme do hor a opět se kocháme. Někdo by řekl, vždyť je to stále jen voda a Hory. Je to pravda, ale vytváří tak nádherné scenérie, že jen žasneme. Jen samotné vodopády nás už tak nedojímají – jsou tu skoro všude. Ale celkový dojem je prostě úžasný. Bohužel až na počasí. To nám moc nepřeje. Jak stoupáme výš a výš, dostáváme se blíže k mrakům a výhledy se kazí. Když jsme se konečně dostali k chatě Djupvasshytta u jezera Djupvatnet, odkud se vyjíždí na vyhlídku na hoře Dalsnibba (1476 m.n.m.), bylo nám jasné, že úžasná vyhlídka dnes nebude. Vrchol vzdálený 5 km (o 500 metrů výš) byl zahalen v mracích, sotva jsme viděli chatku, kde bylo nutno zaplatit 85 NOK. Trápit auta, zaplatit za to a vidět údolí plné mraků, to zase nemusíme. Je to škoda, ale co se dá dělat. Později jsme se od známých dozvěděli, že sice výhledy jsou za pěkného počasí hezké, ale nahoře je obrovské betonové parkoviště, které celou idylku kazí. Takže možná žádná škoda.
Po krátké zastávce sjíždíme k vyhlídce Flydalsjuvet, abychom se na Geirangerfjorden podívali shora. Je to neskutečné, jak je fjord zařízlý do skalního masívu. Po 16 km klesání se dostáváme dolů do údolí do městečka Geiranger, téměř na úroveň moře.
Není tu skoro nic zajímavého: hotely, přístav, informační středisko, obchody. Ale potřebujeme zchladit brzdy, tak dáváme pauzu. V jednom velkém obchodu mají snad všechno od suvenýrů až po svetry, protože vlastně i ty svetry s norskými vzory jsou suvenýrem. I když pro našince hodně drahým. Doma bychom za tu cenu měli pěkný kabát. Vybíráme nějaké maličkosti a zjišťujeme, že na pokladně jsou dvě děvčata z Čech. Toho hned využívají Standa a Ota a jdou si vyměňovat mince, které ještě ve své sbírce nemají.
Vesničku opouštíme mohutnými serpentinami severním směrem. Prostě Norsko je vlastně jen o stoupání a klesání, vždyť jsou tu všude Hory, do kterých se zařezávají fjordy. Vyjíždíme k vyhlídce Ornevegen – Ornesvingen. Parkoviště tam není, parkuje se v obou směrech po stranách trochu rozšířené silnice, takže docela hrůza. Všude je plno, ale nakonec jsme se ještě někam vmáčkli. Milan za námi měl štěstí, akorát jedno odjíždějící auto mu udělalo místo.
Výhledy jsou nádherné. Tady si to člověk musí zamilovat. Vidíme na Geirangerfjord zase z jiné strany, je vidět i vodopád Sedm sester. Ale letos je skutečně málo vody. Milan ho zná z dob dřívějších. Když se voda hrne všemi sedmi rameny, je to něco úžasného. Dnes jsou vidět asi jen 4 pramínky.
Tuto vyhlídku tady protrpěli naši dva numismatici, hlavně Standa. Kousek pod vyhlídkou je skleněná plošina, kam se hází mince. Ještě že je skleněná, kdo ví, jestli by tam jinak nechtěl vlézt. Ale doufám, že slušné vychování by mu v tom zabránilo. Takhle jen nad ní stáli a tipovali, která mince odkud je.
Dlouho neblokujeme místo a pokračujeme po silnici č. 63 ještě dál vzhůru na sever, ale po chvíli opět z kopce. Z Eidsdalu přejíždíme trajektem přes Storfjorden – kde se tady ve vnitrozemí ještě vzal fjord? Vystupujeme z našeho posledního trajektu v Linge a pokračujeme stále po stejné silnici podle fjordu a pak proti proudu řeky Valldola. Rádi bychom už našli nějaké místo na přespání.
Do kempu však nechceme a nic vhodného nemůžeme najít. V horách už nejsme, tak jsme přesvědčeni, že přece u řeky nějaké místečko být musí. Konečně kousek za osadou Utigarden objevujeme malé odpočívadlo a prudší sjezd na louku k řece Valdolla. Chlapi to prozkoumali, na spaní ideální. Milan si netroufá sjet, nechává auto u silnice. Ota je odvážnější – tvrdí, že to ráno vyjede. Je pravda, že u silnice se nám spát nechce, i když provoz tu velký není. Dole bude líp.
Ale tento večer jsem pěkně vybouchla. Večeříme zpravidla docela dlouho, ale Jana pomalu každý večer běduje, jaký má už hlad, že chce večeři. Teď se k ní přidala i Maruška. Na večeři jsme měli namočenou čočku, ale děvčata ji tam neustále syrovou ochutnávala a bědovala. Až jsem se rozčílila, že jsou horší než malé děti, že jídla s sebou mají dost, že si mohou dát 2. svačinu a že už toho jejich bědování mám tak akorát dost. No, to byl večer. Všichni ale byli v pohodě, baštili, Jana dokonce i uzený, který skoro normálně nejí, jen já měla výčitky svědomí, že jsem to přehnala. Ani jsem si tentokrát moc nepochutnala. Ale dopadlo to dobře, holky přestaly bědovat a dokonce Jana mi druhý den hlásila: „Tak jsem si dala 2. svačinu.“ To už jsme se tomu obě smály.
22.7.2013 – pondělí
Ráno vstáváme brzy. Milan plánuje pěší výlet v národním parku Reinheimen, tak ať si to užijeme. Už v 8 odjíždíme. Ota bez problémů vyjel na silnici – jen si neodpustil poznámku: „Americký vůz slavně zvítězil.“
Pokračujeme po silnici č. 63. Jak jinak, zase do kopců. Auta už si zvykla nebo cesty už nejsou tak prudké. Jedeme sice pomaleji, ale auto je v pohodě. Cestu si užíváme. Je to poslední národní park, poslední Hory a pak už nás čeká pomalý návrat. I počasí je na nás hodné, svítí sluníčko, je krásná viditelnost, tak snad to vydrží. Občas na chvíli zastavujeme a kocháme se. Jinak to nejde. Je tu prostě krásně. Parkujeme v sedle Stigfossbrua – je zde velké parkoviště, nově vybudovávané zázemí, toalety zdarma, prodejny suvenýrů, kavárny. Vše je z betonu, ale je to pěkně zakomponované, ani to nevypadá rušivě.
Informační centrum tu zatím není, ale ještě to zde není zcela hotové, tak třeba někdy bude. Ale mají zde aspoň vyvěšené mapy. Zde se rozdělujeme na dvě skupiny. Cíl je podobný – všichni se budeme dívat do údolí řeky Raumy, obě trasy mají trvat 2,5 hodiny. Liší se náročností. Vrcholový tým vychází přímo z parkoviště - jde až k sedlu pod Trollryggenem, jejich trasa je kratší, ale strmější. Druhá skupina – já, Mirek a Maruška musíme kousek zpátky směrem k jezeru Alnesvatnet. Trasa má být delší, ale pohodlnější. Budeme stoupat v oblasti Alnesdalen nad jezera Bortjonna a Krakenesvatna až někam k Mannen. Jsem ráda, že mne neopustili a jdou se mnou. Určitě by těžší trasu zvládli, já bych se však sama tak daleko nevydala.
Vyrážíme každý svým směrem. S sebou bereme vysílačky, třebas se nahoře uslyšíme. Směr udávají na obou trasách malí trolíci - kamenní mužíčci s červenou špičkou. Od jezera zpočátku pozvolna stoupáme většinou po kamenité cestě. Marušku máme kdesi vepředu, chudák Mirek je někde mezi námi. Je hodný. Nechce mne pustit z dohledu. Občas na mne počká. Cestou jsou krásné pohledy, Hory se zasněženými špičkami, jezera, ale i tato cesta se mi zdá náročná. Předem ho raději upozorňuji, že někde před prudkým stoupáním končím. Po 2,5 hodinách mi Mirek u jezera Krakenesvatna (zde podle mapy měl být i cíl) vybral krásný obrovský placák, odložil tam batůžek a šplhal za Maruškou nahoru do skal. Bláhově jsem myslela, že tam někde bude konec. Ale skoro ještě na hodinu se mi ztratili z očí. Já jsem si mezitím nafotila pěkné panorama, dokonce i kytičky, které zde kvetly. A po krátkém odpočinku jsem ještě došla na skalní hranu podívat do údolí řeky Raumy.
Konečně se po dvou hodinách vrátili zpátky. Bylo to ještě hodně velké stoupání, ale bylo tam prý krásně. Dokonce se prý se Standou spojili vysílačkou. Ti už také byli na vrcholu. Mladí si ještě dali sváču, já pomalu vyrazila, ale pomalu jsem se vlekla celou cestu. Ještě že jsem měla pořádné boty. Už mi bylo jedno, jestli jdu ve vodě nebo v blátě. Prostě jsem šla. Po sedmi hodinách jsem dorazila k autu. Bez zastavení – jako stroj – jsem se ještě došla podívat na vyhlídku nad vodopádem Stigfossen, která je hned za nově postavenými budovami. Ale až na nejvyšší vyhlídku jsem nešla. Chvilku jsem se pokochala a doploužila se zpátky. A rovnou do auta, abych se pak už nemusela zvedat. Naši tam samozřejmě už byli, i když Mirka s Milanem se prý vrátili chvilku přede mnou. Pamatuju se, jak na mne Standa s lítostí koukal, jak jsem odrovnaná. Ale doplnila jsem tekutiny i kalorie - už jsme ke konci neměli co pít – trochu jsme to podcenili, a to Mirek nabíral vodu pod ledovcem. Ale nakonec jsem se přece jen vzpamatovala. Ostatně také mi nic jiného nezbývalo. Ale jsem ráda, že jsem to zvládla. Na takové výlety se nezapomíná.
Sjeli jsme po silnici s 11 serpentýnami – po Trollstigen - Trolí stezce, dostali se až do míst, kde se z vodopádu stala říčka Istra a podle ní jsme mířili do údolí. Dokonce jsme zahlédli zbytky původní staré Trolí stezky. Tím jsme se rozloučili s Troly. Při silnici jsou dva trolí kempy: Trollstigen Camping a Trollstigen resort. Spát mezi Troly by sice bylo fajn, ale nemusíme mít všechno. Kempy zatím nebereme. Ale nakonec se povedlo – spíme u řeky kdesi mezi těmito dvěma kempy. Nejdřív jsem cestou spatřila vpravo velký kámen, u kterého parkovalo auto. Zalitovala jsem toho, že bychom se tam možná vešli, ale Mirek se zase všiml přesně proti kamenu cesty vedoucí do lesa. No to se mu povedlo, zato si zasloužil pochvalu. Cesta vedla na menší palouk, kde zjevně už někdo také nedávno parkoval a stanoval. Šikmo svahem vedla cestička k řece. Sice trochu krkolomná, ale řeka nebyla daleko. Muselo se sice trochu proti proudu, aby se do řeky lépe vlezlo, ale nádhera. A protože řeka cestou lehce meandrovala, tak se docela ohřála, že se konečně nechalo si i zaplavat. Dno bylo písečné, ale docela nebezpečné. Pěkně jsem se do něj bořila, stačilo jen chvíli stát na jednom místě. Okolo to ale vypadalo jako v pralese. Naštěstí jen ti krokodýli v řece chyběli. Nic lepšího jsme si na závěr dne nemohli přát.
Když jsem se koupelí trochu osvěžila, tak jsem se pustila i do večeře. Těstoviny se sýrovou omáčkou, samozřejmě opět z pytlíku, uspokojily všechny. Ale protože jsme toho měli všichni dost, docela rychle jsme šli spát.
23.7.2013 – úterý
Vstávali jsme v 7, ale až před devátou jsme vyrazili. Ještě jsme se zastavili v kempu pro pitnou vodu. A přesně tam jsem našla toho nejhezčího Trola, se kterým jsem se musela nechat vyfotit. Tak budu mít Trola i doma.
Odjíždíme do Andalsnes, nejsevernějšího bodu naší cesty, kde Milan chce zkusit štěstí a chytit nějakou rybu. Problém je, že nejsme nikdo rybář, prut má půjčený a nějak mu to nefunguje, jak by mělo. Nakonec mu tam poradil nějaký místní rybář, ale stejně nic nechytili. Moc tomu nerozumím, ale zdálo se mi to nějaké divné v přístavu kousek od obřích lodí chtít něco chytat.
Centrum jsme si trochu prošli, dokonce jsme zašli i do prodejny vína. V běžné samošce tady vína nevedou. Zpravidla si z ciziny vozím sýry a víno. Když jsem viděla ceny vín (místní jsem ani nenašla), tak se mi z toho udělalo špatně. A to jsem tam našla např. francouzské, jejichž ceny trochu znám. Takže víno se domů nepoveze.
Město nás moc nenadchlo, i když jsme viděli spíš jen kousek mezi přístavem a nádražím a blízké okolí. Brzy odjíždíme. Po E136 míříme na jih proti proudu řeky Rauma. A pomalu se začínáme vracet. Mineme ještě jeden trolí kemp Trollveggen Camping a kus za ním je velké parkoviště zaměřené na Trollveggen – nejvyšší svislou skalní stěnu v Evropě, která měří 1100 m. Nyní zdola vidíme to, kam jsme předcházejícího dne šplhali. Je to až neuvěřitelné, že jsme tam nahoře byli. Je to hezké, ale nahoře to bylo ještě hezčí.
Milan nám naplánoval ještě jednu zastávku u vodopádu Slettafossen. Velké parkoviště je cca 2 km za Overdalen. Je označeno jako zajímavé místo, na řece Raumě jsou nádherné peřeje a malý krámek s upomínkovými předměty. Obědváme a ještě naposledy se v horách kocháme.
A teď se to stalo. Náš Tranzit nastartoval až na druhý pokus, ale pěkně to v něm rachtalo a něco začalo smrdět. Ota raději zastavil a to byl už úplný konec. Auto už nastartovat nešlo. Milan nás roztáhl, chvíli to vypadalo docela dobře, ale rachtavý zvuk se ozval opět a pěkně zesiloval. Až raději Ota opět zastavil, ani netušil na jakém bezvadném místě - těsně před odbočkou na velice pěkné odpočívadlo s lavičkami a toaletami. Tak jsme tam auto odtlačili – aspoň nepřekážíme na hlavní silnici. Ještě že byl s námi Karel. S Otou se pustili do vyndavání startéru. Jenže ten drží čtyřmi šrouby, každý jiné velikosti. Chlapi s tím zápasí, potřebné nářadí na tohle bohužel nemají. Naštěstí jsem si při procházce všimla, že na druhé straně silnice za tratí je domek, parkují u něho dvě auta, jedno s majákem. Vytáhla jsem Milana, který umí slušně anglicky, a vyrazili jsme nejkratší cestou – přes silnici, přes trať, přes plot – doufáme, že je jen proti ovcím. Mladý muž naštěstí brzy pochopil, co se stalo a zapůjčil nám téměř novou sadu Gola klíčů. Konečně se podařilo startér vymontovat. Chlapi sice zjistili, co se stalo – pastorek se nevrací, ale opravit to nelze. Situace se komplikuje, budeme muset jezdit bez startéru. Naštěstí Karel autům rozumí, věděl, jak auto startovat, aby se nestalo nic horšího. Musí se na vyšší rychlostní stupeň, aby neprouklouzl řemen – to by se rozhodily písty a už by nám nic nepomohlo.
Bylo už poměrně dlouho odpoledne, místo bylo velice pěkné, bylo hezky, svítilo sluníčko, tak jsme se rozhodli zůstat. Jen jsme auto odtáhli o kousek výš, abychom byli všichni pohromadě. Tam se nechali krásně postavit i stany, posedět na lavičkách u stolků. Prostě skoro přepych.
Když to konečně vypadalo na začátek pohody, dal si Ota pivo. Vezl s sebou z domova pár petek Bráníka. Chudák si ho šetřil, aby mu to vydrželo co nejdéle. Prázdné lahve jsme používali na užitkovou vodu pro případ, že bychom zůstali bez vody. Věděla jsem, že jedna lahev nebyla plná a tak jsem do ní chtěla nalít zbytek vody z jiné lahve. Jenže se mi podařilo tu vodu nalít Otovi do načatého piva. Naštěstí to pěnilo, tak jsem toho brzy nechala. Ale z 10 stupňového jsem mu udělala nějakou osmičku. Kupodivu mi ani nevynadal, ale řekl, že to raději nikomu neřekneme. Dlouho to nevydržel. Za chvíli to věděli všichni. Ale protože měl žízeň, tak pivo statečně dopil. Mezi námi, aspoň ho měl víc.
Sedíme, povídáme, odpočíváme a přitom chystám na druhý den těstovinový salát a k večeři brambory s lečem. Je tu příjemně, dokonce i teplo. Ota vypadá v pohodě, ale je jasné, že strach má, zda dojedeme. Na jih na trajekt je to ještě hodně daleko.
24.7.2013 – středa
Ráno vstáváme před šestou. Majitel Gola klíčů nám poradil, že v servisu v Dombasu by nám to mohli opravit. Je to 30 km, tak ať jsme tam ráno brzy.
Stojíme na mírném kopečku, tak jsme se rozhodli, že se nebude auto roztahovat, že ho zkusíme roztlačit. Potřebujeme vědět, zda to vlastní silou zvládneme – to pro případ, že bychom startér nesehnali a jeli bez něj až domů. Kdesi za Oslem se budeme muset rozdělit. My máme lístky na trajekt, druhá parta se domluvila, že pojedou delší trasou – Martin jako stavební inženýr chce vidět mosty. Takže už nebudeme mít nikoho, kdo by nás roztáhl.
Karel nám chtěl pomoct, ale vyhnali jsme ho, musíme to zvládnou sami. Hurá, povedlo se. Uvidíme, jak to bude příště, když nebude kopeček.
Před servisem jsme motor raději ani nevypínali – bylo to dobře, startér stejně neměli. Když ho objednají, bude zítra. Tak dlouho čekat nechceme, tak se ani na cenu neptáme. Posílají nás do Lillehammru, kde je značkový Ford servis. Je to na trase, ale moc nevěříme tomu, že tam něco seženeme, takže nespěcháme. Alespoň si prohlédneme městečko. Parkujeme na mírném kopečku u obchoďáku, Milan před námi, aby nám pak udělal místo. Milan si to zde pamatuje z dob dřívějších, jaké to bylo krásné malé městečko s nádhernými výhledy na Hory. Teď je tu mohutná výstavba, výhledy žádné. Nakupujeme ještě nějaký chléb a odjíždíme. Opět auto roztlačujeme, motor naskočil, začíná se nám to líbit. Ale přesto raději motor nebudeme moc vypínat.
Cestou míjíme národní park Rondane, kam Milan původně plánoval další výlet, ale teď máme jiné starosti. Bohužel ani v Lillehammru nový startér nemají, ale zjistili, že na vrakovišti v Oyer ho mají. Byli ochotní, ještě tam telefonovali. Vracíme se tedy asi 10 km, ale nakonec stejně zbytečně. Startér mají, má stejné rozteče zubů, jenže jejich velikost je jiná. Tím jsme se rozhodli ukončit akci „Sháníme startér“. Zaparkovali jsme nedaleko na odstavném pruhu u silnice, abychom se najedli a udělali plán na zbytek dovolené. Abychom ještě něco viděli, ale auto zbytečně netrápili.
Při odjezdu jsme zjistili, že jsme schopni auto roztlačit i z velice mírného kopečku. Pokud nás nepotká nic horšího, tak snad domů dojedeme.
Domluvili jsme se, že po hlavní silnici to známe, proto přejíždíme přes most na druhou stranu jezera Lagen. Na mapě je na této straně jezera označena zřícenina Simenrud. Ale to je vše. Na žádnou šipku jsme nenarazili. Bláhově jsme si mysleli, že najdeme zříceninu, šikovné místo na spaní a vše krásně spojíme i s vycházkou.
Ale protože se to nepovedlo, pokračujeme dál po této straně jezera směr Oslo a necháváme vše osudu. Nakonec jsme se stejně napojili na hlavní E6 a jedeme údolím podle největšího norského jezera Mjosa. Má 365 km², největší hloubka je 468 m. Je tu sice hezky, ale tady těžko najdeme nějaké místo pro naše stany. Je to zde samá chatka a samý zákaz kempování. Dokonce to objíždíme horem po okresce, ale i tam je to samé stavení a navíc by se tam nenašla ani žádná rovina. Jedeme sice stále rovně a stále podle jezera, ale mění se číslo silnice, nejdřív 4, pak 33. Jinou změnu jsme však nezjistili.
V obci Skreia vidím odbočku kamsi do kopců. Jenže je bílá a Otovi se nelíbí. Proto ještě kousek pokračujeme dál, až jsme narazili na šipku směr kemp. Nakonec jsme tam odbočili. Cena je 150 NOK za stan, 250 NOK za karavan. Je to tu velké a děsně lidí. Mladí váhají kvůli ceně, mně se nelíbí ty davy a tak trvám na tom, zajet se podívat do těch kopců dle bílé cedule. Nakonec se rozdělujeme. Milan s Mirkou a Karlem zůstávají, láká je koupání v jezeře. My se vracíme a v obci Skreia odbočujeme po úzké silničce směr Torseater, na jakési křižovatce pak ještě vlevo. Mám strach, kam dojedem. Ze silnice se stává prašná cesta, projíždíme jakousi nezavřenou branou na Pastviny. Cedule o zákazu tu žádná není, občas projíždí auta v protisměru, tak odvážně pokračujeme. Po pár kilometrech nalézáme super plácek kousek od jezera Skjeppsjoen (458 m.n.m.). Jsou zde i stolky, nedaleko je turistický rozcestník. Sice se zde pasou i ovce a krávy, ale mezitím zde parkují auta, u jezera jsou chaty. Téměř jednohlasně bylo odsouhlaseno zde zůstat. Jen Jana váhala, vadil jí prach z cesty. Ale jak Standa prohlásil, má smůlu. A našel místo co nejdál od cesty.
Vysílačka nám přes kopec nefungovala, tak jsme vyrazili zpátky pro druhou partu. Přivítali nás s nadšením, nevadil jim prach, ani krávy. Zjistili totiž, že voda v jezeře je zelená, Mirka se štítila do toho strčit i nohy. A za to platit, tak to ne.
Než jsme se vrátili, mladí se již zabydleli, objevili kousek nad jezerem potůček, kde se krásně nechá mýt nádobí, zjistili, že voda v jezeře je teplá a čistá, pláž písečná. I Jana se se vším už smířila. Navíc večer na chvíli sprchlo, prach se spláchl, takže jsme si nakonec užili pěkný večer i s koupačkou. Bohužel jen komáři nás trochu obtěžovali. Aspoň jsme zde využili naše protimuchničkové klobouky, které jsme si kdysi pořídili do Skotska. Krávy se nás bály víc než my jich. Potřebovaly se dostat večer na druhou stranu, stály a bučely a nevěděly, co dělat. Až jim Standa musel jít pomoct.
25.7.2013 – čtvrtek
Je tu hezky, máme ještě den volna. tak raději necháme auto odpočinout. A vyrazíme někam do kopců podle rozcestníku. Víme jen, že pod námi je obec Skreia, odkud jsme včera vyjeli. A že naše nocležiště se jmenuje Borgen. Uvidíme, kam dojdeme.
Po snídani mladí raději balí stany. Jeden nikdy neví, co by s nimi krávy a ovce přes den udělaly. Milan s Mirkou a Karlem se rozhodli zůstat a využít den volna ke koupání.
Dělíme se do dvojic a postupně odcházíme. Třeba se ještě někdy sejdeme. S Otou jsme se domluvili, že zkusíme směr Torsaeter, je psáno 5,5 – doufáme, že je to v kilometrech. Místo značení jsou modré pruhy na stromě nebo modré dřevěné destičky, které jsou občas přivázané na stromu, občas jsou na cestě rozcestníky – to když se cesta rozděluje a je možnost změnit cíl cesty. Moc nám to tedy naše rozhodování neusnadňuje, když tu nikde není mapa. Takže stoupáme do kopce, rozcestníky si fotíme, ať příp. víme odkud kam se nechá jít.
Cesta nahoru je poměrně slušná, je dokonce vidět kudy vede. Přesto Mirek s Maruškou správně neodbočili hned na první křižovatce, ale někudy se prý nahoru dostali. My jsme občas docházeli Standu s Janou – to když se zdrželi focením. Ale ani oni nepospíchají. Když jsme narazili na 2 šipky Totenasstien, pochopili jsme, že to bude nějaká okružní cesta, bohužel nebylo nikde napsáno, jak je dlouhá. Vystoupali jsme na Borgekampen (765 m.n.m.), výš to už nešlo. Už jsme mohli jen zase klesat.
Nahoře, ale i cestou byla nádherná příroda – jezírka, rašeliniště s několika druhy rašeliníků a suchopýrů, pokroucené stromky, které bojují v nehostinných podmínkách o přežití, lišejníky. Ota dokonce vyplašil tetřeva, viděli jsme losem oloupanou kůru na stromě, dokonce mraveniště, která jsou vysoká skoro jako člověk, ale z větší části porostlá borůvčím. Připomíná nám to norské domy, které mají střechu zateplenou trávou. Mezitím se nám otevírají výhledy na naše jezero, ale i na jezera na druhé straně do údolí. Úžasná příroda. A nikde nikdo, klid ruší jen občasné bečení oveček.
Je tu i spousta borůvek, takže si můžeme dát pauzu a baštit. Bohužel tu roste i cosi, co se podobá borůvce – tedy co se týká plodu. Jen lístky jsou jiné. Ale prorůstá to mezi sebou. Samozřejmě jsem si jednu takovou kuličku utrhala, až dle chuti poznala, že jím něco zcela jiného. I když jsem to hned vyplivla, měla jsem trochu strach, zda to není jedovaté. Dala jsem si větvičku do kapsy, aby pak mohli ukázat, co jsem snědla, až mi bude zle. Ale dopadlo to dobře, přežila jsem bez následků.
Objevili jsme zde ještě jednu neznámou rostlinku – vypadala jako divná malina. Až doma Jana zjistila, že se jedná o jedlý ostružiník moruška. Škoda, tak to jsme mohli ochutnat.
Po 3 hodinách s pauzou na jídlo, kocháním se a mírným blouděním na dalším kopci, kde jsme hledali jednu z dalších vyhlídek, jsme skutečně došli do Torsaetru (cca 500 m.n.m.). Zde jsme zjistili, že průjezd po silnici, u které jsme se zabydleli, je zpoplatněn. Je zde závora. Aspoň víme, že tudy odjíždět nemáme. Zde je i mapka oblasti a jedna příjemná hospůdka s venkovním posezením, že jsme neodolali a rozhodli se konečně ochutnat norské pivo. Točené zde neměli – jen lahvové 0,33 l za 50 NOK. Z obav, aby to bylo pitelné, jsme si nejdřív dali jen jedno dohromady, ale nakonec jsme dali i to druhé. Bylo to příjemné osvěžení. Nad cenou jsme raději nepřemýšleli. Na lahvi jsme si přečetli, že je to pivo dělané dle plzeňské receptury. Tak to nás překvapilo.
Standa s Janinou místo návštěvy hospůdky vyrazili ještě kousek na další vyhlídku. Po pivní pauze jsme se vydali zpátky. Už se nám nechtělo jít zase přes kopec. Nad Torsaetrou na rozcestníku byla šipka směr Klatrefelt. Podle fotek ukazatelů víme, že si to lze tudy zkrátit. Ale to jsme si dali. Tato cesta vůbec není používaná, po chvíli se nám ztratila cesta i destičky. Ale kdepak bychom to vzdali, vrátili se a šli přes kopec. Statečně jsme pokračovali. Věděli jsme, kde je naše jezero - to jsme občas kdesi v hloubce pod námi zahlédli. Asi 2x jsme najednou objevili modrou destičku, ale cesta nikde nebyla, takže to vyšlo úplně stejně. Připadala jsem si jak v pralese. Kam strom padnul, tam zetlel. Lezli jsme přes potoky, skály, nahoru, dolů. Jen opice houpající se na liánách tady chyběly. Chvílemi jsem měla pocit, že to nemohu zvládnout. Vzpomínali jsme na Standu, kudy šli, kde jsou, zda před námi nebo za námi nebo zcela někde jinde.
Byli jsme přesvědčeni, že směr máme dobrý, že nebloudíme, ale až po skoro dvou hodinách jsme celí vyčerpaní došli na cestu k ukazateli, okolo kterého jsme ráno šli. Zjistili jsme, že 2,5 km jsme šli dvě hodiny. Dobrá rychlost. Ale to nám chyběli ještě asi 2 km k autu. To jsme si to tedy ulehčili.
Když jsme konečně došli dolů, byli tam už všichni. Standa říkal, že kdyby tam byl signál, že by nás varovali, že si to taky užili, ale přišli asi hodinu před námi. Inu jim se to dolů skákalo. Já měla neustále strach, že se někde zřítím, že mi koleno odmítne poslušnost. Tak jsem šla raději pomalu a opatrně. Ale v konečné fázi se mi to líbilo. I když rozhodně líp cesta nahoru.
Večerní koupačka v jezeře byla příjemným osvěžením. Ota dokonce plaval až na druhou stranu jezera. Nemohl se koupání nabažit. Tak vše dobře dopadlo. Naštěstí až večer se to začalo zatahovat a než jsme se navečeřeli, spustila se pěkná bouřka. Tak tak jsme to stačili vše sklidit. Ještě že nás to nechytlo, když jsme tam v kopcích bloudili.
26.7.2013 – pátek
Vstáváme v sedm, chceme se zastavit v Oslu. Zjišťujeme, že už tady se naše cesty rozdělí. Ozvala se naše třetí parta – cyklisté. Nestíhají, na kole nedojedou. Milan a jeho parta se pro ně musí vrátit pěkný kus na sever. Z Osla toho asi moc neuvidí. Milan k nám do auta aspoň stěhuje nějaké věci, které již nebudou potřebovat – vařič s prázdnou propanbutanovou bombou, bednu s pohorkami. Má strach, že se jim do auta vše nevejde, když přiberou Martina.
Nastává velké loučení a oboustranný smutný pocit. Bylo nám spolu dobře, bylo to fajn. Teď už musíme každý spoléhat jen sám na sebe.
Z kopce se nám auto na louce pěkně roztlačovalo, motor hned naskočil, máváme si a odjíždíme. Kus po prašné silnici zpátky skoro až k Leně. Na silnici č. 244 vlevo směr Mjorlund a pak po silnici č. 4 do Osla. Jedeme, pokud možno bez zastavení. Když potřebujeme zastavit, motor se nevypíná. Přesto cesta moc neutíká. Dálnice jsou zde pomalé – max. 90 km/hod. A často je i tato rychlost snížena.
V Oslu kupodivu nebloudíme, sledujeme mapu (tu se nám podařilo sehnat v infocentru v Lomu), ukazatele, k tomu má Ota velmi dobrou orientaci. Jediný problém, který řešíme, je najít místo, kde by se nemuselo platit za parkování, ale hlavně, aby bylo trochu z kopce.
Nakonec se povedlo obojí. Stojíme v Teglverksgate, je to trochu z kopečka, není to placené a do centra je to něco přes čtvrt hodiny. Oslo musíme projít pěšky, nechceme zbytečně popojíždět a neustále startovat. Za chvilku už vidíme před námi katedrálu, která těsně souvisí s domem, který mi připomíná masné krámy. Nyní jsou v podloubí kavárny a luxusní obchůdky. Katedrála je bohužel přes poledne ještě zavřená.
Směřujeme do centra. Jdeme okolo parlamentu až do Roald Amundsens gate, kde je infocentrum. Tam si bereme další mapy města. Máme v plánu se rozdělit a tak ať máme podle čeho chodit. Jinak tam nic moc jiného není, ale zaměstnanci se ochotně věnují návštěvníkům a radí, co potřebují. My víme, kam chceme jít. Zatím jdeme společně okolo radnice k moři a hlavně k hradu a pevnosti Akershus. Kluci s Janinou jdou dovnitř na prohlídku, my si procházíme venkovní část pevnosti. Maruška kdesi relaxuje pohledem na přístav. Konečně jsme se zbavili davů v centru města, které nás navíc příliš zatím nezaujalo. Prostě Praha to není.
Díky vysílačkám jsme se sešli snadno. Všichni jsme byli spokojeni s tím, co jsme viděli, a to je to hlavní. My jsme dokonce objevili původní kdysi padací most a viděli jsme střídání stráží.
Společně jsme ještě něco pojedli v hradním příkopě u infocentra s výhledem na hrad. Dál už se dělíme. Kluci odchází do muzea Vikingů podívat se na drakary. Je to 5 km na druhou stranu zálivu, tak sebou musí trochu hodit. Jana chce do národní galerie, já s Otou a Maruškou se chceme jít podívat na sochy do Vigeland parku. Kousek jsme šli ještě s Janou okolo divadla, společně jsme se zvenku podívali na královský palác. A pak už každý jdeme svojí cestou. Vysílačky měly Jana a Maruška. Pro nejhorší případ jsme měli každý mobil, takže se snad do večera u auta sejdeme.
My jsme to měli blíž, tak jsme nemuseli pospíchat, procházeli jsme čtvrtí, kde bylo i na co koukat. Bylo zde řada zajímavých luxusních budov, kde sídlilo několik velvyslanectví. Dokonce jsme se nachomýtli k natáčení filmu, podle kulis to vypadalo na film z dřívější doby.
Vigeland park jsme kupodivu našli dobře. Vstup se neplatí, je to skutečně jako park. Ještě jsme nedošli ani nahoru, ozvala se Jana, že jde za námi. Zavírali už v 16 hodin, takže na půl hodinky se jí nechtělo platit vstupné. Společně jsme si vše v klidu prošli a pak nejkratší cestou namířili k autu. Děvčata to vedly, Ota to kontroloval. Cestou jsem ještě zvládla nakoupit 3 druhy norských sýrů. Ty musíme vzít domů a s pořádným chlebem si je hezky vychutnat. Levný nebyly, s tím jsem samozřejmě počítala. Ale sýry musím vždy všude ochutnat.
Cestou jsme procházeli okolo restaurací, často se večeří venku na předzahrádkách. Ale na stole mají k večeři láhev s vodou, ne pivo nebo víno, jak je u nás zvykem. V Norsku je částečná prohibice, takže ten alkohol je i pro ně asi drahý, obzvlášť pak v restauraci. Ale na druhé straně mladí v pátek k večeru žijí v parcích. Jak jimi procházíme, vidíme party mladých lidí, všude voní grilované maso, klobásy. Tak jako u nás jsou občas založené u řeky ohniště, tady mají venkovní veřejné grily. Je vidět, žije se zde zcela jinak.
U auta jsme samozřejmě byli výrazně dřív, než kluci. Já jsem ještě v nedaleké samošce a pak i v grilu vyprosila po kanystru pitné vody. Trochu nám dochází, nevíme, kde budeme spát a tady už z pramínku pitnou vodu nenabereme. Ota už byl nervózní, kde jsou, ale věděla jsem, že kdyby měli problém, zavolají nebo pošlou SMSku.
Konečně dorazili, sice celí zchvácení, ale naprosto spokojení. V muzeu byli skoro 1,5 hodiny, něco nafotili, tak taky něco uvidíme. Při odjezdu jsme se shodli na tom, že Oslo má zajímavé věci, ale celkově nás moc nenadchlo. Určitě však stojí za to ho vidět.
Z Osla jsme se kupodivu naprosto bez problémů vymotali. A už jedeme po E6 na jih. V autě jsme dali dohromady všechny norské koruny, naši numismatici si vybrali ještě něco do své sbírky a za zbytek ještě v Norsku natankovali. Co bychom doma s nimi dělali. Ale ani u pumpy jsme motor nevypnuli. Naštěstí u naftových motorů nehrozí jeho vznícení.
Teď už jen najít poslední norské nocležiště. Do Švédska se nám nechtělo, nevíme, jak to tam je s kempováním na divoko.
Už jsme ujeli z Osla 100 km, už to vypadalo, že budeme snad muset někde odbočit a zkusit hledat něco dál od dálnice. Ale 15 km od hranic na obrovské mimoúrovňové křižovatce nedaleko Skjebergu se na nás usmálo štěstí. Nacházíme nové odpočívadlo Solberg, které zároveň funguje jako infocentrum celého kraje. Je zde 30 metrů vysoká rozhledna, dokonce i WC s teplou vodou. Od ruchu dálnice nás cloní vysoká betonová zeď. Vedle betonových ploch jsou travnaté plochy, jako stvořené pro postavení stanů. Krásné místo na spaní.
27.7.2013 – sobota
Ráno se vstáváním nepospícháme, času máme dost. K trajektu do Trelleborgu je to 500 km, tj. 5 – 6 hodin jízdy a trajekt nám jede až ve tři hodiny ráno.
Po snídani balíme, necháváme si po ruce jen to, co se bude ještě potřebovat. Zavazadla minimalizujeme, ať se nám to doma z auta snadno vykládá. Pak jdeme na prohlídku rozhledny Solberg, kde je dokonce i výtah a přilehlého okolí.
Dovídáme se, že v nedalekém okolí jsou skalní rytiny z doby bronzové. Chvíli jsme tam bloudili, mezitím začalo pršet. Naši zrychlili krok, já se vrátila k autu. Nevěřila jsem, že něco najdou a zbytečně by mne uhnali. Nakonec našli, ale úplně na druhé straně od dálnice u odbočky č. FV 585. Našli tam úplnou flotilu vikingských lodiček i s informační tabulí, kterou jim Jana přeložila. Když jsem viděla fotky, trochu mne mrzelo, že jsem to vzdala. Je to neskutečné, co je zde zachováno.
Když se vrátili, bylo po dešti. Dáváme ještě studený oběd a vyrážíme. Roztlačováním auta jsme trochu způsobili rozruch, vedle svačící Němci zapomněli na vše, jen s otevřenou pusou na nás doslova zírali.
Téměř bez zastavení jedeme až do přístavu. Z auta pozorujeme švédskou krajinu, mají zde spoustu větrných elektráren, dokonce zahlédneme i hrad s opevněním. Ale domluvili jsme se, že raději nezastavujeme. Ať se nám to na poslední chvíli neporouchá. Ve Švédsku se dokonce jezdí až 120 km/hod., takže to konečně jede. Jen okolo Uddevally se to trochu zpomalilo. Ale je vidět, že jedeme na jih. Neskutečně se otepluje.
Do přístavu jsme dorazili okolo 19. hodiny. Zhruba 2 km před ním je odstavné parkoviště pro ty, kteří dojedou dřív. Vše je zdarma, je zde WC, i když všelijaké, ale není zde pitná voda. Naštěstí ještě máme vlastní. Parkujeme nedaleko moře, ale koupat se zde nedá. Voda nevypadá nejlíp. Ze zbytků si vaříme večeři a na 5 hodin si jdeme zdřímnout. Mladí staví i stany. Původní plán zdřímnout si pod širákem zavrhují, silně se to zatahuje a je hrozné dusno.
28.8.2013 – neděle
V noci párkrát sprchlo, všichni snad spí, jen já - jako ostatně vždy - mám cestovní horečku a neustále se budím. Mám hrůzu z toho, že zaspíme, že auto neroztlačíme, všude je úplná rovina. Máme sice náhradní plán – rozjet auto směrem k podchodu pro pěší, ale co když nás chytí. Jak jim budeme vysvětlovat, že to jinak nejde.
Stává se v půl druhé. Mladí balí mokré stany, teď už je to jedno, doma se to usuší. Naštěstí už neprší a je krásný vzduch. Roztlačujeme transita – rozespalí po rovině to nezvládáme - nemá tu rychlost, nechytá. Naštěstí náhradní plán vyšel, auto chytlo ještě než dojelo do podchodu. Tak tohle nebyla zrovna nejlepší rozcvička. Mirkovi se z toho dokonce rozbolel žaludek. Žaludeční léky (slivovice) už došly, tak to bude muset nějak rozdýchat.
U trajektu jsme měli být nejpozději ve 2,30, takže to vyšlo akorát. Jenže trajekt teprve připlouvá, auty se vyloďují. Trvá to věčnost. Motor nemáme vypnutý, ¾ hodiny tady bubláme, čekáme, že nám někdo vynadá, ale naštěstí tohle je v pohodě. Naše řada najíždí jako poslední a samozřejmě do spodního patra. Takže výjezd bude spíš trochu do kopce. Naštěstí za námi v trajektu stojí dvě auta Moraváků, kteří v Norsku byli na vodě. Než jsme vystoupili z auta, už to Standa domluvil, že nás při odjezd roztlačí. Tak snad to dobře dopadne.
V tomto trajektu dokonce může jet i vlak. Jsou zde koleje, výhybky. S námi však nejede. Škoda, bylo by to ještě zajímavější.
Než jsme stačili na trajektu najít nějaké místečko, kde bychom se uložili (tentokrát se jede 4 hodiny), setkáváme se s Milanem a jeho partou. Kdyby jeli přes mosty, přijeli by domů strašně pozdě. Tak se domluvili, že to zkusí, zda dostanou lístky. Přijeli krátce před půlnocí, lístky dostali, ale byli výrazně dražší, než když jsme je my kupovali přes internet. Byli však spokojení, že jedou a že to nakonec vlastně vše dobře dopadlo. Zkoušeli se s námi spojit s vysílačkami, ale my je už měli vypnutý – naštěstí. Aspoň nás nevzbudili. Vůbec nás nenapadlo, že se s nimi ještě na trase uvidíme.
Trochu jsme se prospali, ale byl tu docela kravál a horko. Já využila otevření obchodu a v bezcelní zóně zakoupila velice levně španělská a kalifornská vína. Zajímavé je, že obchod byl otevřen po celou dobu plavby, ale alkohol se prodával jen asi po dobu dvou hodin, když jsme byli na širém moři.
Konečně přistáváme v Německu v Sassnitzu. Moraváci nás perfektně roztlačili, sami se divili, jak to pěkně chytlo. Stačili jsme jim jen v rychlosti poděkovat a zamávat. Takže tohle dopadlo super. Posádce 2. vozu jsme ještě zavolali, že už jedeme, nezastavujeme a na nikoho nečekáme. Jen krátce jsme zastavili bez vypnutí motoru na natankování, protažení a jiné důležité věci a také na vystřídání řidičů. V protisměru byly dlouhé kolony, v našem směru to naštěstí jelo bezvadně. Bylo však nesnesitelné horko, dusno, občas sprchlo, ale neochladilo se.
Doma jsme nejdřív vyložili naše věci, pak odvezli mladé domů a auto zaparkovali rovnou před servisem. A kde jsme skončili? Nakonec tedy doma, ale mezitím jsme se zastavili na pořádném pivu v našem oblíbeném minipivovárku U Pašáka. Dokonce i večeři jsme si dali. Vždyť doma nic nemáme. Sice jsme byli celí špinaví, utahaní, ale spokojení, že jsme v pořádku dojeli.
A 2. parta? Ti měli stále dost času, ještě se zajeli vykoupat na Rujánu, Mirka č. 2 někde ztratila doklady i s penězi a než je Milan všechny rozvezl a dostal se domů, bylo krátce před půlnocí. Tak to jsme jim nezáviděli – hlavně pak to ranní vstávání do práce. Ale hlavní je, že i oni dojeli v pořádku a že se nám to všem moc líbilo.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Hol
Půjčovna autPříspěvky z okolí Dovolená - jihozápadní Norsko - 2. část
