Dovolená v Deštném - Odpočinkovou trasou
Třetí den na horských tůrách prý bývá kritický a tak jsme se rozhodli najít jen takovou odpočinkovou, nenáročnou trasu při poznávání krás Orlických hor na naší dovolené v Deštném. Prostudoval jsem mapu a usoudil jsem, že bychom mohli vyrazit směrem na Špičák, který se nacházel kousek nad naší horskou chatou Kukačka, kde jsme byli ubytovaní.
Ráno bylo jak vymalované, i když trochu chladné, tu a tam se mezi mraky ukázalo trochu nesměle sluníčko,Velká Deštná, kterou jsme včera úspěšně zdolali, se také schovávala do mračného hávu. V teplém oblečení jsme se cítili podivně, když jsme si vzpoměli na tropická vedra předešlého víkendu, která jsme trávili na litoměřickém koupališti.
Pomalu jsme stoupali po příjemné cestě a plně si vychutnávali krásu hor. Na pastvinách se probouzeli býčci a podezřívavě si nás prohlíželi, ve vedlejší ohradě se s námi chtěli družit nádherní koně. Došli jsme k několika osamoceným chalupám, označovaných na mapě jako Kout. Když jsme došli k odbočce na Špičák, usoudili jsme že horských výstupů jsme si v předešlých dnech již užili dost a rozhodli jsme se pokračovat dále po červené. Za nedlouho jsme přišli k zajímavému, netypicky vyhlížejícímu kostelíku. Z informační tabule jsme se dozvěděli, že se jedná o kostel sv. Josefa, postavený v roce 1907 v secesním slohu na místě původní kaple, ve stylu horských alpských a tyrolských kostelíků. U kostela se nacházela roubená stavba bývalé fary a okolo kostela byl malý hřbitůvek, opět s převážně původními německými náhrobky. I v kostele probíhaly mše v německém jazyce.
V blízkém odpočívadle jsme se trochu občerstvili, zatím co já studoval mapu, kudy půjdeme dál. Napadlo mě, že bychom se mohli vydat po vábně vyhlížející cyklostezce do osady Prázovky, kde se měla nacházet stejnojmenná horská chata, v ní chvíli posedět a pak pokračovat po další cyklostezce do Tulešova a odtud zpět do Deštného. Ale když jsme konečně došli do Prázovky, zjistili jsme, že chata je zavřená. Nevadilo nám to, nějaké zásoby jsme sebou ještě měli a natolik unaveni jsme také nebyli. V lese před Tulešovem nám trochu zkomplikovali cestu dřevaři, museli jsme se vyhýbat jejich těžké technice a trochu jsme si i museli zajít.
Ale to nebylo ještě nic proti tomu, co nás dál čekalo. Na konci lesa jsme měli narazit na modře značenou cestu,na cest jsme narazili hned několik, ale po značce ani vidu! Opět známá bolest turisticky značených cest, někdo porazí strom na kterém byla značka a o další značení se nestará. Naštěstí má přítelkyně si věděla rady, nedávno dostala k narozeninám chytrý telefón na kterém byla mimo jiné i funkce Vyhledávání tras. Po delší době a nemalém úsilí se ji zdařilo zjistit naši polohu a zadat žádanou trasu. Krásně znázorněná trasa vypadala úžasně, ale mě zarazilo, když nás Mirka navigovala podle ní vlevo, když má mapa a logické uvažování nabádaly dát se opačným směrem. Ale pokrčil jsem rameny, chytrý telefon je chytrý telefon a její nadšení, jak důmyslná je její nová hračka, mě přesvědčili.
Nově zvolená cesta nebyla už zdaleka tak příjemná a schůdná a když jsme po několika strastiplných kilometrech došli k osadě Mnichová a u bývalé staré místní školy narazili na turistický rozcestník, nebylo už pochyb o tom, že jsme šli špatným směrem. Celou cestu zpět jsem utěšoval Mirku, která byla nešťastná z toho, že není natolik chytrá, aby svému miláčkovi porozuměla. Na konci fyzických i psychických sil, jsme se konečně doplahočili do obce Jedlová. Zjištění, že od Deštného nás dělí jenom tři kilometry, nám sice dost zase pozvedlo náladu, ale pak jsme ještě řešili problém, kterým směrem se máme dát. Po uvážení jsme se raději na cestu zeptali a z dalšího zdroje, protože už jsme měli i notný hlad, nám byl vřele doporučen Rodinný Penzion U Vernerů. Doporučení bylo skvělé, za krátko jsme seděli u jediného volného stolu v příjemném prostředí stylové restaurace. Jak se po chvíli ukázalo, ostatní hosté byli samý rodinní příslušníci, takže jsme zjistili, že rodina Vernerů je velice rozvětvená a veselá.
Díky Dobrému jídlu a odpočinku nám nedalo moc námahy, abychom nalezli další značenou cestu, která nás měla zavést až ke Kukačce. Vedla nás kvetoucími loukami a lesními cestičkami a i když jsme místy museli opět hledat značky, přeci se nám nakonec zdařilo vyjít u nám už známého hotelu Panoráma u Křížové cesty, odkud bylo k našemu ubytování už opravdu co by kamenem dohodil. Trochu jsme se občerstvili a jelikož jsme se cítili ještě málo znaveni, rozhodli jsme se ještě uspořádat vzájemný turnaj v stolním tenisu.
Náš další den pobytu v Orlických horách se tedy nakonec po všech stránkách vydařil. I když jsme původně chtěli zvolit jen více méně odpočinkovou trasu, nakonec jsme zase poznali další zajímavá místa a prožili zajimavá dobrodružství, na která můžeme ještě dlouho vzpomínat.