Dva výlety na běžkách na Alfrédku - ze Skřítka a z Nové Vsi
Během dvou zimních dnů krásné bílé zimy jsme s rodinou vyrazili na běžkách do upravené stopy. I když se jednalo o dva výlety, v obou případech jsme měli stejný cíl – bývalou chatu Alfrédka. Ovšem náš výchozí bod byl vždy jinde a tak jsme po cestě poznali různorodá krásné místa pohoří Jeseníků.
1. den
První den jsme autem dojeli na sedlo Skřítek, kde jsme zaparkovali u motorestu za padesát korun na celý den. Přijeli jsme sem po silnici, která byla vybudována jako císařská v letech 1839 - 1842. Než jsme vyrazili na Alfrédku, na informační tabuli jsme se dočetli, že Skřítek je ploché sedlo v nadmořské výšce 867 m.n.m. Dále jsme se dočetli, že od osmdesátých let 19.století zde stál zájezdní hostinec, který roku 1896 koupil německý turistický spolek a zařídil zde ubytování. Bohužel v roce 1945 hostinec vyhořel, dlouhá léta zde žádné občerstvovací zařízení nebyla, až v roce 1966 byl na místě shořelého hostince vybudován dnešní motorest, u kterého jsme si prohlédli sochu skřítka.
Potom jsme již vyrazili do stopy na osmikilometrovou žlutou trasu, která nás dovedla až na chatu Alfrédka. Je to nejčastější směr, kterým turisté vyrážejí. Kdybychom vyrazili opačným směrem, dojeli bychom k chatě Rabštejn, kde se lze také občerstvit a navíc se nedaleko této chaty nachází horolezecké skály a zřícenina hradu.
Ze Skřítku nás stopa vedla nejprve mírným stoupáním asi půl kilometru k rozcestí Nad Skřítkem, odkud se cesta prudce zvedala. Byl to opravdu brutální stoupák, který nám ubral hodně sil. Naštěstí jsme byli teprve na začátku výletu a tak bylo pořád odkud brát. Po 1,5 km jsme konečně dorazili na rozcestí Pod Ztracenými kameny a překonali jsme tak převýšení přes 200 metrů.
Stanuli jsme na rozcestí žluté a zelené turistické trasy na jižním úbočí vrcholku Ztracené kameny ve výšce 1250 m.n.m. Chvíli jsme si zde odpočinuli, napili se čaje a také jsme setřeli stoupací vosk z lyží, aby nás zbytečně nebrzdil. Zelená značka vedla k Jelení studánce, my jsme se ovšem po chvíli vydali dál po žluté značce na Alfrédku.
Byli jsme rádi, že cesta stoupala pouze mírně. Bohužel nám dělal problém čerstvý sníh, který se lepil na lyže, takže jsme museli důkladně setřít skluznice a pak jsme již pokračovali dál bez problémů. O kousek dál jsme narazili u cesty na studánku, zakrytou bílou peřinou. Vodu jsme samozřejmě v zimě neochutnali, ale dřevěné provedení pramene se nám líbilo.
Za minutku jsme jeli dál a za chvíli přijeli na další rozcestí s názvem Zelené kameny v nadmořské výšce 1132 metrů. Kameny nesou název dle žlutozeleného lišejníku, který toto kamenné moře bílého kvarcitu pokrývá, ale vše bylo pokryto sněhem, takže jsme si zelenou barvu mohli jedině představit. Našli jsme volně přístupný dřevěný srub, který turistům slouží jako útočiště při nepřízni počasí. Zde jsme se zastavili až při zpáteční cestě.
Pokračovali jsme dál na Alfrédku mírným klesáním, poté zase téměř po rovině až k chatě. Sundali a odložili jsme běžky u chaty a vešli jsme do vyhřáté místnosti. Zde jsme se občerstvili, ohřáli a odpočinuli si po osmi kilometrech v běžecké stopě. Výborná polévka s chlebem nám dodala energii na zpáteční cestu. Během ní jsme se pokochali výhledem na protější stráně a poté jsme se opět vrátili k rozcestí Zelené kameny. Ve srubu jsme si chvíli odpočinuli a posilnili se před závěrečným úsekem na Skřítek. Na rozcestníku jsme si přečetli, že odtud vede červená trasa šestikilometrovým klesáním do Staré Vsi u Rýmařova. My jsme však pokračovali dál po žluté a mírným klesáním jsme dojeli na Ztracené kameny. Odtud jsme opatrně klouzali dolů prudkým klesáním, někde jsme běžky raději sundali a šli chvíli pěšky. Po chvíli jsme dojeli zpět na Skřítek, unaveni po šestnácti kilometrech na běžkách, ale šťastni, že jsme vše přes menší problémy zvládli. Nasedli jsme do auta a jeli zpět domů do Olomouce.
2.den
Druhý den jsme si jako výchozí bod zvolili Novou Ves u Rýmařova. Autem jsme vyšplhali k chatě na Vyhlídce a na bezplatném parkovišti jsme zaparkovali. O pár let později zde vyrostla rozhledna, ale v době naší první návštěvy zde bylo jen pole.
Když jsme zaparkovali, vzali jsme běžky do ruky a šli k chatě s názvem Na Vyhlídce, která leží ve výšce 830 m.n.m. Za chatou jsme vyrazili na běžkách do stopy na šest kilometrů vzdálenou Alfrédku. První polovina cesty vedla prakticky po rovině, ale protože na asfaltce byl jen led a žádná stopa, běželi jsme mírně zvlněným terénem vedle silnice ve strojové stopě. Po třech kilometrech jsme dorazili na rozcestí Mravencovka ve výšce 893 m.n.m. Jedna z cest odtud doslova padá do Karlova, ale my jsme pokračovali dál na Alfrédku, která od nás byla vzdálena tři kilometry. Čekal nás však pořádný kopec s prudkým stoupáním. Doslova jsme se ploužili dva kilometry na vrchol kopce a překonali téměř 200 metrové převýšení. Děti měli pořádnou krizi a synkovi nepomohla ani slovní hra. Poslední kilometr pak vedl již po vrstevnici, ale i tak jsme byli rádi, že jsme konečně dorazili na chatu Alfrédka, kde jsme se opět občerstvili polévkou a ohřáli jako při první návštěvě.
Jelikož nás nečekala tak dlouhá zpáteční cesta jako při první návštěvě a navíc se jednalo o klesání, měli jsme více času v chatě posedět. Seznámili jsme se tak z historií místa. Z vytištěných informaci na papíře jsme se dočetli, že chatu na tomto místě nechal na konci 19. století pro sebe a své hosty v době honů postavit majitel janovického panství hrabě Alfréd Harrach. Dále jsme se dozvěděli, že lovecká chata nebyla nijak velká, neboť šlo o nevelký srub, a přestože sloužila především lovcům, nacházeli zde turisté vlídné přijetí a dokonce i ubytování. Nejpozději v roce 1898 však zde hrabě Harrach nechal postavit mnohem větší a prostornější budovu, jíž se říkalo lovecký zámeček, později Alfrédova chata. Zámeček nicméně sloužil po celá léta k ubytování hraběte, jeho hostů a personálu, někdejší malá lovecká chata tak sloužila z velké části turistům. Tento stav trval v podstatě až do počátku 30. let 20. století, kdy bylo hraběti Harrachovi v rámci tzv. lesní reformy jeho janovické panství zkonfiskováno. Nepřekvapilo nás, že v souvislosti s rozvojem lyžování byla Alfrédova chata od roku 1925 otevřena i v zimě. Podle zpráv turistů a průvodců bylo zde možno nocovat ve společné noclehárně, kde bylo k dispozici 12 lůžek, byla chválena čistota a výborná kuchyně. Patrně v roce 1931 byly oba objekty zkonfiskovány čsl. státem a o dva roky později byly oficiálně otevřeny pro turisty: Jejich kapacita stačila až pro 50 hostů. Zjistili jsme, že jako první nájemce chaty byl ustanoven Metoděj Pelíšek a po všech úpravách pak někdejší zámeček sloužil jako ubytovna, zatímco hájenka naproti jako restaurace. Zaujalo nás, že předání chat český turistům vyvolalo velkou nevoli u německých turistů, kteří dokonce vydali leták s výzvou k bojkotu této chaty a dokonce přeznačkovali turistickou trasu na Jelení studánku tak, aby nová cesta míjela obě chaty. Dále jsme si přečetli, že roku 1935 byla dostavěna lesní silnice za Staré Vsi až k chatě, ale přesto se sem moc turistů nehrnulo. Od 1. října 1936 dostala chata opět nového správce, stala se jím paní Julie Peerová, která předtím dlouhá léta pracovala jako účetní ve Schreiberově chatě na Červenohorském sedle. Chata byla nově řádně vybavena a upravena, aby se tak stala oblíbenou stanicí turistů i lyžařů při hřebenních túrách Jeseníky. Zaujalo nás, že návštěvníci si museli sami topit na pokojích v kamínkách, popel pak byl vynášen ven za chatu. Právě tato praxe měla později za následek vyhoření chaty.Nebyli jsme vůbec překvapeni, že po mnichovské dohodě přešla chata opět do německých rukou a sloužila především školní mládeži, když poslední letní tábor zde proběhl ještě v létě 1944. Po válce přešla chata zpět do vlastnictví KČT, roku 1948 do pod křídla České obce sokolské a poté se jí ujal národní podnik Restaurace a jídelny v Šumperku. Zjistili jsme také, že roku 1962 chata poprvé vyhořela. Požár vznikl podle všeho od vypadlého žhavého uhlíku, když některý z turistů vynášel ven popel. Většina z ubytovaných se údajně zachraňovala skokem z okna, z něhož alespoň ti chladnokrevnější nejdříve vyházeli své věci. Protože k požáru došlo v zimě, octli se zdejší ubytovaní v dost prekérní situaci, naštěstí to nejhorší mohli přečkat v protější hájovně. Bohužel v troskách ležela chata až do roku 1971, kdy zde byla postavena nová chata, která byla jen o něco menší, než původní zámeček. Dočetli jsme se také, že o něco později k ní byla po celé přední délce na stále ještě na původní podezdívce přistavěna zastřešená krytá veranda a také nad celým vstupním schodištěm byl zbudován ochranný přístřešek. Chata sloužila především jako rekreační středisko pro pracovníky Kovohutí v Břidličné, před turisty však dveře nezavírali, takže ti se zde zcela běžně občerstvovali a v případě potřeby i vyspali. Nepřekvapilo nás, že s novou dobou roku 1991 chata přešla do pronájmu soukromé osoby. Nový nájemce zabezpečoval její celoroční provoz se všemi potřebnými službami, k ubytování sloužilo 43 lůžek ve 3 - 4 lůžkových pokojích s tekoucí vodou. Společné sociální zařízení a sprchy byly na chodbě. Samostatná jídelna, sloužící i jak společenská místnost, byla vybavena barevným televizorem se satelitním příjmem a měla kapacitu 55 míst. V sousední restauraci bylo pak k dispozici dalších 50 míst u stolu. Vzhledem k svému zaměření na lyžařské výcvikové kurzy byla chata pochopitelně vybavena lyžárnou a sušárnou bot. Nedaleko ní se rozkládala pěkná cvičná louka s vlastním 250 m dlouhým vlekem. Nájemce do budoucna uvažoval i o půjčovně sportovních potřeb jak pro zimní, tak pro letní turistiku (např. horská kola, lyže, sáně apod.). Pro ubytované byl povolen vjezd soukromým vozidlem cestou od Staré Vsi a Rýmařova až na parkoviště u chaty. Na Velikonoce roku 2002 bohužel Alfrédka podruhé vyhořela a popelem zcela lehla dřevěná část. Zachovaly jen zbytky kamenné podezdívky někdejšího zámečku i chaty, které jsme si prohlédli. Zjistili jsme, že tehdy se přes Jeseníky přehnala sněhová bouře, která přinesla obrovské návěje nového mokrého a těžkého sněhu a tak na hasiče zůstaly jen ohořelé základy.
V bufetu, který nahradil vyhořelou chatu jsme si dali vynikající polévku, koupili známku, dostali razítko a po půl hodině odpočinku vyrazili na zpáteční cestu. Zpět do Nové Vsi se nám pochopitelně jelo podstatně lépe a rychleji. Na Mravencovku jsme sjeli ve stopě během chvilky a po asfaltové silnici pokryté ledem jsme dojeli zpět k chatě Na vyhlídce.
Vstoupili jsme dovnitř a posadili se ke stolu. Děti si k jídlu dali borůvkové knedlíky, my kávu a díky příjemné obsluze se nám zde velmi líbilo. Zaujal nás také starobylý a zajímavý interiér, složený z desítek starožitností, doplněný velkými kachlovými kamny. Po jídle a odpočinku se nám zlepšila nálada a tak jsme opět vytáhli papíry, abychom se o chatě něco dozvěděli.
Chata stojí na konci Nové vsi a nás zaujalo, že mezi polohou prvního domu obce a chatou na Vyhlídce je výškový rozdíl přes 150 m. Dozvěděli jsme se, podoba interiéru nevznikla náhodou, protože chata Na vyhlídce zde stojí v různých podobách přes 300 let. Už odpradávna sloužila jako hospoda a její původní lokál dnes tvoří společenskou místnost. Viděli jsme zde původní strop, trámoví a kamennou zeď a možná to byl důvod, proč se nám zde tak líbilo.
Když jsme se najedli, napili, odpočinuli si, koupili jsme si turistickou známku, získali zde razítko a po zaplacení účtu jsme se vrátili k autu. Notně unaveni jsme pak odjeli domů do Olomouce.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Svět
Půjčovna aut