Eger a okolí
30. května 2009
Z východní Moravy až do východního Maďarska
Kdo by si kdy pomyslel, že na celotýdenní dovolenou se vypravíme právě do Maďarska! Ale stalo se – zlákala nás kombinace poukazu na dovolenou s termínem ještě ne úplně prázdninovým, koupání v termálech, relativní blízkost destinace a možnost prozkoumat tuto oblast pěšky i kolmo.
Takže jsme v sobotu dobalili poslední zavazadla, kola šoupli na nosiče, zadali do navigace destinaci Eger a vyrazili. Abychom nestrávili celý den jen v autě (na vzdálenost to zase není až tak daleko, ale okrskami jižního Slovenska si cesta svůj čas vezme), rozhodli jsme se navštívit cestou vesničku Hollókö (v překladu havraní skála). Dorazili jsme na malé parkovišťátko, z něhož mírným a krátkým stoupáním přicházíme na kopec, jemuž vévodí stejnojmenná zřícenina hradu. Za oplatek 600 Ft jsme do zříceniny nakoukli a přesvědčili se, že zřícenina není úplně to přesné slovo. Vše zřícené je totiž až k dokonalosti opravené.
Vesnička byla jako z pohádky, a tak se nelze divit, že ji UNESCO vzalo pod svá ochranná křídla. Kamennou dlažbu uliček lemovaly kouzelné bílé domky – téměř všechny udržované a vyspravené a velkou měrou též vyzdobené květinami. Kolorit místa ještě umocnilo těch několik místních stařenek v typickém oděvu a čtveřice japonských turistů, která s místem prudce kontrastovala, a asi proto se jej intenzivně snažila zvěčnit. Nicméně byli jsme rádi, že toto malebné místo zůstalo alespoň pro ten okamžik, kdy jsme se tam octli, masové turistiky prosto. Několikrát zahřmělo a onen šedivý mrak, který jsme docela nedávno sledovali z hradu, se ocitl nad našimi hlavami. Zrovna jsme nasedali do auta, když začaly padat první kapky. Teď už nám zbývalo jen pár desítek kilometrů do cíle naší cesty.
Hotel Flora jsme s pomocí navigace našli poměrně snadno, jen vjezd pro auta byl z úplně opačné strany než udávala oficiální adresa. Paní v recepci nám vydala klíč od pokoje 119 a vybavila spoustou užitečných informací, které ale jaksi nebyl čas vstřebat. Pracně jsme v rukách odtahali veškerou bagáž do hotelu, abychom o něco později zjistili, že v tomto tříhvězdičkovém hotelu mají vozíky a k nim i příslušné zaměstnance. Pak už jsme rychle pospíchali na večeři, protože po cestě nám vyhládlo a náš příjezd byl i malinko opožděný. V hotelové restauraci se toho dne grilovalo a výběr byl skutečně pestrý. Bohužel než jsme se stačili v nabídce zorientovat, začalo venku pršet – a to i do hotelových grilů, které personál nestihl včas schovat pod střechu. Výsledkem bylo, že skrze dveře na terasu se do jídelny začal valit hustý kouř, a tím jsme tak dokonale nasmrádli, že nám poněkud zkalil jinak skvělý pocit z prvního dne.
31. května 2009
Prší, prší, jen se leje…
Slova notoricky známého lidového songu asi nejlépe vystihnou naše pocity, když jsme se po první noci na maďarské půdě probudili do nedělního rána. V té chvíli jsme asi poprvé a naposled ocenili, že nám ve výhledu z balkónu brání košatý strom, protože alespoň zčásti stínil ty provazy deště spouštějící se z oblohy. Vzápětí nám nejen hladinu cukru, ale také hladinu optimismu zvedla bohatá snídaně, kterou jsme na základě nabídky poskládali z několika chodů.
Jenomže co s načatým dnem, když teplota se drží nad 10 stupni a pršet nepřestane? Od čeho tu máme termální bazén, řekli jsme si a jali se ho vyzkoušet. Hotel nám laskavě poskytl župany a náramky na bezplatný vstup do části Termálních lázní a dál už jsme museli sami. Prvotního nepatřičného pocitu, kdy jsme rozlehlými prostory hotelu kráčeli v plavkách, županech a žabkách jsme se časem – jak jsme potkávali řadu osob podobně vybavených – zbavili. Toho pošmourného dne to ovšem vypadalo víc než bizardně – jako když si skupinka šílenců vyrazí na pláž. Od východu z hotelu do zahrady nás ovšem čekalo ještě pár desítek metrů k bazénům. Zalezli jsme pohotově hned do toho prvního – krytého, který měl „jen“ 32°C. Zato byl vybaven řadou vodních chrličů, protiproudem a jinými druhy masážních hlavic a trysek. Synek zajásal a užíval si protiproudu. A taky „plátkového sýra“, jak důvěrně přejmenoval průchody z vnitřního do venkovního bazénu opatřené pásky měkkého průsvitného PVC. Přechod do vedlejšího bazénu patřil díky venkovní teplotě k méně příjemným zážitkům: pro představu 32 – 10 – 38°C. Ale ve vodě už nám bylo příjemně, schovali jsme se pod stříšku a snažili se si to maximálně užít. Synkovi ovšem po čase začala vadit rozmoklá kůže na prstech a pojal panickou obavu z toho, že už se mu to „nezahojí“. Koupání jsme tedy odpískali.
Na pokoji jsme měli co sušit a zahřívat. Jakmile zděšenému Ondrovi začala osychat kůže a vrátila se do původní nesvraštělé podoby, dojedli jsme k obědu zbytky domácího proviantu a přemýšleli, co dál. Ondra měl o zábavu postaráno, neboť z jeho sbírky aut mělo pořád co odjíždět a co parkovat. My jsme surfovali po internetu a děkovali si za nápad vzít notebook s sebou, i když jsme netušili, zda nějaké wi-fi připojení bude. Jakmile déšť okolo druhé hodiny jakž takž zeslábl, rozhodli jsme se vyrazit alespoň na krátkou procházku do města. Bloudili jsme centrem Egeru než nás sílící déšť zahnal opět do hotelu. Posledním pozitivním bodem dne se tedy stala opět opulentní večeře.
1. června 2009
Počasí se začalo umoudřovat a Eger nám otevřel svou náruč
Celou noc nám za okny na balkoně bubnovaly dešťové kapky a pondělní ráno nevypadalo o nic lépe než to nedělní. Nicméně už po snídani déšť ustal, přestože obloha stále ještě hrála všemi odstíny šedi. Odhodláni ke všemu jsme se vydali do centra města, abychom konečně začali objevovat jeho krásy. Naše kroky vedly na náměstí Istvána Dobó, které je spolu s minoritským kostelem a hradem v pozadí hlavní dominantou Egeru. Synek se vyřádil při pronásledování holubů, kteří se vždy jen líně vznesli, aby o pár metrů dál zase přistáli. Historickými uličkami jsme pokračovali do areálu hradu, kde se platí vstupné podle toho, zda se člověk spokojí jen s hradem nebo by rád také do muzea. Jen co jsme se nad tím chvilku zamysleli, už u nás stál chlapík a rukama nohama (bez znalosti jakéhokoliv jazyka) vysvětloval, jak to tam chodí. Zjistili jsme, že ač v civilu a součástí davu, má na starost ohlídat, aby do hradu vstupovali opravdu jen návštěvníci, kteří mají zaplaceno. Jak vidno, zvládal toho mnohem víc. Z hradeb byl krásný výhled na město. Zatímco jsem se pokoušela v rámci možností limitovaných počasím udělat pár pěkných snímků, synka zaujaly dřevěné koně sloužící pravděpodobně k pobavení dítek. Sednout si na ně nemohl, protože všude bylo mokro, tak na nich alespoň postával. Prošli jsme postupně celým hradním areálem, kde se nacházely nejen zbytky nejstaršího románského osídlení, ale i budovy evidentně mnohem mladší. Vynechali jsme pouze podzemí (přístupné s průvodcem) a zmíněné muzeum. A to nás natolik unavilo, že přítomný stánek palačinkáře vysloveně vybízel k doplnění sil. A nebyli jsme u něj naposled:-)
Cestou z hradu jsme pokračovali k místnímu Minaretu, nejseverněji položenému minaretu v Evropě. Hlava rodiny se odhodlala na jeho vrchol vystoupat a jeho dojmy by se stručně daly shrnout: pro klaustrofobika by to nebylo. Prošli jsme historickými uličkami Egeru a znovu se ocitli na náměstí Istvána Dobó, neboť jsme synkovi slíbili vyjížďku turistickým vláčkem. A zážitek to byl nezapomenutelný – řidič vláčku už v uličkách starého centra vyrazil rychlostí nevídanou a zejména v zatáčkách si dával záležet na tom, aby ji nesnížil (předpokládám, že účelem nebylo turisty vyklopit, ale dopřát jim za vynaložený peníz trochu adrenalinu). Vláček vystoupal na kopeček nad hradem a podél hradeb zamířil na okraj Egeru – do údolí krásných paní. Nečekejte žádné nevěstince, nýbrž nejvyšší koncentraci vinných sklípků v celém širokém okolí. Sklípky sice nemají žádný jednotný ráz (jako je tomu u nás na Slovácku), ale přesto k posezení nad sklenkou proslulého Bikavéru (tedy červeného vína u nás známého jako Býčí krev) přímo vybízí. V době naší návštěvy na pódiu na samém začátku údolí hlasitě vyhrávala nějaká rocková kapela, která neměla moc posluchačů, ale o to energičtěji mávala našemu vláčku. V údolí řidič zastavil, nechal vystoupit ty, co přijeli popíjet (což nebyl náš případ, protože s malým špuntem toho ve sklípku moc neužijete), a naopak nechal nastoupit ty, co už měli tuto činnost za sebou. Vláček pak vyrazil zpět do Egeru, kde projel snad kolem všech historických památek, k nimž řidič podával asi i nějaký komentář – pochopitelně pouze v maďarštině!
Hodinovou jízdu jsme si celkem užili a spokojeni vyrazili zpět do hotelu. Zjistili jsme, že se přímo před hotelem nachází minerální pramen sv. Josefa, který je soudě podle množství lidí s nádobami všech velikostí a tvarů nabírajících vodu po litrech mezi místními velmi oblíben.
Před večeří jsme se ještě na hodinku vypravili do termálů. Koupel už nebyla tak drastickým šokem, neboť teplota vzduchu proti předchozímu dni poskočila o pár stupňů vzhůru. Dali jsme si vydatnou večeři o několika chodech a začali se těšit na další den, kdy už se podle předpovědí mělo objevit také sluníčko.
2. června 2009
Szalajkou na kolech aneb romantické údolí ukryté uprostřed hustnatých lesů
Úterý bylo jako vymalované – modrá obloha, sluníčko a teploty přímo ideální pro cyklistiku. Po snídani jsme naložili kola, doplnili vodu sv. Josefa do všech zásobníků, zabojovali se závorou na výjezdu z hotelového parkoviště a nabrali jsme kurz na Bukové Hory. Kopce se zvedaly hned za Egerem a táhly se podél celé trasy. V jednom místě jsme narazili na jejich obnaženou část, kde měly podobu kaskádovitě se svažujících skal. Přemítali jsme, zda se tam něco těží nebo je to opravdu dílo přírody – a tahle otázka zůstala nedořešená...
Navigace nás dovedla až na parkoviště přímo u dolní stanice úzkokolejné trati, která vede údolím. Bylo téměř prázdné, pár míst obsadily jen autobusy se zástupy školních dětí, které se vyskytovaly téměř na všech turisticky zajímavých místech regionu. Synka mašinka na úzkokolejce téměř nezaujala, o to větší zájem projevil o žvanec prakticky ihned poté, co se ocitl v cyklosedačce. Vyrazili jsme zalesněným údolím po značené cyklotrase jen velmi mírňoučkým stoupáním podél potoka Szalajka. Cestou jsme míjeli malá jezírka i nespočet sádek sloužících k chovu ryb, minuli jsme i malé jezírko ocelové barvy, které končilo kdesi v útrobách skal, z nichž pro změnu vyvěral malý vodopád. Zastavili jsme i u jezer podstatně větších, ale nejznámějším přírodním útvarem v tomto místě je přece jen něco jiného – kaskádovité a 16 m dlouhé vodopády Fátyol (v překladu závoj). Nádhera! Ukázalo se, že Maďaři na turistiku (pěší a hlavně tu cyklistickou) asi moc nebudou, neboť se jich většina pohybovala na různých odpočívadlech a na rozlehlé louce nad vodopády. Za celý den jsme potkali jediného cyklistu – a to byl nějaký závodník na silničním kole. A tak jsme mohli nerušeně vychutnávat trasu, která pokračovala až na konec údolí a poté se začala zvedat na přilehlý svah – opět stoupání nijak dramatické. Terén lesní cesty už byl bohužel o něco horší, po předchozích deštích docela blátivý, ale projet se to dalo. Cesta údolím Szalajky a zpět měřila něco kolem 13 km, a tak jsme po návratu na výchozí parkoviště učinili velmi rychlé rozhodnutí vyšlápnout si ještě na rozhlednu, kam vedla další cyklistická trasa a kam nás ostatně odkazovaly i tabule cestou. Cesta vedla mírným (ale vytrvalým) stoupáním. Krásná trasa – liduprázdná, pod slunnou oblohou a přitom za příjemné teploty a s bonusovou odměnou. Nová dřevěná rozhledna Millenium (otevřena 2000) nám umožnila výhled do širokého okolí. Kochali jsme se nejen výhledem na hustě zalesněné kopce Bukových hor s jasně se rýsujícím údolím řeky Szalajka, na druhé straně se nám otevřel i výhled do odlišné KRAJINY (jen mírně zvlněné), které dominovalo město Szilvasvárád. A hodně v dáli se modral plochý vrcholek nejvyšší maďarské Hory Kékes. Prostě nádhera. Táta se nám na rozhledně trochu zdržel, čekali jsme na něj dole a věnovala jsem se focení zajímavého brouka, který se tady ve velkém množství vyskytoval – vypadal trochu jako střevlík, měl namodralou barvu a když letěl, bylo to, jak když prolétne s hlasitým bzučením čmelák. Nestínit si a zaostřit v režimu makro na prakticky stále lezoucího brouka nebylo jednoduché, v tom se za mými zády ozval synkův příkaz: „Brouku, podívej se na maminku, když tě fotí!“
Příjemný a dlouhý sjezd nazpět zbrzdila až na samém závěru drožka tažená dvěma strakatými koňmi, v níž se vezli dva nebo tři turisté. Předjeli jsme je, zamávali maďarské rodince, která u potoka vařila guláš a dorazili opět k výchozímu bodu. Sbalili jsme kola a vyrazili nazpět do Egeru.
Po návratu následovala nezbytná koupel v termálních bazénech, kde se synek začal pohybovat docela zkušeně. Po tradičně bohaté večeři jsme vyrazili ještě na krátkou procházku městem, abychom nafotili dominanty za krásného slunečného počasí.
3. června 2009
Znovu na kolech aneb dobytí vrcholu bez špetky romantiky
Středeční ráno bylo neméně slunečné, a tak jsme plni optimismu vyrazili opět na kola – tentokrát do vzdálenějšího pohoří Mátra a s jasným cílem zdolat nejvyšší maďarský kopec. Auto jsme nechali na parkovišti poblíž vesničky Mátraháza. Stoupání bylo podstatně náročnější než předchozího dne, navíc po cestě normálně jezdila auta a také autobusy, tedy nic moc příjemného. Cesta se do kopců vinula střídavě hlubokými listnatými lesy, jen v krátkých úsecích jsme vyjížděli mimo stín stromů. Na konci už jsem jen funěla. Vrchol Kékese mě nijak neohromil. Stála tu pravděpodobně stará kamenná rozhledna, kterou po postavení sousedního moderního televizního vysílače pravděpodobně přebudovali na hotel. Hotel však vypadal dost opuštěně. Na vyhlídku z vrcholu jsme museli na vysílač. Po zaplacení vstupného jsme výtahem vyjeli na nechráněnou vyhlídkovou terasu, na které jsme se dlouho nezdrželi. Jednak tam dul silný a studený vítr, a kromě toho ani výhled nebyl úplně ideální. Kdyby se po vrcholku nepotloukaly opět skupiny školních dítek, které sem zavítaly pravděpodobně na školní výlety, byl by Kékes jen nevzhledným a opuštěným kopcem, na kterém kromě jeho výšky není nic zajímavého. Slovy klasika: „Když to srovnám s výletem na Kokořín…“
Synek se vyřádil spolu s maďarskými dětmi na klouzačce, hoši se vyfotili u vrcholového kamene a jelo se zpět dolů. Sjezd byl podstatně příjemnější, ale jen do okamžiku, kdy oblohu zastínil velký černý mrak, z něhož se nečekaně záhy zpustila dešťová přeháňka. Kapky nás dostihly pár stovek metrů před parkovištěm, ale jak rychle přišly, tak rychle i odešly.Ještě než jsme vyrazili z parkoviště, obloha byla už zase modrá a kapky začalo pomalu vysoušet sluníčko.
Z kopců Mátry jsme sjeli do městečka Gyöngyös. Chvíli nám trvalo než jsme našli flek vhodný k zaparkování. Do centra to bylo ovšem opravdu jen pár kroků. Městečko mělo příjemnou poklidnou atmosféru. Došli jsme až na malé náměstíčko, kde omamně voněly dvě řady kvetoucích lip a na každém rožku vykukovala bohatá květinová výzdoba. Nakoukli jsme do informačního centra, abychom snad neminuli nějakou zásadní zajímavost. Ale za zmínku stál snad jen kostel stojící vedle náměstí. Prošli jsme tedy městečkem zase zpět k autu a vyrazili na zpáteční cestu do Egeru po hlavní cestě směrem na Miskovec. Na pravé straně se nám cestou otevřely výhledy do pověstné maďarské puszty, na levé se rýsovaly obrysy nejprve Mátry a pak Bukových hor. Foukal silný vítr, což není právě ideální počasí pro přepravu kol, a tak jsem každou chvíli pohledem kontrolovala, jak to na střeše vypadá. Zhruba v půli cesty mezi Gyöngyösem a odbočkou z hlavního tahu směrem k Egeru jsme zaznamenali větší výskyt spoře oděných děvčat kolem cesty, a tak jsme usoudili, že to bude asi místní E55.
Pár kilometrů před Egerem nás čekala ještě jedna zastávka, tou měla být vesnička Egerszalók. Nejprve nás překvapila fungl nová asfaltečka vedoucí mezi vinicemi, ale záhy jsme pochopili, že to není náhoda. Už před vesnicí jsme zaznamenali nový hotelový komplex uprostřed vinic, to ovšem nebylo ještě nic proti tomu, co na nás čekalo v Egerszalóku. Hned na kraji vesnice jsme narazili na parkoviště ještě zářící novotou. Bylo ovšem placené, chlapík po nás požadoval 200 Ft. Nebyl ovšem připraven vrátit nám z desetitisícovky a menší jsme tou dobou prostě neměli. Rozpačitost zavládla na obou stranách a chvíli to vypadalo, že nezaparkujeme. Pak jsme v kastlíku objevili pár drobných centů a hoch vypadal, že se s nimi spokojí, ale nakonec je odmítl. Tak jsme zaparkovali zadara. Z parkoviště vedla štěrková cesta jen pár desítek metrů a před námi se objevily solné kopce. Tedy kdysi to asi byly krásné bílé kopečky ze soli, která se usazuje okolo horkého pramene. A mezi kopečky jezírka minerální vody, jak jsem kdysi viděla v reportáži Objektivu. Teď jsme stáli před bílým útvarem, jehož vršek evidentně seřízli a pramen potrubím odvedli na svah o kus dál, kde vytékal na vybetonované plochy. A proč? Protože v protější stráni postavili mamutí hotel, který už byl z části v provozu, v bazéncích před hotelem se cachtali první hoteloví hosté a ti přece potřebují patřičně dokonalý výhled, že? Chtělo se mi brečet, těšila jsem se na bílou romantiku uprostřed přírody a místo toho jsem zírala na dokonalou obludnost.
Na negativní zážitek jsem přestala myslet až po návratu do hotelu, když jsme se na hodinku ocitli opět v termálních bazénech. Synek zahalen v župánku a s plavacím kruhem ve tvaru ryby nejen zkušeně šustil po chodbách směrem do bazénu, ale stejně jistě se vydával s klíčem od pokoje na snídaně a večeře. Před jídelnou hotelovému personálu zkušeně chrastil klíčem před nosem, aby si mohla poznačit číslo pokoje, jehož osazenstvo právě dorazilo na jídlo. Tyto roztomilé rituály korunoval cestami okolo recepce, kde nikdy nezapomněl hmátnout do skleněné koule plné malých bonbónků, aby si jimi osladil svůj už tak neskonale „sladký“ život:-)
4. června 2009
Na druhý konec Bukových hor aneb vzhůru do Miškovce
Čtvrtek jsme se rozhodli věnovat návštěvě třetího největšího maďarského města – Miškovce. Po zadání destinace do navigace a trpělivém boji se závorou na výjezdu z hotelového parkoviště jsme nabrali kurz východním směrem. Zhruba za hodinku jsme byli na místě. Strategickým úkonem v místech a zejména pak ve velkých městech, kde jste nikdy předtím nebyli, je nalézt vhodné parkování. Nesmí to být daleko od centra a zároveň by to člověka nemělo zruinovat. Je to tak trochu o štěstí, které nás tentokrát zcela opustilo. Nechtěli jsme se dlouho proplétat centrem a tak jsme zastavili na nejbližším místě, které se nám pro tento účel jevilo jako příhodné. Bylo to nějakých pár bloků panelákových domů. V našich zeměpisných šířkách se na takových místech parkuje bezplatně a kde se dá.
Nedaleko této obytné zóny jsme objvili kouzelný dřevěný kostelík se starým hřbitovem, kde jsme se chvilku zdrželi. Pak pokračovali do historického centra města. Tady bylo celkem rušno a chyběla nám nějaká detailnější mapa, která by nám umožnila se ve městě zorientovat. První kroky tedy vedly do informačního centra. Minuli jsme historické uličky a několik kostelů a náměstíček a došli do původního výchozího bodu. Za stěračem se na nás smále poštovní poukázka a lístek komplet v maďarštině. Podrobnějším prozkoumáním okolí jsme poměrně přesně detekovali, že se jedná o pokutu za nezaplacení v místě, kde jsou parkovací automaty. Chvíli jsme o tom debatovali, ale nakonec se poměrně rezolutně rozhodli pokutu nezaplatit, už jen proto, že se dotyčný policejní orgán vůbec nenamáhal zanechat alespoň krátkou větu v angličtině pro řidiče automobilu, který evidentně neměl maďarskou značku.
Pokračovali jsme tedy v poznávacích aktivitách. Popojeli jsme z centra Miškovce směrem k jeho okraji, kde se uprostřed rezidenční čtvrti nenápadně schovávala zřícenina hradu Diosgyör. Bylo tam plno. Plno dětských školních výprav – hrad byl doslova v obležení. Zatímco pod hradbami byla pro děti připravena celá řada soutěží – střelbou z luku počínaje a tanečky v rytmu bubnů konče, uprostřed zříceniny na nádvoří se pohybovalo několik postav v historických kostýmech, které (jak jsme se domnívali) byly dětem nejen průvodci po hradě a historii, ale zároveň měly děti pobavit vtipnými historkami (asi) a nejrůznějšími úkoly. Synka to pochopitelně v maďarštině vůbec nezaujalo a tak neustále hledal, kde by co smontoval. Ve věžích jsme objevili obvyklé naučné expozice figurín v dobových kostýmech a na jedné z věží se pokochali výhledem na část Miškovce.
Cestou z hradu už jsem švidrala hlady, a tak jsme zapadli do nejbližšího stravovacího zařízení. Chlapík sice neměl menu v angličtině, ale zato anglicky hned zkušeně poradil, co si dát. Slupli jsme placky plněné kuřecím masem s pikantní zeleninovou směsí (byla rozhodně méně pikantní než jsem čekala) a zeleninovým salátem a posilněni pokračovali za dalšími zážitky.
Popojeli jsme směrem k Bukovým horám do rekreačního střediska Lillafüred. Zašli jsme k přehradě, k bývalému loveckému zámečku, z něhož je dnes luxusní hotel a k největšímu maďarskému vodopádu, který se skrývá ve srázu uprostřed lesíka pod zámečkem. Vláček místní úzkokolejné dráhy jsme bohužel slyšeli jen zahoukat než se ztratil v tunelu, a tak jsem vyfotila alespoň romantické nádražíčko.
Zpáteční cestu do Egeru jsme zvolili odlišnou od ranní trasy – rovnou přes Bukové Hory. A stálo to za to! Cesta se klikatila prakticky nepřetržitě v zatáčkách, všude kolem nekončící „hustnaté“ lesy, v nichž chvílemi navigace narážela na zásadní problém – a sice ztrátu signálu. Naštěstí z cesty nebylo kam uhnout. Bohužel ani ve chvíli, kdy jsme zcela neočekávaně narazili na trase na práce na silnici. Valná část silnice byla v jednom případně obou směrech vyfrézována, v malých úsecích se na cestě motali dělníci a stroje, které se na správce cesty podílely. Neustálé změny směru v zatáčkách a drkotavý terén dokonale naši ratolest uspaly.
5. června 2009
Poslední pobytový den aneb loučení s Egerem
Jak rychle může týden uběhnout jsme se přesvědčili i tentokrát. Poslední den našeho pobytu jsme se rozhodli věnovat ještě jednou Egeru a jeho okolí. Za jasného počasí jsme si znovu prošli celé centrum města včetně hradu, kde jsme dali znovu vydělat našemu oblíbenému palačinkáři. Odpoledne jsme podnikli ještě malý výlet do nedaleké vesničky Noszvaj, kde se nachází roztomile maličký zámeček. Vše doplněno opět podvečerní koupačkou v termálech.
6. června 2009
Cesta domů
Na cestu zpět jsme si opět naplánovali oddychovou pauzu, která byla vyplněna návštěvou krásného hradu Šomoška na maďarsko-slovenském pomezí. Romantiku zříceniny doplnila čedičová skála v podobě varhanovitého vodopádu a kamenné moře uprostřed listnatých hvozdů.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Eger
Půjčovna autPříspěvky z okolí Eger a okolí
