Loading...
Pro rok 2014 jsme si vytipovali krom jiného zdolání nejvyšší Hory v Makedonii. Ubytovali jsme se v obci Mavrovi Anovi u Mavrovského jezera, které je převážně lyžařským střediskem. ve čtyřhvězdičkovém hotelu Bistra. Makedonci mají zřejmě jiné počítání hvězdiček, neboť ubytování odpovídalo maximálně třem hvězdičkám. K nástupnímu místu Stirovica to bylo od hotelu cca 25km. Zeptali jsme se, zda-li je možné, aby nás tam někdo odvezl hotelovým autem. Možné to bylo, ale k prvnímu nástupnímu místu chtěli 32Euro a ke druhému, které je vzdálené o 5km dále dokonce dvojnásobek a to pouze za cestu tam. Zde se počet hvězdiček hotelu plně projevil do ceny.
Rozhodli jsme se tedy pro jízdu vlastním vozem. Záhy jsme však pochopili, proč byla cena tak vysoká. Z hlavní silnice se uhne cca po 5km na šotolinovou cestu, která byla plná kamení a prohlubin, takže spíše připomínala cvičný tankodrom. Což pro náš vůz zahraniční provenience s nízkými plášti nebylo to pravé ořechové. Průměrnou 20km rychlostí jsme se za necelou hodinu dostali k první stanici pohraniční stráže Strezimir (1115m.n.m.), u které jsme se rozhodli dále vozem nepokračovat a zbývajících 5km ke druhé stanici Stirovica (1454m.n.m.) již dojít pěšky. Tento úsek cesty poměrně rychle ubíhal, cesta se lehce zvedala a tak jsme byli za hodinku u druhé stanice, přestože jsme nastoupali o 300 výškových metrů výše. Cesta byla značena dřevěnými tabulkami s červenými nápisy a bylo jednoduché se díky tomu orientovat. U druhé policejní stanice nám poradil místní četník drobnou zkratku a my se tak plynule napojili na značenou turistický chodník. Po chvíli stoupání nás cesta značená červenou značkou vyvedla ze stromového porostu a před námi se objevily štíty hor. Hory byly zelené, jednalo se o louky a Pastviny, na kterých jsme po dobu výletu potkali nejedno stádo ovcí i s polehávajícími pasáky. Jeden měl na sobě i reflexní pracovní vestu asi proto, aby ho jeho ovečky jistě poznaly J.
Poté, co jsme se ocitli již mimo stromy, začala se cesta výrazně zvedat a my jsme pěkně funěli. Po dalších zhruba třech kilometrech se cesta narovnala a přišel úsek vrstevnicí masivu, který nám zatím bránil vidět náš cíl. Až jsme jej obešli, mohli jsme vidět vrcholek zahalený v mracích. Doposud jsme kromě zmíněných ovcí nikoho za celý den nepotkali. O to větší bylo naše překvapení, když jsme došli k úpatí Velkého Korabu, že jsme zde objevili skupinu sedmi Moravanů, kteří si právě sbalili své stany a chystali se vydat za stejným cílem jako my. Nutno podotknout, že se na jejich pozdním vstávání (bylo něco okolo 11 dopoledne) projevila předchozí veselejší noc a také to, že měli naplánovaný přechod až do Řecka. Cesta se z toho místa opět prudce zvedla a již se stoupalo na samotný vrchol. Těsně před ním, jsme předběhli ještě tři Slováky. Na vrcholu se vytvořila česko-slovenská družba. Navzájem jsme se pohostili pivem a medovinou. Více lidí ten moment v horách ani asi nebylo. Počasí nám dopřálo i pěkné rozhledy. Původně usídlený mrak na vrcholku Hory, který byl jako jediný kamenitý, zmizel a my se mohli kochat albánskými štíty a dalekým rozhledem do makedonského vnitrozemí. Cesta na vrchol ve výšce 2753m.n.m. nám zabrala něco lehce přes 4 hodiny. Ušli jsme 13km a překonali převýšení 1650 metrů. Stejnou cestou jsme se také vydali nazpátek a v prudších pasážích bylo lépe běžet než brzdit. Celkem jsme měli v nohách něco přes 27km, a i proto jsem využili zurčícího potůčku k tomu, abychom si zchladili ušoupané nohy.