Hadriánův val část 3/3 Do cíle

Hadriánův val byl kamenné a hliněné hraniční opevnění, a 17 pevností, táhnoucí se napříč severní Anglií jižně od skotských hranic od pobřeží Severního moře prakticky od  Newcastle upon Tyne až po Maryport na pobřeží Irského moře v délce 117,5 km.

V dnešní době je národní stezkou, kterou využívá spousta turistů nejen z Anglie, a kopíruje víceméně tuto hradbu...

 

Pár postřehů z cesty

• Značení tras je dobré, jen to má malý háček všechny stezky jsou označeny žaludem, a to i ty ostatní, ne jen ta naše, nebo malou žlutou šipkou, která je nasměrována směrem kterým se má člověk ubírat, což oceňujeme na loukách kde není poznat pěšina. V některých případech tedy musí člověk znát svůj směr, aby se náhodou nevydal jinou cestou.

• Angličané jsou velmi vstřícní a ochotní. Nebojte se je požádat o pomoc či radu.

 

Den pátý

K ránu samozřejmě přichází déšť. Přikrývám se plachtou, a dál to neřeším. Ještě se trochu dospávám, ale jinak všeobecně vstáváme brzy.

Už neprší, ale kolem je mlha. Konečně zažíváme anglickou mlhu.

Zdravíme se s farmářem který už je taky na nohou, balíme se a pokračujeme dál.

Jak už to tak bývá, tak samozřejmě o kousek dál se nachází statek s ubytováním. Je to u odbočky k Lanercost Priory.

Scházíme k ruinám převorství. Stojí to za to.

Protože je ještě docela brzy, nepotkáváme téměř ani živáčka. Samotné ruiny i přilehlý hřbitov jsou krásné.

Poté se opět napojujeme zpět na stezku. Ráz krajiny se opět mění. Přecházíme další starověký most, a procházíme přes ves jménem Walton.

Potkáváme první větší skupiny chodců této cesty. Je to asi tím že se blíží víkend.

Počasí nám stále přeje. Je sice podmračeno, ale teplo, a slunce alespoň nepraží.

Už vím proč se kraji Cumbria říká Kraj. Čekám za kterou zatáčkou se objeví Hobitín.

Některé kouty opravdu vypadají jako z Tolkienových knih.

Pak ale opět vstupujeme do vsi, a takto nás to čeká zhruba každé tři míle, až do Carlisle.

Vesnice, louky či pastviny, vesnice, louky. Najednou není moc na co koukat.

Jediné rozptýlení je kousek cesty podél řeky Eden, a změna trasy kvůli nějakým stavebním pracem, takže se snažíme zorientovat podle přiložené mapky s novou trasou.

Na okraji Carlisle si prohlížíme zámek k prodeji, a narážíme na další změnu trasy.

Asi díky nepozornosti si cestu poněkud prodlužujeme, ale nakonec jsme konečně v centr města Carlisle.

Náměstí je obstojné. Ve městě je několik starobylých domů a památek. V jedné z restaurací místního obchodního centra je i razítko do pasu.

Kupujeme nějaké zásoby, prohlížíme město,a úžasnou místní katedrálu. Jdeme na prohlídku.

Jsme nadšeni. Opravdu za návštěvu stála. Vstupné je formou donace. (daru).

Sedáme do Hungry Horse (Inn) a rozmýšlíme co dál. Původní plán že se zde zdržíme přes noc bere za své. Nikomu se tu moc nechce být.

Už jsme si zvykli, na klid venkova, a toto pro nás moc rušné město i když krásné nás svým hlukem vyhání.

Vyrážíme dál za Carlisle.

Nějakou dobu jdeme městem, ale brzy se opět naše nohy setkávájí s půdou pastvin a lesíků, a hlavně klidem.

Sice ještě potkáváme lidi z města na procházce, ale vše se opět uklidňuje.

Počasí je stále dobré, a pochvalujeme si jej.

Ujdeme ještě pár mil, a samozřejmě se nám moc nedaří s kempy ani ubytováním. Rozděláváme stan na louce a jdem spát.

 

Den šestý

Ráno opět přichází déšť. Tentokrát už silnější a vytrvalejší.

Za deště tedy balíme a vyrážíme dál. Jeden člen je hodně znaven, a přemýšlí o posunu autobusem.

V Beaumontu zkoušíme najít první autobus. Jede za dvě hodiny.

V dešti a mokru tak dlouho prý čekat nebude, a jde dál s námi.

V Burgh by Sands, kde je krásný otevřený kostel který je kvůli hranicím se skotskem stavěný spíše jako hrad.

Ptáme se na autobus a dobrá zpráva je tady. Jede za deset minut.

Bohužel asi po minutě přichází mladík který nám tuto informaci dal, že se spletl a že dotyčný autobus jede na opačnou stranu.

Mno tak teda odpočíváme.

Mimochodem, tady v Burgh odpočíval i samotný král Eduard I. Nakonec se po odpočinku i znavený pocestný rozhoduje že jdeme dál.

Pořád ještě poprchává, všude je mokro, vlhko a do toho začal foukat chladný vítr.

Razíme si cestu dál. Krajina už je tady kultivovaná. Každou chvíli zahlédneme statek, nebo jdeme kolem nějakých domů, či vesničkou.

U každé zastávky se snažíme neúspěšně zjistit odjezd autobusu, ale zřejmě nechápeme jejich jízdní řád, jelikož v časech které jsou napsané nic nejede, ani dlouho po tomto čase, ani před ním.

Do Bownes on Solway je to šest mil.

Už brzy budeme na konci naší cesty, a upřímně, docela se těším. I když je tento poslední úsek o hodně hezčí nežli náš start v Newcastlu, přeci jen mne tolik nebaví. je to procházka vesničkami které brzy začnou splývat, a brzy se nesnažím ani zjišťovat jejich jména.

Nakonec jdeme zátopovou oblastí, podél řeky Eden. Zvedá se zde hladina dle přílivu, počasí a jiných faktorů. Je zde varovná cedule, a dokonce i tabulka kdy by takové zatopení mělo přijít.

Naštestí přecházíme ve správný čas, ale kdyby ne, dá se jít i po hrázi proti této vodě.

Jinak stezka vede po silnici.

Na těchto polích se pasou krávy, a nějaká silnice nebo jedoucí auto je moc nezajímá.

V Highland Laddie Inn se občerstvujeme, a na chvíli sundáváme mokré věci. Obsluha je tu příjemná a pozorná. Je tu příjemné teplo. Srovnáváme chutě limonády, a shodujeme se že v každém kraji je dost jiná, ale pořád skvělá. Zázvorové pivo si kupujeme do cíle.

Shodujeme se že to dojdeme i kdybychom měli umřít.

Paní v Innu nám fandí, že už to máme jen kousek a přeje nám šťastnou cestu.

Tento úsek cesty je docela příjemný, pěšinka v porostu keřů a stromů s výhledy na řeku.

V Port Carlisle vidíme už jen velkou vodní plochu, a přístav nám tady nic nepřipomíná. Jeho éra byla ukončena 1932.

Už jen poslední míle zbývá.

Vstupujeme do Bowness on Solway. Ospalá vesnička, díky počasí se zdá být poněkud smutná. Nikde nikoho nepotkáváme.

Zahýbáme do poslední uličky mezi domy, přicházíme k pobřeží, a malou pěšinkou se blížíme k cílovému altánku.

Poslední krok.

Jsme tu. Radost z úspěšné cesty, pocit prázdnoty že už je konec.

Kocháme se výhledem na odliv. Koupání, i když jsem chtěl není možné uskutečnit. Voda je daleko, a místo ní je teď bahnité dno.

Altánek má mozaikovou podlahu.

Vytahujeme zázvorové pivo a připíjíme. Poslední razítko do pasu a je hotovo.

Dlouho sedíme, odpočíváme a rozhlížíme se. Přichází další lidé co cestu dokončili nebo teprve začínají. Vládne zde pohodová nálada. Vítáme se s příchozími, nebo přejeme šťastnou cestu vyrážejícím.

Je konec.

Doslov

Nakonec jdeme náš úspěch oslavit do hospůdky, a marně se snažíme najít ubytování. Vše je beznadějně plné. I kempy. Nakonec nás ochota místních dokáže nacpat na nějakou malou zahrádku před dům. Cítíme snahu nám pomoci za každou cenu. Nakonec zjišťujeme že pojede poslední autobus do Carlisle. Děkujeme tedy všem za ochotu a sedáme tedy na autobus, přejíždíme do Carlisle, a tam se ubytujeme. Uděláme ze sebe opět lidi, smyjeme prach cest, a další den vzhůru domů.

Všichni jsme unavení. O tom není pochyb, ale je to únava zasloužená, dobrovolná a krásná.

Děkuji oběma parťákům za společnost a nezdolnost.

Poznámka na konec

Pro mne samotného byla celá cesta dobrá a krásná, jen první úsek přes Newcastle bych asi příště vynechal, a poslední úsek nebyl taky nijak zvlášť oslnivý, ale chtěl jsem projít cestu celou, a tak jsem taky udělal, a nelituji toho. Díky tomu jsem poznal mnoho druhů krajiny, různých nářečí (aspoň se mi zdálo) a nespočet přívětivých lidí kteří mne oslnili svou snahou pomoci.

                                                                                                                                                                          Pocestný Arwiel