Přidat Ukrajinu mezi oblíbené
Halič 2013
13. – 18. října 2013
Více informací (fotky, kde vzít mapu, kolik co stojí apod.) najdete na Halič 2013.
Ukrajinská část Haliče (ukrajinsky Halyčyna) je oblast severně od bývalé československo-polské hranice a zahrnuje jak Karpaty, tak jejich podhůří ve Lvivské a Ivano-Frankivské oblasti. Před rokem 1918 patřila Rakousko-Uhersku, po první světové válce připadla Polsku a po roce 1945 se stala součástí sovětské Ukrajiny. Jižní část Haliče je hornatá a plná lesů.
Do Haliče jsme se vydali, protože jsme jak na mapách, tak na vlastní oči z jiných hor viděli, že je to oblast plná lesů a hor a že to tam prostě musí být pěkné. Tentokrát jsme to nepojali vysloveně horsky, ale podobně jako už posledně jsme si chtěli vychutnat i putování vesnicemi a občas se něčím svézt, abychom trochu přivoněli ke skutečnému životu této země. Z toho důvodu jsme se nedopustili žádných heroických výkonů ani co do vzdálenosti, ani co do převýšení, ale byli jsme odhodláni si to naplno užít. Což jsme taky udělali.
Oblast, kterou jsme prozkoumali, se táhne přibližně od Skole na jih k bývalé československo-polské hranici a její nejvyšší Hory sahají téměř k 1300 m.
Sobota, neděle – cesta tam
Po celkem příjemné cestě zase necháváme auto u Paľa v Michalovcích a Paľo je tak hodný, že nás bere na nádraží autem, čímž nám ušetřil dlouhou cestu přes město.
I když náš autobus stojí na hraničním přechodu téměř sám, trvá snad půl hodiny, než Slováci a Ukrajinci náležitě prověří naše pasy. I tak ale do Užhorodu přijíždíme nějak dřív než jindy. Jako obvykle máme nějaký čas, než nám pojede autobus do Mukačeva, tak návštěvu Ukrajiny zahajujeme pivem. Náš vlak na místo činu totiž nejede z Užhorodu, ale z 45 km vzdáleného Mukačeva.
Od autobusu na mukačevské vlakové nádraží to je asi 1,5 km pěšky a my si s každým krokem uvědomujeme, že jsme to letos s váhou batohů nějak přehnali (naštěstí, jak se později ukázalo, šlo jen o to si zase zvyknout – 17 kg je sice hodně, ale dá se to vydržet). Půlhodinu do odjezdu vlaku jsme se rozhodli strávit u stolku před výčepem naproti nádraží a dobře jsme udělali. Toto místo má totiž úplně jiný kolorit než podobná místa ve v podstatě evropském Užhorodu. Cikánka pojídá syrově vypadající maso, kosti vrší jen tak na stolek, pak se zvedne, aby hromádku spořádaně odnesla do koše, nakonec odněkud vykouzlí bachratý vak, pod kterým se ztrácí, a pomalu pajdá pryč. Málokdo by pátral po tom, co ve vaku je, a ani my to rozhodně vědět nechceme. I další příchozí zpravidla mají na zádech rozměrné batohy, většinou vojenské. Každý vždycky zamíří k nějakému stolku, podá všem ruku a odchází k výčepu. Mezi tím vším se potuluje zvíře, které kdysi snad bylo psem a má zvláštní schopnost přimět každého, na koho se podívá, aby usilovně předstíral, že tu není.
I ve vagónu obrovské širokorozchodné električky stojí za to pozorovat spolucestující. Ti vědí, že o co je vlak levnější, o to déle pojede (mnohdy i krokem), tak jsou na to náležitě připraveni: chlapi za námi se například hned po odjezdu začínají živit celým pečeným kuřetem, po němž pak někteří spokojeně usínají. Pár ženských zase po vagónu rozkládá náboženské kalendáře v naději, že si je někdo koupí.
Za Volovcem trať začíná dost prudce stoupat, ale vlak přesto jede rychleji a plynuleji než dole v nížině. Projíždíme množstvím tunelů a po zdvojených viaduktech, jejichž jednu polovinu postavili ještě Uhři v době, kdy trať byla jednokolejná. Tohle stoupání do Skotarského průsmyku a klesání do Lavočného, které je už zase dole u řeky, je nejkrásnější částí cesty a my se nemůžeme vynadívat.
Vystoupili jsme ve Verchnem Sinevidnem a než jsme došli do středu obce, je už tma. Proti dosavadním zkušenostem se nám daří doptat se na nocleh až ve třetím mahazínu. „Kolik byste zaplatili?“ ptá se paní. „Dvě stě.“ „Za každého?“ „Ne, za oba.“ „A 250 byste dali?“ „Dali.“ A je to. Paní na chvíli zavírá mahazín a odvádí si nás domů, kde manžel mezitím rozložil sedačku. Povlečené peřiny samozřejmě odmítáme, máme spacáky a nechceme jim zbytečně špinit lůžkoviny.
Pondělí
Ráno s paní jdeme do jejího mahazínu dokončit snídani. Cesta do sousedního Korčynu je dlouhá, placatá a v mlze. A batohy jsou nechutně těžké – nevím, proč to taháme, ale stejně tak nevím, co míň už by se dalo vzít (stejně toho máme tak málo, že k obědu se budeme dělit o jednu čínskou polívku nebo o 12 dkg pohanky a k tomu kus klobásy).
Po menší svačince před korčynským mahazínem opouštíme Korčyn a vydáváme se podle popisu trasy proti proudu Veliké Ričky. Cesta velmi brzo začíná být nemožně bahnitá a po několika kilometrech končí v lese nad říčkou. Prodírat se dál houštím nemá smysl, tak se kus vracíme, jdeme přes brod a zkoušíme to po druhém břehu. Cesta nás záhy vrací na levý břeh, mění se v bahnitou pěšinu a pak končí v houští. Vracíme se a Jirka objevuje pěšinu, která vede lesem přímo nahoru. I ta brzo končí, ale aspoň ne v houští, nýbrž na pasece, kde si vaříme oběd. Co ale dál? Skrz les prosvítá vrchol hřebene a poté, co jsme zkusili jeden průchod jedlovým houštím, nacházíme kousek lepšího lesa a jsme nahoře. Po chvilce nacházíme pěšinu (taky brzo končí), spouštíme se lesem dolů a narážíme na cestu, která nás vede na krásnou louku mezi dvěma hřebeny.
Pokračujeme k vesnici, která podle mapy je nedaleko. Najednou si Jirka všímá domku, který jsme viděli ráno. Aha, takže jdeme zpátky do Korčyna. To přece není možné! Nakonec po krátké konzultaci s mapou zjišťujeme, že autor popisu trasy netušil, že by někdo mohl být takový mimoň, že by přehlédl soutok Veliké a Malé Ričky a dal se podél Malé. My jsme to udělali, protože jsme žádný soutok neviděli. Zítra tedy budeme chytřejší. Jdeme do se mahazínu občerstvit, doplnit vodu a prodiskutovat plán. Kvečeru se vracíme na louku mezi hřebeny a stavíme stan. Sice jsme se nikam nedostali, ale neustálé prodírání se těžkým terénem nám dalo zabrat.
Úterý
Noc na louce byla příjemná a dlouhá, i když jsme vstali docela brzo. Ráno je zase mlha, ale není zima, takže v klidu vstáváme, vaříme čaj a odcházíme. Přesně podle popisu trasy jdeme po levém břehu Veliké Ričky po krásné, rozlehlé louce, brodíme na druhý břeh, ale žádný vodopád, o kterém se píše, nenacházíme. Určitě tu je, ale my se spíš chceme dostat nahoru na Parašku. Přecházíme zpátky na levý břeh a cesta samovolně odbočuje na západ do lesa a začíná stoupat podél potoka. Jde se příjemně, ale čekáme další zradu. Ta přichází dřív, než jsme čekali. Před námi je paseka a přes pěšinu i všude okolo jsou spadané kmeny stromů. Těch 200 m překonáváme přes dvacet minut a necháváme tam značnou část našich sil. Pár set metrů za pasekou – jak jinak – pěšina zase končí. Víme, že musíme na hřeben a dokonce ho vidíme prosvítat skrz bukový les.
Míříme na nejnižší místo hřebenu, kde podle mého předpokladu nacházíme sotva znatelnou pěšinku, která velmi prudce stoupá na zalesněný pahorek. To, co vidíme nad ním, musí být vrch Dil (899 m), o kterém jsme četli, a který jsme viděli na mapě. Jde to snadno poznat, protože je bez stromů. Stoupání je tak prudké, že nás batohy málem převažují dozadu. Za vrcholkem následuje další podobně prudký výstup, tentokrát už na Dil. Nicméně na vrcholu zjišťuju, že Dil byl ten zalesněný pahorek pod námi (30 let stará mapa tam neukazovala les) a že teď jsme na vrcholu Parašky (1268 m). Sláva! Jirka totiž, jenž si byl zhuntoval nohy na maratonu, už nemůže.
Z vrcholu je nádherný rozhled. Je vidět celá naše dnešní trasa a veškeré haličské Hory, stejně jako polonina Boržava v Zakarpatské oblasti nebo hraniční Hory, jako je Vyškovský Horhan. Nad jižními horami jsou temné mraky, které se dost rychle blíží. V prohlubni v závětří vaříme oběd a jen co jsme dojedli, začínají padat první kapky. Rychle balíme a vyrážíme po hřebeni na jihovýchod. Déšť začíná houstnout. Pod nedalekým následujícím vrcholem jsem si všiml malinkaté boudy, tak se tu schováváme. Vyspali by se tu tak akorát dva lidi, nebýt toho, že ze stropu čím dál rychleji kape. Čekáme asi půldruhé hodiny, ale déšť ne a ne přestat. Ojedinělý hrom nás rychle vyhání z boudy, která má kovovou konstrukci, tak pokračujeme v cesta po hřebeni. Tuhle krásnou cestu by si člověk normálně nezřízeně užíval, ale takhle koukáme do mlhy a pěkně mokneme. Aspoň, že je teplo. Na posledním vrcholu tohoto hřebene, Korčance (1178 m) stojí vysílač, který skoro nevidíme – oplocený a obejít se rozumně nedá. Co teď? Naštěstí branka je otevřená a dá se beztrestně projít skrz. Za plotem ale není cesta do Skole, kam jsme mířili a která je na mapě. Jen těžkými gruzaviky projetá cesta do Korostivu, kam jsme sice jít nechtěli, ale nic jiného nám nezbývá. Vzdušnou čarou to je necelé 3 km, ale po traverzující cestě jdeme víc než dvojnásobek.
Když konečně dorážíme do Korostiva, je už podvečer a víme, že nemůžeme spát ve stanu, ale musíme hledat nocleh. Silnice je podezřele živá a zjišťujeme, že jde o hlavní tah Užhorod – Lviv. Proto je tu taky pumpa a u ní stojí krásný motel ve stylu obrovského srubu. Za dvoulůžkový pokoj se sprchou chtějí jen 250 Hrn. A v kafé, což je v tomto případě pěkná jídelna, je neuvěřitelný výběr teplých jídel. Škoda, že nemůžeme ochutnat všechno.
Středa
Ráno se každodenní mlha začíná rozpouštět a občas vykukuje i slunce. Dokonale vyspalí sbíráme usušené věci a v jídelně podnikáme bohatou hostinu.
Dnes je den přesunu do Volosjanky, nad kterou je přes 1200 m vysoký hřeben, který na mapě vypadá pěkně a slibuje krásný rozhled. Vyrážíme pěšky po hlavní silnici a odbočujeme na menší silnici směrem na Tuchlju, kde doufáme, že něco pojede. Jelo. Jen co jsme mávli, zastavil nám velmi zasloužilý žigulík. Jak se kvalita ukrajinských silnic postupně zlepšuje, nedoufal jsem, že ještě někdy zažijeme nefalšovaný autokros a slalom v jednom. Hra se zřejmě jmenuje „Najdi si svou trasu“. Náklaďáky před námi i náš žigul to třicítkou šněrují ze strany na stranu, přičemž nejsjízdnější částí silnice často je tráva vedle ní. Statečný žigulík nás vykládá v Tuchlje, za což řidičovi dáváme 20 Hrn. Rád by nás vzal až do Slavského, ale my se chceme projet vlakem.
Tuchlja, i když na mapě vypadá jako městečko, je jenom přerostlá vesnice. Není kde se procházet, tak tu hodinu do odjezdu vlaku trávíme u mahazínu vedle nádraží. Električkou to je jedna zastávka do Slavského. To už je městečko, ale ani tady to nevypadá na nic zajímavého. Hledáme tedy autobus nebo maršrutku do Volosjanky, ale zjišťujeme, že jediným spojem je taxík. V našem případě to je terénní UAZ, což je dobře. Protože tohle je autokros úplně jiné kategorie než předtím do Tuchlji. Necháváme se vysadit na centrální křižovatce ve Volosjance jednak proto, že máme plno času, a taky si vesnici chceme projít.
Cesta vesnicí je velmi dlouhá (Volosjanka plynule přechází do Jalynkovatého), ale zato zcela nenápadně nastoupáme do víc než 800 m. Téměř na konci obce odbočujeme doleva na stoupající cestu a ještě před vstupem do lesa vaříme pozdní oběd. Lesní pěšina sice stoupá prudce, ale pohodlně a zřetelně a bez obvyklých překvapení v podobě maliní a spadaných klád, takže jsem za chvíli nad hranicí lesa, kde mezi zralými brusinkami čekám na Jirku a obdivuju rozhled, který je i při horší viditelnosti nádherný. Jirka dochází po delší době, a jak se ukazuje, má zcela jinou zkušenost než já. V jednom místě ležely přes pěšinku spadané stromy a já jsem je ani nevnímal, protože jsem si všiml pěšinky, která je obcházela. Jirka se jimi ale snažil projít. A aby mu nepřipadalo, že jeho maratonem zhuntované nohy jsou příliš v pořádku, tak se mezi stromy zaklínil a jednu nohu si ještě trochu pohmoždil. Když ho vidím, lituju, že s sebou nemám polní lopatku, abych ho mohl někde poblíž zakopat.
Na cestu, která vede po hřebeni poloniny, to chce ještě něco nastoupat. Když jsme se tam dostali, jsme asi ve třetině hřebene. Na jeho jihovýchodním konci je hora Čorna Ripa. Protože má zhruba stejnou výšku jako vrchol, na kterém stojíme, a navíc není naším směrem, s klidným svědomím ji vypouštíme a míříme na opačnou stranu, kde je v dálce Vysokij verch s vysílačem. Rozhled všemi směry je krásný, a když jsme se dostatečně vynadívali, začínáme přemýšlet, kde přenocujeme, protože za necelou hodinu už bude šero. Tady na hřebeni to fučí tak, že bychom nejspíš nepostavili stan. Pár kilometrů odsud jsou nějaké stromy, ale invalidní Jirka se na takovou vzdálenost necítí. Scházíme tedy z vrcholu a v nevýrazném sedýlku, kde sice taky fučí, ale o něco míň, stavíme stan.
Vypadá to na dobrodružnou noc. Stanové tyčky se prohýbají na opačnou stranu, tak ukotvení doplňuju dalšími provázky. I tak ale vítr celou noc hvízdá a člověk co chvíli dostane nafackováno prohýbajícím se stanem.
Čtvrtek
Ukotvení stanu vydrželo. Je teplo a neprší, ale jsme v mlze. Z rozhledů dnes nebude nic; to je letos už druhá hřebenovka, která by byla úžasná, kdyby bylo rozumné počasí. Ještě že se na hřebeni nedá zabloudit. Anténu na Vysokém verchu vidíme, až když stojíme těsně pod ní. Pod vrcholem procházíme kolem horní stanice lyžařského vleku. Tady se nám nepodařilo najít cestu, která vede přímo do Volosjanky. Nevím, jestli to je mlhou, nebo jestli cesta neexistuje. Každopádně klesáme velmi prudce rozbahněnou a kluzkou cestou přímo po sjezdovce. Začíná drobně pršet. Míjíme Ural plně naložený dřevem, a když po chvilce slyšíme, že se dal do pohybu, jsme rádi, že nejede stejnou cestou, jako jdeme my. Předpokládám, že tím bahnem pojede jako přerostlé saně.
U spodní stanice vleku odbočujeme po vrstevnicové cestě vedoucí lesem nad Volosjanku. Cesta je delší, než jsme si mysleli, a když se pod námi otevře údolí s Volosjankou, už přestává pršet. V centru obce tvořeném křižovatkou hledáme mahazín, ve kterém bychom si odpočinuli a občerstvili se. Včera tu byly nějaké trhy, ale dnes tu je mrtvo a jediný otevřený podnik je mahazín, který vypadá trochu jako maringotka a kde se sice prodává všechno možné, ale o to míň jídla. Beru to jako příležitost ochutnat podezřele vypadající uzené rybky. Když jsme mladou prodavačku, které na nás je neustále něco k smíchu, poprosili o kafe, musela si pro něj i pro varnou konvici dojít domů. Sedět se dá leda tak na schodu před dveřmi, kde nás zvědavě okukují vyfešákované děti ze sousední školy.
Protože maršrutka do Slavského jede až za dvě hodiny, chvíli posedáváme na schodu a pak se vydáváme pěšky do Lavočného, odkud chceme nazítří odjet vlakem. Cesta do sedla oddělujícího Volosjanku od Ternavky patří k tomu nejhezčímu, co jsme na této výpravě viděli. Nejen proto, že se konečně udělalo hezky, ale tahle část Volosjanky je prostě malebná a čím výš stoupáme do sedla, tím víc je toho vidět. V sedle se Volosjanka mění na Ternavku a pán na zahradě nám poradil pěšinku mezi ploty, protože široká cesta vede do dolní části Ternavky přes kopec, kam se nám opravdu nechce. Skupinka dětí, které asi nikdy neviděli cizince, protože tudy určitě žádní cizinci nechodí, se chce vyfotit a když jsem jim ukázal fotku, ještě dlouho se hihňají.
Zajímavé je, že cesta ze sedla už nám vůbec tak pěkná nepřipadá. Možná to dělá to bahno, kterého je čím dál víc, jak klesáme, možná únava. Z Ternavky do Lavočného jdeme po silnici, která vede podél řeky. Naštěstí to není daleko. Na nádraží kontroluju, že vlak zítra opravdu pojede a chci se s Jirkou vydat na návrší za vsí, kde se určitě bude dobře tábořit. Jirka, který už jde jak od Stalingradu, se ale necítí ani na půl kilometru, tak se zase ptáme v mahazínu na nocleh. Po pár minutách přichází chlapík o něco mladší než my a nabízí nám pokoj a snídani dohromady za 15 €.
Povídání s panem domácím u kafe je pro nás velmi zajímavé. Dozvídáme se, že jeho žena pracuje ve Španělsku a domů se dostane dvakrát za rok, zatímco on pracuje přes noc u dráhy, bere v přepočtu 300 USD a přilepšuje si ubytováváním cizinců. Taky nám povídá, jak se se sovětskou armádou dostal do „Anholy“ a jak tam, na rozdíl od Kubánců byli načerno jako zemědělští poradci.
Pátek – cesta zpátky
Celou noc nám za okny jezdily vlaky. Byl to takový hluk, že se nám podařilo usnout až po dlouhé době vyčerpáním (hlášení z amplionu, zapískání lokomotivy, přejezd vlaku, náraz lokomotivy do vagónů nebo naopak a tak pořád dál až do rána).
Ráno nám pan domácí vaří dobrou lvivskou kávu (to je asi známka kvality, protože do dvakrát zdůrazňuje) a jeřabinový čaj (vlastní úroda) a smaží palačinky, do kterých balí domácí strouhaný tvaroh. Na nádraží s námi kupuje lístky a než přijel vlak, povídáme si například o tom, jak spolehlivé jsou naše dieselové lokomotivy ČKD a že ty obrovské elektrické lokomotivy vyrobili v Gruzii. Taky jsme se dozvěděli, že cena jízdenek není vždy stejná, liší se podle dnů.
V Mukačevě musíme zase na autobusové nádraží. V Užhorodu kupujeme bonbóny, na které doma všichni čekají, a pak už sedáme na autobus do Michalovců.
Letos to bylo nějaké krátké, ale vzhledem k počasí se necítíme nijak zvlášť ochuzeni.
Přidat do oblibených uživatelů
Skolivs'kyi district
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Skolivs'kyi district
Půjčovna autPříspěvky z okolí Halič 2013
