Siněvirské jezero, vesnice Svoboda - Karpaty - UKRAJINA

Karpaty, krajina hlubokých lesů a zvlněných zelených hřebenů.

Zakarpatí bylo kdysi územím Maďarska, Rumunska, Československa a Polska. Střídali se tu však i jiní „majitelé“.  Rozloha Ukrajinských Karpat činí 23 000 km², což je ale  jen 11% z celkové velikosti Karpat. Je možné zde spatřit volně se pasoucí koně, vlka, či  medvěda.

Na túrách jsme se nesetkali s dobře udržovanými cestami, ani s kvalitním značením.  Na  mnohých rozcestích se muselo rozprchnout pár lidí do všech směrů a hledat pokračování trasy. Jindy zase vedla značka do hustého křoví, kterým se horko těžko prodíralo.

Čeští nadšenci již na některých místech kvalitní značení zhotovují a vytvářejí i nové trasy. Věřím, že se oblast zatraktivní a kdo bude chtít skutečně odpočinout, rád vynechá přelidněné destinace a načerpá energii třeba právě na východě.

Jednomu kolegovi (turistovi - z  naší bandy)  se  podařilo v  lesích  sejít z trasy.  Stateční dobrovolníci z řad zájezdu ho v Karpatech celou noc marně hledali. Jaký div, že sami  nezabloudili. Tulák ušlapal desítky kilometrů, bohužel opačným směrem. Mobil si nechal (při vší smůle) na ubytovně v Koločavě. Jakožto zkušený cestovatel uvažoval racionálně  a nezpanikařil. Noc strávil v lesích. Ráno dobloudil k velmi příjemným lidem, kteří mu pomohli se opět spojit s civilizací. Popovídal si s nimi o věcech, o kterých by se, prý, nikde nedočetl. Vrátil se do ubytování v poměrně dobré náladě. (Mezi tím už jsme ale vyhlásili oficiální poplach a volali policii)

 S dobrosrdečností tamních lidí jsme se setkali  též - skvěle  vyvážila drobný nekomfort a   problémy, které nás potkaly.

Ale zpět do lesa. Po trase od Siněvirského jezera jsme se nestřetli s žádným živáčkem. Odměnou za opuštěnou divočinu (a zhoršenou orientaci v ní)  byl naprostý klid a ticho… odpočinek od civilizace a ruchu...  balzám na uši i duši. Nepomyslelo se (po čas pobytu)  na realitu, starosti, či všednosti. Tolik Ukrajina pohltila.

Výlet začal prohlídkou dobře dostupného a  turisticky velmi vyhledávaného  Siněvirského jezera (nazývaného též  Mořským okem či Perlou Karpat). Nejvýše položené (989 m.n.m.) a zároveň největší ze zakarpatských jezer je ledovcového původu, má rozlohu 4 - 5 ha a  hloubkou až 24m.  Jezero je součástí Siněvirského národního parku a nachází se v Mižhirském rajónu Zakarpatské oblasti. Národní park se rozkládá na 40 000 ha. Založen byl v roce 1989. 

K parkovišti v Siněvirské  Poljaně nás dovezl autobus. Na tomtéž místě se náš kruh  večer i uzavíral. Běžnou chůzí trvá túra  5-7hod. My si ji však výrazně protáhli. Zaplatili jsme vstupné a šlapali cca 2 km po asfaltové silničce do mírného kopce. U samotného jezera bylo možné se ubytovat, občerstvit v restauracích i zakoupit suvenýry. Voda v jezeře byla čistá.  Bavili jsme se krmením rybího potěru a potom po okružním chodníku vodní plochu obešli. Průtočné jezero napájí tři potoky a vytéká z něj potok, ústící do řeky  Terebly (která  teče  přes  Koločavu). V jezeře žijí raci a pstruzi. Lovení i koupání je zde zakázáno (přísně chráněná oblast). Trošku se to bilo se skutečností, že okolí jezera bylo  „ozdobeno“ Odpadky. Bohužel jsme se  s nehorázným bincem setkávali po celý týden a všude. Veliká škoda. Smetiště velmi kazilo atmosféru tamní panenské přírody. 

Jezero Siněvir (Cиневир озеро) vzniklo v důsledku svahového pohybu
a následného zaplnění vodou z okolních hor. Dle legendy místních to ale byli jinak: Chudý mladý pastevec Vir se zamiloval do bohaté dívky, jménem Siň a ona zase do něj. Spojením jmen tedy vznikl název jezera. Rodiče Sini však jejich lásce nepřáli a Vira nechali zabít. Nešťastná dívčina nad jeho hrobem dlouho plakala, až z jejich slz vzniklo jezero. Ostrůvek, který vystupuje z vod jezera, je mohyla Virova hrobu. Je možné se k němu dostat na voru.  Na motivy legendy v roce  1984 vyrobili Ivan Brovdy a M.M. Sanin ze dřeva vyřezané sochy Sini a Vira. Skulptury se staly terčem pro fotografy a symbolem  jezera.

Od jezera jsme šlapali nejdříve po modré značce, potom doprava odbočili na červenou. Procházeli jsme okolím Vyškivskyjho Horhanu a také podél hraničních kamenů bývalého československo - polského pomezí. (mapa celé trasy je přiložena ve fotogalerii). Nakonec jsme odbočili doprava na zelenou a skutáleli se do vesničky  Sloboda , živého karpatského skanzenu s funkčními stavbami lidové dřevěné architektury,  posázenými po okolní stráni. Jako bychom se vrátili do hluboké minulosti. Bylo nevšedním zážitkem procházet touto malebnou vískou. Žít zde (hlavně v zimním období) však určitě není jednoduché. Sloboda (Svoboda) patří k jedné z nekrásnějších vsí v Ukrajinských Karpatech.

Po zpevněné cestě jsme se vrátili (cca 3 km ze Slobody) zpět k parkovišti do Poljany, kde jsme se v místní kolibě posilnili dobrým krajovým jídlem.  (Podrobněji  o  ukrajinských pokrmech - viz Koločava).
Osobně jsem celý týden "ujížděla" na boršči a ochutnávala polévku, kde se jen dalo.

Do Četnické stanice (do Koločavy) jsme se vraceli za tmy. Právě při odjezdu z Poljany do ubytování jsme se v autobuse nedopočítali. Dobrovolní zachránci se v Koločavě pouze otočili a s baterkami se vraceli do hlubokých karpatských lesů hledat ztraceného  kamaráda. Na tomto týdenním výletě jsme zažili spoustu starostí.  Bylo nutností (pro mnohé  naprostou  přirozeností) si navzájem pomáhat. Velmi se tu vykreslily různé povahové vlastnosti.

 

Článek s výletem na Ukrajině  související:

Koločava - Ukrajina