HLINSKO 21 - 8.Prohlídka skanzenu na Veselém Kopci

Po návratu do Hlinska jsem prchal dolů z nádraží za Janou jak střelený, díky čemuž jsem před naším odjezdem na Veselý Kopec stačil vypít kafé a poobědvat párečky. Pak už jsme vyrazili na zastávku busu u místního děkanského chrámu a vyčkali odjezdu spoje do Dřevíkova. Bus projel Rváčovem a Svobodnými Hamry, kde jsme u potoka zahlédli mlýn a vodní hamr. Oba tyhle objekty (a navíc barokní zámeček s hospodou) jsou odloučenou lokalitou patřící do souboru lidových staveb z Vysočiny soustředěných ve skanzenu na „Kopci.“

K němu to máme z dědinky Dřevíkov, kde vystupujeme, po zelené značce necelý kilometr chůze. Nejprve jsme si prohlédli dřevíkovskou dřevěnou zvoničku a hezkou roubenku na návsi, a poté už vyrazili k hlavní atrakci. Za vesničkou se před námi otevřel pohled na okolní krajinu tvořenou temeny Železných hor a Žďárských vrchů, kterážto pohoříčka se zde vzájemně téměř dotýkají. Na kraj Vysočiny natolik líbezný, až jsem si říkal, že bych tady také mohl žít.

A to, prosím, i bez becherovky!

 

Zanedlouho už jsme se ocitli u stylové hospody U Kováře Matěje s dětským hřišťátkem ( obojí přeplněné návštěvníky) a velkým parkovištěm před vlastním areálem skanzenu. Tady jsme si zakoupili vstupenky a poté už dle směru prohlídky postupovali mezi shluky starých lidových stavení, roztroušených na ploše pouhých 200 x 100 metrů. Areál je to proti rožnovskému skanzenu skutečně maličký, ale co je malé, bývá většinou hezké… a v tomto případě to platilo dvojnásob!

 

Zakladatelem skanzenu dle švédského vzoru se stal Luděk Štěpán (ten se později stal i prvním ředitelem muzea Soubor lidových staveb Vysočina), jehož pamětní desku s portétem jsme si mohli prohlédnout v místní zděné kapli. Ty ostatní stavby už pochopitelně sakrální nebyly.

 

První písemná zmínka o osadě Veselý Kopec pochází z roku 1654. Z původního osídlení se dodnes zachovala jediná roubená chalupa, ke které postupně v areálu přibylo dalších 29 stavení a tehdy ještě nedokončený skanzen přivítal první návštěvníky roku 1972. Je jediným takovým muzeem v přírodě v celém Pardubickém kraji a jeho hlavní část se nachází ve stráni pod Veselským kopcem (578 m), ty další už jsou odloučené (miniareál „vodní techniky“ ve Svobodných Hamrech, škola a řemeslnické dílny v Možděnicích a soubor obydlí drobných řemeslníků – Betlém, v Hlinsku.)

 

Jak jsme pak viděli dál na Veselém Kopci, zdejší stavení jsou v terénu rozmístěna v duchu roztroušené zástavby a celek tvoří jakousi historickou dědinu. U potoka nechybí mlýn a ten zbytek tvoří jak obydlí prostých řemeslníků a rolníků, tak i několik gruntů, z nichž je nejhonosnější ten zděný s modrou fasádou a klasicistním štítem. Nechybí ani další „přidružená“ hospodářská stavení, jakými jsou chlívky, kůlny či stodoly, sušárny,včelíny a podobně.

 

I vy, kteří jste tu nikdy nebyli, znáte zdejší skanzen alespoň vizuálně, tedy za předpokladu, že jste viděli některý z historických filmů anebo pohádek, jež se zde točily. (K těm nejznámějším patří Nesmrtelná teta, Sedmero krkavců a Lotrando a Zubejda.)

 

Není účelem tohoto cestopisu, abych postupně vyjmenoval všechna stavení, jež jsme si s jejich vnitřní expozicí prohlédli. Líbily se nám opravdu všechny, každé bylo jinak zajímavé… a myslím, že víc jak nějaké plané „okecávání“ naši prohlídku přiblíží obrázky ve fotogalerii!

 

Po obejítí celého areálu jsme spokojeně usedli v hospůdce Na Vejměnku, dali si nějaké to občerstvení (Jana nepohrdla klobásou, já se spokojil s tekutým chmelovým občerstvením) a poté už areál skanzenu opustili.

 

Teď v pozdním svátečním odpoledni nastal čas vyřešit jediný zádrhel – totiž jak se dostat jiným způsobem jak pěšky nazpět do Hlinska, neboť tam nám poslední dnešní bus ujel už před hodinou. Nakonec se to vyřešilo zavoláním taxi. Mladý sympatický řidič sem z Hlinska přijel kupodivu velmi brzy a stejně rychlý byl i přesun do centra města. A kupodivu to ani moc nestálo!

V Hlinsku jsme zamířili do našeho přechodného bydliště, bychom se osprchovali, a poté zašli vedle do Betléma ke Sv.Hubertovi na „rozlučkovou“ večeři. Ta blondýnka se zářivým úsměvem se napřed podivila, že jsem tu dnes nebyl společně s ženou na oběd. Tož jsem jí vysvětlil, že jsem si byl dopoledne prohlédnout kaňon Doubravy. Pak jsme si objednali jídlo. Jana obligátní řízek a mne přemluvila, abych si dal specialitu podniku – steak s oblohou, který mi ke stolu slavnostně přinesl sám kuchař.

Což i to, jídlo bylo skvělé, ale bylo ho tolik, že jsem měl co dělat, abych jej všecko odeslal dolů do podpalubí a na talíři přitom nezůstal ani drobeček. Ach jo – co jsem ráno na túře pracně shodil, to jsem včil zase nabral nazpět!

 

Po večeři a rozloučení s personálem (blondýnce jsem přitom v duchu popřál, at ji ten hezký úsměv na líci vydrží i v dalších letech) jsme se vrátili „domů“ a Jana večer začala balit věci, neboť nás zítra ráno čekal návrat do Zlína...