Hory, pouště a královská města Maroka část druhá

Maroko 2001 část druhá

1. 11.

Probouzíme se už v 7 hodin a jdeme se projít po dunách. Fotíme, nebo jen posedáváme na hřebenech dun. Dal by se tady vypráskat celý film, a tak se krotíme. Nakonec nás ale, hlad donutí k návratu do tábora na snídani. Kluci nám nachystali chleba s máslem a marmeládou, kávu a pomerančovou šťávu. Po snídani poleháváme a relaxujeme. Je to pohoda, daleko od rušného Maroka s nahaněči a obchodníky. Pokoušíme se i zdokonalit v umění berberského bubnování, abychom se večer mohli lépe připojit k našim hostitelům. No nějaké pokroky jsme přece jen zaznamenali.

Před polednem přijíždějí dva Němci. Přisedáváme si k nim do stanu a po zjištění, že jeden z nich bydlí ve Zbýšově u Brna, kde má firmu, začíná živý rozhovor. Bohužel pro Lucii v němčině. Po společném obědě, rýže se zeleninou a vaječnou omeletou, se loučíme. Němci se vrací zpět do hotelu a my znovu usedáme na velbloudy

a vydáváme se do pouště. Asi po hodině jízdy se začíná krajina měnit. Sem a tam se objevují kozí bobky, přibývá keřů, trávy a ubývá písku a dun. Přijíždíme k táboru nomádů. Vidíme, ale jen starou ženu, která plete provaz z trávy a osla. Kluci, Omar a Jusuf (Ali, kuchař, zůstává v táboře) se dávají se stařenou do řeči a my máme záminku k sesednutí. Rozhlížíme se po táboře. Z kupky sena vytahuji stéblo trávy a pokouším se přilákat dvě malá kůzlata, ale marně. Později zjišťuji, že to nebyla kupka sena, ale obydlí kde se schovávala mladá žena a dvě holky. Všichni si zakrývají tvář a tváří se vyjeveně. Vracím stéblo do „zdi“ a odcházím zpět k Lucii.

Po chvilce přijíždí muž s oslem. Tváří se nepřístupně a neodpovídá ani na pozdrav. Není se co divit, pře jen jsme „turisti“. Necháváme se pozvat na čaj a vracíme se zpět do tábora. Na tácku nechávám nějaké drobné jako poděkování za pohoštění.

Cestou zpět s námi kluci laškují. Mého velblouda trochu popichují, což má za následek lehčí úprk a vymetení pár křovisek. Samozřejmě to nejvíce pobavilo Lucii. Naštěstí se to obešlo bez pádu. Ovšem, jako elegantní pouštní jezdec z filmů jsem asi nepůsobil.

V táboře dopisujeme deník, bubnujeme, popíjíme čaj a po dobré večeří, opět tajin, jdeme hned spát.

2. 11.

O půl sedmé nás Ali budí na východ slunce. Škrábeme se na nejvyšší dunu za táborem. Byla to pěkná dřina. Písek se propadal a neustále jsme klouzali zpátky. Ale hra barev a světla za tu námahu přece jen stála. Cesta dolů je o dost zábavnější. Připomíná nám to naše klasické dětské ježdění po zadku na zasněžených mezích za domem.

Po snídani nastává čas loučení. Od kluků kupujeme nějaké fosílie a minerály, nasedáme, tentokrát už naposledy na naše velbloudy a opouštíme náš tábor zpět z „Oázy klidu“ do rušného Maroka. Cestou se naše karavana spojuje s karavanou francouzskou a společně dosahujeme našeho hotelu.

Obědváme v příjemné recepci, která slouží zároveň také jako jídelna a klubovna. Po obědě dopisujeme deník a ubytováváme se v berberském stanu v areálu hotelu. Stan je stejný jako ten z pouště, jen má hliněnou podezdívku a zamykatelná dvířka. Na hodinku usínáme a kolem třetí hodiny se jdeme projít do blízkého palmového hájku. Ve stínu palem je vidět hodně políček se zeleninou. Potkáváme jen dva školáky a jednoho sympatického Berbera. Podává si s námi ruku a něco nám vypráví, bohužel v berberštině.

Po návratu sedíme v recepci, kde taky později večeříme.

Spát jdeme až za tmy.

3. 11.

V šest hodin, kdy vstáváme, je celkem chladno. Máme na spěch, za půl hodiny už odjíždíme hromadným taxíkem směr Erfoud. Při vystupování chce řidič zaplatit, ale vysvětluji mu, že si pro naše peníze může zajít do hotelu. Nese to těžce, ale nic jiného mu stejně nezbude.

Ve městě snídáme omeletu, kávu a štrůdl v jedné kavárně u hlavní silnice do Er Racidii. Po snídani stopujeme grand taxi a necháváme se za 20 Dh zavést do Aufoussy. Zastavujeme na náměstíčku, batohy si necháváme v kanceláři autobusové společnosti CTM a jdeme prozkoumat dvě kesby, které se mají ukrývat někde v palmovém háji. Autobus nám jede až v 11:30, tak na to máme hodinu a půl. První objekt nacházíme snadno. Těsně u vchodu se k nám připojuje jeden klučina na kole a nabízí se že, nás provede. Vypadá sympaticky, a tak souhlasíme.

Procházíme hlavní branou na dvorek s čilým pracovním ruchem. Odtud vstupujeme do tmavé chodby, zřejmě obytné části pevnosti. Překvapuje nás příjemný chládek. Jedná se vlastně o zastřešenou uličku miniaturního města, do které ústí dveře jednotlivých příbytků. Cela stavba je plně obydlena. Chvilku bloudíme spletí ulic a uliček a vracíme se stejnou cestou zpět do žhavého dopoledne.

Žádáme chlapce, zda by nás nezavedl i k druhé z pevností. Mustafa ochotně souhlasí a vede nás hájem olivovníků, přes vyschlé koryto řeky Ziz, k druhé stavbě. Je o hodně větší, i když ne tak zachovalá, jak ta předešlá. Není se co divit, vše je stavěno z nepálených cihel a nějaký pátek to už určitě taky pamatuje. Plán údržby zřejmě místní nájemníci také nemají.

Vcházíme dovnitř a vystupujeme do nejvyššího patra z poloviny pobořené rohové věže. Hraje si tu spousta dětí a pořád na nás něco pokřikují. Je tu krásný výhled do celého údolí řeky Ziz.

Čas nás tlačí, a tak spěcháme na autobus. Ještě si vyměňujeme adresy s Mustafou a jsme překvapení, že od nás za provádění nic nechce. V rychlosti mu Lucie dává pár tužek, hrst drobných a čokoládovou tyčinku.

Na stanovišti nic ale nenasvědčuje tomu, že by nějaký autobus měl vůbec přijet. Po hodině čekání přijíždí Mustafa a domlouvá nám za 20 Dh grand taxi až do Er Rachidii.

Na nádraží potkáváme našeho organizátora výletu do pouště. Vyptává se, zda vše proběhlo v pořádku a láká nás na další výlet, ale z časových důvodů odmítáme.

Na mapě si vybíráme vesnici Kerrandou, kde mají být dvě velké kezby. Lístek stojí 10 Dh a za půl hodiny už vystupujeme z autobusu. Ocitáme se na konci světa. Snažíme se najít nějakou kavárnu, ale marně. Po chvilce nás dohání jeden silnější Maročan asi kolem čtyřicítky a zve nás na kávu k sobě domů. Nic jiného nám nezbývá, než přijmout. Po absolvování prohlídky celého domu, vč. WC, domku rodičů a hospodářských stavení dostáváme čaj, vaječnou omeletu a chleba s olivovým olejem. Dále nám představuje svoji krásnou mladou ženu, dozvídáme se, že jsou svoji už dva roky a čekají přírůstek.

Po jídle nás zve k prohlídce vesnice. Bereme foťák v očekávání návštěvy jedné z kezeb. Ale následuje podrobné představování celé široké rodiny. Obydlí jsou chudá, ale čistá. Všude se nám dostává vřelého přijetí a drobného občerstvení. Dále pokračujeme kolem mešity, kterou rekonstruují údajně inženýři až ze Saudské Arábie. Asi to bude pravda, protože pánové mají úplně jiné rysy a hlavu jim zdobí známý kostkovaný šátek s obručí. Procházíme také kolem jedné kezby. Je z ní Radnice a je zavřená. Fotíme jen krásně malovanou dřevěnou bránu. Po půl hodině se přes olivové háje dostáváme k bývalé pevnosti nad vesnicí. Je už špatné světlo, a tak z focení nic nebude. Zběžně ji procházíme. Je hodně pobořená a zachovalejší jsou už jen obvodové zdi.

Když už si myslíme, že jdeme zpět, zamíří náš průvodce opačným směrem. Vede nás k jednomu kilometr vzdáleným horkým léčivým pramenům. Je už dost tma a projíždějící auta jsou dost nepříjemná. Za chvíli jsme už ale na místě. Ve tmě rozeznáváme malý domeček obklopený bazény s pářící se vodou. Uvnitř hrají dva kluci na nějaký strunný nástroj. Pozdravíme se s nimi a míříme k jednomu z pramenů. Celý komplex je obklopen datlovými palmami a působí celkem příjemně. Počkáme, až si náš pan domácí zaplave v jednom z bazénů a vracíme se stejnou cestou do vesnice. Čeká nás ještě jedna návštěva příbuzných. Následuje opět pohoštění, tentokrát chlebem a máslem s medem. Jelikož jsme už docela přecpaní, tak jen symbolicky ochutnáme.

Po návratu do domu jsme seznámeni s manželčiným bratrem a jeho kamarádem. Společně povečeříme výborný tajin s kuřetem, salátem a rýží. Jako dezert následuje ovoce. Zaujme nás především zvláštní druh Roman. Vypadá jako grep, ale uvnitř je plný drobných, sladkých červených kuliček. Chutná výborně a je osvěžující.

Po večeři (sotva se hýbáme) nám hostitelka upravuje lůžko a po vytoužené sprše jdeme spát.

4. 11.

Vstáváme brzy, abychom nenarušili chod domácnosti, ale dělali jsme si zbytečné starosti. Dům ožívá až po deváté hodině. Po společné snídaní (vaječná placka, chleba, marmeláda a olivový olej) se vydáváme autobusem, společně s našim hostitelem, do města Rich na trh, nakoupit suroviny na dnešní oběd. Náš přítel nás zásobuje různými pochoutkami. Samozřejmě nic neplatíme. Zpět jedeme taxíkem. U domu jen přibrzdíme, vyložíme nákup na krajnici, zatroubíme a pokračujeme dál v jízdě. Obdivuji poslušnost a ochotu marockých žen, takhle svým mužům posluhovat. Taxík nás zavezl kousek za vesnici, kde se nachází lázně s léčivou vodou. Tentokrát jde o klasické hammam. Samozřejmě zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy. 15 minut výtečné horké koupele nás příjemně osvěžilo. Po koupeli jsme se ještě zastavili v malé hospůdce u lázní na čaj. Opět ani za lázně, ani za čaj nic neplatíme.

Po návratu do domu chvilku pomáháme starým rodičům loupat kukuřici, ale pan domácí nás objevuje a zase nás žene ven. Jdeme navštívit jeho kamaráda, který u vesnice staví hotel s restaurací. Musí to být pěkná dřina, protože cihly si zedníci sami odlévají ze směsi betonu do forem. Budoucí majitel ovšem tvrdí, že stavba bude hotová za tři měsíce. Po prohlídce staveniště si vyšplháme na pahorek, kde bude terasa. A k našemu údivu pan stavitel vytahuje láhev koňaku a s vysvětlením, že je neděle, a že má volno, všem nalévá panáka. Připíjíme si na zdar hotelu. Necháváme přátele o samotě a jdeme se projít po okolí. Všude to bublá a prská od horkých pramenů. K jednomu usedáme pod datlovou palmu a plánujeme další trasu naší cesty. Cestou zpět se ještě zastavíme na hřbitově u rodinného hrobu. Muslimské hrobky vypadají úplně jinak než ty naše. Jedná se o základní desku, kde na každé straně je plochý kámen postavený na výšku a uprostřed jsou různé náboženské symboly.

Po výtečném obědě (kuskus), se vřele loučíme a snažíme se nějak s hostiteli vyrovnat, ale oni o něčem takovém nechtějí ani slyšet. „Byli jsme jejich hosti“.

Na silnici začínáme stopovat autobusy. Kluci už odjeli dříve. Ale nakonec usedáme do auta jednoho manželského páru, který se s našim přítelem asi zná (50 Dh). Jsou to takoví nafoukaní zbohatlíci. Pořád na nás loudí whisky a čokoládu. Dávám mu musli tyčinku, ale nějak se ošklíbá. Tak ať si trhne. Vysedáme v Mideltu na nádraží, kde se potkáváme s kluky. Společně dojedeme nadvakrát taxíkem do Azrou.

Ubytováváme se v hotelu Ziz za 40 Dh na osobu a jdeme se ještě společně najíst do místní vývařovny, ale pak už rovnou do postele.

5. 11.

Ráno jsme se dositosti vyspali. Dnes nikam nespěcháme. Máme na prohlídku města celý den. Údajně se tady v okolních lesích vyskytují tzv. Berberské opice.

Den začínáme návštěvou cukrárny a ranní kávou v kavárně poblíž mešity Mohameda II. Po chvilce si k nám přisedají kluci. Chvilku si povídáme a společně vyrážíme na nákupy. Lucie si chtěla koupit nějaké koření, a tak jsme poprosili Mohameda a Habhiba, aby nám ukázali profesionální marocké smlouvání. Po asi patnácti minutách smlouvání, nářku a vzrušené gestikulace obdržela Lucie od usmívajícího se prodavače tři sáčky různého koření za 55 Dh. Já jsem si později v medině koupil pytlík výborných nakládaných oliv za 3 Dh. Kolem poledne nás hlad zavedl do příjemné pouliční vývařovny, kde jsme si pochutnali na kebabu s hranolky a salátem za 20 Dh. Po obědě jdeme vyprovodit kluky na nádraží a pokračujeme v toulání se po městě a okolí. Lucii to ovšem cestou opět magneticky přitáhlo do naší známé cukrárny.

Vyhlídl jsem si nedaleký zalesněný kopec, kousek od centra města, s nadějí, že konečně uvidíme nějaké exempláře Berberských opic. Ale po asi hodinovém čekání poblíž vrcholu, to vzdáváme a vracíme se zpět do města. Opice dnes asi neměli návštěvní hodiny. Ušetřený film nakonec investuji do mešity Mohameda II. Není nikterak historicky významná, o to je ale zachovalejší a krásně vyzdobená obklady a řezbou.

Zbytek dne věnujeme nákupem suvenýrů a dárků. Já jsem se zase po dlouhé době nechal oholit a ostříhat od jednoho z místních mistrů lazebníků. Vřele doporučuji, jde opravdu o příjemný zážitek.

6. 11.

Dnes jsme rozhodnutí vzít si grand taxi a jet do Ifrane, ještě jednou zkusit štěstí s opičkami. Cesta stojí 12 Dh a jsme tam za půl hodiny.

Město nás překvapilo. Všude vidíme nové, moderní, dvou až tříposchoďové domy, zeleň, parky a nezvyklý pořádek. I lidé nám připadají poměrně moderněji oblečení. Jako by nás kouzelný plášť odnesl z Afriky zpět do Evropy.

Bohužel domek turistických informací má zavřeno. Smiřujeme se s tím, že už žádné opičky neuvidíme a zamíříme zpět na nádraží. Cestou ještě využíváme otevřenou internetovou kavárnu k napsání pár řádků domů.

Autobus do Fesu nám jede něco před dvanáctou. Je pěkně přeplněný a stojí 13 Dh na osobu.

Vystupujeme na autobusovém nádraží u hradeb staré městské čtvrti El-Jdid. K našemu hotelu vytypovaném z průvodce chceme jet taxíkem. Ale k našemu velkému údivu nás tam taxikář nechce vzít, že je to prý kousek pěšky. Nakonec mu nabízím 10 Dh, klasickou částku a už se vezeme. Cestou jsme pochopili, proč takové okolky. Ve Fesu mají taxíky taxametry a tak měl náš řidič za našich 10 Dh pěkný rito.

V hotelu, De Commerce, kde jsme se chtěli ubytovat, se musím znovu rozčílit. Na místo 60 Dh po nás chce majitel dirhamů 90. Prý letní přirážka. Nemám sílu se zase dohadovat a odcházíme do 300 metrů vzdáleného hotelu Agadir za 70 Dh za noc. Není to žádný Hilton, ale už jsme přežili horší. Máme aspoň balkónek s vyhlídkou na ulici.

Rychle se převlékáme, a už nás hlad žene do města. Nejprve se snažíme najít nějakou restauraci v okolí našeho hotelu, ale narážíme jen na samé kavárny, až se z toho trošku ztrácíme ve spleti uliček. Naštěstí nás zachránil a vyvedl zpět na naši ulici jeden kluk. Nad mapou zvolíme odjezd taxíkem do nového města Ville Nouvelle. Vystupujeme na Třídě Hassana II, ale kromě jakýchsi bufetů se smaženými rychlovkami nic pořádného nenacházíme. Voláme dnes už po několikáté taxi a tentokrát jedeme k bráně do staré mediny El-Bali. Ještě nestačíme ani vystoupit a už se na nás hrnou místní „průvodci“ z počátku je zdvořile odmítáme, ale po několika minutách se na ně Lucie obořila a na dotaz jednoho z nich „co vlastně chceme“ odpovídá že „svatej pokoj“.

Medina ve Fezu je neuvěřitelná změť ulic, uliček, průchodů a dvorů až z 9 století a celé to bludiště je pod ochranou UNESCO. Dokonce prý dosud neexistuje žádná pořádná mapa. A vyznají se tu opravdu jen místní obyvatelé. Noříme se do jejího nitra a prodíráme se okolo krámků se vším možným. Největší hlad zatím zaháníme tureckým medem. Čím jsme hlouběji, tím obchodů ubývá a přibývá „normálních“ obytných domů. Bohužel příliš pozdě si uvědomujeme, že už vůbec nevíme, kde jsme. Až po nechtěné návštěvě několika soukromých dvorů a domků, odchytávám jednoho kluka a za malý úplatek se necháme dovést zpět k bráně El-Bali, kde jsme zapadli do první restaurace, kterou jsme viděli. Sedíme na terase ve druhém patře a nezřízeně hodujeme, Tajin, Keškebab …. Po jídle se taxíkem odvalíme do našeho hotelu a spíme až do rána.

7. 11.

Ráno si na balkónku vaříme čínské nudle k snídani a zajídáme je arabským chlebem.

Hotel opouštíme okolo desáté hodiny. Máme v plánu navštívit židovské město se hřbitovem, ale ještě předtím si jdeme prohlédnout královský palác s přilehlým parkem. Do paláce se nesmí, pořád ho ještě marocký král využívá při svých cestách zemí. Obdivujeme jen překrásnou vstupní bránu.

Židovské město se nachází někde pod našim hotelem. Noříme se do spleti pouličního bazaru, když potkáváme člověka, který byl u naší roztržky s hoteliérem z De Commerce. Nabídl nám, že nás provede. Po včerejší zkušenosti z mediny souhlasíme za 40 Dh. Ubezpečuji ho ovšem že, jakmile nás zavede do jakéhokoli obchodu, tak nedostane ani Dirham. Navštívili jsme synagogu, hřbitov a dozvěděli jsme se také mnoho zajímavého. Židovská část starých měst se dá na první pohled poznat zcela jednoduše. Židovské ženy, na rozdíl od muslimských nechodí zahalené. Jejich domy mají okna do ulice. U muslimských domů směřují všechny okna do dvora, to aby náhodou nikdo nespatřil paní domu s odhalenou tváří. Také jsme nakoukli do jedné ze šperkařských dílniček. Pracují tady převážně mladící a mají opravdu šikovné ruce. Konec prohlídky jsme strávili na střeše jednoho domu a pohlédli jsme na toto lidské mraveniště z ptačí perspektivy. Dopoledne se nám líbilo, tak jsme si domluvili na jednu hodinu také prohlídku staré mediny se všemi zajímavostmi, které skrývá.

Oběd vaříme opět z našich zásob, sojové maso s bramborovou kaší. Aspoň se nám trošku odlehčí naše batohy.

Přesně v jednu se setkáváme s našim průvodcem. Tentokrát jdeme do mediny pěšky. Najmout si průvodce má i své výhody. Při každém pokusu nás obtěžovat nějakým nadháněčem, prohodí pár slov a otrava zmizí jak mávnutím kouzelného proutku. Prohlídku začínáme barvírnou kůží, kterou už dlouho dopředu ohlásil charakteristický zápach. Barví se zde stejnou metodou jako v Marrakshi, ale převládá barva žlutá. Podíváme se do barvírny látek a jedné ze starobylých mešit. Hlavně ale obdivujeme srdce staré Mediny. Ulice jsou občas tak úzké, že se dva lidé sotva vyhnou. Z nedostatku místa nadstavovali obyvatelé své domy v horních patrech směrem do ulice. Někde se dokonce protější domy potkaly a vytvořily tak jakýsi „uliční tunel“. Cestou přišlo vhod i krátké zastavení v domě nějakého známého na čaj a ovoce. Byl to výstavní dům v centru Mediny s velkým dvorem a fontánkou uprostřed. Patřil dříve asi nějaké bohaté rodině. Dlažba, mozaiky na stěnách a dřevořezba trámů byla sice lehce poničená, ale přesto tu bylo čisto a útulno.

Výlet do starých časů končíme v domku našeho průvodce, kousek od našeho hotelu. Vyrovnáváme účty a loučíme se. Měním svůj názor, že je lepší si vše prohlédnout sám bez místního doprovodu. Dnešní den byl opravdu vydařený. Vyhnuli jsme se otravným dohazovačům a viděli jsme vše, co starobylý Fes dokáže nabídnout.

Závěr dne trávíme v okolí brány El-Bali. Večeříme v restauraci, kterou jsme objevili už včera. Já se snažím fotit z terasy ruch na ulici a Lucie se toulá v okolí po obchůdcích. Po návratu se také navečeří a jdeme se společně ještě projít v okolí brány. Nakupujeme nějaké dárky, hlavně neodoláme pantoflům z velbloudí kůže. Překvapila nás hlavně poloviční cena, než jakou jsme doposud viděli. Ještě nějaký turecký med a sezamové placičky a pak už jen taxi a hotel. Pozor, po dvacáté hodině mají taxametry padesáti procentní příplatek. Samozřejmě jsme taxikáři nevěřili, ale rychle přivolaný policista vše potvrdil. Co se dá dělat, platíme nekřesťanskou sumu a jdeme spát.

8. 11.

Ráno si vaříme snídani, balíme a jedeme taxíkem na nádraží. Hned nás odchytává dohazovač a směřuje nás na autobus do Meknesu, 12 Dh na osobu + 5 Dh za batoh. Samozřejmě chce odměnu, ale Dirham mu nestačí. Musím mu vysvětlit, že nejsem žádný idiot, abych si neuměl koupit lístek na autobus. Zůstává tupě zírat, tak ho nechávám osudu. V Meknesu jsme za 1,5 hodiny. Hned z nádraží voláme Lhabiba, a za dvacet minut nás už kluci doprovázejí do domu jejich kamaráda. Bydlí v obrovském domě, ve čtvrti, co by mohla být brněnská Masarykova čtvrt, ovšem, až na ten všudypřítomný bordel. Dům byl uvnitř ještě ve výstavbě a jak to vypadá, ještě asi dlouho zůstane. Nábytek vesměs žádný (v muslimských zemích běžná věc), vaří se na plynové bombě. Všechny stropy jsou zdobeny sádrovými ornamenty a zdi jsou obloženy kachličkami s mozaikovým vzorem.

Majitel se jmenoval Jadib a závodně boxuje.

Ubytováváme se v jednom z pokojů a kluci se chystají něco kuchtit. Lucie je chvilku pozoruje a posléze je odhání od „sporáku“ a ujímá se vaření sama. K obědu bude „minutka čína“ od Vitany s rýží z našich zásob. Pan domácí přispívá vařenými vejci. Nakonec se z toho vyklubal docela chutný oběd, kluci si dokonce několikrát přidali. Následoval i dezert. Puding Laktamil.

Odpoledne nás naši přátelé doprovodili do města, kde se ujali role průvodců. Začínáme hrobkou Moulay Ismuila. Jedná se o mauzoleum jednoho z marockých panovníků. Vše je bohatě zdobeno a vstup je povolen jen bez obuvi. Následně procházíme jednou z městských bran na náměstí El Hadim. Na konci náměstí se ponoříme do krytého bazaru. Panuje tu čilý obchodní ruch. Prodává se zde vše, nač jen si člověk vzpomene. Kluci kupují maso a koření. Obchodník jim hned suroviny semele a večer prý bude výborná kefta. Ještě chvíli procházíme tržiště s přilehlými uličkami a míříme zpět k Jadibovu domu. Stavíme jen na čaj a internet, ten jde ale zoufale pomalu, tak toho necháváme a spěcháme na slibovanou večeři. Klukům se opravdu povedla. Maso ogrilovali na dřevěném uhlí. K tomu olivy a výborný chleba. Zase jsme se příšerně přecpali. Závěr dne trávíme sledováním místí televize, samozřejmě s čajem, a zaleháváme do postele.

9. 11.

Po snídani opouštíme našeho hostitele a společně s našimi přáteli vybíráme hotel poblíž centra.

Hotel Nouveou patří k těm lepším, které jsme zatím navštívili. Pokoje jsou obložené mozaikou a uvnitř je pěkný dvůr s fontánkou. (60 Dh).

Necháváme své věci na pokoji a následujeme Habiba na náměstí el-Hedine, kde se má setkat ze svojí „kamarádkou“. Je to sympatická Maročanka. Překvapilo nás, že docela moderně evropsky oblečená. Údajně pochází z moderní muslimské rodiny, která je sice věřící, ale snaží se jít s dobou. To svědčí i o tom, že studuje ekonomii na universitě. Dnešní dopoledne se nám naši přátelé snaží ukázat moderní tvář Maroka. Následuje Mc Donald, různé moderní obchody a tržiště, kde si mladé Maročanky nakupují různé tretky a „módní doplňky“. Dokonce i Lucie neunikla jednomu páru náušnic, které ji byli vřele doporučovány. Ještě, že moc nestály.

Odpoledne máme v plánu navštívit svaté město Moulay Idriss. Jedná se o posvátné město, které se na noc uzavírá a žádný nevěřící tu nesmí strávit noc. Každý správný muslim musí buď 1x za život podniknout pouť do Mekky nebo 5x navštívit Moulay Idriss. Město je vystavěno v kopci a uprostřed je obrovská mešita s hrobkou. Tam nám byl však vstup odepřen. Vystupujeme alespoň na horní terasy nad město, kde máme celé místo jak na dlani. Moulay Idriss má ještě jednu zvláštnost. Nachází se zde jediný kulatý Minaret v celém Maroku.

Jelikož se začíná hlásit hlad, sestupujeme dolů a v jedné z restaurací poblíž tržiště obědváme výbornou keftu se salátem.

Poblíž Moulay Idriss leží také 2000 let staré římské město Volubilis. Cesta tam taxíkem trvá asi 15min. Vstupné je 20 Dh a platí pouze cizinci. Maročané mají všechny Kulturní památky zdarma. Tak se dá taky dělat národní osvěta.

Návštěva opravdu stála za to. Jsou zde zachovány krásné mozaiky a některé budovy ani nevypadají jako více jak 2000 let staré. Škoda, že nás zde zastihla bouřka a nemohli jsme si Volubilis prohlédnout důkladněji.

Do Meknésu se vracíme opět taxíkem a Habib se svou přítelkyní nás doprovází až k hotelu. Vřele se loučíme a děkujeme našim známým za čas, který nám obětovali k přiblížení marocké kultury a obyčejů.

V hotelu následuje už jen horká sprcha. Já jsem ještě skočil pro nějaké koláčky. Nebyli už nejčerstvější, ale na zahnání hladu postačili až, až.

Zbytek večera provádíme revizi našeho rozpočtu a dopisujeme do deníku dnešní zážitky.

10. 11.

Dnešní ráno se nám moc z postelí nechce. Kromě toho, že jsem skočil pro snídani, opouštíme hotel až po patnácté hodině. Jdeme přímo do mediny. Za orientační bod jsme si zvolili největší mekneskou mešitu. Dovnitř jen nahlížíme, ale nedalekou MEDRESU - školu koránu - může za 10 Dh navštívit i nevěřící. Vnitřní nádvoří je zdobené dřevěnými reliéfy a mozaikou. Uprostřed je bazének s vodou na rituální očistu. Procházíme také první poschodí, kde jsou kobky studentů. Jak je v náboženském zařízení zvykem, moc pohodlí k životu a studiu neměli. Na konci chodby objevuji malá dvířka a úzké schodiště. Dostáváme se po něm na střechu, odkud je pěkný výhled po Meknesu a hlavně na Minaret nedaleké mešity.

Po dalším bloudění medinou jsme zabočili do šipkou označené úzké uličky s nápisem PALAIS – TAFILALET. Nedůvěřivě vcházíme dovnitř a úžasem nám padá čelist. Tolik překrásných mozaik a dřevořezeb jsme za celou dosavadní návštěvu Maroka neviděli. Jsou zde dřevem vykládaná okna i dveře, okolo stěn se rozprostírají vyšívané polštáře a divany. Na stěnách visí koberce. Každou chvíli jsme si mysleli, že předstoupíme před trůn samotného sultána. Trůn jsme našli, ovšem sultán se asi věnoval svým ženám kdesi v harému. Návštěvu za 10 Dh rozhodně doporučujeme.

Z mediny vycházíme přes dílničky zlatníků, kovářů, řezbářů … na rušnou třídu s čilým obchodním ruchem.

Začíná se ochlazovat, tak se zastavujeme v hotelu pro něco na oblečení. Je už večer a jsme docela hladoví. Pár kroků od hotelu nám padne do oka jedna restaurace s názvem RESTAURANT ECONOMIC. Název opravdu nelhal za 25 Dh si pochutnáváme na grilovaném kuřeti s hranolky a zeleninou, taginu s chlebem a salátem. Po večeři se vracíme na hotel a připravujeme se na spánek.

11. 11.

Úkolem dnešního dne je, přesunout se do hlavního města Maroka Rabatu. Po snídani, počkali jsme si na čerstvé koláčky, odcházíme na nádraží a za pár hodin se už ubytováváme v hotelu France (50 Dh) nedaleko městských hradeb. Hotel to je celkem obyčejný, jen uprostřed roste obrovský banánovník, dokonce i s trsy banánů. Na našem patře potkáváme cestovatele Oskara ze Sri Lanky. Je strašně ukecanej a udělal nám v celku zajímavou přednášku o své rodné zemi i s obrázky.

Medina v Rabatu není nijak zvláště zajímavá. Je tu hodně obchodů a je značně přelidněná. Jen je nezvykle natřená na bílo-modro a pěkné jsou výhledy na Oceán. Oproti jiným městům v Maroku nás tu nikdo neobtěžuje nabídkou různých služeb a zboží. Asi sem příliš turistů nezavítá. Večeříme v lidové vývařovně a po procházce kolem hradeb se vracíme do hotelu.

12. 11.

Dnes se loučíme s Marokem. Ráno zařizujeme vše potřebné k našemu odletu. Nejprve potvrzujeme letenky v kanceláři Air France, kde měníme i posledních 80$. Zjišťujeme důležitou skutečnost, a to, že na letišti v Casablance máme být už v 6:00. To znamená, že nám odpadá jedna noc v hotelu. Vracíme se pro naše věci, které si dáváme na vlakovém nádraží do úschovny (1 kus á 15 Dh). Vlak nám jede v 20:00 přímo na letiště a stojí 55 Dh.

Právě otevírají naši oblíbenou kavárnu, což využijeme na poslední marockou snídani. Dnes plánujeme navštívit královský palác. Nejprve procházíme novější bránou a pokračujeme dlouhou širokou příjezdovou silnicí, lemovanou palmami. Asi po pěti stech metrech se dostáváme na široké prostranství, kde se na pravé straně rozprostírá vlastní královský palác. Fotíme jen z dálky blíže nás usměvaví, ale nekompromisní strážci bohužel nepustí.

Po návratu se noříme do mediny, kde na pouličním stánku obědváme kebab v chlebu. Vedle v obchůdku kupuji pak nějaké koření. Prostupujeme dále medinou až se uličky rozšíří a vcházíme do široké zastřešené ulice. Je plná obchůdků s turistickými suvenýry. Tušíme blízkost nějaké atrakce. Po sto metrech opouštíme medinu jednou z bran a stojíme před Rabatskou kesbou. Je docela zachovalá, včetně původního opevnění. Její atraktivnost zdůrazňuje hlavně její poloha. Tyčí se na vysokém ostrohu nad rozbouřeným Oceánem. Vcházíme dovnitř hlavní bránou a jsme překvapeni, jak je rozlehlá. V jejích útrobách se nachází i krásně udržovaná zahrada s důmyslným systémem zavlažování. Ovšem nejvíce udělá radost kesba asi fotografům. Takové množství fotografií romantických zákoutí a rozmanitých detailů dveří a dvířek s klepadly jednotlivých obydlí jinde v Maroku určitě nepořídí. Návštěvu končíme na malém prostranství s výhledem na Oceán.

Po návratu do mediny večeříme ve včerejší restauraci a za poslední peníze kupujeme chleba a nějaké olivy. Máme nevyšší čas se odebrat na nádraží. Rabatské vlakové nádraží je asi nejčistší veřejná budova v celém Maroku. Vyzvedáváme si svá zavazadla z úschovny a za dvě hodiny si hledáme místo na Casablanském letišti, kde dospíme noc.

13. 11.

V jednu hodinu ráno nás budí policie a chce vyplnit nějaké papíry, jinak vše v pohodě. Znovu usínáme.

Ve 4:00 dorazila do našeho koutku skupinka rozdivočených Korejců. Jejich hlavní zábavou, kromě strašného kraválu, bylo za poslední drobné vytáčet z nedalekých automatů různá telefonní čísla spících Maročanů a žvatlat jim do sluchátek něco korejsky. K naší smůle jim zbylo drobných dost. K ránu ještě přišel nějaký Arab s manželkou a snažil se Lucii vyhodit z jejího „lůžka“, ale s pomocí policie jsem ho zneškodnil, odkráčel i se svým „spacákem“ neznámo kam. Zbytek noci proběhl už hladce. Také náš let neměl žádné komplikace, až na jednu příhodu, kdy si jeden z rozverných Korejců uprostřed letu klidně zapálil, a svou cigaretu nemínil i na důrazné protesty letušek uhasit. Nakonec se nechal přesvědčit jedním vzrostlým stewartem.

Po tříhodinové přestávce v Paříži hladce přistáváme na letišti v Ruzyni.

Sepsal Marek Schauer