Marocké putování aneb Karosou na kraj.... Afriky

1.den - sobota 29.8.2009

Budím se, jako před každou cestou za hranice všedních dní, dříve než je nutné. V sedm hodin již stepuji s bandou důchodců před Albertem a nervozně vyčkávám až jeho zaměstnankyně dopijí ranní kávu a pět minut po sedmé se uráčí otevřít krám. Jdu na jisto, pouze pro čerstvý Bílovický chleba, takže jsem dnes u pokladny první zákazník. Pak již jen doplňujeme jídelní krabici o proviant který si ještě naposledy užíval chladu lednice a po osmé hodině za vytrvalého deště vyrážíme směr Svitavy a Hradec Králové. V Hradci jsme za tradiční dvě hodinky, chvilku hledáme kudy k nádraží, ale nakonec za pomoci dobré rady městského strážníka cestu nacházíme a před půl jedenáctou parkujeme před budovou VČE. Vykládka, rozloučení a za chvilku již přijíždí stříbrný Neoplan z něhož vyskakuje mladík oděný do červeného trička se zelenou pěticípou hvězdou. Není pochybu, je to skutečně náš domeček na kolečkách na příští tři týdny a vítá nás druhý průvodce, Patrik. V Hradci se bus naplnil sotva ze třetiny a tak až do Prahy si každý užíváme pohodlí vlastní dvojsedačky. A užíváme si ho docela dlouho, neboť do Prahy se řítíme pěkně po staré silnici, ohledně čehož se v autobusu strhává krátká debata. Vše se vysvětluje během zastávky na jedné z benzinek, kde nabíráme hlavního průvodce Karla, kterému však zřejmě nikdo neřekne jinak nežli Oroň. Po půl druhé přijíždíme na Černý Most, kde je čerpací stanice Agip obklopena obrovskými batohy zpoza nichž občas vykoukne některý z našich spolucestovatelů. Je to neuvěřitelné, ale všechny zavazadla i všechni lidi autobus pojmul a tak se proplétáme Prahou a pokračujeme směrem na Plzeň. Tam po půl třetí nabíráme posledních šest členů naší výpravy a hurá na západ. Poslední pauza na Rozvadově už jsme v Německu.

2.den - neděle 30.8.2009

Po celonočním trápení, kterému se rozhodně nedá říct spánek, se definitivně budím kolem sedmé ranní nedaleko Perpignonu. Za hodinku pak přejíždíme francouzsko-španělskou hranici a zbývá nám asi 160 kilometrů do Barcelony. Tam nás čeká devítihodinová přestávka pro řidiče. Po půl jedenácté tedy vystupujeme v centru města a vydáváme se na celodenní potulky katlalánskou metropolí.Přes La Ramblu směřujeme pomalu vzhůru na Placa de Catalunya a dále ke Casa Batllóje asi nejfantasknějšímu Gaudího domu. Stojí na třídě Passeig de Grácia mezi dalšími secesními domy významných modernistů z počátku 20. století. Na tomto domě Gaudí dovedl k vrcholu své tvarosloví organické architektury, kde téměř každý prvek napodobuje nějaký organismus a součást živé přírody. Střechu s keramickými šupinami pojal jako zprohýbaný hřbet prehistorického ještěra, schodiště jako páteř, lustr jako obrovskou lasturu, krb jako nějakou vnitřní dutinu či zábradlí balkónů jako ozubená rybí ústa. Současně s tím vše v barevných mozaikách glazovaných kachlů, střepů a lakovaného dřeva. Na střeše jako komíny hrozí opět Gaudího oblíbené dračí hlavy a fantaskní věžičky. Odsud pak již pokračujeme k chrámu Sagrada Família, který lze považovat za symbol novověké Barcelony. Zcela jistě patří k nejstarším staveništím na světě. Se stavbou Gaudí započal roku 1882, ani dnes se však, po více než 120-ti letech, práce nechýlí ke konci. Sbírky na pokračování stavby jsou už barcelonskou tradicí, každoročně se lidé skládají na další dílek této fantastické stavby. Nicméně díky sponzorům a také díky nám, turistům, stavba v posledních letech pokračuje v rychlém tempu. Všechny peníze, které se vyberou na nemalém vstupném, putují do stavebních fondů Sagrady. Po návštěvě chrámu se již pomalu vracíme zpět do centra města a ještě jednou se procházíme po La Ramble, která je nyní o poznání živější než v době našeho příjezdu. Dáváme si něco málo na zub a jdeme ještě kouknout do přístavu, hlavně na repliku lodi Kryštofa Kolumba. Čas v Barceloně nám celkem příjemně uběhl a nachýlila se osmá hodina, čas odjezdu. Takže zpátky na mučidla a dobrou noc.

3.den - pondělí 31.8.2009

Druhou noc v autobusu už zřejmě zapracovala únava, takže musím říct, že jsem se docela i vyspal. Jen kdyby člověk nebyl po probuzení tak rozlámaný. Po půl desáté příjíždíme do Malagy a vydáváme se na krátkou tříhodinovou prohlídku příjemného andaluského města, která se omezuje na samotné centrum, rodný dům Pabla Picassa a hrad Gibralfaro, který se tyčí nad městem a z něhož jsou krásné výhledy. Z Malagy pak již míříme do kempu u moře na dohled Gibraltaru. Tam jsme krátce po druhé hodině. Potkáváme tu Evu a Káju, s kterými jsme loni cestovali po Islandu. Letos se vypravili do Španělska. Opět se tak potvrzuje, že svět je prostě malý. Bleskově stavíme stan, z krosny dolujeme plavky a jd eme si užívat odpoledne na příjemně polopráznou pláž, ale hlavně do parádních vln samotného okraje středozemního moře. Po strastiplné cestě busem je to opravdu balzám pro tělo. Večer nás pak čeká seznamovací karimatkapárty. Jako tradičně si po takových akcích nezapamatuji téměř žádné jméno, co už no. Večer se rozvine zajímavá debata o Maroku a o tom co nás čeká a nemine a postupně vše přejde ve volnou zábavu. Jsme docela unaveni a tak si jdeme lehnout ještě než se "party" rozchází. Do ouška nám tak zní krásná ukolébavka v podobě Davidovi "Béééskýýýýýýýýýýýýýde, béééskýýýýýýýýýýýýýýde...", holt slivovice dělá svoje a rodný kraj se nezapře ;-)

4.den - úterý 1.9.2009

Vstáváme dnes velmi časně a ještě za hluboké tmy, moc dobře se nespalo, neboť i teď v pět ráno je 27 stupňů a poměrně drsná vlhkost vzduchu. V šest hodin odrážíme z kempu a přejíždíme asi půlhodinku do Algecirasu, odkud míříme v osm hodin trajektem do španělské výspy na černém kontinentu, města Ceuta. Trajekt je to relativně maličký a cesta mu trvá slabou hodinku. Vylodění je rychlé a bezproblémové, stále jsme totiž na španělském území, a tak už po čtvrt na deset sedíme opět v busu a po doplnění nádrže bezcelní naftou u jedné z místních benzinek pokračujeme na marockou hranici. Motor zhasíná a začíná souboj s marockým úředním šimlem. Prvním krokem je zdravotní prohlídka, spočívající ve změření teploty. Prý opatření proti šíření prasečí chřipky, každopádně zajímavá taškařice při které máme nakázáno tvářit se smrtelně vážně :-). Poté jsou nám vybrány pasy a asi za půl hodinky vráceny. Každý jsme o dvě razítka bohatší. Po čtvrthodince čekání přichází další ze zdánlivě nekonečné řady marockých ochránců státní hranice, který kontroluje zda jeho kolega dal razítka do pasu skutečně všem a správně. Ať žije umělá zaměstnanost. V jedenáct hodin jsme uznání způsobilými k vjezdu do marockého království. Posouváme hodinky o dvě hodiny zpátky a pokračujeme do prvního marockého městečka. Měníme 400 euro za což dostáváme 4430 marockých dirhamů. Před autobusem kupujeme čerstvý ještě teplý chleba do kterého se i přes probíhající ramadán ihned s chutí zakousneme. Byl to asi nejlepší chleba v celém Maroku, hlavně asi proto že byl čerstvý a teplý. Obecně se dá říct, že místní chléb se s druhým dnem své existence mění v sotva poživatelnou drť prazvlášní chuti, ale to teprve zjistíme :-) Jakmile mají všichni vyměněny peníze a nakoupen chleba pokračujeme sympatickou hornatou krajinou na jihozápad, dnes máme v plánu dojet do Asilahu. Před polednem zastavujeme na hodinku v jedné z marockých vesniček, odpadové hospodářství tu nějak neřeší a tak vlastně celá vesnice stojí na jedné velké skládce. Procházíme se chvilku po tomto nepříliš vábném, ale autentickém místě, dáváme první přeslazený a horký marocký čajík, který přes své údajné osvěžující účinky mě v tomhle horku spíš dorazil. Pak již pokračujeme bez zastávky až do Asilahu, kam přijíždíme asi hodinu po poledni. Údajně se zde nesmí stavět stany, takže ubytování dnes budeme v jednoduchých čtyřlůžkových bungalovech. Venku je dost horko a Atlantik nadohled, takže nač otálet, jdeme se osvěžit do překvapivě docela teplého oceánu. Houpáním na vlnách trávíme valnou část odpoledne a v pět pak vyrážíme do centra Asilahu. Abychom lépe mezi místní zapadli, kupujeme hromadně djalaby, tedy tradiční marocký šat, ponejvíce noční košili připomnínající, tedy alespoň v pánském provedení. Poté se touláme uličkami přijemné mediny v Asilahu. Pomalu se stmívá a ulice se rázem téměř vylidňují, všichni místní spěchají domů, aby si po celodením půstu užili ramadánovou večeři. I když těžko říct jak je to s tím postěním horké. Údajně je půst striktně dodržován pouze asi 2% populace. Pravda ovšem je, že na veřejnosti si dávají velký pozor. Na osmou hodinu máme domluvenou společnou večeři v jedné z místních restaurací. Přicházíme tam asi o čtvrt hodinky dřív, objednáváme čajík a čekáme. Po půlhodině čekání na čaj si objednáváme ještě něco na zub, konkrétně místní polévku hariru a kuřecí tajine. Opět se oddáváme čekání. Snad géniové zodiakální, snad osmapadesátá vyšší inteligence, spikli se proti nám. Snad se kuchař zmýlili v planetární klasifikaci, pokládaje drchničku za rostlinu Saturnovu. Každopádně čaj se mu v dostatečném množství uvařit nepodařilo. Na nás se však přece jen asi po hodince dostalo, někteří později příchozí se však nedočkali za celý večer. Poté co se zaměstnanci restaurace po svém vypořádali s čajem, začali se věnovat přpravě našich pokrmů. Trvalo to jen o něco málo déle než čaj, což lze rozhodně považovat za úspěch. Harira nás po pravdě moc nezaujala (později jsme ochutnali daleko lepší), naopak mě trošku vyděsilo to co jsme z ní vylovil. Bylo to rozhodně živočišného původu, ovšem o bližší průzkum jsem raději neměl zájem. Nakonec nám donesli i kuřecí Tajine. Ten byl chuťově výborný, jen to kuře aby tam člověk pohledal. Nu což, křídlo je přece taky kuře ne ? Tak jsme zaplatili a s heslem "Jez do polosyta, pij do polopita" jsme vyrazili zpět do kempu. Bylo něco mezi jedenáctou a půlnocí a snad celé město bylo na nohách a v ulicích. Byl to dlouhý den plný zážitků po kterém nebyl problém rychle usnout.

5.den - středa 2.9.2009

Noc nám o půl čtvrté a půl páté zpestřil svým voláním muezzin, definitivně se budím kolem šesté hodiny. Včerejší večeře nezanechala žádné následky, takže v klidu a pohodě balíme a o půl osmé odjíždíme z Asilahu jižním směrem. Míříme nejprve do Lixusu, což je asi tak půlhodinka cesty. Roman za volantem se ovšem tak rozvášnil že i za tuto krátkou dobu stačil vymést několik děr a co hlavně, urazit zadní tlumič. Shánění tlumiče pak zabavilo našeho průvodce na další dva dny. O Lixusu se v moudré knize mimo jiné dočtete, že je jedním z nejstarších a nejtrvaleji obydlených sídlišť v Maroku a z archeologického hlediska je významnou historickou památkou. Podíváme-li se všek na tohle místo očima laika, nutno přiznat že toho zde příliš k vidění není, možná zajímavější než celé pozůstatky města je těžba soli, který se poměrně primitivním způsobem provádí nedaleko. Rozhodně největší zážitek z tohoto místa však zřejmě téměř všem připravují místní komáři, kteří takovou hostinu asi už dlouho nezažili. Asi po hodince krásně poštípání pokračujeme dále, našim dalším cílem je exotická zahrada v Salé, což je vlastně již předměstí Rabatu. Zahrady jsou docela fajn a hlavně je tu velice příjemný stín. Slunce se totiž již prodralo přes ranní opar a mraky a pálí jako o život. Po příjemné hodince a půl pokračujeme do marocké metropole Rabatu. Přejezd je to již jen krátký a tak po čtvrt na dvě vystupujeme u Hassanovi věže, jež je dominantou města. Nedaleko této stavby se pak nachází pečlivě střežené mauzoleum krále Mohammeda V.. Po krátké prohlídce se pak busem přesouváme k hradbami a věžemi obehnanému komplexu pevnosti Chellah. Odsud pak pokračujeme do samotného centra města, kde si nejprve procházíme pěknou kasbu Oudaias a poté se vydáváme na potulky medinou. Máme docela hlad a tak se snažíme koupit něco k snědku, ale vzhledem k ramadánu to není zrovna jednoduchý úkol. Nakonec bereme za vděk plackami, mimochodem výbornými, a banány. Ještě kupujeme místní sladký bílý jogurt Raib, ten si ale necháváme na pozděj. Z Rabatu máme odjíždět v 18 hodin, ale odjezd se nekoná, neboť Oroň se stále ještě snaží sehnat tlumič a jak jsme později zjistili také ubytování na noc jež náš čeká. Kempy v Rabatu a okolí totiž neexistují. Nakonec odjíždíme v sedm hodin s tím, že Oroň na nás čeká někde v kempu asi hodinu za městem, kam skutečně tam kolem osmé hodiny přijíždíme. Kemp je opět jako včera na břehu Atlantiku, ovšem koupání nepřipadá v úvahu jednak díky tomu že je již tma, ale hlavně kvůli skutečně obrovským vlnám. Bereme tedy za vděk místními sprchami, jedna z nich je dokonce teplá a jdeme pomalu na kutě. Ještě než zalehneme se nám o vzrušení postará Patrik, který kousek od autobusu nachází opravdu pěkného šťíra. Takže rozhodně zapnout stanovou síťku a hurá do spacáku. Teda spíš na spacák, neboť je stále dost horko.

6.den - čtvrtek 3.9.2009

Vstávám docela časně, již před šestou hodinou, přece jen časový posun asi dělá svoje, vždyť u nás je už osm hodin. Slunce ještě nevyšlo a takhle po ránu je velmi příjemně chladno. Další co mi zvedne náladu je návštěva toalety, moc dobře si pamatuji ten odporný zážitek z večera, ale majitelé kempu se snad rozhodli uklidit či co. V pohodě a klídku jsme posnídali a po půl osmé vyrážíme na další část marocké pouti. Máme to asi hodinku cesty do Casablancy, kde vynecháváme město jako takové a navštěvujeme pouze mešitu Hassana II. s největším minaretem na světě, který se tyčí do výše 200 metrů. Práce na této monumentální stavbě byly zahájeny v roce 1980 a mešita byla slavnostně otevřena 30.srpna 1993. Navzdory marocké tradici nevpouštět do muslimských svatostánků nikoho, kdo je odlišného v yznání, je mešita otevřena všem kdož jsou ochotni zaplatit 120 MAD za vstup. Je to relativně dost peněz, zvlášť na místní poměry, přesto musím za sebe říct že návštěva rozhodně stála za to. Při odjezdu z Casblancy děláme asi hodinou pauzu na nákup v supermarketu a pak už pokračujeme do marockého vnitrozemí, konečně do přírody. Asi ve čtyři odpoledne přijíždíme nad porouhodný přírodní most Imi n´Ifri. Jedná se o přemostění soutěsky, která vznikla částečným zřícením podzemního jeskynního systému. Místo je to opravdu nádherné, byť jen docela těžko fotitelné. Odsud to pak už máme jen asi hodinku k vodopádům Ouzoud. Přijíždíme sem po šesté hodině večerní, tedy již za šera, zítra tu však budeme celý den, takže vodopádů si snad užijeme dosytosti. Kemp u jedné z místních restaurací je dost chudě vybaven, ale vzhledem k možnosti parádního koupání pod vodopády absence sprchy příliš nevadí. Rychle stavíme stan a jdeme dolů pod vodopády osvěžit těla do příjemně chladivé vody. Večer si dáváme výborný skopový Tajine a poté se rozjíždí velká bubnovací párty, která pokračuje dlouho do noci.

7.den - pátek 3.9.2009

Po včerejší noční bunovačce dnes kapaku vyspáváme a budíme se až kolem osmé hodiny. Nad ránem nás konečně dohnal Oroň, dokonce i s tlumičem. Po snídani se jdeme mrknout na vodopády shora, dojít se dá téměř až na jejich hranu. V jedenáct pak vyrážíme už s Oroňem na krátkou procházku k jednomu z pramenů řeky na níž se kaskády Ouzoud nachází. Většinu času pochodujeme olivovým hájem a cesta je dost jednotvárná a ne příliš zábavná. Asi za hoďku jsme u pramenů, popravdě řečeno jsem čekal asi něci víc, tohle místo má spíše symbolický význam, než že by oplývalo nějakou krásou přírody. Já se bleskově koupu u pramenů, je mi docela dost horko, teplota na slunci se pohybuje kolem padesáti stupňů. Pak přecházíme řeku a v jednom z nedalekých stavení sedáme na čaj. Když už tu sedíme více než hodinu, čaj samozřejmě dávno dopitý, začínám být lehce nervózní, neboť bych rád užil a nafotil vodopády ještě za světla. Jelikož vysedávání nebere konce, zvedáme se po chvilce s Luckou a jdeme stejnou cestou kterou jsme přišli zpět k vodopádům. Ještě si uděláme odbočku opět nad vodopády, tentokrát z druhé strany řeky než ráno. Opět parádní výhled a pak už spěcháme dolů pod vodopády. Odsud je pohled na dvě kaskády asi nejhezčí, umocně navíc tím že si ho můžeme užívat i ponořeni do příjemně chladivé vody. Cachtáme se tu asi dvě hodiny, až do západu slunce. Na focení je však dobré dojít o něco dříve, neboť k večeru již slunce nasvěcuje pouze horní kaskádu. Dokonale osvěženi si pak dáme asi destiminutový výstup po schodech do našeho kempu a čekáme na večeři. Dnes jsme si vybrali kuřecí kebab, tedy maso na jehle napíchnuté a na grilu upečené. Není to špatné, ale porce je opět spíš dětská. Včera jsme za jídlo platili 40 MAD, dnes nám to Oroň prý usmlouval na 50, tak teda nevím no, těžko říct co si o tom myslet :-) Po večeři se čeká další bubnovačka, ale místním se dnes nějak nechce, nakonec se začíná bubnovat až kolem desáté večerní, ale oproti včerejšku se mi to zdá zpočátku nějaké neupřímné, připadlo mi jak kdyby bubnovali z donucení a bez zájmu. Úsměv a radost do tváře se jim viditelně vrátili v momentě kdy některé děvčata začala tancovat, pak se rozjeli tak že nám bubnovali ještě dlouho do spánku.

8.den - sobota 4.9.2009

Dnes už od vodopádů odjíždíme a míříme do hor. Odjezd je stanoven na osmou hodinu, takže vstáváme kolem sedmé, abychom vše v pohodě stihli pobalit a vynést k autobusu. Hned po ránu si dopřávám luxusní zážitek na místním docela nechutném záchodě a pak už hurá vzhůru k busu. Cestou si kupujeme k snídani výborné palačinky s Nuttelou, stejně tak činí několik dalších spolucestujících, takže se nám odjezd trošku opožďuje. Nakonec zhruba o čtvrt hodinky později vyrážíme na časově docela dlouhý přejezd. Po poledni jsme v Marrákeši, kde děláme masochistickou skoro čtyřhodinovou zastávku na prohlídku města. Venku je velice příjemných 41 stupňů ve stínu a tím pádem k 60-ti na slunci a v tomhle opravdu nejsem schopen existovat. Dáváme pár pomerančových džusíků, které jsou tu skoro zadarmo (3 MAD) a moc dobré a hledáme stín ve kterém přežijeme do doby odjezdu. Podařilo se přežít a po půl čtvrté nasedáme do vytopeného busu a míříme konečně do hor. Přejezd do Asni trvá necelé dvě hodinky a vítá nás tu rozhodně příjemnější, byť stále hodně horké počasí. V kempu v Asni si můžeme vybrat zda chceme spát v jednoduchých bungalovech či ve stanu. Původně jsem se rozhodli pro spánek pod střechou, ale po bližším průzkumu interiéru bungalovu a jednom úderu do matrace, jehož následkem se z ní vznesl oblak prachu podobný známému atomovému hřibu, nakonec přece jen stavíme stan. Bungalov však využijeme alespoň jako odkladiště bagáže pro příští tři dny. Zítra ráno vyrážíme na trek na nejvyšší horu Atlasu, Jebel Toubkal.

9.den - neděle 5.9.2009

Vstáváme velmi časně, už po páté hodině, něco málo jsme posnídali a před šestou už vyčkáváme před kempem na příjezd náklaďáku, který nás má převést z Asni do 17 kilometrů vzdáleného Imlilu, výchozího místa pro trek na Jebel Toubkal. S menším zpožděním se před půl sedmou skládáme na korbu, tak trošku jako dobytek a vyrážíme na asi půlhodinovou jízdu. V Imlilu pěkně vyklepaní a vytřesení rychle seskakujeme, překládáme bagáž na muly, které nám ji, jakožto zhýčkaným turistům, vynesou na chatu Neltner a ve čtvrt na sedm začínáme nabírat první z cca 1500 výškových metrů, které musíme nastoupat k chatě. Hned zpočátku se cesta z Imlilu pěkně zvedá a v serpentinách směřujeme k předposlední vesnici na cestě, Aroumdu, který však pouze obcházíme po druhé straně údolí. Poté stoupání na chvíli ustává, to když přecházíme poměrně široké řečiště, které je však momentálně naprosto suché. Při jarním tání to ale musí být docela hukot. Počasí jako by nevědělo co na nás vymyslet, sluníčko se sice snaží prodrat před mlžný opar a houstnoucí mraky, ale daří se mu to čím dál méně. Má to ovšem i své výhody, neboť je docela příjemně chladno a šlape se rozhodně lépe než kdyby se do nás slunce opíralo vší silou. Po "přebrodění" kamenné řeky opět začínáme poctivě nabírat výškové metry. Asi po dvou hodinkách přicházíme do poslední vesnice, Sidi Chamarouch. Sem již nevede žádná sjízdná cesta, pouze pěšina po které jsme přišli my. Osvěžujeme se čerstvým pomerančovým džusem, který je sice o něco dražší než v Marrákeši, ale vzhledem k nedostupnosti místa je myslím 10 MAD stále dobrá cena. Džus je opravdu výborný a dodá nám další síly pro pokračování v cestě. Ty jsou třeba, neboť hned za vesnicí začíná stezka stoupat o poznání prudčeji a během půlhodinky překonáváme dost velké převýšení. Poté se již cesta vine dlouhým obloukem nad údolím řeky Mizane a v podstatě pouze traverzuje svah. Cesta je sice ještě dost dlouhá, ale stoupání již jen mírné. Ještě i zde je několik možností dokoupit balenou vodu, nebo se osvěžit čerstvým džusíkem. Kousek za posledním občerstvovacím stánkem je již chata Neltner na dohled, byť cesta odsud zabere ještě další zhruba hodinku. Počasí se již definitivně zkazilo a přehnalo se několik dešťových přeháněk. Asi 300 metrů od chaty na nás pak svatý Petr na uvítanou vysypal pytel krup. Ale do chaty jsme dorazili docela v pohodě a relativně suší, cesta v pohodovém tempu nám trvala 5 a půl hodiny. Platíme nocleh na chatě (80 MAD), objednáváme si u chataře večeři a vzhledem k tomu že venku se žení všichni čerti a také tomu že nám není dvakrát dobře si jdeme lehnout. Lucka s výškovou nemocí bojovala už poslední hodinku pochodu, mně se šlo dobře až k chatě, ale tady se mi začala pěkně motat hlava a i s dýcháním to není bůhvíjaké. Tak snad když se trošku prospíme, bude to lepší. Budíme se asi po třech hodinách, počasí se rozhodně nelepší, spíš naopak. Aspoň že nám už je lépe. Scházíme z ložnice dolů na špagety a přemýšlíme co zítra, předpověď počasí podle místních není moc příznivá. Po osmé hodině si jdeme lehnout, dáváme budík na čtvrtou hodinu ranní, kdy se podle počasí rozhodneme zda zaútočíme na vrchol.

10.den - pondělí 6.9.2009

Budím se o půl čtvrté, koukám z okna a na obloze svítí hvězdičky. Tak to vypadá že se přece jen o výstup pokusíme. Po čtvrté hodině budí Patrik ostatní členy naší výpravy a na pátou hodinu máme naplánován odchod z chaty. Lucka potvruje své rozhodnutí o vrchol se nepokoušet a tak zůstává spolu s dalšími asi pěti lidmi z naší sk upiny na chatě. Obloha sice není vymetená, jak by napovídal pohled z okna naš í ložnice, ale počasí je relativně slušné, tak uvidíme. Minutku po páté se za námi zavírají dveře chaty a přibližně třicet postav se za světla čelověk pomalu posouvá strmým svahem nad chatou. Stoupání je docela prudké, ale tempo našeho horského průvo dce docela rozumné a tak se mi jde dobře. Asi po hodince se dostáváme do sedla nad strmým stoupáním od chaty. Bohužel počasí v údolí vypadá pěkně a je vydět i rozednívající se obloha, leč na kopcích všude kolem se válí dost husté mraky a mlha. Na mě se začíná opět projevovat výšková nemoc, je mi tak nějak všelijak a navíc počasí mě dost demotivuje. Další demotivující informace přichází od Patrika, když odečítá z GPS že jsme teprve ve výšce nějakých 3600 metrů, tedy více než 500 metrů pod vrcholem a nastoupáno od chaty máme tedy pouhých 300 metrů. Máme tu krátkou pauzu, během níž se rozmýšlím a výstup vzdávám, jako druhý z naší skupiny. Osobně šplhám na kopce proto, abych se z nich rozhlédl po kraji, což momentálně vypadá poměrně beznadějně, i když samozřejmě v horách je možné vše a rychlá proměna počasí je jistě možná. Přesto začínám pomalu klesat, cesta dolů není o moc příjemnější než ta vzhůru a chvílemi je dost těžké ji najít, takže skáču přes obrovské kame ny tak, jak se mi zdá nejlepší. Před sedmou hodinou jsem zpět nad chatou, chvilku se kochám u malého vodpádku a také pohledem na rodící se nový den. Tady dole je krásně, modrá ranní obloha nad hlavou ale kopce jsou stále v hustých mracíc h. Pak se už vracím do chaty, balíme krosnu a před devát ou hodinou vyrážíme spolu s nevrcholovou skupinou dolů do Imlilu. Nikam se neženeme a cestu si za pěkného počasí užíváme, bohužel vrcholové družstvo si patrně nahoře moc neužívá, jak napovídá pohled na mračna nad Toubkalem. Jak sestupujeme níže a níže, dělá se čím dál tím větší teplo, jsme docela rádi že při cestě nahoru byla přeci jen příjemnější teplota a také slunce tak nepálilo. Čím dál větší starosti nám ale dělá pohled zpět za sebe do hor. Postupně tam narůstají černé bouřkové mraky a pomalu ale jistě se blíží k nám. Začíná souboj s časem. Vyschlé řečiště už překračujeme kvapíkovým tempem, proběhneme kolem Aroumdu a chvátáme z kopce dolů do Imlilu. Sem má večer dorazit náš autobus a odvést nás zpět do Asni. Původně jsme přemýšleli že v této sympatické horské vesnici strávíme příjemné odpoledne, plány ale měníme a snažíme se sehnat taxi dolů do Asni. Nakonec usmlouváme starý mercedes za 100 MAD pro všechny. Je nás sedm, takže o jednoho víc než tu běžně v taxicích jezdí. Takže krom dvou lidí na sedadle předním a čtyř na sedadlech zadních musí jeden z nás spolu s bágly do kufru. Nakonec se všichni vejdeme a užijeme si půlhodinovou bláznivou jízdy. Cestou spadlo pár kapek, ale zatím stále tomu největšímu slejváku úspěšně ujíždíme. Do kempu v Asni jsme dorazili tak akorát, průtrž a kroupy přišli za půl hodinky a do večera se pak přehnalo ještě několik dalších bouřek. Schován pod střechou bungalovu a se zajištěným stanem jsem si docela blahořečil, že jsem výstup na vrchol vzdal. Po půl osmé večer doráží vrcholové družstvo, až na pár šťastlivců kteří si i do Maroka vezli goretexové oblečení většinou dost mokří. Na vrcholu měli stejnou mlhu jaká byla už v sedle a čerstvě napadený sníh a cestou dolu se přes ně hnala jedna bouřka za druhou.