Irsko v březnu - Dingle way a nejvyšší hora Irska

2.3.2012 pátek

V 11:00 přijíždí brácha z Pelhřimova do Prahy. Dáváme si sraz u Chapadla. Tam si dám výborné sladké knedlíky (protože v Irsku asi nebudu mít příležitost) a brácha hovězí stroganov. Po jídle vyrážíme na letiště. V 15:50 nám odlétá letadlo z Prahy. Na letiště v Dublinu bez komplikací dosedáme v 17:30. Hned co vyjdeme z příletové haly, vybereme peníze a zamíříme pro zamluvené auto. Na netu jsme našli cenu 91Eur na 9 dní. Stánek půjčovny nacházíme lehce. Tam nám ale zdůrazňují, že je sice pojištěné, ale spoluúčast je nehorázných 1200Eur (napsané malým písmem vzadu v podmínkách). Po dlouhých dohadech a boji s kreditkami si bereme auto i s pojištěním za nehorázných 175Eur. Jsme docela nasraní. Poučení – příště nebrat auto od půjčovny Europcar. Od přepážky nás posílají někam dolu do garáží, ale zdůrazňují, že to tam přímo není. Sjíždíme tedy výtahem a hned za dveřmi je ukazatel na místo. Dál však už nic a tak obejdeme blízké i vzdálenější okolí, ale parkoviště půjčovny nenacházíme. Vracím se tedy nahoru a až tam se dozvídám, že jsme stáli dobře, ale je třeba počkat na autobus a že nám ho zase zavolá. Teď už tedy konečně víme kam jet. Nasedáme do busu a ten nás odváží o kus dál na sběrné parkoviště půjčovny. Auto vyfasujeme bez problémů a můžeme vyrazit.

Brácha si musí trochu zvykat na jízdu v protisměru, ale po zkušenostech s řízením ze Skotska z minulého roku mu to jde výborně. Objíždíme obří kruhák a vyrážíme směr poloostrov Dingle. Cestou se zastavujeme u pumpy a objednáváme dva mega hamburgery v předzvěsti nastávající zvýšené fyzické námahy. Chvilku kdy nemusím navigovat využívám k volání s Jančou.
Do cíle naší cesty, městečka Tralee dorážíme kolem dvanácté hodiny v noci. Chceme přespat v autě a tak brácha zaparkuje před obchoďákem. Nakonec si to ale rozmyslíme a hledáme místo s výhledem na moře. Vytipujeme si ho na navigaci a vyrážíme k němu.

Zajíždíme úzkou cestou až k moři na parkoviště u pláže. Je strašně větrno. Poryvy větru s autem doslova rumplujou. Vyrážíme na krátkou obhlídku do vesničky. Narážíme na hospůdku a je kupodivu otevřená. A to už je jedna hodina v noci. Na nic nečekáme a objednáváme pivko. Tady dáme asi 3 různé druhy a pak se odebíráme zpět do auta. Celou noc je bouřka, docela často se budím a ze spaní v autě jsem celej zlámanej.

3.3.2012 Sobota

Po probuzení jsme si dali krátkou procházku po pláži. Občas sprchlo, ale byl to jen dozvuk noční bouře. Dali jsme si snídani a vyrazli zpět do Tralee sehnat plynovou kartuši. To byl náš hlavní úkol. Zastavili jsme u prvního obchoďáku kolem kterého jsme projížděli. Překvapilo mě, že parkoviště bylo placené. Zde jí sice neměli, ale nakoupili jsme si zásoby na cestu – sýr, maso, pečivo a nějaké sladké tyčinky. Na informační ceduli u parkoviště jsme našli plán města a reklamu na outdoor obchod, vlastně dva, ale ten co měl být blíž jsme nenašli a tak vyrážíme autem na okraj města k druhému. Tak se kupodivu opět dostáváme na místo kam jsme včera v noci přijeli a chvilku stáli. Doptáme se lidí na přesné místo a obchod je na světě. Zde mají všemožné vybavení na treky a kartuši bez problémů nacházíme a za 6Eur kupujeme. Je dost pozdě a tak bez dalšího zbytečného zdržování vyrážíme do města Dingle, odkud budeme vyrážet na pochod.

V Dinglu jsme ještě zašli do jedné z hospůdek na pivko a do bankomatu vybrat nějaké další peníze v předtuše, že cestou už to nebude možné. Na trek vyrážíme teda až v jednu hodinu odpoledne. Cesta vede zprvu po asfaltce a není moc zajímavá, jen občas nás míjí auto. Až po pár kilometrech se stáčí na polňačku. Ta je silně rozmoklá a bahno sahá téměř po kotníky. Brodíme se skrz něj do kopce a těžce supíme. Cestou dolů se opět napojujeme na asfaltku. Ještě že tak, protože začíná pršet. Z přilehlého kopečku nás pozorují krávy. Procházíme vesničkou ke kempu na pobřeži.

Tam už začíná pořádnej slejvák a tak vytahujeme pláštěnky na krosnu a snažíme se ochránit naše suché věci, nebo alespoň to co z nich suché zbylo. Musím přesunout karimatku k bráchovi protože můj obal je sotva na krosnu. Po pár stovkách metrech chůze po pláži ale déšť ustává a zase se vyjasňuje. Poprvé se blíže seznamujeme s irským počasím.

Když opět opouštíme pláž, už se začíná smrákat. Projdeme krátký úsek přes vesnici a zase se noříme mezi Pastviny. Jedna z nich je otevřená a prázdná. Na nic nečekám a dávám povel ke stavbě stanu. Brácha by ještě chtěl jít dál, ale po zkušenostech z Norska vím že najít další dobré místo nemusí být snadné. Nacházíme vyvýšený hrbolek. Ten není tak podmáčený jako zbytek Pastviny. Stavíme stan a připravujeme jídlo. Táhnu sebou 1,7kg těžkou konzervu polévky od Ivči a ta jde na řadu jako první. V noci se přes nás přežene pár bouřek.

4.3.2012 Neděle

Ráno je stan relativně suchý, teda jen do té doby než přijdou kroupy. Celou dobu stojím venku a nechávám bráchovi prostor na balení. Při psaní sms mi málem umrzá ruka. Rychle se nasnídáme, zabalíme a vyrážíme než přijde další bouřka. Ta na sebe nenechá dlouho čekat a provází nás několik stovek metrů k vesnici.

Za ní se dostáváme ke krásnému výhledu na útesy. Přelezeme plot a pořídíme několik fotek. Počasí se konečně umoudřuje a začíná svítit sluníčko. Ještě kousek pokračujeme po normální silnici, až se cesta stáčí na polňačku do kopce. Kus jdeme do strmého kopce kde se cesta mění v pěšinu mezi pastvinami. Zde na chvíli usedáme a obdivujeme výhledy. Po této pěšině pokračujeme ještě několik kilometrů souběžně s pobřežím. V průběhu cesty brácha nachází zcela vybělenou lebku ovce i s rohy a tak si jí bere na památku. Za rohem se nám otevírá nádherný výhled na pobřeží a roztroušené ostrůvky v moři. Zůstali bychom déle, ale silný vítr nám to nedovoluje.

Pěšina nás vede z kopce až na pobřeží, projdeme vesničkou a ocitneme se na malém poloostrově který vybíhá do moře. Víc na sever už se nedostaneme. Tady uleháme do trávy a odpočíváme. Počasí je krásně slunečné a je relativně teplo.

Když už se cítíme odpočatí, sejdeme cestou mezi útesy až na pláž a poté až na nejvyšší bod poloostrova. Tady je postaven obelisk a nějaká budka. Nejspíš pozorovatelna ještě z druhé světové války. Pak se zase vydáváme na cestu.

V další vesnici se zastavujeme u hospůdky která je, jak záhy zjišťujeme, zavřená. Zastavuje u nás ale takovej starej dědula v autě a směřuje nás o jednu ulici dál, do otevřeného výčepu. Tady sedáme ke stolu úplně v rohu, s krásným výhledem na pobřeží a objednáváme pivko. V pivnici je kromě nás a barmana jen jeden další host. Jelikož máme oba vybité mobily, ptáme se na nabíječku, ale tu správnou nemají. Brácha volá Lenče, já Janče. Po druhém pivku vyrážíme opět na cestu. Venku už se smráká. Přecházíme kopec a míjíme „point of view“. Rozhodujeme se, že spát budeme až na pláži.

K ní dorážíme až za tmy. Naštěstí se nám zde daří najít místo v závětří a stavíme stan. Přímo v něm vaříme couscous s tuňákem, salámem a thajskou sladkokyselou omáčkou. Je to výborné. Jdeme spát. V noci se do stanu sem tam opře větší poryv větru.

5.3.2012 pondělí

Ráno jsem ještě ležel ve spacáku když brácha vystřelil k moři. Já ho následoval později. Byl krásný den a i vítr se trošku uklidnil. Jen co jsem vyšel ze stanu naskytl se mi pohled pro bohy. Na pláž se valily obrovské vlny, které se tříštily o útesy na pobřeží s ohlušujícím rachotem. Zašel jsem se podívat k moři. Když jsem se vrátil zpět ke stanu tak se brácha bavil s jedním Irem a další člověk seděl na zábradlí a jen koukal na moře. Týpek co se bavil s bráchou říkal, že takové počasí tu rozhodně není běžné a tak neodolal, vzal auto a přijel se sem podívat. Vlny sem putují nerušeně přes celý oceán a proto jsou ohromující. Bohužel skoro vždy je zde zataženo a není moc vidět. Tak tomu říkám štěstí. Po snídani jsme vyrazili. Už jsme byli den ve skluzu aniž by jsme to věděli.

Cesta vede převážně po rovině. Ač se nám moc nechce, musíme opustit pobřeží. Asfaltka nás vede hlouběji do vnitrozemí. Takhle dál od moře a bez větru je šílené vedro a tak se převlíkáme do něčeho lehčího. Po pár kilometrech se vynořujeme u pláže. Zde je na sloupku několik ukazatelů. Zaujme nás jeden „na hrad“, je to jen půlkilometrová zacházka a tak neváháme a vyrážíme. Hrad sice nenacházíme, ale pobřeží je parádní a výhledy neopakovatelné. Pořizujeme hromady fotek a strávíme tu dost času.

Cesta dál pokračuje po pláži. Počasí je nádherné. V jednom místě docela koukáme, na pláži leží vyplavená mrtvá kosatka. Dlouhou cestu plážÍ nám osvěží jen jeden průchod vesničkou. Za ní si dáme malou svačinu.

Pláž končí po několika kilometrech u malé vesničky Murreagh. Zde nacházíme obchod a dokupujeme hlavně vodu, která nám dochází. Jelikož jsme docela uchození tak se rozhodujeme pro hospůdku. Tu nacházíme hned v další vesničce po cestě. Mají tu dokonce hned dvě vedle sebe a tak v té hezčí usedáme. O tom, která je hezčí, ale trošku musíme diskutovat J Barmanka vlastní i správnou nabíječku na Nokii a tak si návštěvu dost prodloužíme, aby se mobil pořádně dobil.

Dál naše cesta pokračuje po útesech. Výhledy jsou vskutku ohromující a to nás dost zdrží. Byla by ale věčná škoda je jen v rychlosti proběhnout. Na místo, kde jsme předpokládali stanoviště pro tento den, dorazíme navečer.

Ale jelikož se nám místo na pláži, hned naproti penzionu a nad přístavem moc nezamlouvá, padne rozhodnutí jít dál a najít něco příhodnějšího. Ovšem, chyba lávky. Cesta se stáčí do vnitrozemí a to je jako obvykle hned v blízkosti cest úplně oplocené. Mnoho míst na stan nezbývá, těch pár kam by se mohl vměstnat, brácha zamítá. Začíná se stmívat a cesta nás vede do mokřad. Ty procházíme už za tmy a boříme se do více či méně měkkého podkladu. Cesta je navíc rozdupaná od ovcí a blátu se není kde vyhnout. S povděkem kvituji když se vrátíme zpět na pevnou silnici. Ani zde však není vyhráno. Měsíc už září jak rybí oko a místo na stan nikde. Až po notné době chůze kolem baráčků se konečně vynořujeme za vesnicí. Zde na úpatí Hory nacházíme místo pro stan. Rychle ho stavíme, zavolám Janče, uvaříme a hurá na kutě.

6.3.2012 úterý

Ráno nás čekal asi nejhorší den. Přes noc začal stan bičovat silný vítr s hustými poryvy deště. Občas jsem měl pocit, že už to stěna nemůže déle vydržet. Na střídačku jsme z polospánku drželi tyčky stanu, když se do nich vítr zvláště silně opřel. K ránu už začala stěna pomalu protékat, neboť na sebe byly obě vrstvy stanu přilepeny. Brácha hrdinně vylezl ven a až tehdy jsme zjistili, že vnější vrstva pláště má další očka na přichycení k tyčkám. Ty se nám podařilo zachytit a tím obě stěny oddělit. Stan tak byl mnohem stabilnější proti větru a co bylo hlavní, stěna přestala protékat. Brácha se vrátil úplně promočený.

Dlouho jsme vyčkávali jestli se počasí neumoudří. Ten den před námi byla asi nejnáročnější část cesty – přechod přes pohoří na druhou stranu poloostrova. Mraky se však k ústupu neměly a tak jsme chtě nechtě museli vyrazit. Sbalili jsme promočený stan a doufali že mraky odejdou a nám se cestou otevřou krásné výhledy, jak už to v Irsku bývá. Pěšina byla krásně značená a ani v husté mlze jsme nebloudili. Vedla přes množství pastvin a stoupala celkem svižně vzhůru. Cestou jsme si dali svačinu. Pod hřebenem jsme narazili na množství pramenů a tak brácha nabral vodu na čaj. Nebyla zrovna průzračná, ale doufali jsme v její nezávadnost. Na vrcholu to pěkně foukalo a tak jsme se moc zdržovat nechtěli. Dvě rychlé fotky u vrcholového kamene a hurá do závětří. Oblečení, ač kvalitní, pomalu začínalo vzdávat svůj boj s nekončícím přílivem vody. Sestup byl o poznání pomalejší a zablácená cesta se prudce svažovala do údolí.

Po čase jsme dorazili k prázdné salaši a rozhodli se jí využít. Byla nám zima a byli jsme promočení na kost. Zde jsme strávili celkem dost času. Na chvilku přestalo pršet a vyjasnilo se. Tomu nešlo odolat a tak jsem vyběhl ven a pořídil pár fotek. Poté jsem se rozhodl uvařit kafe pro zahřátí, ale akce nedopadla na jedničku, neboť se mi podařilo naše poslední kafe vysypat na podlahu. Ještě že brácha v krosně vyhrabal ještě jedno. Když jsem se začali klepat zimou, nezbývalo než vyrazit dál. Dlouhou dobu jsem se nemohl zahřát a to bylo naše tempo víc než svižné.
Konečně jsme stanuli na dohled od města Cloghane, což byl náš cíl pro dnešní den. Pěšina vedla kolem částečně vytěžených rašelinišť. Tento materiál místní hojně používali k topení, jak jsme později zjistili. Dlouho jsme procházeli vesnicí, ale stále jsme nikde neviděli žádnou hospůdku. Ta se objevila až v další vesnici. Nebylo o čem přemýšlet a vyrazili jsme k ní. Jako obvykle byla, až na barmanku, prázdná. Konečně teplo a sucho. Objednali jsme si pivka, čaj, kafe a hlavně jídlo. Já si dal steak a brácha krevety ze zálivu Dingle. Pokecali jsme s barmankou a čas letěl jako splašený. Vycházeli jsme už do noci. Silně foukalo, ale nepršelo a nás čekal obtížný úkol najít místo pro stan. Ještě že jsme se nacházeli na pobřeží a zde to bývalo s místy na kempování znatelně lepší. Ani nebylo zapotřebí moc hledat a místo se našlo. Slušně kryté před větrem a na trávě. I tak jsme ale stan zajistili ze všech myslitelných stran špagáty a vyztužili vnější plášť. Noc byla i přes občasné silné poryvy větru s deštěm klidná a hlavně suchá.

7.3.2012 středa

Zatímco se brácha ve stanu balí, čekám venku. Za tu chvíli přes nás přejde krupobití a zmáčí stan. Ani dnes se tedy nedaří sbalit ho suchý. Je celkem kosa a tak vyrážíme nabalení jak Eskymáci. Hlavní ale je, že vytrvale neprší jako včera. Sem tam i vysvitne sluníčko. Čeká nás nejdelší část pochodu na poloostrově Dingle. To však v tu chvíli ještě nevíme. Cesta vede po pobřeží a je průběžně lemována baráčky. V jednom místě se od pobřežní silnice odpojuje, aby se o kus dál na téže silnici zase vrátila - vypadá to na slušnou zacházku. Já ovšem trvám na kopírování stezky a proto odbočujeme. Tím si projdeme část původní přírody. Nic o co by jsme nemohli přijít, ale už jen pro ten pocit, že jsme prošli celou trasu, jsem rád. Mraky se honí rychle po obloze a potrápí nás pár malých spršek. Cesta prochází kolem polorozpadlého kostela a to si nenechá brácha ujít. Obzvláště když se v předchozí hospodě dočetl, že v jeho obvodové zdi má být vytesán reliéf ještě z pohanských dob. Ten ovšem ani po dlouhém hledání nenacházíme a tak vyrážíme dál do vesnice. Zde se v hospůdce zastavíme na jedno pivko a hlavně doplníme vodu, která nám dochází. Nijak to neprodlužujeme a razíme dál. Tlačí nás čas, proto se, ač neradi, loučíme s Dingle way směřující dále po pobřeží a jdeme do Dinglu kratší cestou přes průsmyk Conor´s pass.

Cesta lehce stoupá do kopce a celou dobu jdeme po asfaltu, což se po chvíli projevuje na otlačených nohách. Těsně před vrcholem nás chytne přeháňka a zastavujeme se na parkovišti. Tady si dáme malou svačinku a vydrápeme se do kopce abychom spatřili jezero nad silnicí. Poslední část cesty na vrchol je široká sotva na jedno auto, z jedné strany lemovaná skálou, z druhé betonovou zídkou. Je to docela nepříjemné, protože se není před projíždějícími auty kam vyhnout. I tak zde pořizujeme pár fotek.
Na vrcholu chvilku posedíme a razíme cestou z kopce do údolí. Na dohled od vesnice už necítíme nohy. Zdá se mi, že místo nich mám „bolavé buffy“. Asi by to nebylo Irsko, kdyby nás jen kousíček před prvními baráky nedostihla krátká sprška.

Auto jsme našli a přežilo ten čas bez újmy. Odhodili jsme do něj krosny a vypravili se do stejné hospůdky jako při příjezdu. Tady jsem si dal Fish & chips a brácha mušle. Docela nás to nasytilo. Také jsme si vybrali místo na přespání. Bylo to na protilehlé části poloostrova na výběžku po kterém bychom vlastně pokračovali náš trek. Docela nás překvapilo jak je to daleko. Dokonce jsme narazili na nám známý ukazatel Dingle way. Od moře slušně foukalo, ale to nám v autě vůbec nevadilo.

8.3.2012 čtvrtek

Ráno jsme vstávali celkem pozdě a navíc brácha dost času strávil získáváním mořské vody pro Lenču. I tak byl ale náš cíl jasný – dobýt nejvyšší horu Irska. Den k tomu byl jako stvořený. Jen mírně pod mrakem a teplo (teda na Irsko v dubnu). Zadali jsme do navigace přibližně místo kde se hora nacházela. K mému nemalému překvapení nám navigace ukázala dojezdový čas 1,5h s čímž jsme tak nějak nepočítali. Stále to ale bylo ještě zvládnutelné. Kolem 14 hodiny bychom mohli vyrazit na vrchol. Celková délka pochodu byla v průvodci odhadována na pět hodin.

Pořád jsem tajně doufal, že se nám podaří čas cestou stáhnout, ale mýlil jsem se. Přitom nemůžu říct, že by brácha jel zrovna pomalu. Dostali jsme se až do míst ve kterých jedno auto stěží projede a tam navigace skončila. Rozhodně to nevypadalo jako místo kde by začínal výstup. Měli jsme štěstí a zrovna tudy jel nějaký sedlák se psem v dodávce. Zastavili jsme ho a zeptali se na cestu. Chvíli nás vedl a na rozcestí bráchovi ukázal směr. Díky této zajížďce jsme však ztratili spoustu času a vyrážet na tůru ve 4 odpoledne by bylo bláznovství. Museli jsme tedy přehodnotit plán. Náš pohled padnul na nedaleké město Ballycasheen blízko parku Killarney. Cestou ještě brácha zahlídnul skanzen a tak jsme ho bez váhání navštívili. Dokonce měli i české brožury. V gift shopu jsme nakoupili nějaké suvenýry (jak jsme později zjistili dráž už je nakoupit fakt nešlo).

Ve městě jsme zaparkovali na neplaceném místě naproti katedrále. Nedalo nám to a do katedrály jsme nakoukli, zapálili svíčku a pořídili mraky fotek. Byla vybudována v krásném gotickém stylu s masivním dřevěným stropem. Pak už jsme konečně vyrazili do města najít vhodnou hospůdku na jídlo. To se po chvilce podařilo a zrovna v ní měli v akci klasické irské jídlo „lamb stew with potato mash“ jen za 9Eur. Tedy dušené jehněčí s bramborovou kaší. Moc jsme si pochutnali a mě se tím splnilo přání okusit jehněčí. Následovala návštěva dalšího gift shopu kde jsme nakoupili a poté jsme vyrazili na místní hrad. Místo něho jsme ale našli jen polorozpadlý klášter. Jak se později ukázalo byl to větší zážitek než z hradu. Klášter byl volně přístupný. My jsme však šli od hřbítova a tak jsme museli překonat kamennou zídku lemovanou drátem. Tajemné prostory kláštera jsme prolézali dobré dvě hodiny a poté se vydali nazpět. Na pumpě jsme koupili snídani, což byl pro mě zeleninový a bramborový salát s pečivem a vyrazili směr Curatouhill.
Za městem jsme raději ještě zastavili v restauraci a od obsluhy si nechali na navigaci přesně určit místo, kam máme dorazit. Silničky až na místo se spíše podobaly polňačkám než skutečným silnicím. Na konci nás čekalo prostorné parkoviště (podle pokladničky i placené, ale to by si tam mohl postavit každý). Kolem bylo pár baráčků, ale jinak mrtvo. Nikde žádný pohyb a tak jsme si ustlali v autě, načali pár pivek a po chvíli spokojeně usnuli.

9.3.2012 pátek

Vstáváme do zamračeného dne. Po obloze se honí mraky a sem tam sprchne. Nic moc počasí pro výstup na nejvyšší horu Irska. Začíná se naplňovat má obava že z výhledů nic nebude, kterou jsme pojal když jsem na internetu viděl všechny fotky z vrcholu ponořené do neprostupné mlhy. Čekáme až do odpoledne jestli se mraky neroztrhaj. Také dostáváme nápad nést s sebou nově zakoupené půllitry a pokřtít je vypitím piva pod vrcholovým křížem.
Počasí se stále nemění a tak bereme vybavení do deště a vyrážíme. Alespoň už ale neprší. Zprvu cesta vede jen do mírného kopce a kolem pastvin. Je široká a kamenitá. Občas zaprší. Když se dostaneme mezi dvě jezera, začíná se cesta ztrácet a sem tam jsme nuceni se brodit bahnem. Zde už je vidět „devil´s ledder“ kterým vede cesta na vrchol. Jak to tak vypadá čeká nás slušnej stoupáček. V průběhu výstupu nás ještě svižně předbíhá místní dědula v polobotkách a vlněném svetru. Nesoutěžíme s ním a necháváme ho jít před námi. Na chvilku se mraky protrhají a my si můžeme vychutnat krásný výhled do kraje. Pak už se jen vytrvale noříme do hustých mraků.

Z ďáblova žebříku vystoupáme do sedla. Tady už slušně fouká. Radujeme se že vrchol je už na dosah. Trošku mi to nesedí, neboť jsme měli stoupat 930m a tohle bylo až moc rychlé. Po chvíli chůze v mlze a dešti už je jasný, že vrchol zas tak blízko nebude. Pěšina je ale dobře značená a ani v mlze nejsme na pochybách kudy jít. Cestou vzhůru nás ještě jednou míjí dědula, který se už z vrcholu vrací se slovy, že je tam slušná kosa.

Chvilku s ním pokecáme, dojí si jídlo, párkrát nás s bráchou vyfotí a vyráží dál. I on tvrdí, že ho počasí celkem překvapilo neboť mělo být hezky. Pokračujeme dál a za chvíli i my stojíme pod vrcholovým křížem. Uděláme pár fotek a ukrýváme se za nízkou kamennou zídku kam doráží i jeden Ir. Když vidí, že vybalujeme těžké půllitry a pivko, nedá mu to a optá se odkud jsme. Když mu odpovíme, že z Čech, tak jen pokývá hlavou jako že už mu je to jasný.

My ještě docela dlouho zůstáváme nahoře v domnění, že se mraky protrhaj, ale je to marné a tak vyrážíme zpět k autu. Vítr fouká tak silně, že je obtížné vůbec stát na nohou. Cesta dolu už probíhá snadněji, snad až na poslední pasáž ďáblova žebříku, kterou brácha bere spíš jak horolezec. Já si raději trošku zajdu.

U auta se najíme. Při pohledu zpět k horám je nám jasný, že dneska už žádné výhledy z vrcholu nebudou. Cestou se ale ještě stavujeme na jídlo v hospůdce, ve které jsme se den předtím ptali na cestu. Oba si dáváme talíř „best od lamb“. Na prkýnku nám donesou různé druhy jehněčího masa s několika omáčkami a pečivem. Moc si pochutnáváme. Také zjišťujeme, že v Irsku se na kvalitu záchodků moc nehledí.
Na místo dorážíme až pozdě v noci. Celou cestu je jasno, jen nějakých 10km před cílem vjíždíme do husté mlhy. V ní parkoviště pod útesy zprvu míjíme a tak se musíme vracet. Vjíždíme do něho a parkujeme uprostřed. Plánujeme zde přespat do rána. Je mlha, zima a velmi silný vítr lomcujeme autem. Kolem panuje docela děsivá atmosféra. Dáme si pivko a jdeme spát.

V noci nás budí světlo blikající v bezprostřední blízkosti. Otvírám dveře. Hned u auta stojí policajti se zapnutým majákem. Jen jim sděluji, že čekáme do rána a to jim stačí. Ještě objedou parkoviště a pak už je klid až do rána.

10.3.2012 sobota

Ani ráno se mlha nerozplynula. To nás trošku zklamalo. Zatímco v autě čekáme jeslti se počasí nezlepší, parkoviště se začíná plnit. Kolem 8h ranní se zprovozňují brány u vjezdu a začíná se za parkování platit. Přijíždějících aut je čím dál víc a tak raději vyrážíme k Cliffs of Moher. Vůbec se nám tam nechce mačkat v davu lidí. Při vstupu do areálu po nás nikdo nechce vstupné, což nás příjemně překvapuje. Bohužel z útesů není lautr nic vidět a tak místo nich jdeme do budovy návštěvnického cenra. Nejspíš aby nám vynahradili špatné počasí, je vstup do interaktivního muzea zdarma, tak jdeme alespoň tam. Docela nás uchvátí 3D podívaná na útesy z ptačí perspektivy. Poté naše kroky směřují do restaurace a tam si dáváme kafe. Cestou z areálu se ještě zastavíme v obchodě s keltskými šperky. V něm je spousta krásných věcí a tak si bereme kontakt na výrobce pro náš obchod s tím že ho zkusíme kontaktovat jestli by měl zájem o spolupráci.
Poté míříme dál směrem k Dublinu. V 18:00 tam máme vrátit auto. Cestou se plánujem ještě zastavit u hradu Trimm a v pohanské mohyle kterou brácha našel na internetu a chce vidět. Projíždíme kolem krásného hradu a tak nám to nedá a zastavujeme. Bohužel není otevřen pro veřejnost a tak ho jen obcházíme a detailně nafotíme.

Hrad Trimm nacházíme ve městě překvapivě lehce, i když k němu nevedou žádné ukazatele. Parkoviště je plné a tak musíme auto píchnout mimo vyhrazené místo doufajíc, že nedostaneme pokutu. Hrad musel být dřív opravdu majestátní, usuzujeme na základě toho, co z něho zbylo. Zakoupíme si prohlídku a peněz rozhodně nelitujeme. Výklad je více než zajímavý. Uvnitř hradeb se zastavujeme na místě kde se točila část filmu „Statečné srdce“.
Pohanská mohyla má být blízko Dublinu ale tu bohužel nenacházíme ač je snaha velká. Po čase to vzdáváme a obracíme auto směr Dublin abychom ho vrátili včas. To stíháme s lehkým, půlhodinovým, zpožděním. Vykládáme zavazadla, balíme a vyrážíme do hotelu Generator poblíž centra. Busem je to celkem dálka a kus musíme ještě dojít pěšky. Hotel je i přes svoji nízkou cenu naprosto v pohodě. Moc jsme se ale nezdržíme. V rychlosti dáme sprchu, která je už nanejvýš potřebná a vyrážíme vstříc nočnímu životu.

Nejdříve naše kroky vedou na jídlo do čínské restaurace. Ta je poblíž místa, kde jsem před třemi lety poprvé okusil pekelně Ostré Vindaloo. Ve známé ulici „Temple bar“ se takřka nedostaneme do hospody na pivko, jak je plno. Nakonec se to podaří v jedné hospůdce na jejím konci. Pivo tu ale není nejlevnější a tak si musím vybrat z bankomatu. Dva feťáci kteří sedí po obou stranách a žebrají mě docela znervózňujou. Zbytek lidí stojících ve frontě to ale očividně bere jako samozřejmost a občas jim i něco dají. Cestou zpět na hotel nakonec zapadáme do rockerské/metalové hospody, kde si dáme pár pivek. Spát jdeme až kolem druhé hodiny ranní.

11.3.2012 neděle

Ráno jsem se v klidu probudil. Brácha už byl nějakou dobu vzhůru a snažil se dojíst zásoby. Věděl sem že po třetí hodině máme přistát v ČR a tak sem si pohrával s myšlenkou, že možná stihneme i prohlídku destilérky. Když jsem se ale podíval na vytisknuté letenky, polil mě studený pot. V ČR sice máme být až po třetí hodině, ale díky časovému posunu odlétáme z letiště už ve 12h. To je jen hodina na cestu a check-in. Zvláště když jsem věděl, že na letiště je to autobusem cca 45min. Začal sem zmatkovat a popohánět bráchu k balení.

Z hotelu jsme vylítli jako střely. Cesta busem trvala nekonečně dlouho. Na letišti nám sdělili, že už je pozdě. Asi by se to dalo stihnout bez zavazadel, ale s nimi to nebylo možné, nebo se jim už nechtělo. To nám dost zkazilo náladu. Letenku se nám za poplatek 75Eur/osobu podařilo přebookovat na druhý den ve stejný čas. Už jsme nechtěli utrácet za hotel a tak padlo rozhodnutí přespat na letišti. Zavazadla jsme zanechali v úschovně za 6Eur/osobu a vyrazili zpět do města.
První jsme zašli do rybí restaurace a z ní naše kroky zamířily do destilérky. Cena za vstup byla docela vysoká a výklad za moc nestál. Narovnali to alespoň panákem na ochutnání. Dál jsme pěšky vyrazili do vikingského muzea. To bylo bohužel už zavřené, ale vypadalo zajímavě. Z něho jsme vyrazili na Dublinský hrad, který nás zrovna neuchvátil. Byla to taková změť stylů a z původního krásného gotického hradu zbyla snad jen věž. Nakonec jsme zapadli do hospody poblíž a okusili několik druhů piv. Měli jsme štěstí protože v ní zrovna probíhal pivní festival. Pak už jsme zamířili na letiště s nepříjemným pocitem hromady utracených peněz bez větší přidané hodnoty.

Noc je ve znamení boje o křeslo na spaní a přebíhání na nová stanoviště kvůli úklidu podlahy. Moc se nevyspíme.

12.3.2012 pondělí

Poslední den už jen využíváme počítače s přístupem na internet k nabíjení bráchova mobilu. Pokaždé, když si někdo zaplatil internet, vlila se elektřina do USB konektoru a šlo nabíjet. Já čas využil k sepsání cestovatelského deníku. Tentokrát jsme si letadlo ulítnout nenechali a do ČR dorazili bez komplikací. V Praze na mě už čekala Janča a bráchu čekala ještě cesta busem do Pelhřimova.