Island - Cestování, které předčilo očekávání

Plánování tohoto cestovatelského dobrodružství započalo někdy v listopadu (2014), kdy Zdenda na “Cestujlevne“ objevil levné letenky na Island. Jelikož jsme se již dříve shodli na tom, že se tam oba chceme podívat, neváhal a letenky koupil. Jejich cena začínala na cca 4 500 Kč, naše letenky vyšly nakonec za cca 6500 za jednu (včetně zpáteční). Termín jsme zvolili od 11.7. do 26.7. no a tím vlastně plánování i skončilo =D. Jelikož forma cestování po tomto úžasném kusu světa byla jasná – STOPEM, shodli jsme se na tom, že nemá cenu nic plánovat. I s blížícím se termínem odletu jsme názor moc nezměnili, neb se nám ověřil při cestování po Norsku, kdy nám naše plány úplně změnily sněhové závěje.

Skogafoss  •  Foto: Stepke

Shodou náhod zjišťujeme, že v daném termínu se na Islandu budou pohybovat i Zdendovi kamarádi – zběhlí cestovatelé hlavně co se blízkovýchodních států týče. Když jeden z nich svou letenku musí stornovat kvůli studiu, začínám být mírně nervózní, nevím, jestli budu dvěma chlapům stačit. Datum odletu jsme měli stejné a tak jsme se na letiště nechali odvést Otovými rodiči.

11.7. sobota – 15 km

Foto: Stepke

Let s přestupem ve Frankfurtu probíhal až na drobné problémy s motorem, který nešel nastartovat hladce, i baťohy nám v nepoškozeném stavu dorazily mezi prvními. V sobotní poledne si to už štrádujeme z letiště na nejbližší křižovatku, kde se chceme rozhodnout kam dál. Ota je potěšen nálezem nenačatého energeťáku, který alespoň dočasně nahradí roli sice čerstvě natočené, ale teplé vody. Sotva ujdeme pár metrů, zastavuje u nás dodávka s týpkem, který se ptá, jestli chceme někam odvést, my automaticky říkáme, že nechceme platit a on jen s úsměvem říká, že žádné peníze nechce. Bez našeho neurčitého plánu jsme tedy zvolili první cíl „Modrou lagunu“. Týpek sice cestu k Modré laguně nemá, ale přiblíží nás alespoň ke křižovatce. Jeho cesta vede do Reykjavíku, je to francouzský guide, který odvezl své klienty na letiště a sám odlétá až zítra. Vybavuje nás tedy jedním kilogramem sýra, půl kilem francouzského špeku, cukrem a sušenkami. Když mu Zdenda za vděk dává naši jedinou dovezenou plechovku Plzně a já pozvánku do ČR, on nám ještě přidá tři plechovky místního piva Gull společně s pozvánkou do Francie. První den začal prostě naprosto neuvěřitelně… K Modré laguně se rozhodneme jít pěšky (z křižovatky, kde jsme byli vyloženi to je asi 10 km) – do teď toto rozhodnutí neberu jako moc šťastné, cesta tam není pěkná, člověk tam plýtvá energii, kterou bude ještě dost potřebovat jinde a ještě ztratí nějaký ten čas. Ze mě ovšem díky tomuto rozhodnutí opadla nervozita, že klukům nebudu stačit. Jejich téměř o 10 kg těžší bágly je držely pro mě v příjemném tempu. Modrá laguna se nachází v měsíční krajině hned u geotermální elektrárny, při shlédnutí z menšího pahorku, nás tato fenomenální turistická atrakce nenadchla a tak jsme se rozhodli ji nenavštívit (platí se tam vstupné asi 33 Euro). Pokračujeme pěšky další 3 km do městečka zvaného Grindavík, kde je naším hlavním cílem čerpací stanice. My kupujeme plynovou bombu (2500ISK/500 Kč), Ota zase benzín a všichni nabíráme zásoby vody. Mně díky tomu ztěžkne baťoh o 5 kg, a mám hned méně provinilý pocit. Vybíráme místo pro náš první camping, jelikož na nás zaútočí hejno opravdu agresivních ptáků, před kterými nás Ota během čtení průvodce varoval – bohužel jsme předem neznali vizuální podobu ptactva- musíme hledat jiné místo našeho přespání. Ptáci i přes Zdenodovo protiútok teleskopickou tyčí na GoPro, stále útočí a tak se snažím stopovat na silnici č. 427, kde toho večer opravdu moc nejezdí, a když něco jede tak plně obsazené auto. Po hodině a asi pěti projetých autech, jsme donuceni postavit naše stany na jediném nezaploceném a rovném místě u nějaké bývalé pískovny. Kolíky do země zatlouct nejdou a tak místo nich využíváme velkých balvanů. Ota si dokonce u svého stanu sestavuje zámkovou dlažbu ze starých betonových dlaždič. Já se Zdendou dáváme véču - Francouzův sýr se špekem.

12.7. neděle

Leodvá řeka vytékající z ledovce  •  Foto: Stepke

Na mém narozeninovém dárku, který jsem dostala od Zdendy, se spalo výborně (karimatka Therma-rest, též v typech pro cestovatele). Na místě nemělo cenu se nějak zdržovat. Posnídali jsme Francouzův sýr se špekem, zabalili stany a vyrazili po 427 směr na východ. Výhodou této silnice bylo, že jsme nemuseli jít za sebou u krajnice ale bez problému vedle sebe. Asi po 20 ti minutách nám zastavuje teréňák a v něm starší pán, který nás bere až do Selfossu. Navštěvujeme místní obchod Bónus, abychom věděli, jak se pohybují ceny potravin a jak moc máme šetřit s naším jídlem. Zjištění, že ceny základních potravin se pohybují podobně, jak v ČR nás těší. Jelikož Otův tištěný průvodce i řidič se shodují, že v Selfossu není nic zajímavého k vidění, jdeme stopovat na konec města. K chůzi se přidává zábavná aktivita, naučení se názvu vodopádu, kam se chceme dál vydat: „Selandfoss, Seljalalala, Seljandarfoss, ne Oto! Seljalandfoss!“. Netrvá to ani 5 minut a zastavují nám dvě Španělky s malým autem a plným kufrem – dokážeme se tam porovnat… Jsme dovezeni do Helly, kde jdeme rovnou na další stop. Zastavuje nám opět malý, ale sedmimístní osobák, ve kterém sedí tři mladí Islanďané, kteří nás přibližují do Holsölluru (jak později zjistíme, hlavního farmářského města). Je to veselá kopa a cestou nám dávají různé typy, co musíme vidět, co vidíme cestou atd. Cestou jedeme kolem krásné sopky s jednoduchým názvem Hekla, u které se již pět let předpokládá výbuch. Jsme varováni, ať tam na trek nechodíme, že je to moc velký risk. Stále si nemůžeme zvyknout na jejich vyslovování už tak zvláštních názvů, tak si ještě vše pro jistotu necháme ukázat na mapě. Těší nás, že nám odsouhlasili náš narychlo vymyšlený trek ze Skogafossu do “ Landmanalalala - Landmannalaugaru“. Jen jsme upozorněni, že začátek je hodně fyzicky náročný. Jdeme stopovat dál, opět to netrvá ani 5 minut a bere nás další děda, který se rád kochá krajinou a zapomíná držet správný směr vozidla. Moc mu nerozumíme, ale řekli jsme si, že nás prostě někam doveze… Měli jsme pravdu – dovezl nás přímo k Seljalandfoss. Jde o krásný vysoký vodopád, který jde vidět už z hlavní silnice č.1). Kolem, nebo i přímo z „podněj“ vede krátký trek okolo dalších menších vodopádů, na který se vydáváme. Začíná pršet a tak se ukrýváme v bývalém chlívku (kamenný domek s travnatou střechou). Místo využíváme i k vaření obědu. Zdenda vaří náš první Travellunch (který budu opěvovat v sekci cestovatelské typy). Čas využíváme i k ujasnění našich dalších plánů, respektive přemýšlíme, jestli plán nezměníme a nenecháme se odvést už rovnou do Þórsmörku, ke kterému to bylo z našeho chlívku relativně kousek. Þórsmörk byl zároveň součástí našeho plánovaného treku. Nakonec změnu plánu zamítáme a jdeme na stopa do Skogafossu. Asi po třech minutách čekání na strategické křižovatce se u nás objevují 2 Rusky, které jdou taky stopovat – sakra. Zastavuje jim Defender, do kterého se vejdeme i my. Všichni společně jedeme do Skogafossu, jde opět o krásný vodopád, který jde vidět přímo z „jedničky“. Hned u vodopádu je camp, ke kterému nenacházíme žádnou recepci ani ceník, tak usuzujeme, že je zadarmo, pochopitelně zůstáváme. U campu je i restaurace s Íčkem a Wi-fi, kde zjišťujeme nic moc předpověď počasí na další den. Véču si uvaříme vlastní a jdeme spát, abychom nabrali síly na následující několikadenní trek.

13.7. pondělí – 15 km

Foto: Stepke

Ráno se s Otou potkáváme u stolu, kde společně posnídáme. On nám vypráví jeho né moc šťatný zážitek z večera, kdy ho probudila nějaká paní, která chtěla zaplatit camp, tak jí ho zaplatil. Opravdu jsme si pak všimli, že u vstupu na záchod byl pověšený A4kový ceník, který tam večer ale opravdu nebyl. No my jsme měli štěstí a nikdo po nás nic nechtěl. Počasí nám zatím přeje tak bez rozmyslu balíme věci a vyrážíme na cestu. Vyjdeme na první strmější kopec nad vodopádem, kde se před námi rozkládá krásná zelená pahorkatina (připomíná mi to Nový Zéland). Cesta vede stále proti proudu řeky, proto počítáme s tím, že půjdeme stále do kopce. Jelikož je na řece spousta vodopádů, jde se občas i fakt do hodně strmého kopce (to už mi při plánování nedošlo =D). Naším prvním cílovým bodem je údajný oranžový kontejner (záchranné kontejnery pro zbloudilé cestovatele, které obsahují jídlo, postel, vařič, úkryt). Čím víc stoupáme a dostáváme se do hor, tím se počasí více a více kazí, jsme donuceni jít v pláštěnkách (což Zdendu strašn se*e – má vůči pláštěnkám obrovskou averzi). Kilometry ubíhají čím dál pomaleji, nám díky plně naloženým báglům ubývá i celkem rychle energie, přesto na cestě i předcházíme partičku jiných cestovatelů. Energii nám dodává kromě francouzských sušenek i famózní výhledy na vodopády, kaňon řeky, později i ledovce, ze kterých vytéká voda. Když jsme přešli ne moc věrohodnou lávku nad řekou a potkali „kadibudku“ značenou na mapě, byli jsme nadšeni – náš cíl nemůže být už tak daleko. Za mostem nás pobaví rozcestník, na kterém není nic napsáno, i tak nás ujistí, že jdeme správným směrem. U kadiboudy se cesta dělí na 2 cesty se stejným cílem jedna je značená červeně a je prý náročnější, druhá modře – pro tu se rozhodujeme my. Už se nejde ani tolik do kopce, naši chůzi však komplikovala silná vrstva sněhu, po které se už většinu času pokračovalo, vítr a déšť. Velkým překvapením bylo, když jsme v tak šíleném terénu potkali terénní auto, později jsme si zvykli, že auta jezdí na tak nečekaných místech běžně. Další energii nám dobije to, že spatřujeme v dáli záchranou chatu, ke které míříme. Díky mému lehkému baťohu se držím v čele výpravy a dorážím k chatě první. Už na dálku mě znepokojuje pohled, že je kolem chaty nějak moc lidí. Je pravdou, že jsem celou dobu nevěřila tomu, že se někde na turistickém treku bude nacházet kontejner s jídlem a postelí zadarmo a když bude, tak v něm dost pravděpodobně nebude místo, proto jsem stále počítala s výdajem energie na další cestu. Chata opravdu zadarmo nebyla. Člověk ji mohl využít jak na přespání za 5000 ISK (1000 Kč), tak pouze na ohřátí a uvaření si jídla za 500 ISK (100 Kč). Ne moc pozitivní zprávu sděluji přicházejícímu Zdendovi. Čekáme, než se dobelhá Ota, jehož zdržovala chuť na Kyselé rybičky, které měl naspod baťohu, přes který měl pláštěnku, která se mu nechtěla sundavat. Zpráva o placení ho vůbec nevyvádí z míry, je ochoten zaplatit cokoliv za cokoliv =D. Jednou variantou tedy je, že se pouze ohřejeme, najíme a půjdeme dál (kempovat se nikde v okolí kvůli silnému větru nedalo). My se nakonec rozhodli, že na chatě zůstaneme přes noc, stejně jako dalších 10 lidí. Prostředí chaty neslo fakt příjemnou atmosféru, ale přeci jen – ubytování za 1000 Kč na noc bez ničeho patří k nejdražšímu ubytování, kterého jsem se kdy účstnila. Po chvíli do chaty přicházejí další 2 Češi, kteří jdou z druhého směru, tedy z Þórsmörku, sdělují nám, že už budeme stoupat jen chvíli a pak už je to pouze z kopce. Vědět tuhle informaci o něco dřív, možná si to přespání ještě rozmyslíme. Dalším důvodem, který by přispěl k tomu v chatě nezůstat, byl ten, že jsme až na Otu sebou neměli žádnou Islandskou hotovost. Světe div se! Na místě v horách bez pořádného signálu, kde jediným zdrojem elektriky byl jeden solární panel napájející led diodovou lampičku nad kuchyňskou linkou, měli funkční platební terminál. Slečna s ním sice musela trochu pobíhat po okolí, ale kartou jsme zaplatili. Zdenda vaří k večeři výborné Kung-pao, Ota něco, čeho bude zase hodně =D, já píši poznámky do deníku. Počasí se stále horší a my jsem celkem rádi, že nikam už nemusíme. I na kadibudku, která stojí pár metrů pod chatou, nám bylo zatěžko jít (respektive za kadibudku, neb už byla celkem zaplněná). Spíme v podkroví, které je zaplněno madračkami a není ani kam si dát pořádně baťoh. Spí nás tam asi 13, okno se podaří někomu otevřít až k ránu. Já se z důvodu vydýchaného vzduchu a neustálých všemožných zvuků vycházejících od kolegů cestovatelů moc nevyspím a tak vstávám časně ráno.

14.7. úterý – 17 km

Foto: Stepke

Snídám ovesnou kaši a prohlížím si knihu hostů, ve které jsou i české zápisky, z jednoho dokonce zjišťuji, že náš výlet je procházka růžovou zahradou, že jiní cestovatelé měli zážitky ještě o něco silnější. Přispívám do knihy naše vlastní zkušenosti a vytvářím v ní umělecké dílo v podobě obrázku, znázorňujícího naší cestu. Kluci posnídali, já dala ještě desetiminutového šlofíka. Vydáváme se na další cestu již s lepším počasím (tolik nefouká, tolik neprší) a s Eyafjallajökull (známá sopka, která vybouchla v roce 2010) po levé ruce. Při cestě zdoláváme jen pár kopečků, vidíme polární lišku (jediný původní islandský savec), nalézáme i druhou větší záchranou chatu, o které jsme věděli už od začátku, že tam je a že je placená. Procházíme kolem ledovcového jezírka s úžasnou tyrkysovou barvou a otevírá se nám výhled na další ledovec – Mýrdalsjökull (stejně jako Eyafjallajökull ukrývá v sobě sopku s názvem Katla, u které se také předpokládá výbuch každým dnem). Další zajímavostí, kolem které procházíme je kopec, který je starý teprve 5 let a vznikl právě po výbuchu sopky Eya..-tak schválně jak je to dál?! Vyjdeme na poslední kopec, což poznáme tak, že už před námi opravdu nic vyššího není a koukáme do údolí – no vlastně se nám pod nohama objeví zasněžený svah – ve skiareálech hodný označení černé sjezdovky. Já jsem tedy téměř až na strach o kotníky ve své kůži, Zdenda svah slavnostně sjíždí na pláštěnce. Přecházíme drobnou ferratou přes poslední více zasněžený svah, na kterém jsme si dokázali představit, že se s námi sesune a tak jsme šli raději jeden po druhém. Dostáváme se na stolovou horu, kde nás už nebrzdí sníh. Je pokrytá kamením a černým sopečným pískem. Kocháme se pohledem na pravou stranu, kde máme krásný výhled na Mýrdalsjökull a kocháme se pohledem na levou stranu, kde se rozkládá zelené údolí, zdobené černými skalkami. S klesajícími metry přestává pršet a dokonce se skrze mraky derou sluneční paprsky. Cíl Þórsmörk je na dosah. Krajina je čím dál zelenější, překvapuje mě velké množství květin a vůně z nich. Scházíme na území, které nás vítá cedulí: „Velkomnir í Básar“, jsme nadšení z možnostmi hezkých míst pro stavění stanu - „Hele on tu už i někdo kempuje.. Jo aha on je to camp.“ . Celou cestu jsem žila v představě, že Þórsmörk je nějaké městečko a ona to je „pouze“ krásná oblast se dvěma campy. V druhém z nich (za mini brodem) doplňujeme vodu a vyrážíme dál na druhou část treku zvanou Laugavegur. Stany se rozhodneme vybalit asi 3 km za campem v takovém keřovém lesíku – počasí se stále lepší. K večeři si dáváme se Zdendeou Travellunch – bramborová kaše s pórkem a šunkou a opravdu nás překvapuje vynikající chuť. Ota vaří nejspíše kuskus s tuňákem – a dělá ho zase hodně.

15.7. středa – 15 km

Strokkur  •  Foto: Stepke

Ráno vyrážíme na cestu celkem brzo, abychom případně nebyli někomu trnem v oku. Počasí je nádherné, modrá obloha, bezvětří a teplo. Dostáváme se zase do úplně jiného rázu KRAJINY – nejdříve zelené paloučky kolem řeky, následně kamenité rameno někdy asi velmi široké řeky – nyní však pouze říčky, kterou musíme přebrodit, Zvládáme to pouze se sundáním bot a vyhrnutím nohavic. Zdenda předvádí své gentelmanské sklony a převádí přes řeku nějakou paní, jejíž muž na ní čekal na druhé straně, mně zase přenáší baťoh. Cesta není vůbec náročná, jde se údolím, občas se přejde nějaký kopeček, za kterým se objeví zase nové a jiné výhledy. Během cesty uděláme jen pár pauz a ještě jednou brodíme. Kousek před campem nás čeká náročnější, prudký, ale krátký výstup na kopec. Cestou nad námi prošlo pár dešťových přeháněk. Camp se jmenuje Emstruleið a rozkládá se podél říčky. Stojí 1600 ISK na osobu, teplá sprcha stojí 500 ISK, tyto ceny jsou stejné ve všech kempech na tomto treku. Tak nějak jsem si myslela, že bychom mohli klidně pokračovat do dalšího kempu, než jsme se ale stihli dohodnout na tom co dál, Oťas už stavěl stan, tak jsme ta teda zůstali. Překvapilo nás, kolik je tam terénními auty navoženo turistů, pro které jsou postavené chatky, paničky s kufříky na kolečkách tam byli k vidění běžně (teda pouze kolem campu). K večeru už camp vypadal spíše jak uprchlický tábor. A tak naše romantické místečko u říčky, které nám Zdneda vyhlídl, bylo romantické jen chvíli, než náš stan obklíčilo dalších 10 stanů (nejspíše ruský zájezd).

16.7. čtvrtek – 15 km

Za Skogafossem nás čekala další nádhera  •  Foto: Stepke

Vyrážíme kolem 10:00, mírně nás rozčiluje, že v campu nejsou odpadkové koše, jen všude nápisy, že si máme vzít Odpadky sebou. Zdenda mezi zabalenými kufry „dovolenkářků“ připravených na odvoz vidí velký černý pytel plný odpadků, tak do něj naše Odpadky přihodíme taky. Cesta opět není vůbec náročná, jen se jde po dvou delších úsecích přes totální pustinu, výhledy se moc nemění a protivítr se nám celkem protiví. Cestou přecházíme 2 brody, které už jsou celkem hluboké, široké a se silným proudem. Jelikož voda vytéká přímo z ledovce, její teplota se drží lehce nad bodem mrazu. No, popravdě řečeno, tyhle dva zážitky mě úplně nebavily – bylo to ku*va ledový!!! Před druhým brodem jsem měla fakt krizi, kde jsem i slzu musela zatlačit. Procházíme jedním campem, kde to bylo totálně mrtvé, pokračujeme do o 5km vzdálenějšího campu u jezera Alftavatn. Opět se tam dostáváme v brzkém čase a zvažujeme pokračování v cestě. Jelikož nám ale Hory kam míříme, postupně mizí před očima – zahaluje je černý mrak. Rozhodneme se v campu opět utábořit. Já neprotestuji neb mě tahle cesta celkem unavila a nebylo mi dobře. Stany stavíme v silné hulavě. Jakmile je stan postavený, oslavně to se Zdendou zapiji z ČR dovezenou kořalkou, načež se mi vrací dobrá nálada. Zdenda ještě pomáhá Otovi natáhnout plachtu na jeho stan a už se kutlá v péřovce do spacáku s tvrzením, že ho ven už nikdo nedostane. Byla jsem ve stejném rozpoložení/ležení už o pár minut dříve. Asi po 15ti minutách, kdy nám do stanu bušil silný vítr slyšíme kousek od nás Otu, jak na něj sprostě nadává, my: „Ty ještě nejsi ve stanu?“ . „Ne, hledám kameny, abych si zakamenoval kolíky, ten vítr mi je normálně vyrval ze země.“ Po 30ti minutách „Ty vole to je fakt hustej vítr“, „Ty pořád nejsi ve stanu?“ – „Ne pořád nosím ty kameny“ =D =D =D – po 60 minutách „Už spíte?“ – „Ne a ty nosíš ještě kameny?“ – „Jo“… . =D =D =D V noci jsem probuzena potřebou jít na záchod, doufám, že to vyřeším někde v dosahu stanu, neb to na záchody byl celkem kus. Při pohledu po okolí, kde bylo před tím, něž jsem zalezla do stanu postavených jen pár stanů dalších, jich tam najednou bylo zase desítky. Prostě stan kam se podíváš. Plán jít na záchod někam kousek se tedy rozplynul a k té „dálce“, kterou jsem musela ujít, se ještě přidala překážková dráha v podobě natažených šňůr. Když se vracím zpět do stanu, všímám si kamenných hromádek srovnaných do kruhu, jako by šlo o nějaké obřadní místo a hle, veprostřed kruhu se tyčí Otův stan, byla jsem tak pobavena, že jsem byla ráda, že jsem si skulptury všimla, až když jsem se vracela z „malé“.

(pozn. camp jsme zaplatili, dostali jsme nálepku na stan a já ji tam zapomněla nalepit, nikdo nás nekontroloval)

17.7. pátek – 24 km

Druhý den našeho treku a scházení zpět do údolí Pórsmorku  •  Foto: Stepke

Tento den se nám již podařilo spojit dva úseky dohromady, i přesto, že byly nejnáročnější. Počasí bylo opět parádní a kilometry ubíhaly rychle. Šlo se přes asi 1100 m vysoký kopec, na který vedla cesta strmě nahoru, ale bavilo nás to. Výlet na duhové Hory, ze kterých vychází kouř je opravdu něco úžasného, stejně tak jako přecházení sněhového pole, ze kterého vykukovaly oxidiány. Výlet byl opravdu třešničkou na dortu a to jsem se ještě nedostala k úplnému konci. Cestou měl Zdenda drobný incident, kdy přeskakoval říčku a utrhl se s ním sníh z druhého břehu. Pád nevypadal moc dobře, ale přežil!! Odneslo to jen trochu koleno. O pár kilometrů dál po tomto zážitku jsme se dostali k přecházení přes sněhový most řeky o dost divočejší. Popravdě neměla jsem z toho dobrý pocit a netuším, jak se to tam prochází někdy v srpnu, kdy už tam ten sníh určitě nebude. Já s Otou jsme riskli přechod po vyšlapané cestě, kde se vrstva sněhu zdála nejsilnější, Zdenda po nepříjemném zážitku raději přebrodil o pár metrů výše. Takže lidi, kdo tam pojedete někdy teď, bacha na to! Myslím, že to tam fakt může pod kýmkoliv rupnout. Oběd dáváme v chatě a zároveň dalším campu – tentokrát se sněhovým podložím. Dále je cesta dlouho po sněhu, přesto kilometry ubíhají rychle. Cesta je tak nádherná, že se to nedá popsat. Čím více se blížíme ke konci našeho treku, tím více se se setkáváme s turisty, kteří se opět nechali dovést autobusy (během cesty jsme potkali jen pár lidí, žádné davy, toho se bát nemusíte). Poslední „překážkou“ je průchod lávovým polem, které připomíná bludiště. Jupí už jsme na známém a našem cílovém místě Landmannalaugaru. Již nás nepřekvapuje, že camp je plný lidí. Na stanech si všímáme, že jsou nalepené ty stejné cedulky, jako se dávají v předchozích campech. 16.7.se lihovkou dobře přepisuje na 18.7. =). Nálepku, kterou jsem zapomněla nalepit, dávám Oťasovi, který problém s datem řeší benzínem a lihovkou. Camp je vybaven velkou umývárnou, sprcha je opět za 500 ISK. Dáváme jídlo (Zdenda si všímá Čecha vedle u stolu, který má Zdendův vysněný vařič VAR1 – tímto bych chtěla poprosit, pokud ho někdo z vás nemá na prodej, byl by to pro něj super dárek =D). Po večeři jdeme již na opravdovou třešničku na dortu – koupání v termální říčce. Večer tam už ani není tolik lidí, a pokud tam jsou, nachází se v části u převlékárny. Zdenda správně odhadl, že tam, kde bude lidí méně, to bude nejlepší. Díky tomu, že se na místě stékají dva prameny jeden studený a druhý horký může si člověk volit teplotu dle své chuti. I když u dna se stále drží spíše voda chladnější. Občas projde studenější občas teplejší proud. No po několika dnech nemytí to byl opravdový balzám, vydrželi jsme ve vodě alespoň hodinu a půl.

18.7. sobota – pěšky jen tak 5 km zato autem asi 200 km =D

..to jsme se ještě měli rádi  •  Foto: Stepke

Ráno koupačku opakujeme. Balíme stany a jdeme na stopa na 2 km vzdálenou křižovatku efkových silnic (silnice F – nezpevněné cesty s brody, na které mohou pouze terénní auta). Ota stopuje jedním směrem – jelikož je na Islandu o dva dny více a chce procestovat i sever a poznávat více lidi, rozhodl se nás opustit. My se zase chceme dostat na jižní pobřeží. Otu někdo bere asi po 30 ti minutách – resp. asi 6. auto co kolem něj projelo. Nás berou super Holanďani hned 5 minut po Otovi. Je to mladý veselý pár, který sice nejedou až na jedničku, kam se chceme dostat, ale aspoň nás přiblíží. Jedeme asi 40 km prašnou cestou, projíždíme asi 20 brodů, občas projíždíme třeba i 4m vyfrézovanou závěj (jsem překvapená, jak to Suzuki Grand Vitara zvládá). Vyhazují nás vprostřed hor uprostřed ničeho a mě dochází, že stopnout si další auto nebude tak jednoduché, protože tam dost pravděpodobně už ani žádné nepojede. – Nevadí, na jedničku už to nemůže být daleko, dáme pauzu a pojmeme to jako další trek. Jaké je překvapení, když na křižovatku opět přijíždí naši známí Holanďani. Holčina nás pobaví hláškou „Hi guys, where are you going?“. Naskakujeme k nim do auta, rozhodli se změnit plány a pokračovat taky na jižní pobřeží, s tím, že až budou na jedničce, chtějí jet na východ, my na západ. Holčina se nás ptala, jestli nám nebude vadit, že nás vyhodí vprostřed ničeho, my odpovídáme, že jsme si už zvykli, a že horší než to bylo, to už být nemůže. Přátelsky se loučíme, já jim dávám pozvánku do Čech (máme natisknuté pozvánky, které rozdáváme sympatickým lidem, nebo těm co nám nějak pomohli). Na křižovatce se setkáváme s dalším párem stopařů, to nás z míry nevyvede. Máme hlad a tak je necháváme v klidu stopovat a my si vaříme Travellunch. Během té doby se jim nic stopnout nepodařilo. My vyrážíme pěšky směr Vík, během cesty se snažíme stopovat ale opět ani, když je to nejhlavnější silnice na Islandu moc aut nejezdí. Asi po hodině nám přeci jen zastavuje starý oprýskaný Opel, jehož řidičem je mladý kluk, který nám nabízí, že nás do Víku odveze. Když mi Zdenda česky říká, ať si sednu dopředu, řidič česky říká: „Je he, vy jste Češi, tak to je dobrý!“. Náš nový kámoš Honza je na letní pomaturitní brigádně na farmě poblíž již zmíněného Holsölluru. Nakonec se naší cílovou destinací nestává Vík ale, ale louka poblíž farmářova stavení. Honza nás bere kolem trollích skal k majáku s vyhlídkou na skalnatou bránu zvanou Dyrholaey. Když se nás ptá, jestli nám nebude vadit ještě malé zdržení, že se chce jet podívat na nějaké ztroskotané letadlo na pláži, mám neskrývanou radost. Na toto místo jsem se moc chtěla, ale všude na blogách psali, jak je náročné se tam dostat. Já Vám teď mohu říct, že na tom nic složitého není, je to už od silnice (č.1) značené žlutými kolíky a dá se tam dojít klidně pěšky. DC-3 jsme chytli za krásného počasí při západu slunce, takže jsme od ní nemohli odtrhnout čočky našich fotoaparátů. Kde se tam ten vrak vzal, psát nebudu, to si vyhledejte, na netu je tam toho dost (klíčová slova: vrak letadla, Island). Vracíme se kolem našich známých vodopádu Skogafoss a Seljalandfoss a mě přepadá nostalgie a stesk z toho, že se už vracíme, naštěstí ještě týden před námi… Už je pozdě večer, i když se sluníčko drží stále nad horizontem a my jedeme k Honzovi na farmu, při cestě se dozvídáme spoustu zajímavostí z islandského nejen farmářského života, například, že minimální mzda je tam v přepočtu na naše 28 000 Kč.

19.7. neděle

Miluju tuhle fotku  •  Foto: Stepke

Jelikož má Honza ještě den volna, domlouváme se s ním, že my zaplatíme palivo a společně objedeme nějaké turističtější atrakce. Ještě před tím se však zastavujeme v Selfossu, kde děláme větší nákup v Bónusu. Dále pokračujeme ke Gullfoss – vodopádům s největším průtokem vody v Evropě, takové Evropské Niagary. Vodopád je opravdu famózní, dojem nám ale kazí miliarda turistů, na které nejsme tak moc zvyklí. Pokud tam budete chtít někdo jet, tak to plánujte jako „noční“ návštěvu, určitě to bude stát za to. U Gullfoss jsou placené toalety, místo paní výběrčí je tam však u turniketu připraven platební terminál – kartou tam zaplatíte opravdu všude! Dále pokračujeme ke Geysiru (tomu prvnímu, co dal jméno ostatním). Na informační tabuli se dočítáme, že je druhý největší na světě a že hned vedle něho se nachází gejzír Strokkur, jdeme se jako první podívat právě na něj. Místo je nedaleko Gullfoss hned u hlavní silnice, takže nás opravdu vysoký počet turistů nepřekvapuje. Strokkurr „prská“ téměř každých 5 minut a je to opravdu zábava sledovat. Jdeme se podívat na Geysir, kde stojí a čekají i ostatní lidi. Po 15 ti minutách ničeho to vzdáváme. Na další informační ceduli se dočítáme, že Geysir už několik let nebouchá, vybouchl jednou v roce 2010 po zemětřesení – no to bychom se načekali. Zábavné jak ho ale Islanďané všude prezentují. No osobně si myslím, že Islanďané obětovali pár svých přírodních zajímavostí konzumním turistům a jinak si své nádhery „skrývají“ pro sebe a cestovatele, které se nebojí za zážitkem dojít a prožít ho. Pokračujeme do Hveragerði, kde je hlavním cílem opět termální řeka, místo se vyznačuje největší geotermální oblastí na Islandu. Musí se projet městem a pokračovat ještě cca 5 km, parkuje se u kavárny Hot river. K řece to jsou ještě 3 km pěšky, nás zmáhá únava, přesto tam vyrážíme, neb to je hlavní cíl dne. Fouká silný protivítr, je zima a jde se pořád do kopce, nic moc… Cesta je však moc krásná, čím více se blížíme, tím více je kolem nás trhlin v zemi, ze kterých vychází pára. Po 40 ti minutách se dostáváme k cíli, lidí je tam sice taky hodně, ale už žádné davy, jde znát, že 3 km do kopce, není pro každého. Je fakt kosa, takže svlékání a přesun do řeky by se dalo nazvat akcí „Kulový blesk“. Voda je opravdu úžasně horká! Je to prostě úžasné, úžasné, úžasné nejlepší! Kluci se pouští do zvětšování přehrady. Tahle řeka je lepší oproti té v Landmannalaugaru, že má konstantní teplotu, teda, čím více se jde proti proudu, tím více se blíží k bodu varu, ale nemíchají se v ní studené proudy a u dna je stejně teplá jako na povrchu. Během naprosté relaxace nás baví poznámka malého českého chlapce: „A tati, že dneska budou k večeři určitě zase ravioli?!“, Zdenda s úsměvem reaguje: „Chápu, my dnes určitě budeme mít zase Kuskus.“. Asi po 90 ti minutách naprostého uvolnění se dobrovolně rozhodneme kluky pečlivě propracovaný bazének opustit. Jsme tak prohřátí, že nám ani není zima. Cesta dolu z kopce s větrem v zádech je už brnkačka. Bereme si od Honzy s auta baťohy, loučíme se s nim a jdeme hledat free camping. Nacházíme zde: N64,00424 W021,18238 – místo kousek od města v lesíku. K véče dáváme sezamovou bagetu s máslem a jdeme po velmi únavném dni spát.

20.7. pondělí

Foto: Stepke

Rozhodneme si udělat odpočinkový den. Snídáme jablko (mně se občas po jablkách dělá špatně) a jdeme na procházku do města – sehnat a poslat pohledy. Jablko se rozhodlo vyřešit můj několikadenní problém s vylučovací soustavou a tak jdeme do Bónusu v opravdu vysokém tempu (záchody tam jsou dobrý). Nakupujeme něco k snědku i k pití - hlavně pomerančový džus, který si kupujeme téměř každý den jako doplněk vitamínu C, který nám dost chybí. Když už jsme v „centru“ města (všechna města jsou opravdu jen městečka, vesnice jsou pouze názvy baráků), rozhodneme se navštívit místní geotermální park, vstup je 250 ISK (50 Kč). Při zaplacení dostáváme plánek, podle kterého jdeme. Dočítáme se kde se má co nacházet: „zde by měla být Modrá laguna, zde zas Malý geysir, zde Červená laguna“ – nikde však nic není.. vyschlo.. Když dojdeme nakonec okruhu, na místo, kde se dají opláchnout nohy v termální vodě a dát jim bahenní zábal, zjišťujeme, že stejně jako u Geysiru tam již řadu let nic není, že to po jednom ze zemětřesení zmizelo. Bavíme se, mně se potvrzuje domněnka, že si Islanďané rádi dělají srandu z turistů. – Já návštěvu geoparku opět využívám k prozkoumání toalety. Jdeme dát šlofíka do stanu a pak ještě vyrážíme na večerní procházku po okolí. K večeři Zdenda vaří výborné špagety s tuňákem a sýrem.

21.7. úterý

Tady protivítr nebyl moc příjemný.. Trek Laugavegur  •  Foto: Stepke

Ráno koupíme naší půldenní dávku pomerančového džusu a jdeme na stopa směr Reykjavík. Zastavují nám sotva po pěti minutách 2 starší Islanďanky – strašně super ženské, které nám sděluji další informace o Islandu a o okolí, kterým projíždíme, např. kde se nachází jaké skiareály, nebo že se nikde na Islandu netěží uhlí, protože je to moc mladá země. Paní nás doveze přímo do hlavního města k autobusovému terminálu. Jsou fakt sympatické a tak jim dáváme taky pozvánku do ČR. Když se mezi hlavními silnicemi dostaneme do parčíku, převlíkáme kalhoty, nazouváme sandále a pokračujeme směr camp. Zdenda na mě nechává orientaci-navigaci a já touto zkouškou neprocházím, ale jen proto, že jsem se neshodla s jednou křižovatkou =D. Každopádně moc jsme si nezašli a camp nacházíme nakonec bez problému (obrovský camp v centru města, kde teče i teplá voda v ceně campu). Stavíme stan a Zdenda jde camp zaplatit (platí jeden stan, jednu osobu). Camp stojí
1700 ISK/osoba, označuje se ale pouze stan, kam se ani počet osob nepíše. Konečně máme možnost si umýt vlasy a díky slunečnímu počasí a vánku mi i vlasy rychle schnou. Je na čase vytáhnout čisté triko, lesk na rty a vyrážíme do víru velkoměsta. Nejdříve romantická procházka po pobřeží, následně průchod hlavní ulicí, návštěva pár obchodů, kostela a pak jupí na véču – V RESTAURACI!! Takže žádný kuskus. Vybíráme Lebowski bar, který má fakt styl a hrají v něm výbornou hudbu (dle filmu Big Lebowski). Dáváme si točené pivo, které točí normálně do 0,5 a k jídlu Zdenda burger se slaninou a sýrovými tyčinkami a já burger naložený v pivě s cibulovými kroužky. Chuť nám ani nekazí pohled na slečnu od vedlejšího stolu, která pravděpodobně tento bar navštěvovala několikrát za den. Za večeři, která nás opravdu naplnila po všech stránkách, jsme zaplatili asi 5500 ISK (1100 Kč). Cestou zpět navštěvujeme obchod s potravinami s názvem „1011“, abychom se podívali na ceny, a jsou tam opravdu vysoké, až 3x vyšši jak v BÓNUSU, pravděpodobně to bude tím, že mají 24 hodinový provoz.

22.7. středa

Foto: Stepke

Rozhodneme se ještě alespoň den zůstat. Jdeme na procházku do dalšího většího parku, kde navštěvujeme Perlan house – stavební památku, ze které je pěkný výhled na město a letiště. Baví mě sledovat helikoptéry přistávající pravděpodobně podle ILS. Na mapě parku nás rozesměje popisek „Geysir simulator“. Procházíme parkem, jehož součástí je i skromný, ale pěkný hřbitov. Simulátor Geysiru nenacházíme, pravděpodobně je naprosto reálný =). Navštěvujeme i největší a asi i jediné nákupní centrum na Islandu, kde jsem nadšena z obchodu „Tiger“, který navštěvuji i v ČR, tam byl asi trojnásobný. Vracíme se na hlavní ulici, kde mě Zdenda zve na kávu a mrkvový dort (žijeme si jako bozi). Zdenda nakupuje domu nějaké místní výrobky, já zvažuji koupi krabičky s místní islandskou ztrávou na žužlání, protože obdivuji, co vše dokáží prodávat, nakonec si to ale rozmyslím.

23.7. čtvrtek

Zdoláváme asi 1000 m převýšení  •  Foto: Stepke

Opět nás probouzí krásné počasí. Zahajujeme letecký den – všechny věci vyhazujeme ze stanu a poctivě je balíme. Začne se s námi bavit Ukrajinec ze sousedního stanu. Je fakt hodně ukecaný. Říká nám, že se živí jako guide a že tam s ním jdou 4 klientky. Při mé otázce, kolikrát už byl na Islandu, mi odpovídá, že je teď poprvé. Přispívá storkou, že ve smlouvě, kterou s klienty podepsal, zapomněl poznámku, že je cena včetně stravy i Dopravy a že na tom teda celkem prodělává. No prostě střelec. Nechávám Zdendu napospas konverzaci a jdu si na hlavu zkoušet tvořit islandský účes (copan kolem hlavy). Jdeme na hlavní silnici stopovat, cestou děláme nákup v BÓNUSU (párky, džus) a rovnou dáváme i sváču. Když se nám zdá, že jsme už na konci města a že všechny auto nemůžou jet nikam jinam než do Keflavíku, začínáme stopovat. Aut projíždí kolem nás opravdu hodně, ale žádné nezastavuje. Po té, co na nás mávne jeden chlap, napadá Zdendu, že je dál asi ještě jiná křižovatka za kterou bychom měli stopovat. Pokračujeme teda dál a dál, přejdeme několik křižovatek, ale stále není místo ideální. Začne pršet, schováváme se do podchodu, kde svačíme sušenky. Jde na mě únava, nečekala jsem, že před námi bude tak složitý úkol. Přestává pršet a tak vyrážíme dál na stop (celkově jsme ušli si myslím tak 5 km). Zastavuje nám po chvilce nějaký mladý týpek, který pomalu ani netuší, kde je Evropa ale odveze nás alespoň o nějakých 5 km dál za město. Najednou jde stopování samo, během chvilky nám zastavuje Polák, který vůbec neumí anglicky, ale veze nás na křižovatku, kam potřebujeme a to přesně na tu, na kterou nás na začátku naší výpravy dovezl štědrý Francouz. Stopujeme dál do Gridavíku (znova to pěšky jít nechceme), trvá nám to zase de facto jen pár vteřin a už se vezeme s nějakým chlapíkem, který si taky nechce moc povídat. V Grindavíku jsem Zdendou pozvána na místní točenou zmrzlinu, která byla mega velká a mega dobrá, smetanová (stála asi 300 ISK – 60 Kč). Navštěvujeme místní obchod Netto, abychom se koukli i na ceny tam, abychom vás všechny o tom mohli informovat ;). No a ceny taky celkem v pohodě, najdete tam hodně zboží z Polska.. Procházíme Grindavíkem abychom se dostali na silnici č.425 směr Reykjanesviti. Už je zase po sedmé večer a tak se nedivíme, že kolem nás nejezdí žádná auta, ostatně toto jsme zažili přesně 2 týdny na zpět. Když se rozhodneme zakempit kousek za městem, jede naším směrem zrovna auto, vracím se ho zkusit stopnout a hle.. zastavuje.. Jede v něm polský pár, který nás odváží přesně tam, kam chceme, což moc nechápou, protože tam kam chceme se zdá, že není nic (není to ale pravdou). Bivakujeme se Zdendou za kameným valem, vytvořeného mořem, jehož obrovské kameny využíváme i k večerní opalovačce, nad námi se tyčí starý maják. K véče máme zase bagety s máslem a šunkou.

24.7. pátek

Nečekaně si přispíme a vstáváme až v 11:30. Vyrážíme k nedalekým horkým pramenům, kde je to zase úžasně zajímavé (Gunnuhver) – ustavičně zde stříká gejzír a je to tam prostě fakt hustý. Jdeme stopovat. Náš další cíl není daleko a tak počítáme i s tím, že půjdeme až k němu pěšky. Opět to netrvá dlouho a zastavuje nám starý pán v nové RAV4, který se diví, že chceme odvést jen takový kousek. Místo naší další zastávky je most mezi Euro-asijskou a Severo-americkou litosférickou deskou, pod kterým je malý kaňon. Místo jinak není moc zajímavé. Zdendovi navrhuji společné selfí s komentářem, že nás ani litosférické desky nerozdělí a on odmítá.. =D ..no nevím, nevím co si o tom myslet.

Foto: Stepke

Snažíme se přehodit kameny z jedné strany světa na druhou, nemá to žádný smysl tak nás to brzo přestane bavit a jdeme zase stopovat. Aut jezdí málo a nikdo nezastavuje. Po tom, co ujdeme asi 4 km, dáváme obědovou pauzu u cesty, která vedla na ptačí vyhlídku. Pokračujeme pěšky dál a asi za 10 min nám zastavuje další z místních týpků. Když Zdenda zjistí, že je to taky elektrikář, dávají se do konverzace: kdo, kde, co, jak a proč dělá a já jsem ráda, že se nemusím zapojovat, neb té elektřině fakt moc nerozumím. Přehlídneme odbočku, odkud jsme původně chtěli pokračovat. Týpek nás vyhazuje v centru Reykjanesbæru, což nám vůbec nevadí. Jdeme zase stopovat za kruhák, kam ještě než dojdeme, už u nás zastavuje paní, která se nabízí, že nás odveze na letiště. My na letiště nechceme, ale chceme na křižovatku, na které se z ní na letiště odbočuje. Paní se postavila autem dost nešťastně na vjezd na kruhák, Zdenda ji říká, ať zajede na kraj, paní to zřejmě nechápe a ujíždí nám. Za chvíli nám zastavuje sympatická paní v novém Land Roveru, která nás na zmíněnou křižovatku (kruhový objezd) odveze. Dokonce i ví, kde je ČR, protože tu byla na nějakém environmentálním kurzu. Na kruhovém objezdu se rozhodujeme, kam pojedeme, jestli do Sandgerði nebo do Garduru – rozhodujeme se pro Gardur, jezdí tam více aut a je tam free camp, ze kterého je to kousek na letiště, což se nám kvůli zítřejšímu odletu hodí. Během chvíle nám zastavuje Toyota Hiace – náš poslední stop. Pán nás bere až do Garduru, Jdeme směr camp, do kterého to je z centra asi 2 km a je hned pod dvěma majáky. Cestou se Zdenda spřáteluje s místními koníky, od kterých se nemůže odtrhnout, následně je neuvěřitelně vtipně imituje. Kemp je opravdu zadarmo, jsou tam 2 záchody a velký venkovní dřez, u kterého lidé před svým odletem nechávají potraviny a plynové bomby které nechtějí tahat sebou zpět. K naleznutí tam tedy jsou čaje, těstoviny, čokolády a i nenačaté plynové bomby, proto doporučuji návštěvu tohoto campu těm, kteří zrovna přiletí. Je pravdou, že poloprázdné bomby se dají nalézt asi ve všech campech. Z pláže, u které je camp, se dají prý pozorovat velryby a tuleni, my však nevidíme ani jedno, Zdenda se nabízí, že se kvůli mně svlíkne a z vody mi zamává místo velryby. Překvapuje nás příjezd terénního auta s českou poznávací značkou a v něm pouze jeden člověk. Staví si stan hned vedle nás a dává se s námi do řeči. Diví se, že se nám dařilo na Islandu stopovat, že to tam prý není zvykem. Pán je na Islandu již po patnácté a vždy ho navštěvuje na 2-3 měsíce, vydal o něm 5 knih, z toho jedna se jmenuje „111 nej Islandu“ my si ji ještě nepořídili, ale myslím, že tam naleznete fakt super místa, které navštívit, není to komerční průvodce. Jeho stránky: http://www.jas-hrotovice.com/. V noci mě budí „potřeba“, vzbudila jsem se zrovna v čase, kdy je největší tma (přesto stále světlo), sice jsme díky světlým nocím neviděli polární záři, ale na červánky, které jsem viděla poslední noc, nikdy nezapomenu.

25.7. sobota

Celý den se už jen válíme, čteme si a načerpáváme poslední islandské chvilky. Mně je z odletu strašně smutno – uteklo to strašně rychle a zároveň mám pocit, jako jsem tam byla strašně dlouho. Balíme opravdu pozvolna a na letiště jdeme pěšky – náš poslední islandský trek. Já se naposledy nabažím pohledem na sopku Snaefellsjoekull, která jde vidět na druhé straně zálivu, fakt mě fascinuje (tam se musím jet podívat příště). Vzdálené Hory, na které při cestě koukáme mizí v černých mracích. Pár minut po té, o přicházíme na letiště, začíná slejvák – nejvyšší čas Island na nějakou dobu opustit.

Duhové hory - něco neuvěřitelného  •  Foto: Stepke