Island pod stanem (8) - Höfn a barevné liparitové hory
14.6. středa
Vstáváme již tradičně v 7h, vaříme čaj a v mezičase vaření balíme. Vyjíždíme opět na okružní silnici č.1, po které pokračujeme dál na východ. Opět vidíme vodopády, ledovcové splazy i množství různě tvarovaných a zbarvených planin.
Počasí je dnes dosti proměnlivé. Po obloze se prohánějí mraky, občas vysvitne Slunce a o chvíli později zase z nebe padá pár kapek. Na podobné jsme ale byli připraveni a příjemně nás překvapilo spíš to dosavadní krásné.
Dnešním prvním cílem se stává další jezero pod splazem z ledovce - jezero Hoffellsjökull. Je vidět, že se již dostáváme mezi turisticky méně navštěvované přírodní zajímavosti. Takže na parkovišti stojí pouze jediné auto a my. Jezero by bylo opět určitě mnohem fotogeničtější za slunečného počasí, ale fotíme i při zamračené obloze. Nemůžeme si vybírat a jsme rádi, že neprší. Kolem jezera se volně pasou ovce. Zajímalo by mne, jak se řeší, která ovce komu patří a jak je před zimou po zdejších kopcích nahánějí.
Po obhlídce jezera ještě dáváme v autě svačinku v podobě sušeného masa a müsli tyčinky a vyrážíme dál. Při odjezdu vidíme pod skalou kopce Hoffellstinduru lidi v plavkách. V tomto počasí to může znamenat jediné - že tam je nějaké termální koupání. Přijíždíme autem blíž a opravdu. Pod skalou jsou tři betonové kruhové bazény a v nich jsou naložení lidi. Jedná se o Hoffell Hot Tubs. Vidíme ceduli, že koupání tu stojí 500,- na osobu. Cena je na islandské poměry až překvapivě nízká. Co nám tu vadí víc jsou již zmínění lidé. Koupání není příliš velké a tak se nechceme mačkat v přeplněném bazénku, takže potlačujem touhu po prohřátí a hygieně. Osamocené termální jezírko před několika dny nás asi dost rozmazlilo.
Přijíždíme do přístavního, rybářského městečka Höfn do kterého nevede přímo okružní silnice č.1, ale musíme pár kilometrů ujet po silnici č.99. Hned první naše zastávka vede do obchodu Netto, kde nakupujeme vše co buď potřebujeme a nebo na to máme chuť. V areálu obchodu jsou i stolky a židle, takže pořádáme malou hostinu. Všichni vybalujeme své jogurty, pečivo, sladkosti a uspokojujeme své chuťové buňky. Ani toalety s teplou vodou nejsou k zahození.
Zbytek rovnou nesnědených zásob uklízíme do auta a vyrážíme na menší okružní procházku městem. První kroky míří na pobřeží, kde si prohlížíme velké tabule s fotkami krás Islandu. Procházíme také místní vyvýšenou vyhlídku, odkud nás však ledotvý vítr brzy vyhání a jdeme se raději ohřát do infocentra. To tu je docela rozsáhlé - opět spojené se spoustou informací o zdejší geografii, fauně a flóře. Místní zaměstnanci jsou milí a zodpovídají nám veškeré naše dotazy. Na zdejším veřejném počítači zjišťujeme nejen počasí, ale také umístění termálních pramenů, možnosti pozorování papuchalků, silniční vzdálenosti a spoustu dalšího. Podle toho se snažíme vymyslet další plán.
V Höfnu máme splněno vše, co jsme potřebovali, takže nasedáme do auta a jedeme dál na východ. Počasí vypadá navzdory předpovědi dle Norů, že se trochu lepší. Po několika kilometrech projíždíme prvním zdejším tunelem. To je poprvé co vidíme na Islandu tmu.
Po třiceti kilometrech za Höfnem přijíždíme k odbočce do barevných liparitových hor Hvannagil. Jedná se již o turisticky téměř opuštěnou oblast, takže lidí zde potkáváme naprosté minimum. Hory jsou zde tvořeny liparitem (neboli ryolitem), což je výlevná vyvřelá hornina. Zdejší kopce mi připadají, že jsou to volně nasypané hromady různobarevného kamení a jen místy pod nimi vykukuje pevná skála. Ryolit zde dle různých příměsí hraje všemi možnými barvami.
Procházíme soutěskou, kde několikrát křižujeme potok. Naštěstí ho lze vždy přeskákat po kamenech. Poté stoupáme svahem až na horní okraj, odkud máme pěkný pohled do údolí. Bohužel zjišťujeme, že jsme se ocitli tam, kde jsme se ocitnout úplně nechtěli a tak sestupujeme zpět dolů a stoupáme na protější stranu. Kdyby nic jiného, tak je odtamtud zase jiný pohled na údolí pod námi.
Honza stále konzultuje naši trasu s mapou. "Za chvíli bychom měli být u jezírka", prohlásí a opravdu hned za další hromadou ryolitu se vyloupně vodní plocha. Odtud se však naše trasa začíná komplikovat a později uvažujeme, jestli se nejednalo o úplně jiné jezírko a jinou trasu. Po obejití vodní plochy se totiž cesta mezi kameny ztrácí. Sice chvílemi máme pocit, že jdeme po prošláplé cestě, ale vzápětí zase mezi kameny mizí do ztracena. Bílé kulaté značky na kamenech se lehce zaměňují za fleky lišejníků, které rostou do kruhu a jsou také bílé a my se již regulérně ztrácíme. Tedy ne že bychom nevěděli, kterým směrem máme auto, ale spíš nevíme jak se dostat dolů na cestu, kterou vidíme hluboko pod sebou a od níž nás dělí rozeklané skály. Samozřejmě je tu vždy možnost se vrátit cestou, po které jsme přišli, ale v takové nouzi ještě nejsme.
Nakonec s notnou dávkou štěstí nacházíme cestu suťoviskem dolů. Opatrně sestupujeme po sypajících se kamenech a pomalu klesáme k prašné cestě pod námi. Když jsme konečně dole, objevujeme tu krásný vodopád s jezírkem. Uvažujeme o vykoupání, nechce se nám se ze studené vody zase oblékat a jít kilometry k autu. Ideální by bylo se po koupačce přemístit rovnou do spacáku. Uvažujeme tedy o přespání tady. To má však zase háček v tom, že bychom sem museli přiblížit Dustera s našimi věcmi. Ovšem již po krátkém úseku cestou zpět k autu je nám jasné, že cestu sem po místy strmě stoupající a zase klesající kamenité cestě si raději tento výlet odpustíme. Dnes by se to asi s notnou dávkou úsilí projet dalo, ale kdyby trochu zapršelo, tak bychom se odsud již nemusli dostat. Navíc s příchodem k autu padají z šedivé oblohy první kapky deště.
Rozhodujeme se tedy ujet v kazícím se počasí další část cesty směrem na SV, kam se plánujeme podívat. Déšť houstne a my nemáme vůbec chuť někde zastavovat a v té slotě stavět stany. Z auta obdivujeme islandské fjordy, zařízlé do pevniny ostrova a opět vybíhající do oceánu.
Protože silnice č.1 se tu zbytečně klikatí podél pobřeží, zkracujeme si cestu silnicí č. 939. Přicházíme tak o luxus asfaltu a jedeme po šotolině. Z okénka auta se snažíme vytipovat nějaké místo na přespání.
Odbočky ze silnice tu nejsou, ale nakonec nacházíme poměrně rovnou louku hned vedle silnice. Budem tu sice dost na očích, ale snad tu nebude přes noc velký provoz a nebudeme nikomu vadit. Venku zrovna dost prší a tak s Péťou volíme vyčkávací taktiku v autě, kde využíváme čas ke konzumaci večeře. Kluci se toho nebojej a vybíhají v lijáku stavět stany. Pak si přicházejí do auta pro batohy a přejou nám dobrou noc. Čekáme ještě zhruba dvacet minut, kdy se déšť opravdu zmírní a pak vybíháme co nejrychleji postavit stan do podoby, kdy již dokáže čelit dešti. Máme to natrénované, takže je to dílem chvilky.
Když se stěhujeme do stanu, tak najednou u našeho auta zastavuje cizí auto. Já na půli cesty od auta ke stanu vyčkávám co bude. Řidič stahuje okénko a fotí si nás. To mi přijde dost podezřelé a nakračuji, že se ho půjdu zeptat, o co mu jde. Mává však na mne jako že nic a odjíždí odkud přijel. Péťa ho na oplátku ze stanu také fotí. Doufáme, že nás nenahlásí a nebude na nás při vrácení auta čekat pokuta za zakázané volné táboření.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Höfn
Půjčovna autPříspěvky z okolí Island pod stanem (8) - Höfn a barevné liparitové hory
