Island - výlet v národním parku Skaftafell
Již jsme objeli snad víc jak dvě třetiny ostrova. Začali jsme na západě, objeli jsme celý sever a už jsme na jihu, zatím jen v jeho východní části.
Právě tam na jihu národního parku Vatnajökull se nachází národní park Skaftafell, který je od r. 2008 jeho součástí. Je tam celá řada ledovců, nejvyšší horou je Hvannadalshnjúkur (2110 m), který je rovněž nejvyšší horou Islandu. Park Skaftafell byl založen 15. září 1967. Později byl 2x zvětšen. Dnes je to 2. největší park Islandu, zaujímá asi 4 807 km2. Jeho součástí je údolí Morsárdalur, hora Kristínartindar (1126 m) a ledovec Skaftafellsjökull, který je jedním z výběžků ledovce Vatnajökull. Ve středověku zde bylo i několik velkých statků.
Krajinu po staletí měnilo působení ohně (sopka) a vody (ledovce a řeky). Vulkanické erupce probíhaly pod ledovci, z kopců se valila voda i bahno. Řeky se rozvodňovaly a vytvořily spoustu vodopádů. Statky zůstaly opuštěné. Poslední erupce tady byla r. 1996.
Dnes je zde příjemné klima a slunečné letní dny, které nejsou pro Island obvyklé. Je zde dokonce i březový háj, žije tu hodně druhů ptáků i polární lišky. V parku je celá řada turistických stezek. Je zde infocentrum a velký kemp. Dva původní statky zcela nezanikly, žijí však hlavně z cestovního ruchu.
Právě ve zdejším kempu jsme byli dvě noci. Vstup do kempu leží na silnici č. 998, která odbočuje z hlavní okružní silnice č. 1. Kemp je skutečně velký s nádhernými výhledy na okolní hory a ledovce. Vejde se sem až 400 stanů. Část je vyhrazena pro karavany a obytné přívěsy. Toalety a placené sprchy jsou umístěny v budově uprostřed kempu. V jejich blízkosti jsou i dřezy na mytí nádobí. Ne všechny sprchy však fungovaly podle našich představ, někde teplá voda netekla.
Na západním okraji kempu je velké infocentrum, kde nonstop běží film o parku. Ten sousedí s bufetem, kde kromě jídla se nechá koupit i místní pivo (ležák), vyrobené z vody z ledovce, a Arktic Pale Ale. Hned vedle infocentra jsou další toalety, vč. WC pro invalidy, tam někde prý jsou i pračky a sušičky. Prý je celý kemp pokryt internetem.
Z kempu se nechá vyrazit na řadu výletů po mnoha turistických trasách. Na mapě parku jsou označené jako sjezdovky - červené, modré, černé. Nechají se různě kombinovat, zkracovat. Jedna z cest vede i k vodopádu Svartifoss, jehož voda padá z tmavých šestihranných lávových sloupů do hloubky 12 metrů. Ten nám byl doporučen jako jeden ze zdejších unikátů.
My jsme se vydali po nejdelší červené trase, odkud je možnost odbočky po černé na Kristínartindar (1126 m). Od začátku mi bylo jasné, že až tam nahoru nedojdu. Cestou je několik vyhlídek, vodopády, je vidět ledovec a barevné skály. I tak nás čeká skoro 18 km s převýšením 800 metrů. Máme na to celý den, večer je dlouho vidět. Začínáme a končíme v kempu, takže nikoho zdržovat nebudeme. Kdy se vrátíme do kempu, záleží tedy jen na nás.
Je zataženo, ale neprší. Snad to vydrží. Skoro 8 km se jen a jen stoupá. K prvnímu vodopádu je to asi 1,5 km – zde je také šipka na vodopád Svartifoss. Jenže názvy si nepamatujeme, vidíme vodopád, předpokládáme, že je to on. Nebyl. K první vyhlídce je to cca 3 km. Shodli jsme se na tom, že ty byly snad nejnáročnější. Po snídaní, nerozdýchaní a do prudkého kopce. Když se dostáváme k vyhlídce, pláně se otevírají, výhledy jsou nádherné, ale také sílí už tak silný vítr. Jsem přesvědčená, že mne dlouho trvající nárazy musí porazí. A to mám hůlky. Občas se musím zastavit. Obdivuji Otu, jak jde stále vpřed a bez hůlek. Naštěstí při přestávkách je co obdivovat. Vlevo se objevují nádherně zbarvené skály. Škoda, že je mlhavo, mohlo by být vidět ještě dál. Ale i tak se mi tu moc líbí.
Když se zpětně koukám na fotky, tak se mi to tak náročné nezdá. Ale když kouknu na vrstevnice na mapu, tak se utvrzuji v tom, že se fakt stále stoupalo. Fotky to pěkně zkreslují. Těch skoro rovinek na oddech tam bylo jen nepatrně.
Cesta je značena dřevěnými kolíky se žlutými ťopkami. Konečně jsme skoro nahoře – už vidíme žlutě značené kolíky na skoro po rovině odbočující cestě. Z rozcestí se nechá jít ještě asi 50 metrů na vyhlídku. Vichr mne trochu odrazuje, ale není to po žádném hřebínku, musíme tam. Tomu se fakt říká nádhera. Ota mi vyhlídl jednu špičku, kde mne chce vyfotit. Raději odkládám hůlky a přidržuju se skalisek. Až na špičku jsem si stejně netroufla. Dolů raději nekoukám, mám strach, že mne tam vítr smete. Když už sedím, je to moc hezký pocit být takhle uprostřed divočiny.
Tím jsme se dostali na náš nejvyšší bod. Dál po černé na Kristínartindar už nejdeme. To už bych asi nepřežila To by byly další 2 km stoupání (a pak samozřejmě i klesání) s převýšením dalších 425 metrů. Nemusím být všude. V kempu jsme zjistili, že sice někteří z výpravy po této trase odbočili, ale až na vrchol nešli. Věrka výstup po šotolině na vrchol zakázala. V tom vichru je to prý moc nebezpečné.
My vrchol obcházíme po červené cestě. Na jejich mapách je značená červeně, ve skutečnosti jsou všechny cesty označené žlutými ťopkami a správný směr ukazují směrovky. Podle mapy se zdá, že asi 2 km půjdeme po vrstevnici. Ve skutečnosti překonáváme dvě rokle. Takže opět dolů a nahoru. Ale už to není tak nekonečné. Vítr tu už také tak strašně nefouká. Aby byla změna, chvíli nás však bičují ledové krystalky. Nevíme, kam se dřív podívat, na jedné straně barevné skály, na druhé ledovce s nejvyšší horou Hvannadalshnjúkur (2110 m), která postupně vylézá z mraků a ukazuje se nám v celé své kráse. Nejen že se mraky rozestupují, také vylézá sluníčko.
Občasnou mírnou cestu z kopce střídá prudké klesání po drobné šotolině nebo kamenném poli. Oboje pod nohami ujíždí. Kopec Skerhóll (524 m) naštěstí nemusíme přecházet. Cesta nevede přes vrchol. Přesto si myslím, že to klesání je snad ještě náročnější než stoupání. Kolena dostávají docela zabrat.
Cestou jsme potkali jen jednu dvojici. Jsme tady sami a je to super. Žádná civilizace, žádní lidé. Ty potkáváme až u vyhlídky Sjónar-sker. Tady je na mosazné kruhové desce vyznačeno, co je okolo nás vidět. Hlavně je tu možno se posadit. Vyhlídka je od kempu vzdálena cca 2 km, vede sem řada tras, po kterých jde snad procesí. Většina jich jde k onomu pověstnému čedičovému vodopádu Svartifoss. Tady dáváme krátký odpočinek, ale už tady nám těch pár lidí vadí. Proto nevolíme zpáteční cestu přes vodopád. Sice by za to asi stál, ale upřednostňujeme klid.
Tak jako tak musíme prudce klesat. Toto závěrečné naše dlouhé klesání vede po schodech. Aby se půda a kameny nesesouvaly, jsou na úzké cestě zaražená prkna. Takže nejen scházet schody, ale ještě dávat pozor, abych se o přečnívající prkna nezakopla. Ještě jsme se zastavili na vyhlídkách na vodopády Magnúsarfoss, Hundafoss a Þjófafoss. I tady jsou vidět čedičové sloupy, i když menší. Ale hlavně skoro bez lidí. Nám to tedy stačí.
Do kempu je to od posledního vodopádu už po rovině. Bylo to náročné, ale nádherné. Krajina tu skutečně byla pestrá. I kytičky tu rostly a kvetly. Jen ty lesy mi tu stále chybí. Ale už si zvykám.
Krajinu po staletí měnilo působení ohně (sopka) a vody (ledovce a řeky). Vulkanické erupce probíhaly pod ledovci, z kopců se valila voda i bahno. Řeky se rozvodňovaly a vytvořily spoustu vodopádů. Statky zůstaly opuštěné. Poslední erupce tady byla r. 1996.
Dnes je zde příjemné klima a slunečné letní dny, které nejsou pro Island obvyklé. Je zde dokonce i březový háj, žije tu hodně druhů ptáků i polární lišky. V parku je celá řada turistických stezek. Je zde infocentrum a velký kemp. Dva původní statky zcela nezanikly, žijí však hlavně z cestovního ruchu.
Právě ve zdejším kempu jsme byli dvě noci. Vstup do kempu leží na silnici č. 998, která odbočuje z hlavní okružní silnice č. 1. Kemp je skutečně velký s nádhernými výhledy na okolní hory a ledovce. Vejde se sem až 400 stanů. Část je vyhrazena pro karavany a obytné přívěsy. Toalety a placené sprchy jsou umístěny v budově uprostřed kempu. V jejich blízkosti jsou i dřezy na mytí nádobí. Ne všechny sprchy však fungovaly podle našich představ, někde teplá voda netekla.
Na západním okraji kempu je velké infocentrum, kde nonstop běží film o parku. Ten sousedí s bufetem, kde kromě jídla se nechá koupit i místní pivo (ležák), vyrobené z vody z ledovce, a Arktic Pale Ale. Hned vedle infocentra jsou další toalety, vč. WC pro invalidy, tam někde prý jsou i pračky a sušičky. Prý je celý kemp pokryt internetem.
Z kempu se nechá vyrazit na řadu výletů po mnoha turistických trasách. Na mapě parku jsou označené jako sjezdovky - červené, modré, černé. Nechají se různě kombinovat, zkracovat. Jedna z cest vede i k vodopádu Svartifoss, jehož voda padá z tmavých šestihranných lávových sloupů do hloubky 12 metrů. Ten nám byl doporučen jako jeden ze zdejších unikátů.
My jsme se vydali po nejdelší červené trase, odkud je možnost odbočky po černé na Kristínartindar (1126 m). Od začátku mi bylo jasné, že až tam nahoru nedojdu. Cestou je několik vyhlídek, vodopády, je vidět ledovec a barevné skály. I tak nás čeká skoro 18 km s převýšením 800 metrů. Máme na to celý den, večer je dlouho vidět. Začínáme a končíme v kempu, takže nikoho zdržovat nebudeme. Kdy se vrátíme do kempu, záleží tedy jen na nás.
Je zataženo, ale neprší. Snad to vydrží. Skoro 8 km se jen a jen stoupá. K prvnímu vodopádu je to asi 1,5 km – zde je také šipka na vodopád Svartifoss. Jenže názvy si nepamatujeme, vidíme vodopád, předpokládáme, že je to on. Nebyl. K první vyhlídce je to cca 3 km. Shodli jsme se na tom, že ty byly snad nejnáročnější. Po snídaní, nerozdýchaní a do prudkého kopce. Když se dostáváme k vyhlídce, pláně se otevírají, výhledy jsou nádherné, ale také sílí už tak silný vítr. Jsem přesvědčená, že mne dlouho trvající nárazy musí porazí. A to mám hůlky. Občas se musím zastavit. Obdivuji Otu, jak jde stále vpřed a bez hůlek. Naštěstí při přestávkách je co obdivovat. Vlevo se objevují nádherně zbarvené skály. Škoda, že je mlhavo, mohlo by být vidět ještě dál. Ale i tak se mi tu moc líbí.
Když se zpětně koukám na fotky, tak se mi to tak náročné nezdá. Ale když kouknu na vrstevnice na mapu, tak se utvrzuji v tom, že se fakt stále stoupalo. Fotky to pěkně zkreslují. Těch skoro rovinek na oddech tam bylo jen nepatrně.
Cesta je značena dřevěnými kolíky se žlutými ťopkami. Konečně jsme skoro nahoře – už vidíme žlutě značené kolíky na skoro po rovině odbočující cestě. Z rozcestí se nechá jít ještě asi 50 metrů na vyhlídku. Vichr mne trochu odrazuje, ale není to po žádném hřebínku, musíme tam. Tomu se fakt říká nádhera. Ota mi vyhlídl jednu špičku, kde mne chce vyfotit. Raději odkládám hůlky a přidržuju se skalisek. Až na špičku jsem si stejně netroufla. Dolů raději nekoukám, mám strach, že mne tam vítr smete. Když už sedím, je to moc hezký pocit být takhle uprostřed divočiny.
Tím jsme se dostali na náš nejvyšší bod. Dál po černé na Kristínartindar už nejdeme. To už bych asi nepřežila To by byly další 2 km stoupání (a pak samozřejmě i klesání) s převýšením dalších 425 metrů. Nemusím být všude. V kempu jsme zjistili, že sice někteří z výpravy po této trase odbočili, ale až na vrchol nešli. Věrka výstup po šotolině na vrchol zakázala. V tom vichru je to prý moc nebezpečné.
My vrchol obcházíme po červené cestě. Na jejich mapách je značená červeně, ve skutečnosti jsou všechny cesty označené žlutými ťopkami a správný směr ukazují směrovky. Podle mapy se zdá, že asi 2 km půjdeme po vrstevnici. Ve skutečnosti překonáváme dvě rokle. Takže opět dolů a nahoru. Ale už to není tak nekonečné. Vítr tu už také tak strašně nefouká. Aby byla změna, chvíli nás však bičují ledové krystalky. Nevíme, kam se dřív podívat, na jedné straně barevné skály, na druhé ledovce s nejvyšší horou Hvannadalshnjúkur (2110 m), která postupně vylézá z mraků a ukazuje se nám v celé své kráse. Nejen že se mraky rozestupují, také vylézá sluníčko.
Občasnou mírnou cestu z kopce střídá prudké klesání po drobné šotolině nebo kamenném poli. Oboje pod nohami ujíždí. Kopec Skerhóll (524 m) naštěstí nemusíme přecházet. Cesta nevede přes vrchol. Přesto si myslím, že to klesání je snad ještě náročnější než stoupání. Kolena dostávají docela zabrat.
Cestou jsme potkali jen jednu dvojici. Jsme tady sami a je to super. Žádná civilizace, žádní lidé. Ty potkáváme až u vyhlídky Sjónar-sker. Tady je na mosazné kruhové desce vyznačeno, co je okolo nás vidět. Hlavně je tu možno se posadit. Vyhlídka je od kempu vzdálena cca 2 km, vede sem řada tras, po kterých jde snad procesí. Většina jich jde k onomu pověstnému čedičovému vodopádu Svartifoss. Tady dáváme krátký odpočinek, ale už tady nám těch pár lidí vadí. Proto nevolíme zpáteční cestu přes vodopád. Sice by za to asi stál, ale upřednostňujeme klid.
Tak jako tak musíme prudce klesat. Toto závěrečné naše dlouhé klesání vede po schodech. Aby se půda a kameny nesesouvaly, jsou na úzké cestě zaražená prkna. Takže nejen scházet schody, ale ještě dávat pozor, abych se o přečnívající prkna nezakopla. Ještě jsme se zastavili na vyhlídkách na vodopády Magnúsarfoss, Hundafoss a Þjófafoss. I tady jsou vidět čedičové sloupy, i když menší. Ale hlavně skoro bez lidí. Nám to tedy stačí.
Do kempu je to od posledního vodopádu už po rovině. Bylo to náročné, ale nádherné. Krajina tu skutečně byla pestrá. I kytičky tu rostly a kvetly. Jen ty lesy mi tu stále chybí. Ale už si zvykám.
GPS souřadnice:
uložit .gpx soubor
(64.070, -16.975)
Poslední aktualizace: 23.2.2020
Byl jsem zde!
Zapamatovat
Eastern Region
Příspěvky z okolí Island - výlet v národním parku Skaftafell
Čedičový vodopád Svartifoss
Vodopád
Jedním z nejzajímavějších a zároveň nejnavštěvovanějších vodopádů Islandu je vodopád Svartifoss (jinak zvaný také Černý vodopád), který je součástí zdejšího…
4.7km
více »
Dovolená na Islandu - 6. část - jihovýchod ostrova
Cestopisy
Sobota 17. 8. 2019 – odpoledne
Podle východního pobřeží se přesouváme k jihu. Všichni se těšíme na plavbu po ledovcové laguně Jökulsárlóns. Sice fouká silný vítr, ale svítí…
6km
více »