Jak jsem se nepodíval na Nauru

Při plánování cesty do Oceánie jsem chtěl navštívit i Nauru. Pro vstupu na Nauru nepotřebují vízum pouze občané zemí Commonwelthu. Ministerstvo zahraničí ČR na svých webových stránkách upozorňuje, že získání víza je zdlouhavý a nelehký proces. Vědí to i v cestovních kancelářích a podobných agenturách, které halasně inzerují, že zajistí vízum do všech zemí světa. Na tři jsem se zbytečně obrátil. Chtěl jsem využít možnosti, která povoluje vstoupit na Nauru bez víza, nepřesahuje-li délka pobytu 3 dny. Nenašel jsem ale žádný letecký spoj, který by mě z Nauru odvezl do třech dnů po příletu. Jedinou možností se zdálo spojení z Brisbane a zpět, kde byla délka pobytu 73 hodin. Poslal jsem dotaz na dvě adresy, které jsem nalezl na webu naurské vlády, zda-li budu potřebovat v tomto případě vízum. Z jedné mi odpověděli, že mají na starosti pouze styk s Austrálií, z druhé jsem se odpovědi nedočkal. Chtěl jsem se na Nauru podívat a tak jsem se odhodlal o vízum požádat. Podmínkou je mít zajištěné ubytování. Našel jsem si adresy třech hotelů na Nauru (víc jich tam není) a rozeslal žádosti o rezervaci ubytování. Ze dvou mi neodpověděli, třetí mi s politováním sdělil, že v mnou požadovaném termínu mají plně obsazeno. Když jsem požádal o jiný termín, odpovědi jsem se už nedočkal.

Kontaktoval jsem Jana Podaného, kterému tímto děkuji za cenné informace. Pan Podaný Nauru navštívil a vyřizování víza mu trvalo půl roku. Já jsem se začal vízem zabývat dva měsíce před uvažovaným odletem a tak jsem to vzdal.

Gunnar Garfors s pomocí statistik World Tourism Organization sestavil žebříček 25-ti nejméně navštěvovaných zemí. Žebříčku suvernně vévodí Nauru s pouhými 200 turisty za rok. Vzhledem k potížím jaké má případný zájemce se získáním víza, to není jen tím, že Nauru je jen obrovský kráter po vytěžených fosfátech obklopený úzkým pruhem zeleně a pláží.

Fotogalerie