Jaro na Bítově – 3. den - cca 18 km po části NS Jindřicha Dauna a Karla Claryho: Bítov - ruina Stará pila - rotunda Heinrichsruhe – Chvalatice – Eduradova skála s vyhlídkou – vodní nádrž Vranov s visutou lávkou – Claryho kříž s vyhlídkou - Onšov

Dnes jsme si přivstali, je ¾ na 8 a my už vstáváme. Ještě dnes má být hezky, zítra se to má zkazit, ochladit se a pršet. Z našich naplánovaných výletů, chceme dát dnes ten nejdelší a nejnáročnější. Bude to hodně nahoru a dolů a dost prudké. Zpátky se budeme vracet autobusem, tak snad to vše zvládneme a nedopadneme jako ve středu a vše pojede podle plánu.

Z Bítova odcházíme po žluté – po cestě, po které jsme se včera vraceli. Kupodivu už ani Ota nenadává, že ta cesta je příšerná. Včerejší chmury jsou naštěstí pryč.

Naučnou stezku Jindřicha Dauna a cyklistickou Pivovarskou 12, jejichž delší části jsme si prošli včera, přecházíme a jdeme opět k ruině staré pily, která se nechá obejít také z druhé strany. Vyhnuli jsme se tak klesání a následnému prvnímu stoupání. Z rozcestí U staré pily po žluté, cyklotrase a naučné stezce už musíme stoupat. Jinudy to nejde. Myslela jsem, jak jsem se rozdýchala, jak se mi dobře bude stoupat. Ale moc to nevyšlo. Dnes mám s sebou turistické hůlky, jde to o trochu lépe, ale aby se mi lépe dýchalo, na to to bohužel nepomáhá. Však ono se to časem spraví.

Po prvním pro mne prudkém stoupání přicházíme k turistickému přístřešku, kde je památný strom buk lesní. Byl zasazen asi v pol. 19. století, kdy zdejší pozemky vlastnil bítovský hrabě Daun. Strom je krásný, ta jarní zeleň sluncem nasvícená ho dělá ještě krásnějším.

Stále stoupáme, ale už je to mírnější a já to začínám docela dobře zvládat. Přicházíme k ruině s názvem rotunda Heinrichsruhe (Jindřichovo odpočívadlo). Vždy jsem si myslela, že rotunda je kulatá, jenže zbytky této kamenné původně novogotické stavby tomu nenaznačují. Bude to asi tím, že vnější zdi se uř rozpadly. Tato stavba z 2. třetiny 19. století - z doby Jindřicha hraběte Dauna sloužila bítovským pánům jako lovecký zámeček a odpočinkové místo při lovu zvěře v okolních lesích.

Vyšli jsme z lesa, najednou je hrozné horko. Procházíme Chvalaticemi, ke kostelu Nalezení sv. Kříže však nezacházíme. Stačí nám, že ho vidíme z dálky. Starší kaple – nyní sakristie byla r. 1750 rozšířena na současný pozdně barokní kostel – tehdy bez věže. Ta byla postavena o 20 let později. Fara byla postavena v průběhu dalších let.

V obci opouštíme Pivovarskou 12 i naučnou stezku Jindřicha Dauna. U obecního rybníčku odbočujeme po žluté vpravo a už se těšíme, až se dostaneme zase do lesa. Objevujeme tu otevřené potraviny. Chleba už nemají, ale 4 poslední rohlíky nám stačí.

Těšili jsme se do lesa. To jsme netušili, že nás čeká prudké klesání k přehradě do Chvalatické zátoky. Cestu nám aspoň zpříjemňují skaliska a malý potůček. Škoda, že je málo vody, ale i tak občas vidíme malý vodopád.

V zátoce se nám moc líbí. Vidíme malé staré chaty, lodičky. Teď na jaře je to oáza klidu. Dáváme malou svačinku – jablíčko a chvíli se kocháme. Jediná stinná stránka této zastávky je, že jsem tam zapomněla průsvitné víčko od krabičky. Myslela jsem, že ho Ota zabalil, až večer jsme zjistili, že ho nemáme. Nejde ani tak o víčko, ale nechali jsme tam něco, co tam nepatří. A to neděláme a vždy to tvrdě odsuzujeme. No stalo se, už s tím nic neuděláme. Ale příště musíme být pozornější.

Následuje kratší úsek podle přehrady a pak prudce stoupáme. Ota samozřejmě napřed, já za ním. Když se mi zdá, že už dlouho nevidím žlutou, kouknu do mapy, abych zjistila, že jsme před 600 m měli odbočit vpravo. Volám na Otu a vracíme se. Dolů to šlo rychle, odbočku jsme našli, ale jak Ota prohlásil, ta špatná cesta byla příjemnější. Tady stoupáme do prudkého kopce po nepříliš pohodlné cestě. Ale zvládli jsme to a pak už konečně jdeme po rovině přes rozcestí Znojemský les.

Roviny bylo už dost, užili jsme si i lesa. A zase klesáme. Nejdřív po žluté, ale když značka odbočuje vlevo, my ještě klesáme podle fotovoltaické elektrárny k lesu nad přehradou. Tentokrát si neznačenou cestu pečlivě hlídáme. Už si nic nechceme prodlužovat.
Když z cesty odbočuji na téměř neznatelnou cestičkou, zase má Ota obavy, zda ho vedu dobře. Ale Edurdova skála a hlavně výhledy z ní ho doslova zaskočily. Další vyhlídka je o kousek dál, ale asi bychom už nic hezčího neviděli.

Chvilinku řešíme malý problém. Včera Ota tvrdil, že po neznačené cestě už chodit nebude. Dnes samozřejmě názor změnil. Souhlasí, že na žlutou se nevracíme a budeme pokračovat dál z kopce po neznačené cestě k přehradě a dál podle přehrady. Jsou tam chaty, tak tam ta cesta snad bude.

Cesta je hodně různorodá. Chvilkami prudce klesá k vodě, chvilkami je hodně krkolomná, chvilkami pohodlná. Cestiček je tam hodně, takže občas omylem zajdeme k chatě a kousek se musíme vracet. Ale ty výhledy na zátoku jsou nádherné. I Ota je nadšený. Navíc na chatách moc lidí není, takže je tu i nádherný klid.

Přicházíme na Vranovskou pláž a situace se najednou mění. Místo malých chatek jsou tu obrovské chaty, hotely, staví se zde. Ta nádherná atmosféra je tatam. Pohled nám zpříjemňuje jen pohled na přehradu, kde jsou zakotvené jachty. Má tu být několik restaurací, snad bude některá otevřená. Jídlo máme sice s sebou, ale dali bychom si pořádný oběd.
Už to vypadá, že máme smůlu, když se dozvídáme, že restaurace Gaudeo je otevřená a že tam dobře vaří. Na mapě ji vidím, neměl by to být problém. Jenže areál je oplocený, od silnice k ní vchod nevidíme. Už to vypadá, že se tam snad ani nedostaneme. Opět jsme u přehrady, když jsme konečně objevili vstup do areálu. Konečně. Je horko, těším se na jídlo a na stín.

Restaurace vypadá luxusně, ale to dnes neřešíme. Nechá se sedět i venku ve stínu, ale je to v patře - musí se tam dojít po schodech. To už je méně příjemné. Dokonce tady mají tácky Hasičského pivovaru z Bítova. Ale to už by bylo moc štěstí najednou. Jejich pivo tu točí jen v létě. Ota dává Prazdroj, já limonádu. Pivo by mne v tom horku asi dorazilo. Z nabídky vybíráme Fish and Chips. Porce za 190,- Kč. To jsem čekala, že tady bude oběd dražší.

Přinesli nám to za chvíli a bylo to výborné. Vzpomněli jsme si při tom, jak jsme si na tom pochutnávali v Londýně. Bylo to srovnatelné a bylo toho hodně. Dva kusy tresky v pivním těstíčku a hranolky. Když jsem snědla polovinu, měla jsem pocit, že jsem najedená. Přesto jsem to do sebe nahrnula. Přece jim tady takovou dobrotu nenechám. Moc jsem si pochutnala, ale řádně se přejedla. Dopíjíme, chvíli ještě trávíme. Mezitím jsem zjistila, že do cíle nám chybí něco přes 3 km a do odjezdu autobusu 2 hodiny. To je úplně super čas. To bych měla stačit i já, i když je na trase ještě jedno prudké stoupání.

Přes Švýcarskou zátoku přecházíme po visuté lávce, která byla postavena r. 1993. Mostovka je dlouhá 252 metrů a je zavěšená na dvou 28 metrů vysokých pylonech. Je to zajímavá stavba.

Za mostem začíná naučná stezka Karla Claryho. Je pojmenována po spisovateli a malíři, ale také praotci vranovských turistů Karlu Clarym, který r. 1831 navštívil ve Vranově svého přítele. Nakazil se tu však cholerou a zemřel. Naučná stezka na 6 zastaveních přibližuje místní historické památky. Je dlouhá 3,7 km a končí ve Vranově nad Dyjí. Až tam však dnes nejdeme. To si necháváme na zítra.

Jen kousek jdeme podle zátoky, ale na rozcestí Granátová zátoka (skutečně se zde dříve nacházely české granáty) vodní nádrž pro dnešek opouštíme.

Skoro celý týden se budeme toulat v blízkosti vodní nádrže Vranov, tak se o ní trochu musím zmínit. O jejím vybudování na Dyji v blízkosti Vranova nad Dyjí se uvažovalo již v Rakousko-uherské monarchii, tedy ještě před r. 1918. K její stavbě došlo až v letech 1929 – 1933. Hráz je vysoká 60 m a dlouhá 292 m. Celá přehrada je skoro 30 km dlouhá. Podle rozlohy je tato přehrada 10. největší u nás. Slouží i k rekreaci. Je to prý naše nejteplejší přehrada, která je zároveň mimořádně čistá. Již 11. července 1934 byl tady zahájen provoz lodní dopravy, která byla r. 1992 zrušena. K její obnově došlo až r. 2006 společností Lodní doprava Vranov. Provozují okružní jízdy i pravidelnou linkovou dopravu.

Na úpatí kopce, na který se musíme dostat, je vidět část kamenné zdi. V době jarního tání a dešťů tudy teče voda a patrně v době výstavby tato hráz měla za úkol vodu zadržovat.

Teď už musím skutečně vzhůru do kopce. Jen to vidím, už vím, že to bude pro mne hrozné. Se skoro 16 km v nohou a řádně přejedená, to určitě tak snadno nezvládnu. Zpočátku snad po každém 3. kroku zastavuji. Jestli mi stoupání někdy nesedlo, tak dnes to je snad nejhorší. Skutečně se každou chvilku zastavuji, opírám o strom, vydechuji. Situace se naštěstí postupně lepší, přidávám kroky bez přestávky. Jediné, co mne těší, že mne míjí mladý pár s děckem v sedačce – pán má hodně podobné problémy, i když tak často nezastavuje. O moc rychleji však také nejde.

Ota na mne nahoře čeká. Společně odbočujeme ke Claryho kříži po ještě prudší cestě. To už naštěstí zvládám bez přestávky. Když vidím, že poslední úsek ke kříži je z kopečka, skoro váhám, zda tam vůbec chci jít. Ale zvědavost je větší. Udělala jsem však dobře. Skály jsou nádherné, výhledy úžasné. Je vidět přehradní hráz a v dálce v lesích zámek ve Vranově nad Dyjí.

Na konci skály je 4 m vysoký tepaný kříž z blanenské litiny. U jeho paty je deska s německým nápisem – v překladu Na památku mého přítele knížete Karla Claryho – 1831.

Chvilku jsem si tady odpočinula, napila se a pomalu se vracíme na rozcestí, abychom ještě chvíli stoupali. I přes moje zdržení, máme času stále ještě dost. Proto nepospícháme. Pokračujeme lesem po rovině až k prvním domkům Onšova. Na autobusovou zastávku musíme projít obcí až k hlavní silnici, kde ještě nějakých 20 minut čekáme. Pak už to vše vyšlo. Autobus přijel včas, zvládli jsme i přestup v Lesné a dojezd do Bítova.

Tady to dnes žije. Náš penzion je plný, restaurace skoro taky. Ota dává pivo, já zmrzlinu. Další petku kupujeme na pokoj. Stále je jasno a horko. Uvidíme, jak to bude zítra s tím deštěm. Určitě však doma nebudeme.

Už ani nevečeříme. Ani jeden nemáme hlad. Osprchovali jsme se a při večerní televizi popíjíme pivo.

Já zkouším vyguglit, zda zítra bude jezdit po přehradě loď. Ota by rád zavzpomínal na své dětství se vší parádou. Jenže teď v květnu je to problém. Vyhlídková plavba z Vranova odjíždí jen o víkendu a svátcích v 10 hodin, a to jen za hezkého počasí. To zrovna zítra asi nebude a navíc se tam na 10. nedostaneme, když tu nemáme auto. Budeme sem muset zajet ještě někdy v sezóně. Ale to asi nebude problém.

Jaro na Bítově – 3. den - cca 18 km po části NS Jindřicha Dauna a Karla Claryho: Bítov - ruina Stará pila - rotunda Heinrichsruhe – Chvalatice – Eduradova skála s vyhlídkou – vodní nádrž Vranov s visutou lávkou – Claryho kříž s vyhlídkou - Onšov na mapě