Jaro na Bítově–4.den-cca 12 km po NS Karla Claryho a Josefa Dobrého: Onšov–Stříbrné vodopády–Vranov n.D.(kaple Nejsvětější Trojice a sv.Ondřeje,Mniszkův kříž,Švédský příkop,kostel Nanebevzetí P.M.,zámek)–Hamerská lávka–lovecký zámeček Lusthaus-Lesná

V noci pršelo, pršet má občas i přes den. Na programu však nic neměníme. Vstáváme tak, abychom stačili autobus v 9,45 hod. do Onšova, kde jsme včera naše cestování ukončili. Dnes tam začneme.

Opět přestupujeme v Lesné, ale dnes tam máme chvilku času. Jdeme se podívat ke kostelu sv. Terezie z r. 1867. Naproti je betonová hasičská nádrž se zajímavou plastikou.

Za chvilku už jedeme do Onšova. Z autobusové zastávky jdeme již nám známou cestou do vsi. U barokní kaple sv. Anny z r. 1754 odbočujeme vlevo po naučné stezce Karla Claryho, jejíž 1. část jsme si prošli včera. Ani dnes ji nedokončíme. Místo abychom po ní po relativně pohodlné cestě pokračovali, na rozcestí Onšovský vrch  odbočujeme vpravo po naučném okruhu Josefa Dorého. To byl malíř kameniny ve vranovské továrně. Okruh je dlouhý 2,5 km – jedna část vede společně s naučnou stezkou Karla Claryho horem, my klesáme po náročnější trase podél Stříbrného potoka a vodopádů na něm.

Daleko jsme nedošli, najednou jsme v listí zahlédli mloka skvrnitého. Je málo oblastí, kde se vyskytuje, ale právě v listnatých lesích v oblasti Dyje je prý možné je často vidět. To jsme samozřejmě netušili a proto jsme měli radost, že ho vidíme. Snad jsme ho viděli v životě 2x.

Dál klesáme poměrně náročným terénem. Na jeho náročnost jsme byli v brožuře upozorněni, proto jsem čekala trasu ještě náročnější, skoro jsem přemýšlela, zda tam vůbec půjdeme. Ale zvědavost vyhrála, ostatně jako vždy. Když jsem to zvládla já, tak to tak moc náročné být nemůže. Do pohodlné cesty však chybí dost. Sestup je poměrně prudký, často kamenitý, občas je cesta zpevněná kládami. Pohled do hluboké kamenné rokle potoka nám cestu zpříjemňuje. Nemohu však jít a kochat se. To bych se asi brzy přerazila. Škoda, že není víc vody. Pak by to byla neskutečná nádhera. Občas zahlédneme malé peřeje nebo pramének, jak stéká ze skály. Tak dnes vypadají i ty Stříbrné vodopády, z nichž nejvyšší je vysoký 6 metrů.

Cestu nám vylepšil další zážitek. Do rokle vedou 3 schůdky a pak se nechá slézt dolů po řetězech. Právě u těchto schůdků jsme zahlédli dalšího mloka. Tentokrát se nám chtěl schovat pod kládu. Šetrně jsem tomu hůlkou chtěla zabránit. Jenže jak jsem vzala do ruky foťàk, hůlku jsem upustila a ta se klouzala svahem rokle až k potoku. Naštěstí tam byly ty řetězy a tak se tam Ota vypravil. Ani mi nenadával. Jak se říká, vše špatné je k něčemu dobré. Dole ve vodě viděl dalšího mloka. Je nadšený. Vidět 3 mloky za jeden den, to je skvělé.

Stříbrný potok se vlévá do Dyje. Tam klesáme i my. Přesto jsme od řeky ještě daleko. Jen ji slyšíme, jak si hezky bublá. Chvilku jdeme po rovině, ale pak zase musíme trochu do kopečka k barokní kapli Nejsvětější trojice. Dnes stojí těsně nad serpentinami silnice, která klesá k Dyji. Ta byla vybudována r. 1893. Dříve tudy vedla podstatně méně pohodlná stará formanská cesta a tuto kapli, dřív známou jako Kaple výběrčího, nechal postavit vranovský výběrčí daní Johannes Bäcke r. 1746. Tady se prý zastavovali formani se svými povozy, aby se pomodlili při náročném zdolávání prudkého vranovského kopce.

Na druhé straně oblouku současné silnice byla 1. července 1894 odhalena pamětní deska - pomník výstavby silnice r. 1893. Text je uveden v němčině, v překladu to zní: Na místě kamenné cesty do kopce bylo s podporou země moravské v roce 1893 dokončeno toto přeložení silnice. Za desku tehdy uložili pět stránek dokumentu o stavbě serpentiny. Text byl psaný rukou, byl opatřen dvěma pečetěmi a podpisy starostů sousedních obcí. Byla tam uložena i pozvánka na slavnostní odhalení této desky 1. 7. 1894. Tyto písemnosti byly odhaleny při opravě desky 23. 5. 2017.

Naučný okruh Josefa Dorého se vrací horem na Onšovský vrch, my pokračujeme po naučné stezce Karla Claryho za silnicí na Křížový vrch, kde je Mniszkův kříž. Tento masivní kovový kříž, který je upevněn na kulatém sloupu na čtverhranném soklu s nikami, nechala postavit r. 1846 hraběnka Helena z Mniszku-Lubomirská na památku svého zesnulého manžela hraběte Stanislava z Mnizsku na jeho oblíbené vyhlídce. V jedné nice je litinová deska s polsko-německým nápisem: Žena nejlepšímu z mužů. Děti nejlaskavějšímu z otců. Jeho Excelenci hraběti Stanislavu Mniszkovi. Odtud je i pěkná vyhlídkda - na údolí Dyje, vranovský zámek i podhradí.

Konečně klesáme, ale ještě si musíme kousek vystoupat k vyhlídce u Švédského příkopu. Je to skalnatá rokle, která vznikla odtěžením kamene. Podle pověsti se tady snažili během třicetileté války Švédové vykopat kanál, kterým chtěli odvést Dyji od hradu, který pomocí dodnes zachovaných vodních věží čerpal vodu z řeky. To byl na hradě jediný zdroj vody. To se jim nepovedlo, hrad od vody neodřízli a ani po několikaměsíčním snažení ho nedobyli.

Scházíme k řece a také do městyse Vranov nad Dyjí. Jeho vznik souvisí s hradem, o kterém je zmínka již r. 1100. Od té doby se samozřejmě vše změnilo. My tam přicházíme od východu a začínáme prohlídkou dvou snad nejstarších staveb města. Kaple sv. Ondřeje je malá rotunda, která pochází ze 13. století. I když v pol. 18. století proběhly barokní úpravy, její románský původ je stále viditelný. V podzemí kaple je kostnice plná lebek, vchod je však zazděn.

Hned vedle je kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl pravděpodobně postaven na poč. 13. století, dost možná i dřív. Později byl rozšířen. Po vydrancování Švédy zbyly jen základy, na kterých vznikl r. 1685 současný kostel. Nová zděná věž byla postavena r. 1720.

Za chvilku jsme na Náměstí, kde je dominantou morový sloup z r. 1713, který nechal postavit tehdejší majitel vranovského panství hrabě Michal Heřman Althann jako upomínku na epidemii moru r. 1680.

Na druhé straně Náměstí – za silnicí je hotel Pod Zámkem. Původní dům pochází podle datace ve štítu z r. 1524. Tam jsou i dva druhotně osazené erby. Kolem r. 1615 zde žil panský služebník – Michal Peitner (Pointer). Proto se dům jmenoval Pitourův dům. Později se stal panskou hospodou. Před válkou tu byl hostinec U Černého orla. R. 1934 byla provedena půdní dostavba a dům získal současnou podobu. V domě jsou zaklenuté sklepy. V přízemí a v 1. patře mají některé místnosti křížovou klenbu. R. 1945 se stal vlastníkem domu pan Otakar Pitour. Dnes je v domě penzion a restaurace.

S hotelem sousedí Pážecí dům. Původní středověký dům byl v 18. století přestavěn do současné pozdně barokní podoby.

My směřujeme k zámku. Po silnici jdeme přes Dyji a hned za mostem vlevo stoupáme. Po včerejších mých zkušenostech jdeme raději hladoví. Je to zase prudký kopec. Tentokrát sice také funím, ale statečně jdu jen kousek za Otou. Vpravo míjíme historickou budovu základní školy. Na ohradní zdi visí Komenského mravoučné desatero a školní řád snad právě z doby J. A. Komenského.

Když přicházíme ke vstupu do zámku, začíná poprchávat. Domluvili jsme se, že na prohlídku zámku nepůjdeme. Ota tam jako malý kluk musel chodit s tatínkem pravidelně, dnes tam tedy už nemusí. Mne prohlídka zámků zase tolik neláká. Interiéry jsou sice zajímavé, ale stejně za chvíli zjistím, že si nic nepamatuji. Víc mne baví hrady a ještě víc jejich zříceniny. Byla jsem ráda, že jsme se dostali na obě nádvoří. Ten exteriér mne zajímá víc.

Jak jsem výše psala, na místě dnešního zámku stával již před r. 1100 pohraniční, zřejmě dřevěný hrad. Někdy během 14. a 15. století zde byla postavena gotická pevnost, jejíž součástí byla patrová věž s kaplí a obytný palác majitele. Z té doby se dochovala i část střední hradby, která vede na východ k samostatně stojící Vraní věži, dnes nepřístupné.

Nový majitel hrabě Michal Jan II. z Althannu začal po r. 1687 s přestavbou hradu na zámek. Začal v letech 1687 - 1695 stavbou monumentálního sálu předků, který má neobvyklý oválný půdorys. V letech 1699 – 1700 byla postavena zámecké kaple Nejsvětější Trojice s podzemní althannskou hrobkou. Po smrti Michala Jana II. r. 1702 se přestavby ujímá jeho nejstarší syn Michal Heřman Althann a po r. 1722 jeho půvabná snacha Marie Anna Pignatelli. Vzniká mimo jiné i trojkřídlá zámecká budova s dvouramenným barokním schodištěm a se dvěma sousošími.

Další úpravy, převážně však interiéru, provádí v poslední čtvrtině 18. století Althann Michal Josef. V 1. patře se dodnes zachovaly štukové a tapetové dekorace a nástěnné malby. U sálu předků upravuje zahradní terasy, kam umístil antikou inspirované vítězné oblouky s bustami Sokrata a Pallas Athény. Na jeho práci navazuje i další majitel a dotváří krajinářský park - nepravidelně zalesněný terén s cestičkami a vodoteči, antickým chrámkem, altánky, umělými jeskyněmi, kamennými lavičkami a jezírkem s vodopádem. Zakládá bažantnici, oboru pro vysokou zvěř s loveckým letohrádkem, ale i nové vsi a buduje silnice.

Po r. 1799 se vlastníky stávají polské rody Mniszků a později s nimi spřízněný rod Stadnických. Stavební úpravy na zámku nedělají, ale rozšiřují nástěnné malby v interiérech západního křídla, rozšiřují knihovnu. Za zmínku stojí určitě i to, že koupili vranovskou továrnu na výrobu kameniny a vybudovali z ní prosperující velký závod.

Na začátku války, kdy se stal Vranov součástí Hitlerovy Říše, jim byl veškerý majetek zabaven a prodán německému baronovi. Na konci války byl zámek opět zabaven a zpřístupněn veřejnosti.

Během rekonstrukce byl na středověké hranolové strážní věži ze 14. století vybudován ve výšce 24 m vyhlídkový ochoz, na který vede 111 schodů. Věž je přístupná jako samostatný okruh, pouze však za hezkého počasí. Dnes je uzavřena.

Do centra se vracíme stejnou cestou, to už jsem vyndala i deštník. Ve městě jsou otevřené potraviny, mají dokonce i chleba. Tak to je skvělé.

Na opožděný oběd jsme vytypovaly restauraci Pod zámkem. Hlavně proto, že tam točí Bernarda. Jenže tento výběr nebyl nejlepší. Je 14,15 hodin, terasa je skoro plná. Sedáme si ke stolku, kde na nás nebude pršet. Sedíme dost dlouho, personál se ani nesnaží uklidit špinavé nádobí. Jídelníček je na stole, vypadá zajímavě, levně tu však není. Přesto máme vybráno, ale zbytečně. Po další době se od sousedního stolku dozvídáme, že už nevaří, že snad ještě mají polévku, ale je lepší si to objednat vevnitř. Mají bramboračku s houbami, tak si dáme aspoň polévku a pivo. Nemají k ní ani rohlík nebo chleba. Polévku zapíjíme pivem. Já vytahuji ještě sušenky. Jdu platit. Karty neberou, nejsou schopni vydat ani účtenku. Prý jim to nefunguje. Tak by mne zajímalo, co tady funguje.

Po další přeháňce odcházíme. Scházíme k silničnímu mostu a pokračujeme podle Dyje, zpočátku městem, pak lesem. Ve městě se nám řeka zdála líná, tady docela divoce teče. Na řece jsou ostrůvky, na druhém břehu vysoká skaliska. Je to tady úžasné. Současně si uvědomujeme, že města a stavby jsou zajímavé, ale příroda nás čím dál víc uklidňuje.

Podle Dyje jsme došli až k visuté Hamerské lávce. Na území národního parku Podyjí jsou celkem tři visuté lávky. Šobeskou a Lipinskou lávku jsme přecházeli vloni, když jsme byli na vinici na Šobesu. U třetí jsme teď. Lávky si postavila vojska pohraniční stráže, po revoluci sloužily turistům. Velká povodeň r. 2002 je však zničila. Za rok však už zase po nich turisté mohli přecházet.

Přecházíme na druhou stranu a jdeme po červené. Čeká nás poslední prudké stoupání. Nahoru vede i cyklotrasa – ta bude určitě pohodlnější. Vede šikmo přes vrstevnice, čekala jsem to výrazně horší. Poměrně to zvládám, i když Ota mi mizí v dálce. Čeká na mne na rozcestí Mostek hraběnky Heleny Mniszkové. Ten je na červené náročnější trase, takže ten jsme minuli. Ale to asi přežijeme. Červená k nám přichází shora, my ji přecházíme a pokračujeme po cyklotrase až na rozcestí se žlutou značkou, po které odbočujeme vlevo. Konečně nás čeká rovinka, příp. i malé klesání. Do Lesné na autobus je to 2 km, to bychom mohli pohodlně zvládnout autobus v 17,26 hod.

Přicházíme k loveckému zámečku Lusthaus. Tento letohrádek čtvercového půdorysu byl postaven r. 1780 na křížení několika cest tehdejší kančí obory. V patře je ochoz, který je podpírán dřevěnými vyřezávanými sloupky. V nikách v přízemí je malířská výzdoba s rostlinnými prvky. Původní letohrádek vyhořel, dnešní podoba je po opravě ve 2. pol. 19. století. Jehlancová střecha nahradila tehdejší mansardovou. Malířská výzdoba je původní.

Tady se utvrzujeme v tom, že autobus zcela v pohodě stačíme. Raději však nezpomalujeme, radši tam počkáme.

Vyšlo to perfektně. Čekáme necelých 10 minut.

Doma naše cesta vede už tradičně do pivovaru, dáváme pivo, petku kupujeme s sebou na večer. Já si ještě koupila dortík. Včera jim dovezli nové zboží a je problém si vybrat. Všechny vypadají moc pěkně a ve srovnání s plzeňskými jsou skutečně levné.

Na pokoji jsme si dali studenou večeři, to nám stačí. K televizi dáváme pivo.

Venku je zataženo, ale už neprší a pršet by nemělo ani zítra. To by bylo skvělé. Mohli bychom si užít další výlet bez deště.

Jaro na Bítově–4.den-cca 12 km po NS Karla Claryho a Josefa Dobrého: Onšov–Stříbrné vodopády–Vranov n.D.(kaple Nejsvětější Trojice a sv.Ondřeje,Mniszkův kříž,Švédský příkop,kostel Nanebevzetí P.M.,zámek)–Hamerská lávka–lovecký zámeček Lusthaus-Lesná na mapě