Javořická vrchovina 2

Sobota.

Posunujeme se do Janštejna, což bude výchozí základna dnešního výletu. Od parkoviště nastoupíme na červenou TZ, na které bychom měli vydržet 3km. Hned na začátku mně okolí připomene Český Les.

Rozcestí U Obrázku je vybaveno pěkným turistickým přístřeškem. Ten momentálně nepotřebujeme, neb počasí nám přeje a jsme po snídani. Až na křižovatce cest ve tvaru T si všimneme, že jsme se solidně zakecali a nesledovali průběh cesty. Takže sice na správném místě jsme, ale předčasně. Jsem zvědavý na Křížový kámen, kam jsme zapomněli odbočit. Znamená to cestu zpět, krátkou odbočku a znovu sem. A také něco přes 2km navíc kvůli nejasnému umístění kamene v mapě oproti reálu. Tesané písmo na Křížovém kameni je dosti nečitelné. Kdo ví, jestli se vůbec jedná o křížový kámen. Spíš nějaký pamětní, nemá totiž vůbec kříž.

Počasí se horší, už není optimistické jako ráno. Nějakou dobu obloha vyhrožuje černými mraky. Občas sice něco spadne, ale až teď to spustí víc. Trochu mokneme. Pršet přestává v okamžiku, kdy docházíme na bezejmennou křižovatku neznačených cest. Dá se vyjít do pěti směrů. Z jednoho jsme přišli, ten je jasný. Směr tří z nich se odlišuje jen několika málo stupni. Vybereme jednoznačně. Žel ten nesprávný. Až po více jak kilometru uvidíme bokem stožár Javořice, víme kde jsme a kde bychom být měli. Zase další 2 km zbytečné. No, někdo by to bral jako zbytečné. My přijímáme takové zacházky úplně klidně. Hlavně, že je vůkol pěkná příroda. Kilometr sem, kilometr tam. Z mapy vidíme, že se nemusíme vracet až na původní křižovatku. Stačí jen k cestě se žlutou TZ vedoucí napříč, a tou odbočit. Za chvíli jsme na správné, zase bohužel jen asfaltce.

U Studánky Páně zastavujeme k doplnění kalorií. Opodál kamenné studánky se šindelovou střechou si lze odpočinout u dřevěného posezení. Na ohništi tu někdo opékal buřty. Podle množství odpadků se nejednalo o trempy. Spíš někdo zvyklý i doma na nepořádek. Tady možná dokonce rodiče zaučovali děti k tomu, že když je nikdo nevidí, mohou cokoli kdekoli pohodit. Toto, téměř posvátné místo sloužilo už ve středověku k tajným shromážděním evangelíků. Památkou je kamenný stůl, na kterém spočívala Bible kralická a Kalich pro bohoslužby. Podle pověsti bylo při jednom obřadu toto místo přepadeno. Aby byl Kalich zachráněn, kněz sloužící mši jej vhodil do studánky. Tím vznikl její název Studánka Páně. Každou 4. srpnovou neděli se zde koná vzpomínkové shromáždění. My tu naplníme žaludky a zapijeme zázračnou pramenitou vodou. Vlastní studánka je za ochrannou mříží, ale voda se dá nabrat o kousek níž z jejího výtoku. Jedva jsme dojedli a začali stoupat k vrcholu do nadmořské výšky 837m, spustil se opět déšť. Nahoře už jen poprchá. Na výhledy jsme se těšili marně. Rozhledna tu není, jen štíhlá vysoká vysílací věž. Mimo oplocený areál bez stromů je les a vidět není nic. Při focení mi kápla obrovská kapka ze stromu na objektiv. Zjistil jsem to až po chvíli, tak těch pár záběrů omluvte. Neuspokojeni vrchol opouštíme. Na tomto místě i níž, u odbočení žluté turistické značky z asfaltky se jede nějaký cyklistický závod. Tady, i během celého klesání nás hodně rozladilo arogantní chování jak pořadatelů, tak i bezohledných cyklistů. Nevím, kde je chyba, zda u smyslu pro ohleduplnost, těch co vybírají trať, či jiných orgánů. Domníváme se, že turisticky označená, úzká stezka by měla být určena především pro turisty, cyklisté by se měli pohybovat spíše po cyklotrasách. Také oba jezdíme na kolech, ale arogantní, ani bezohlední u toho nejsme. Vždy bereme ohledy nejen na rodiče s dětmi, ale na všechny, co se po cestách pohybují. Nejsou všichni cyklisté stejní. Cestou jsme jich pár, docela příjemných potkali. Nicméně jsme si nenechali vzít potěšení z krásné přírody a těšili se tím, co cyklisté za jízdy nevidí. V jednom místě byl v lese tak nádherný mech, že jsem neodolal a zkusil si ho zvěčnit na makro. Níže pak v oplocence byly mladé douglasky, nebo smrky? Já bych řekl podle vodorovných větví s výrazně oddělenými patry, že douglasky. Botanici tvrdí, že vizuálně se příliš neliší. A dokonce mezi nimi byly i krásné stříbrné smrky.

Po návratu do Janštejna pokračujeme okolo Žižkova kamene na okraj Horních Dubenek, k Chadimovu mlýnu. Dvoumetrový kámen na místě husitského polního tábora z r.1423 zde dal instalovat v r.1929 občan z Nové Vsi, pan Fr. Volavka. V 15.stol. tu mělo dojít k boji mezi Žižkovými husity a jejich nepřáteli. Podle informací by v Chadimově mlýně mělo být zachovalé mlecí zařízení s další expozicí a minipivovar. Nebo aspoň restaurace s jeho čepováním. První sice bylo, ale zavřené. Otevírají až za hodinu. Minipivovar ani restaurace tady není, jen někdy tu pivo Kozlíček prodávají v PETkách. Dnes je ale vyprodané. Ochotná mladá paní ze mlýna nás proto posílá dál do Horních Dubenek, kde se onen minipivovar, rovněž bez restaurace, nachází. Tam konečně nacházíme hledané. U pivovarníkovy paní si zakupujeme k vychutnání v klidu domova Vídeňský ležák a klasický Javořický ležák. Nezbývá nám nic jiného, než v Janštejnské hospodě zapít večeři slušnými výrobky ze skupiny Lobkowicz. A to jihlavským Ježkem a černohorským Páterem. Po našlapaných 26km včetně kufrování si to zasloužíme.