Javorníky

Javorníky

Povážská Bystrica – Malý Javorník – Velké Karlovice

                Pohoří Javorníky, po kterém z části prochází česko-slovenská hranice, je součástí řetězu pohoří Vnějších západních Karpat, které ze severu bezprostředně lemují Bradlové pásmo, oddělující Vnější a Vnitřní Karpaty. Na západě navazují v průlomovém údolí říčky Senice u Lidečka na hřeben Vizovických vrchů, východní ohraničení tvoří údolí řeky Kysuce mezi Čadcí a Žilinou, které je odděluje od Slovenských Beskyd. Celková délka pohoří je asi 80 km. Pohoří je nápadně asymetrické. Zatímco severní svahy spadají výrazně jen krátkými rozsochami do údolí Vsetínské Bečvy a Kysuce, směrem na jih k Váhu se od hlavního hřebene táhnou 20 až 30 km dlouhé hřebeny, oddělené hlubokými rovnoběžnými údolími. Ty se jen velmi neochotně snižují a dlouho si udržují výšku hlavního hřebene. Ta se pohybuje většinou kolem 900 m, jen ve střední části pohoří přesahuje 1 000 m. Nejvyšším vrcholem je Veľký Javorník (1 071 m), který se nachází již na slovenské straně, byť v bezprostřední blízkosti státní hranice, která z historických důvodů prochází jen několik stovek metrů severně od vrcholu úbočím. Celé pohoří je silně zalesněné. Na severní straně je typická mozaika střídání lesa a luk, vzniklá valašskou kolonizací, směrem k jihu jsou lesy kompaktnější a osídlení se více váže na dlouhá údolí.

                Turisticky využívaný je zejména hlavní hřeben, kde se nachází i několik chat s ubytováním a občerstvením a navazující severní strana pohoří. Jižní slovenská strana je využívána méně, neboť je obtížněji přístupná a vzdálenosti dlouhé.

                Již delší dobu mi lákalo projít si Javorníky nikoliv po hřebeni, ale napříč, od údolí Váhu ke Vsetínské Bečvě. Tušil jsem, že tato strana pohoří by díky své odlehlosti mohla být krásná. Za výchozí bod jsem zvolil Povážskou Bystricu, město na březích Váhu, které je ze střední Moravy dostupné ranními vlaky, takže již před osmou hodinou vystupuji na nově opraveném nádraží. Nádraží ostatně není to jediné, čím Slovensko udivuje. Již v Horní Lidči přestupuji z letité, špinavé a otřískané soupravy ČD do čistého klimatizovaného vlaku, osobní vlak z Púchova do Žiliny je ještě luxusnější. Cestou podél Váhu pozoruji z okna velkorysou přestavbu trati s mosty a tunely. Ostatně rozsah budování dálnic a železnic je očividný, za pár desetiletí budeme Slovákům jen tiše závidět… Vkrádá se otázka, proč to nejde u nás.

                Povážská Bystrice (290 m) je nevzhledné panelákové město, Slováci bohužel více než my doplatili na industriální rozvoj v éře socialismu, kdy z relativně malých sídel rychle vyrostla města střední velikosti. Tyto jizvy se budou dlouho hojit. Od nádraží vychází modře značená cesta, která by mě měla po 35 kilometrech dovést na hraniční hřeben. Přecházím po mostě přes Váh a všímám si dlouhého, vysokého a velkolepě pojatého dálničního mostu, který překlenuje řeku i celé město. Na druhém břehu na několik kilometrů opouštím modrou značku, chci se podívat na zříceninu hradu nad městem. Znamená to projít asi dva kilometry průmyslovým předměstím po rušné silnici, naštěstí je tu chodník. V části Podhradie vládne už naštěstí normální zástavba. Náhle se na vysokém kopci objevuje sluncem krásně osvětlený hrad. Tady, na samém konci Podhradie, začíná žlutě značená cesta, která vstupuje do lesa a stoupá do sedla (370 m), oddělující hradní kopec. Odsud serpentinami strmě stoupá cesta k hradní zřícenině. Hrad se sice opravuje, ale přístup je volný, ani se neplatí vstupné.

                Povážský hrad (431 m) je poměrně velký a je odsud krásný výhled na město, do údolí Váhu, na Súľovské skály i do Manínské tiesňavy. Stojí to za to sem vylézt. Jsou tu k dispozici i brožurky o historii hradu. Hrad byl postaven ve 13. století a záměrně pobořen po Thököliho povstání na konci 17. století. Sestupuji zpět do sedla a netuším, že dělníci na hradě jsou na dlouhé hodiny poslední lidé, které potkám. Ze sedla už mírněji stoupá žlutě značená cesta lesem, z pasek se místy otvírá výhled k Váhu a na hory za ním. I když je jasno a vedro, přesto je viditelnost víc než výborná. Postupně se stoupání zvyšuje, ale v polovině lesního údolí je vyznačena odbočka ke studánce s výbornou chladnou vodou. Po osvěžení cesta lehčeji vystoupá do sedla Lopatina (525 m), kde se napojí zpět na modrou značku.

                Ze sedla pokračuje cesta výrazně pohodlněji skoro po rovině a dokonce mírně z kopce ke kraji lesa. Postupně se otevírá se výhled k jihu na Nosickou přehradu, Strážovské vrchy a Bílé Karpaty, kde rozeznávám bradlo Vršatce. Dominantou však je blízký skalnatý vrch Klapy. Přítomnost vápencového bradla dává tušit, že se nacházím na okraji bradlového pásma, dál už budou jen pískovce. Cesta vede úvozem starým sadem a po přirozených loukách s dechberoucím množstvím druhů květin a motýlů. Hold přirozené louky a vápence v podloží. Začíná klesání a konečně i panoramatický výhled na Javorníky. Jen ta dálka k místu, kde tuším hlavní hřeben, je trochu deprimující. Klesání dále pokračuje až do sedla mezi Jasenicou a Udicou (395 m), kudy prochází silnička, mimochodem jediná na trase.

                Blíží se les a v něm strmější stoupání pod vrchol Lopušné (555 m). Lesní cesta začíná mírně klesat. Malinko scházím z cesty na louku, ale nelituji, je tu krásný výhled na Strážovské vrchy. V mělkém sedle je v lese pár chat rekreačního střediska. Vystoupám na užší hřebínek a po něm houpavým terénem k vedlejšímu vrcholu Bukoviny (583 m). Následuje kratší strmější klesání k loukám nad obcí Popradno a s výhledy na hřebeny Javorníků. Opět ztrácím výšku pod 500 m, abych si mohl lépe vychutnat velmi strmé stoupání lesem na Bukovinu (643 m). Vrchol Bukoviny tvoří protažený úzký hřebínek, po jehož překonání následuje stejně prudké klesání. Před sedlem (550 m) je přístřešek se studánkou. Abych nevyšel ze zvyku, další strmé stoupání na Chrcholinec (640 m) a klesání do sedla Pod Chrcholincom (575 m).

                V sedle mě, mimo kříže, čeká šokující setkání s civilizací, neuvěřitelná hromada pivních plechovek, konzerv, papírů apod. Myslím si něco o místních čuňatech, jenže podrobnější průzkum odpadků vypovídá jasně o českém původu, ta zvířátka nejspíš utekla z našeho chovu a byla na motorkách. V duchu se slovenským přátelům omlouvám, hledám tašku a zaplňuji volné místo v batohu, jenže to skoro není poznat.

                Ze šoku mě osvobozuje krásný výhled z louky nad sedlem na Súľovské skály a Malou Fatru. V lese, který mě definitivně pohlcuje, začíná další strmé stoupání na Tisovou (733 m) a pak cesta pokračuje střídavým stoupáním a klesáním na Brusnou (773 m). Je zřejmé, že se dostávám k linii rovnoběžné s hlavním hřebenem, na které se masív Javorníků o 200 až 300 m zvedá. Pocítím to vzápětí při velmi prudkém stoupání na vrchol Ogoňovy Kyčery (957 m). Radost z nabrané výšky u dřevěné sochy Ogoňa mi však pokazí stejně prudké klesání do sedla Pod Kyčerou (795 m). Následuje postupné stoupání (přerušované ovšem občasnými klesáními, aby to nešlo tak rychle) pod Koniakovu skálu (975 m) a přes hřeben klesáním do sedla Adamkova (845 m). Konečně jsem těsně pod hlavním hřebenem, vzdáleným odsud necelý kilometr. Stoupání po široké cestě je docela snesitelné, okořeněné navíc přítomností studánky těsně pod hřebenem. V úmorném vedru tohoto dne je to přímo dar z nebes. Neodpustím si menší zacházku na vrchol Malého Javorníku (1 019 m), nejvyššího vrcholu Javorníků české části pohoří, který se nachází právě v místě, kde se začíná hranice od hlavního hřebene odklánět. Potkávám cyklistu, prvního člověka po více než 30 km.

Vracím se zpět do sedla pod Malým Javorníkem a po hřebenové, červeně značené cestě pokračuji k rozcestí Bukovina (985 m), ze kterého odbočuje zeleně značená cesta. Je tu na dnešní den docela provoz, potkávám dva cyklisty a jednoho borůvkáře. Cesta klesá severním úbočím Ztracence přes hranici k pasece v sedle Příschlop (830 m). Na rozcestí volím ze dvou možností pokračování po zelené, která vede pod horou Girulou přes několik samot s výhledy k severu na Vsetínské vrchy a Moravskoslezské Beskydy k louce s kapličkou pod Kyčerou (730 m). Opakuji volbu cesty, na dalším rozcestí volím žlutou do Velkých Karlovic, která je o půl kilometru kratší. Mám málo času, chci stihnout vlak. Cesta výrazně klesá, a když už jsem skoro nad Karlovicemi, zjišťuji, že jsem ze žluté o kus výše sešel. Nezbývá, než st závěrečné dva kilometry okořenit během. Po lesní cestě se úspěšně a včas dostávám k nádraží ve Velkých Karlovicích (525 m).

Cesta napříč Javorníky rozhodně nezklamala, vede nádhernou přírodou, hlubokými lesy, občasnými loukami s výhledy s téměř nulovým turistickým provozem. Je docela náročná (délka cca 42 km, převýšení kolem 1 600 m). Díky převýšení i strmosti některých úseků trvá déle, než by odpovídalo počtu kilometrů. Postranní hřeben Javorníků rozhodně není plochý. Není zde možnost žádného občerstvení, neboť cesta vede mimo civilizaci. Naštěstí i v letošním suchém létě nezklamaly studánky, neboť ve třicetistupňovém vedru spotřeba vody kolem 3,5 litru byla víc, než byly moje zásoby na zádech. Co překvapilo, bylo velmi dobré značení na slovenské straně hor.