Jdeme na cca 13 km dlouhý výlet: Bochov - Stružná (zámek) - Činov - vojenský újezd Hradiště - Andělská Hora (obec a hrad)

V Plzni je už několik dnů inverze, každé ráno vstáváme do mlhy. I když se přes den trochu rozptýlí, do jasné oblohy to má však daleko. Špatně se mi v tom dýchá a po sluníčku se nám stýská.

Na víkend tvrdili, že ve vyšších polohách bude slunečno. Podle předpovědi má být slunečno i na Karlovarsku. Proto jsme se s kamarády domluvili, že se sejdeme v 8 na autobusovém nádraží a uděláme si výlet na Andělskou horu. My jsme tam byli před 14 lety, za tu dobu se to tam však hodně změnilo, jsou tam udělané vyhlídkyapěkně popsané.

Sešli jsme se nakonec jen čtyři. Někdo musí udělat podzimní úklid zahrady, jiní mají oslavu rodinných jubileí. Ale je fajn, že nejdeme jen sami. V 8,10 odjíždíme do Bochova. Dnes máme ještě výhodu. Autobus běžně jezdí přes Bečov a spojení sem je jinak dost špatné. Tam se silnice opravuje, nebezpečné serpentiny se snad rozšiřují, prý ještě dodělávají svodidla. Platí tedy výlukový jízdní řád, který vede tudy.

Odcházíme z domova, ráno je mlha a nad nulou, ale už asi 20 km za městem mrzne, je jinovatka a mlhu proráží sluníčko. Tam, kam svítí, jinovatka mizí, je úžasné už jen to pozorovat. Vypadá to, že předpověď snad vyjde.
Vystupujeme v Bochově. Bylo založeno v 1. pol. 14. století jako hornická osada - bylo zde naleziště cínu. Bylo ho však málo, doly se brzy zavřely a hlavní obživou bylo zemědělství, řemeslo a obchod. R. 1902 i tady, stejně jako jinde na Karlovarsku, byla založena porcelánka - vyráběly se zde malé panenky nebo hlavičky panenek. Po úpravě a změně majitele r. 1908 se zde vyráběly čajové a kávové servisy, malované hrnky a malé holby. Na konci 2. světové války r. 1944 byla továrna uzavřena a výroba porcelánu nebyla již nikdy obnovena.

Město má čtvercové náměstí Míru. Na jeho jižní straně je radnice s dnes zavřeným infocentrem. Původně gotická radnice z konce 14. století, byla v 18. století přestavěna barokně přestavěna. V 19. století byly provedeny empírové úpravy.

Za ní na konci Pražské ulice jsme viděli kostel sv. Michala Archanděla. Původně gotický kostel z 15. století byl po požáru r. 1666 barokně přestavěn. Po 2. světové válce chátral. V letech 1999 - 2002 proběhla rekonstrukce. V interiéru jsou tři náhrobní kameny z r. 1574. Ve výklenku věže kostela je Getsemanská zahrada s barokními polychromovanými dřevěnými sochami.

Zhruba uprostřed náměstí naši pozornost upoutala novogotická kamenná věž - je to věžovitá studna z pol. 18. století. V té době byla hlavním zdrojem pitné vody. Jen kousek za ní je klasicistní žulová kašna z 18. století se sloupkem a dvěma chrliči ve tvaru lví hlavy.

Náměstí opouštíme po červené směr Horní Tašovice. Sluníčko stále svítí, ale obzory jsou zamlžené. Nejen obzory, mlha se tady v okolí válí všude.

Vlevo vidíme kopeček, kde byl v 1. pol. 14. století hrad Hungerberg. Zde bylo středisko panství. R. 1469 byl dobyt a vypálen. Dochoval se jen příkop a val. Dnes je tam park a místo dalekého výhledu mimo jiné i na nedaleký Hartenštejn, kde jsme byli před sedmi lety. Původně jsem tam chtěla zajít, jenže dnes sotva vidíme ten kopeček.

Procházíme městem po silnici s minimálním provozem. Přicházíme na hlavní silnici, červená vede po ní. Zde je však silný provoz. Naštěstí jsme si všimli na naší straně silnice pěšinky ve svahu a pak i červené značky. Cesta vede vedle hlavní silnice, pravděpodobně po staré silnici. Pod napadanými listy je vidět asfalt, vpravo i vlevo jsou řady stromů. Kousek před odbočkou musíme sejít na hlavní silnici, tady je však široký pruh za krajnicí, takže se bez úrazu dostáváme na odbočku vlevo a pokračujeme po široké pohodlné cestě lesem. Jdeme, povídáme si a samozřejmě jsme si nevšimli odbočující pěšiny. Takže místo abychom šli po červené mezi Tašovskými rybníky do Horních Tašovic a dál vpravo po zelené, došli jsme na hlavní silnici. Zjistili jsme však, že vracet se nemusíme, že za silnicí vede vlevo jiná silnice se slabým provozem a dostaneme se po ní také na tu zelenou. Jen jsme si to trochu zkrátili.

Teď už se té zelené ale musíme držet. Zvládli jsme ze silnice správně odbočit vpravo a dostali se do Stružné. První zmínka o ní je z r. 1378 - to patřila ke hradu Andělská Hora. Na východě obce je rybník, který patřil ke zdejší tvrzi, která tady bývala pravděpodobně po r. 1437. Její funkci nahradil hrad Andělská Hora a tato tvrz chátrala, až zcela zanikla.

Nový majitel asi již před rokem 1598 postavil novou tvrz, která ve 2. pol. 17. století byla přestavěna na raně barokní zámek. R. 1734 byl rozšířen na přepychový trojkřídlý objekt. Dnešní podoba se dvěma věžemi je z pseudorenesanční přestavby r. 1863. R. 1945 byl znárodněn a stal se majetkem státu. Od r. 1948 zde sídlila armáda. Od 90. let 20. století ho vlastní soukromá osoba. Zámek je nyní krásně opraven, ale je nepřístupný.

Stejně jako v Bochově, byla i tady porcelánka. Tady však byla založena skoro o 100 let dřív - již r. 1803. Přežila válku i znárodnění. R. 1958 byla začleněna do podniku Karlovarský porcelán, r. 1993 ji získala Epiag-DAFA a.s. R. 1997 zde byla výroba zastavena, vybavení i rozpracované výrobky si rozebraly porcelánky v okolí. R. 2013 byl celý areál zbourán.

Nás již shora z kopečka zaujal zámek, když jsme do obce došli, překvapil nás ještě jeden malý a hezky opravený zámeček. Později jsme zjistili, že je sídlo zdejšího obecního úřadu. Ale o historii domu jsme se nedozvěděli nic. Tak se můžeme jen domnívat, že je to bývalá vila nějakého zámožného majitele porcelánky.

Naše chlapy samozřejmě nejvíc zajímala restaurace U Skálů, která by měla otevřít v půl 12, což je asi za 15 minut. Sedli jsme si na návsi na lavičku. Protože jsme se vybavili svačinou pro případ, že nenajdeme na trase žádnou otevřenou hospůdku. rozhodli jsme se její část sníst s tím, že si chlapi dají jen pivo. Jenže nakonec vše dopadlo jinak.
V útulné hospůdce jsme se vrátili snad nejmíň o 10 let zpět. Vonělo to tam, cena jídla byla do 150,- Kč, hustá polévka za 38,- Kč, pivo Prazdroj za 47,- Kč. Hned jsme dostali hlad. Vždyť jsme jedli jen málo. Já s Otou jsme dali jen polévku, Ota gulášovku, já s knedlíčky, ale bylo tam i hodně zeleniny a nudlí. Zcela nám to stačilo. Pepa a Milan si dali pořádný oběd. Také byli spokojení. Samozřejmě to všichni zapili pivem, že nakonec i já dala malého Kozla - za 20,- Kč.

Když jsme se pořádně nakrmili a také rozseděli, vyrážíme. Ještě nás čeká skoro 7 km do cíle, zpočátku po lehce zvlněné rovině. Prošli jsme obcí. I dál jdeme po silnici, ale auta tu skoro nejezdí. Jde se pěkně. Přicházíme k pár domkům, které patří do bývalé vsi Činov. K 1. 2. 1953 byl v okrese Karlovy Vary přibližně mezi městy Karlovy Vary, Bochov, Kadaň a Podbořany zřízen vojenský újezd Hradiště - největší vojenský újezd u nás. Z toho důvodu zanikla řada obcí, obyvatelé byli vystěhováni a bylo zničeno mnoho památek. Mezi ně patřila i tato ves. Až r. 2015 byl vydán zákon, kterým byly změněny hranice, vojenský újezd se nepatrně zmenšil. Tato ves byla z vojenského újezdu vyčleněna a od 1. 1. 2016 je jednou z částí obce Doupovské Hradiště. Jenže bohužel ty zbourané domy a památky se tam samy nevrátí.

Pokračujeme po silnici, ale cedule vpravo v lese nás upozorňují, že tam je vojenský újezd a že je tam vstup zakázán. Po necelém kilometru se značená cesta od hranice újezdu odděluje a my přicházíme na rozcestí Činov - bývalý kostel. Tady stával pozdně barokní kostel sv. Martina - byl postaven v letech 1775 – 1776 majitelem panství Stružná. Právě tento kostel byl původně v pásmu vojenského újezdu a byl zbourán. Dnes je tam vidět jen zarostlá hromada sutin, část hřbitovní zdi a prý i rozvalené náhrobky. V tomto prostoru už se nechá volně pohybovat, ale my jsme to tam neprozkoumávali a pokračovali dál po zelené. Tentokrát jdeme z mírného kopečka.

Cestou snad už z Bochova se nám zřícenina hradu na Andělské hoře občas ukazovala - to to ještě vypadalo docela dobře - zřícenina na kopečku. Když jsme klesli do údolí Doubínského potoka a vyšli z lesa, tak se před námi silueta hradu opět objevila. Z našeho pohledu to vypadá strašně vysoko a nepřístupně. Je na skále a kamarádi mají připomínky, že jsme si nevzali lana a že se tam bez nich nedostaneme. Já se jen děsím toho výstupu. Ale počasí je krásné, pěkně se mi dýchá a mám s sebou hůlky, tak se tam snad nějak vyškrábu.

Asi 0,5 km stoupáme do kopečka. Tak strašné se mi to nezdá, i když jdu docela pomalu. Ale jdu a bez přestávky. Najednou jsem v obci Andělská Hora. Její vznik úzce souvisí s hradem na stejnojmenném skalnatém kopci (721 m), který se nečekaně zvedá ze zdejší roviny. První písemná zpráva o hradu je z r. 1402, z toho se předpokládá, že byl založen koncem 14. století nebo počátkem 15. století. Asi v 80. letech 15 století bylo v podhradí založeno městečko. Okolo podélného náměstí byly postaveny přízemní nebo jednopatrové domky převážně z kamene. Snad současně v letech 1487 - 1497 byl na severní straně náměstí pravděpodobně na základech starší stavby postaven původně gotický kostel sv. Michala Archanděla. O této starší stavbě se však nic neví. R. 1497 získalo městská privilegia a městský znak. Od r. 1500 se zde pořádají výroční trhy a od r. 1571 pravidelné čtvrtletní trhy. Koncem 16. století přestává být hrad sídlem majitele panství, ale městečko si dál žije svým životem. Nově vznikající domky jsou stavěny převážně z kamene z rozpadajícího se hradu. Lidé se živili zemědělstvím, obchodem i řemesly - převládalo tkalcovství. To však vytlačila strojní výroba. Mezi nejznámější podnikatele patřil kameník a silničář Petr Wolf. Zaměstnával 70 dělníků. Řada jeho děl se zachovala - např. lázeňská Zámecká kolonáda, zámek Stružná, okolo kterého jsme dnes šli, ale také pavilon pramene v Kyselce, kde jsme byli před 4 lety.

Zdejší zaměstnanost ovlivnil rozvoj lázní v nedalekých Karlových Varech. Městečko se stalo oblíbeným výletním místem lázeňských hostů. R. 1786 tady své narozeniny oslavil J. W. Goethe.

R. 1938 bylo městečko jako celé pohraničí připojeno k Německu, statut městečka mu byl zrušen. Po 2. světové válce bylo zdejší obyvatelstvo vysídleno. I když se sem přistěhovali noví osadníci, tak obyvatel výrazně ubylo. Až po r. 1989 došlo k velké bytové výstavbě, chaty byly přestavovány na domky k trvalému bydlení.

V obci děláme první zastávku u kostela sv. Michala Archanděla. Díky tomu, že jsou stromy bez listí, je na něj pěkně vidět a dnes je krásně sluníčkem nasvícený. Kostel, který byl postaven při založení městečka, byl po dvou požárech v letech 1641 a 1718 barokně obnoven, původní zdivo však bylo zachováno. Dnešní podoba je z r. 1890, kdy byla poslední stavební úprava po požáru r. 1885. Kostel je funkční, ale byl zavřený. Dovnitř jsme se tedy nepodívali. Jen víme, že inventář z r. 1720 se již nedochoval.

Z mého pohledu vpravo před kostelem je 2 m vysoká barokní pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého, který je postaven na na 1,25 m vysokém soklu, kde je vyryt letopočet 1767.

Před kostelem je kamenný taras - tak se to aspoň jeví. Ve skutečnosti to jsou asi upravené zbytky barokní kaple sv. Jana Nepomuckého, která tady byla postavena v době před r. 1720 . Někdy během 20. století byla zbořena.

Kochám se pohledem na kostel a děsím se dalšího výstupu. Čekám, že nás čeká to nejhorší. Děsím se však zbytečně. Obcházíme kostel, hned za ním jsou poměrně mírné, ale vysoké, i když hodně nepravidelné schody a za chvíli už vidíme hradní bránu.

Jak jsem už psala, předpokládá se, že hrad byl založen koncem 14. století nebo počátkem 15. století. Na přelomu 15. a 16. století byl goticky přestavěn. při tom byl rozšířen a nově opevněn. R. 1635 ho dobyli Švédové, r. 1718 zcela vyhořel. Opraven již nebyl a od té doby už jen chátral.

Když jsme tady byli minule, byly volně přístupné kamenné zbytky hradu. Volně přístupné jsou i dnes, byl tam však proveden obrovský kus práce. Byly odstraněny náletové dřeviny, zdivo bylo zpevněné, aby vydrželo další staletí. V některých objektech jsou vestavěny točité kovové schody, které umožňují výstup do patra. Na pár fotkách jsou vidět rozdíly 14 let.

Procházíme 1. bránou se zbytkem hradby, která byla přilepená ke skále. Přes bývalé první nádvoří se dostáváme ke 2. bráně. Ta byla součástí třípodlažní věže. Je možné, že měla i další hrázděné patro. Tady jsou umístěny dvě informační tabule - na jedné je historie hradu i jednotlivých částí s pravděpodobnou jeho podobou a znázorněným průzkumem, který stále probíhá. Na druhé tabuli je datová přímka a informace o pozdějších dějinách hradu. Také je zde namalována pověst o krásné princezně Alvíně. Zdi do úrovně 2. podlaží se zachovaly. Uvnitř věže je vestavěno točité schodiště do vestavěného dřevěného patra.

Za touto bránou je ve skále tesaná cisterna. Při průchodu bránou je proti nám východní palác obdélníkového půdorysu, kde je zachována tři podlaží vysoká zeď. Tento palác je momentálně nepřístupný. Vzhledem k tomu, že se tu neustále něco děje, tak třeba někdy bude možno do něj také vstoupit.

My okolo procházíme do věžovitého paláce, zvané též donjon, pravděpodobně nejstarší části hradu. Byla to obranná i obytná stavba. Opět po vestavěném točitém schodišti se dostáváme do nejvyššího patra. Tam kromě vysílačů jsou 3 panoramatické tabule, abychom věděli, kde co vidíme. Mají být vidět Doupovské hory, Tepelská plošina, Slavkovský les i Krušné hory. Dnes je sice obzor zamlžený, přesto vidíme hřeben Krušných hor s Klínovcem. Poznali jsme to jednak podle výšky kopce, ale také podle vysílače, který tam je. Také je vidět, jak se dole válí mlha - je vidět tam se povalující peřinu. Tyhle pohledy mám také ráda. Je to odtud taková směs výhledů - jasných, sluníčkem nasvícených i zamlžených. Těch je bohužel víc. Také je zde lavička, na které si dáváme svačinu. Přece to neponeseme domů.

Ještě se vydáváme ke zbytkům západního paláce. Tady je vidět, že se tu buduje. Je tu už umístěná jedna panoramatická tabule s vyhlídkou na Slavkovský les a Krušné hory. Z bezpečnostních důvodů je to již ohrazené, ale jsou tu jen v části dřevěné podlážky, na které vede krátké kovové schodiště. Vidíme i dolů na bývalé městečko.

 

Tím jsme si to vše prohlédli a chystáme se k návratu domů. Zjistili jsme, že autobus jede za necelých 20 minut. Zastávka je nedaleko kostela. Milan se trošku brání, má pocit, že to je daleko a už nikam pospíchat nechce. Dole v obci je prý otevřené bistro, tak bychom tam mohli počkat na další autobus. Je to však ta poslední možnost. Bude ještě otevřeno? Bude tam volno? Bude tam teplo? Pomalu scházíme, nepospícháme. Na zastávku je to 0,5 km, času máme dost. Nakonec jsme to zvládli, jenže jsme málem stejně neodjeli. Vidíme zastávku na protější straně - proti parkovišti. Netušíme, že ta naše zastávka je ještě asi o 100 m dál. Čas by byl tam dojít, jenže jsme ji neviděli. Naštěstí, když se blížil autobus, Pepík nějak bezděčně mávl rukou, což řidič vzal, že máváme na něj a zastavil nám. Jen nám s úsměvem pověděl, že zastávkou právě před chvilkou projel. Tak to jsme měli štěstí.

Jenže dlouho se nás nedrželo. Měli jsme přijet do Bochova v 16,04 hodin, to jsem měla pocit, že přijíždíme přesně. V 16,05 měl odjíždět autobus, jedoucí do Plzně z Ostrova nad Ohří. Mysleli jsme, že na sebe autobusy budou čekat. Jenže ani náhodou. Vystupuji jako první a vidím, jak autobus mizí v zatáčce 2 bloky od nás. V 16,29 hod. jede autobus z Varů, který běžně jezdí přes Bečov. Jak jsem psala ráno, tam je to uzavřené, autobus jede tudy - naštěstí. Jinak nevím, jak bychom tu dlouho čekali. Ani jsme se nesnažili to zjišťovat.

Už se ochlazuje, ale ještě se to nechá vydržet. Jen máme strach, zda autobus nebude narvaný. Je neděle k večeru, možná už budou studenti najíždět do internátů. Stát bychom víc jako hodinu nechtěli.
Dopadlo to dobře. Autobus přijel jen o minutu déle, poměrně plný, ale 4 jednotlivá místa jsme tam našli. Ještě jich doslova pár zbylo. Ty se však na dalších zastávkách zaplnily a do cílové stanice již několik lidí muselo stát. Nakonec jsme měli přece jen štěstí.

Chlapi od oběda neměli pivo a po výletu jsou žízniví. Jdeme výlet zapít do Klubu malých pivovarů, kam je to z nádraží kousek a kde je vždy řada vynikajících piv. Jen Milan dnes jede domů. Ještě musí na autobus a ten další jede až za další hodinu. Je rád, že už bude doma.

My jsme chvilku poseděli, shrnuli jsme ten dnešní výlet, kdy nakonec vyšlo snad vše k naší plné spokojenosti. Pak už se rozcházíme, každý na ten svůj prostředek MHD, který nás doveze nejblíže k našemu domovu. Pěšky se nám už chodit nikam nechce. Den se prostě povedl.

Jdeme na cca 13 km dlouhý výlet: Bochov - Stružná (zámek) - Činov - vojenský újezd Hradiště - Andělská Hora (obec a hrad) na mapě