Jedeme do Českých Budějovic – 3. den – poutní areál Lomec, Purkarec–Karlův Hrádek, výlet v přírodní rezervaci Vrbenské rybníky, Nové Dvory-minipivovar Kněžínek

Večer i v noci bylo tepleji než včera. Je to tu jak na konci světa. I když jsme u silnice, nic tudy nejezdí. Za večer projela dvě auta. Ráno nic. Možná je to tím, že je neděle.

Ráno vstáváme do zimy. Sluníčko nasvěcuje zatím jen špičky stromů. Po snídani se jdeme podívat na kopeček k poutnímu areálu Lomec, který byl nejproslulejším poutním místem v jižních Čechách. Je to od nás kousek. Tady to však žije. Je tu spousta lidí i aut. Však také za chvíli začíná mše. Jak jsme až později zjistili, konají se zde pravidelně vždy první sobotu v měsíci. Pro nás to má výhodu, můžeme se jít podívat do zdejšího kostela.

Při archeologickém průzkumu byla v těchto místech objevena řada slovanských mohyl ze 6.–9. století n.l.. Pohřebiště se zařadilo mezi nejzachovalejší tohoto druhu v Čechách a také mezi jedno z největších na jihu Čech.

Kostel Jména Panny Marie postavili hrabata Buquoyů. Stavba trvala s přestávkami od r. 1692, kdy byl položen základní kámen, až do r. 1704, kdy byl vysvěcen. Důvodem ke stavbě byla kopie proslavené sošky Panny Marie de Foya, kterou si sem hrabě Karel Filip Buquoy dovezl a o které byl přesvědčen, že mu r. 1685 zachránila život. Stačil však jen vybrat místo. O stavbu se po jeho smrti musel postarat jeho syn hrabě Emanuel Buquoy. Tento kostel ve stylu vrcholného baroka byl postaven po vzoru španělských kaplí. Na jeho stavbu kostela byl použit kámen z nedalekého lomu. V letech 1720 a 1735 probíhaly ještě další stavební úpravy. Dominantou interiéru je uprostřed kostela umístěný původní monumentální oltář baldachýnové typu. Je zmenšenou napodobeninou papežského oltáře z baziliky sv. Petra v Římě.

V letech 1709 – 1710 postavili Buquoyové naproti lovecký zámek - dvoupatrovou budovu s vysokým odstupňovaným štítem, kde je i jejich erb. Později byla přistavěna škola. Zámek sloužil jako fara. Od 40. let 18. století zde žil nový řád poustevníků – ivanité. Za vlády Josefa II. byl tento řád zrušen, byly omezeny i poutě. Od r. 1971 v bývalém zámečku působí Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka.

Na severním okraji areálu samostatně stojí zvonice se třemi zvony. Na opačné straně areálu je lípa Naděje, kterou pravděpodobně vysadili r. 1750 ivanité. Sem přišli r. 1741 - v době dlouho trvajícího sucha prosit vodňanští měšťané o vodu, k lípě pak r. 1757 přišli Němčičtí prosit za ochranu před loupeživými Prusy a pak Vodňanští za osvobození Prahy. Lípa se stala r. 2004 (ke třístému výročí posvěcení svatyně) součástí novodobé meditativní zahrady.

Zhruba ve stejné době, jako byla vysazena lípa, byla vysazena i lipová alej z poutního místa k libějovickému zámečku, který si v letech 1747 - 54 Buquoyové postavili. Kromě lip tam rostou i jírovce, duby, habry, jasany, olše, javory, jilmy a buky. Tuto stezku si oblíbil i básník Julius Zeyer, který tudy často chodíval, když pobýval ve Vodňanech.

R. 2005 bylo na cestě od hřbitova zabudováno 14 dřevěných sloupků, které tvoří novodobou křížovou cestu.

 

Všechno jsme si zvládli v klidu prohlédnout a ještě před začátkem mše odejít. Začátek jsme však slyšeli – běžně je asi zájem větší, u kostela jsou lavičky, zvuk je přenášen reproduktory ven. V současné době je však zákaz shromažďování, takže plno zde není. Přesto uvnitř i venku řada lidí posedává.

Venku se oteplilo, na sluníčku je už nádherně. Plán byl – bude-li hezky, zajedeme k Vltavě do Purkarce a uděláme si výlet ke zřícenině hradu Hrádek. Takže neváháme a jedeme.

Tato oblast u řeky byla osídlena jíž v pravěku. Na zalesněném svahu nad obcí bylo objeveno 74 měděných žeber s příměsí olova ze starší doby bronzové. Nachází se zde i zachovaná mohylová pohřebiště ze střední doby bronzové a doby halštatské, část osady ze 2. pol. 7. století. Nalezeny byly i zbytky slovanské keramiky. Sídlo zde existovalo už ve středověku. Písemné prameny o založení však uvádí až r. 1352. V té době zde stál už kostel sv. Jiří – od r. 1364 byl farním kostelem. Majitelé se zde často střídali. V 16. století se obyvatelstvo živilo jako lesní dělníci a voraři (plavci). Určitě i proto je tady muzeum Síň voroplavby na Vltavě. V této době koronavirových opatření jsou muzea zavřena, můžeme si tedy jen prohlédnout vor, který je na malé zahrádce u muzea.

Jdeme se podívat ke zřícenině hradu Hrádek (Karlův Hrádek). Po červené je to 2 km. Cesta vede jen kousek od řeky. Bohužel moc jsme na ni neviděli. Výhledy na louky s kopečky nám to vše vynahradily. Hrad založil ve 14. století císař Karel IV. na ostrohu nad řekou. Chtěl si tady udělat centrum nového panství, jenže došlo v té době k jeho sporům s Rožmberky. Možná že měl mít i funkci jako mýtný hrad - pro ochranu vltavské plavby a vybírání cla. Dlouho však obývaný nebyl. Po husitských válkách - po r. 1370 zůstal již opuštěn. Při archeologických výzkumech r. 2019 tady byly nalezeny pozůstatky mnohem staršího, zřejmě až pravěkého osídlení - byly objeveny zbytky zdí, zlomky keramiky, kovů, kostí a spálených dřev.

Hrad od r. 2018 vlastní město Hluboká nad Vltavou, které zde provádí záchranné práce. Vstup do hradu přes příkop umožňuje mostek, za ním je řada informačních tabulí o historii hradu. Hrad nebyl veliký, překvapilo nás však, kolik je tam zbytků zdí i příček, hradní kaple. Dokonce to zaujalo i Otu, který zříceniny moc nemusí.

Vracíme se pomalu, je hezky, u jedné zátoky scházíme k Vltavě. Je odtud hezký pohled na kostel a přívoz. Přecházíme dál do obce, je dokonce otevřený i kostel sv. Jiří. Jeho věž byla přistavěna r. 1879 v novorománském slohu. Za ním scházíme opět k řece – jdeme se podívat k přívozu. Celou cestu jsme snad nikoho nepotkali, všichni jsou asi tady – i když jen rybáři. Je jich tu docela dost. Chvilku je pozorujeme. Najednou jednomu zabrala – a pořádná. Dokonce i prut zlomil. Kamarádi mu přispěchali na pomoc – nakonec vylovili cca 80 cm dlouhou štiku. Je nadšený. No, je to zážitek i pro nás.

Jsou už dvě hodiny, máme hlad. Možná i proto, že jdeme okolo restaurací a cítíme, jak to tady voní. Všude je možno posedět na venkovní terase. Vybíráme Hospůdku U Voraře, kde slibují domácí kuchyň a velké porce. Oboje je pravda, navíc za lidové ceny. Za stovku jsme se perfektně najedli, já se dokonce parádně přejedla. Jenže neumím nedojídat, zvlášť když mi to chutná.

Ota má chuť na pivo, ale zatím má smůlu. Jedeme do Budějovic, na jehož západním okraji je minipivovar Kněžínek, který by měl mít dnes otevřeno do devíti. Parkujeme na menším parkovišti hned u velkého areálu, který vznikl v bývalém statku v části Nové Dvory. Je zde rekreační a kongresové centrum s možností ubytování, je zde wellness, krytý bazén, restaurace. R. 2012 tady byl založen 1. českobudějovický minipivovar. Ten nás samozřejmě zajímá nejvíc. Ve dvoře je řada možností venkovního posezení, je tu však docela plno. Přesto jsme našli dvě šikovná místečka – jen zrovna tady to není s obsluhou. To nám však nevadí. Ota dal světlou a polotmavou jedenáctku, je spokojen. Pivo mu chutná. Je rozhodnuto. Musíme najít někde něco blízko, kde by se nechalo přespat.

Možnosti jsou dvě. Jedna by byla lepší, je však o trochu dál - u rybníků. Druhá je blizoučko, ale je to taková spíš nouzovka. Uvidíme. Zatím auto necháváme na místě a jdeme se projít .

Původní plán udělat si asi 8 km dlouhou procházku a při tom si projít skoro celou naučnou stezku Po hrázi Vrbenských rybníků nás brzy přešel. Vede tudy i cyklostezka a cyklistů je tu hrozně. Není tu žádný klid. K naučné stezce jsme ani nedošli. Ještě jsme obešli rybník Šnejdlík a došli k rybníku Černiš. Ten je největší ze zdejších rybníků, které patří do přírodní rezervace Vrbenské rybníky. Jeho budování začalo již r. 1460. Prakticky hned na jeho okraji odbočujeme ze značené cesty vlevo a obcházíme Dasenský rybník. Najednou jsme tu sami. Dokonce v dálce vidíme zámek Hluboká. Kromě života na rybnících pozorujeme dva teplovzdušné balony. Jeden se nám brzy ztratil, ale druhý nás dohání. Různě tady kličkujeme a doufáme, že nás nějaká cesta dovede zpátky. Je jich tu daleko víc než je na mapy.cz označeno. Přes Starý houženský rybník areál vidíme a úspěšně se k němu blížíme. Nedaleko od nás dokonce přistává balon. Dokonce po druhé - prvně to zkoušel vedle na silně podmáčené louce. Už sedí na zemi, ale nějak nekončí. Neustále zapaluje a vypíná hořák. Chvíli to pozorujeme, ale pak nás vyhnali komáři. Ti také rozhodli o dnešním nocležišti. U rybníků spát nebudeme. Popojíždíme jen kousek k nějaké zahradě. Je neděle večer, nikdo tam není a lze předpokládat, že ráno nikdo nepřijede.

Silně se ochlazuje. Ota nechce ani večeři z vlastních zásob. Už se těší na další pivo. Vyrážíme tedy řádně nabaleni. V této koronavirové době je lepší sedět venku než někde uvnitř. To samé si myslí i těch pár lidí, kteří tady jsou. Sedí v zimě na terase, uvnitř není nikdo. Konečně si to tady můžeme všechno prohlédnut. Je to tady skutečně hezké.

K večeři jsme si dali jen něco malého, co nabízí k pivu. Ota si dává 12 a medovou 14, ale končí 12. Ta byla možná nejlepší. Já si dala taky jedno pivo, ale končím grogem. Teplo vypadá jinak. Také proto jsme odešli dřív, než zavřeli. Naštěstí jsme nezmrzli. Dokonce si Ota odnáší i několik tácků a etiket.

Když jsme přišli v půl deváté k autu, zjišťujeme, že je 12 stupňů. To je hrůza. Teď se ještě převlékat do spícího. Brr. Ani se nemyjeme. Však to dohoníme zítra v apartánu. Zahřát se ale stejně nemohu. Nepomohla ani slivovice. Musela jsem se na chvíli nasoukat do spacáku, přikrýt peřinou, až pak mi bylo teplo.

Jedeme do Českých Budějovic – 3. den – poutní areál Lomec, Purkarec–Karlův Hrádek, výlet v přírodní rezervaci Vrbenské rybníky, Nové Dvory-minipivovar Kněžínek na mapě