Jedeme do Hartmanic - 4. den - Kvilda - minipivovar Pekárna Kvilda, Jezerní slať, Hartmanice

I když je po sezoně, sami jsme na tábořišti Horní Vltavice nebyli. Byl tady však klid a spalo se nádherně, přestože bylo v noci už zima. Přece jen jsme na Šumavě a už je říjen. Naštěstí ráno svítí sluníčko a stále ještě hřeje.

Odpoledne chceme být u kamaráda v Hartmanicích. Užijeme si tedy trochu podzimní šumavské krajiny. Jedeme nejkratší cestou, ale plánujeme nějaké zastávky.

Ta první je v Kvildě. Oblast této obce sahá až k hranicím. Zdejší téměř neprostupné lesy patřily královské koruně a tvořily přirozenou česko-bavorskou hranici. Osídleny byly jen níže položené šumavské oblasti. Kvilda se rozkládá na Kvildském potoce, který se na jihu vlévá do Teplé Vltavy. Již ve středověku se zde rýžovalo zlato. Od r. 1366 tudy vedla Kašperskohorská větev Zlaté stezky. První dřevaři se zde začali usazovat koncem 15. nebo začátkem 16. století. První písemná zpráva o vsi Kwilda je z r. 1569. Až koncem 18. století se tu začaly objevovat první hamry a sklárny.
Od r. 1709 tady stála kaple sv. Štěpána. Na mši však lidé museli až do téměř 20 km vzdáleného Rejštejna. Zvlášť v zimě to bylo téměř nemožné. Proto dostali r. 1765 povolení ke stavbě vlastního kostela, vč. hřbitova. Ještě téhož roku tu nechal zdejší majitel panství postavit dřevěný kostel Nalezení těla sv. Štěpána. Když r. 1889 vypukl v obci požár, shořelo 18 domů, ale také kostel a škola. V letech 1892 - 1894 byl na stejném místě postaven kamenný novogotický kostel sv. Štěpána. Kamenné zdivo bylo obloženo šindelem, který lépe chrání před nepřízní zdejšího počasí. Současně byl u kostela založen i hřbitov. R. 1978 ho nechal zdejší národní výbor zlikvidovat - důvodem byly chátrající hroby po odsunutých německých obyvatelích. Litinové kříže odvezli do sběru, kamenné náhrobky byly odvezeny na černou skládku do nepřístupného hraničního pásma. Až po dalších 26 letech - r. 2004 byly některé náhrobky zpátky vráceny na hřbitov a bylo tam vytvořené pietní místo.
V obci se od r. 1768 vyučovalo. Dřevěná škola z r. 1810 shořela. V nově postavené patrové škole se vyučovalo až do r. 1994. Nyní je v budově Obecní úřad a muzeum. Těžký život na konci 19. a poč. 20. století zachytil ve svých románech Karel Klostermann - např. Ze světa lesních samot (tady je zmíněna i vichřice r. 1870, která poničila velké množství zdejších lesů), V ráji šumavském, Skláři a další.
Obec se postupně stávala střediskem nejen obchodu, ale i turistiky, v současné době je i nejvýznamnější obcí centrální Šumavy. Je zde nabízena celá řada ubytování, stravování, jsou ty lyžařské vleky i upravené běžecké tratě. Letos, byli jsme tam r. 2011, tady byl otevřen minipivovar Pekárna Kvilda. Pekárnu známe, vždycky tady měli vynikající zákusky. Musíme tedy zjistit, zda tak dobré tady mají i pivo. Kupujeme dvě petky. Tehdy víc druhů piva nevařili. Naproti stojící kostel byl otevřen, musíme toho využít a zajít se dovnitř podívat. Mám ráda tyto malé venkovské kostelíky.
Ota se zaskočil ještě podívat do infocentra, nemají-li tam pohlednici zdejších rozhleden. Vrací se jen s letáčkem Jezerní slatě, kde je také malá dřevěná rozhledna a kde máme také v plánu se zastavit. Je to jen pár kilometrů.

Za chvilku tedy odbočujeme na parkoviště Jezerní slať. Já už tady byla, Ota to tady zná jen v zimě, když do těchto míst jezdí na běžky. Hned na parkovišti jsme překvapeni. Jsou tady mobilní toalety - zamčené. Asi je po sezoně, tak tam nemá nikdo co dělat. Pak nás překvapuje upozornění, že tady se v noci parkovat nesmí. Naštěstí jsme to neměli v úmyslu, tak nám to nevadí. Ale musíme si to pamatovat.

Jezerní slať je vrchovištní rašeliniště. Roste zde kleč, zakrslé břízy, borovice blatky, mrazové formy smrku či břízy prostřední. Žije zde celá řada bezobratlých živočichů (pavouci, vážky či motýli).

Z parkoviště do středu slatě vede naučná stezka, na třech informačních tabulích se dozvídáme, jak rašeliniště vzniká a jaké rostliny a živočichy zde můžeme spatřit. Podél povalového chodníčku jsou umístěny malé dřevěné tabulky se jmenovkou dané rostlinky. Na začátku slatě je 8 metrů vysoká dřevěná vyhlídková věž. Bohužel je docela sucho, takže to tu ani jako klasické rašeliniště nevypadá. Ale i tak je tu hezky.
Ještě jsme se cestou zastavili na místě s hezkými podzimními výhledy, abychom něco pojedli. Pak už jsme jeli rovnou do Hartmanic, kam během odpoledne přijeli další naši kamarádi, abychom upekli podzimní prase, jak je naším dlouholetým zvykem. U ohně je teplo, jídla i piva bylo dost, takže jsme při kytaře vydrželi společně hodně dlouho.