Prachatice mají přibližně 12 tis. obyvatel a leží na Živném potoce v podhůří Šumavy. Prachatice byly založeny na výnosné obchodní stezce již v 10. století. Největší rozmach pak město zažívalo v 16. století.
Jedeme na Šumavu, kde mimo jiné chceme obejít i několik rozhleden. Zde máme hned tu první. Já už zde byla několikrát, jenže s údivem zjišťuji, že Ota, původně z Moravy, zde v létě ještě nebyl. V zimě sem jezdí na běžky, ale na rozhlednu se v té době nesmí. Takže sem samozřejmě musíme.
Za čím jedeme?
Toto malé, ale hezké vrchovištní rašeliniště se nachází na náhorní plošině I. zóny národního parku Šumava mezi Kvildou a Horskou Kvildou, na rozvodí Vltavy a Otavy. Kašperské Hory jsou cca 20 km na sever, zhruba stejně daleko východním směrem je Vimperk. Území je chráněno již od r. 1933. Do této doby se od 19. století v pravé části slatě rašelina těžila – před tím ji bylo však nutno částečně odvodnit.
Dnes je zde průměrně 2,5 m rašeliny. Nejvíc je jí v severozápadní části - tam dosahuje až 7,6 m. Toto území patří mezi naše nejchladnější místa. Průměrná roční teplota je okolo 2 °C. Často je zde naměřeno teplotní minimum.
V centru je jezírko, dnes již zarostlé různými druhy rašeliníků. Roste zde také kleč, zakrslá bříza, borovice blatka, mrazová forma smrku a břízy prostřední, řada z nich je ve střední Evropě velmi vzácných. Žije zde i řada bezobratlých živočichů, např. pavouci, vážky či motýli.
Z parkoviště, které je nedaleko hlavní silnice, se do slatě dostanete nejdříve po cca 200 m suché lesní cestě, na kterou navazuje 130 m dlouhý povalový chodník, který je zakončen vyhlídkou. Tudy také vede 330 m naučná stezka, na které se na 3 informačních tabulích (ta 1. - úvodní je na parkovišti) seznámíte s tím, jak rašeliniště vzniká, co zde roste a co zde žije. Podél chodníčku jsou umístěny malé dřevěné tabulky s obrázkem i názvem zde rostoucí rostlinky.
Na okraji rašeliniště - v místech, kde začíná povalový chodík, je od r. 1997 osm metrů vysoká zastřešená dřevěná dvoupatrová věž, která nahradila stejně vypadající rozhlednu z r. 1974. Na 5,5 metrů vysokou vyhlídku vede 21 dřevěných schodů. Umožňuje výhled na celou slať s povalovým chodníčkem a protilehlé zalesněné pásmo s vrchem Sokol (1253m).
Na naučnou stezku je povolen vstup pouze pěším turistům, ne však celoročně. V zimě je vše uzavřeno, protože se zde nachází zimoviště chráněných druhů živočichů.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Občerstvení zde není. Dokonce se zde nesmí parkovat ani v noci. Překvapilo mne však, že tu jsou Toiky, dokonce i pro invalidy. A aby nerušili zdejší krajinu, jsou pěkně zastrčené v dřevěném přístřešku.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
V současném poměrně suchém období bylo i na této slati poměrně sucho. Pamatuji to tady vodnatější a dá se říct i hezčí. Ale i tak se mi tu líbilo.
Ostatní informace
Značená cesta pro pěší sem nevede, z okraje Kvildy je na mapě vyznačená čárkovaná pěšina. Tak snad je schůdná. V blízkosti parkoviště je zastávka autobusu Kvilda, parkoviště U Jezerní slatě, takže se sem nechá přijet i autobusem. Přes parkoviště vede cyklotrasa.