Jedeme do našich severních hor - 23. den - skoro 11 km dlouhý okruh po NS Terasy Ještědu: parkoviště Výpřež - Kamenná vrata - Červený kámen - studánka Frantina - Machova skála - vyhlídka Karolíny Světlé - Černý kopec - Ještěd - Vířivé kameny

Na parkovišti v areálu u pivovaru Kousek piva byl klid i ráno. To bylo příjemné překvapení. S tím jsme nepočítali. Vstáváme v půl deváté. Venku je nádherně, svítí sluníčko. Co víc si můžeme přát. Do pekárny jdeme nakoupit - pivo, pečivo i koláčky na snídani a speciální místní jogurt pro mne na svačinu. Po snídani (koláčky byly vynikající), se jdeme ještě podívat do pivovaru. Máme štěstí. Sládek tam je, provedl nás pivovarem, Ota dostal spoustu etiket. Jsme spokojení.

Dnes chceme využít hezkého počasí. Vyrazíme na Ještěd. Já tam byla před lety se synem a před 9 lety jsme tam byli spolu, když jsme jeli do Krkonoš (3.7.) Vždy byl však nahoře vítr, zima a mlha. Z okolí jsme toho nikdy moc neviděli. Nahoru jsme vždy vyjeli autem jen proto, abychom si mohli říct, viděli jsme jsme Ještěd. Dnes si tam vyšlápneme po svých.

Odjíždíme na parkoviště Výpřež, které je v Tetřevím sedle (769 m). Silnice z Liberce, která dále obchází Ještěd, byla postavena v letech 1863 - 1867. Do té doby tu byla obchodní stezka a v těchto místech se vypřahalo pod kopcem pomocné koňské spřežení, aby vůbec tento kopec vyjeli. Teď je tady velké parkoviště, občerstvení a turistické rozcestí.

Parkoviště je placené - s tím jsme počítali, jen proti našim informacím podražilo. Jiná možnost zaparkování není, u okénka platíme 100,- Kč a na cestu se trochu posilňujeme. Ota dává Prazdroj, já Birella - zelený ječmen. Teď v týdnu na začátku září je tady klid, nájemce kiosku je sympaťák a tak jsme se dali do řeči. Aby se mi líp šlapalo, dostala jsem na cestu lízátko a když prý to zvládnu, tak dostanu druhé. Samozřejmě beru vše s humorem a zajímám se o to, do kdy tady je, zda tady nocuje, že přijdeme určitě dlouho. Dozvěděla jsem se, že na mne počká a když mi dojde síla, ať zavolám, že pro mne přijede. No prostě legrace musí být.

Občerstveni a příjemně naladěni odcházíme na zhruba 11 km dlouhý okruh po naučné stezce Terasy Ještědu, která vede okolo nejzajímavějších skalních útvarů Ještědského hřebene. Na 12 zastaveních jsou informace o této oblasti, o Ještědu, lanovce, zdejších rekreačních zařízeních a různých pomníčcích.
Pro cestu vzhůru volíme delší a mírnější výstup - po žluté. Jak jsme později zjistili, naučnou stezku procházíme v opačném směru. Ale to nám moc nevadí.

Už cestou se nám otevírají pěkné výhledy. Cesta pomalu stoupá, občas klesá, ale není to nic náročného. Na rozcestí U Kamenných vrat odbočujeme po značené cestě cca 200 metrů ke křemencovému skalnímu útvaru Kamenná vrata. Je tvořena dvěma téměř spojenými skalisky o celkové délce asi 16 m, šířce 3 m a výšce 6 - 8 m, mezi kterými je skalní okno. Tady nás čeká první pěkná vyhlídka. Není úplně jasno, obzory jsou trochu zamlžené, ale i tak jsme spokojeni.

Vracíme se zpátky na rozcestí a pokračujeme stále po NS a po žluté. Cestou míjíme oblasti kvetoucího modrého hořce. Chvíli na něj nevěřícně koukám, znám jen nízké z Tater, tady jsou pěkně vysoké, ale zase světlejší. Jak jsem se později dočetla, je těch druhů víc. Je to nádhera.

NS obchází po zvlněné vrstevnici vrchol Ještědu, jeho vysílač se nám občas ukáže. Plantáže hořce nás doprovází. Takové množství jsem nikdy neviděla a jsem úplně nadšená.

Další odbočku ke skále děláme po červené z rozcestí Červený kámen. Až ke skále s vyhlídkou kupodivu NS nevede. Jen značená turistická. Skalní útvar Červený kámen vznikl mrazovým zvětráváním v blízkém okolí ledovce. Skalní hřeben je dlouhý 250 metrů. Název mu dalo červené zabarvení, způsobené oxidy železa.

Nejdřív nechápeme, proč cesta k vyhlídce vede z kopečka, ale po chvíli už stoupáme. Jsou zde dvě vyhlídky, na té první - nižší je i posezení. Tady je to fakt nádhera. Vždy na takových skalách s dalekým výhledem cítím pocit radosti a štěstí. Je tu klid, který ruší jen ptáci, všude okolo jsou lesy a skály a otevírají se daleké výhledy. Asi je dobře, že sem jdeme teď ve všední den na počátku září, když dovolené skončily. Tady normálně musí být určitě hodně lidí.

Kocháme se dlouho. Jen nám chybí popisy toho, co vidíme. Něco poznáme - Trosky, Luž, Klíč, Hvozd, Bezděz, Ralsko, ale občas bychom potřebovali poradit.

Vracíme se na naučnou stezku a po ní pokračujeme. Cesta je pohodlná, jde se dobře. Cestou se živíme borůvkami, později i ostružinami.

U rozcestí Frantina je na mapě několik pramenů, ale ve skutečnosti je ve svahu pod cestou upravena jen jedna studánka. Na trase je tedy i možnost přírodního občerstvení. Studánka se stala dějištěm románu Frantina od Karolíny Světlé. Právě této spisovatelce je věnováno jedno ze zastavení NS. Nepochází odtud, narodila se v Praze, ale její manžel pocházel ze Světlé pod Ještědem, kde trávili měsíce letní dovolené. Tuto oblast si tak oblíbila, že si Světlá zvolila jako umělecké pseudonym.

Míjíme další skalní útvar Machovu skálu, která je 23 m dlouhá, 7 m široká a 13 m vysoká.

Jen o kousek dál je další vzpomínka na K. Světlou - vyhlídka Karolíny Světlé. Ještě teď, když to píšu, tak si uvědomuji ten nádherný klid a pohodu, která tam všude byla. Svítí sluníčko, jdeme dát svačinu. Já celou cestu opatruji ráno koupený smetanový jogurt s borůvkami z nějaké zdejší farmy. Udělala jsem dobře - je skutečně vynikající.

Po chvíli zjišťujeme, že tady to žije i v zimě - tedy pokud je sníh. Míjíme vlek Na hřeben a sedačkovou lanovku Nové Pláně. A opět krásné výhledy.

Až na rozcestí Pláně pod Ještědem jdeme po žluté. Jsme na nejvzdálenějším dnešním bodu. Tady NS prudce odbočuje vlevo a mění barvu - pokračujeme po červené a začínáme se pomalu vracet. Jen 200 metrů je to k chatě Pláně, možná je i otevřená, ale je tu tak krásně, že nás to do civilizace ani neláká.

Cesta je stále pohodlná. Přecházíme přes 15. poledník v.d.. Po pravé straně máme další skalky, před námi vidíme budovy na Ještědu. Vypadá, že už je to jen kousek, ale tak blízko to není. Ještě musíme nastoupat 2 km, resp. nejdřív klesnout, abychom o to víc mohli stoupat.

Další kochací místo máme u horní stanice lanovky na Černém vrchu. Pod námi máme Liberec jako na dlani. Také je vidět, jak vysoko Ještěd ještě je. Horší je, že se to začíná trochu zatahovat. Kdybychom zmokli, to by nám nevadilo, jen doufáme, že se nám vrchol neschová do mraků. To jsme zažili na Lysé hoře. Bylo jasno, najednou se přihnal mrak, sedl si na vrchol a bylo po výhledech.

Další úsek je hodně prudký. Já jdu cik cak, rozhlížím se a užívám si to.

Přicházíme na rozcestí Ještědka, kde je placené parkoviště, na vrchol nám zbývá 1 km do prudkého kopce. Parkoviště je skoro prázdné, ale podle semaforu je horní parkoviště plné. Auta raději čekají, až někdo odjede. Šlapat vzhůru se jim nechce.

Ve zdejší horské chatě Ještědka je otevřené okénko - točí tady Herolda. To samozřejmě Otu láká, dal by si ho, až se budeme vracet. Jenže paní chce zavřít, že nikdo nechodí. Já se nemohu dočkat, až budu nahoře a doufám, že to stačím dřív, než tam ty mraky dojdou. Nakonec se rozdělujeme - Ota dává pivo, já jdu sama vzhůru. Stejně ty kopce zvládám výrazně pomaleji. Možná, že mne dojde ještě dřív, než budu nahoře. Pivo oželím.

Jdu pomalu, raději při krajnici, přece jen občas projede auto. A kochám se. Konečně vidím skaliska a vrchol. Cesta však ještě tento vrchol obchází. Vidím Liberec i Jablonec a spoustu kopců. Snad se nahoře dozvím, co je vidět. Samozřejmě fotím. Nakonec jsem ráda, že jdu sama. Nemám tak pocit, že zdržuji.

Ota pivo vypil a pospíchá za mnou. Nakonec mne došel až nahoře. Skoro se divím, že mne tam tak snadno našel. Lidí je tady docela dost. Kocháme se spolu. Všechno si to tady procházíme. Na terásce, západně kousek pod vrcholem, je stánek s občerstvením, ale točí tady jen Prazdroj a Gambrinus. To ať si nechají. Kromě výhledů mne zajímá bronzová socha Dítě z Marsu, která sem byla umístěna 16. července 2010. Nad ní je skalka a na ní žulový hraniční Rohanský kámen. Tudy procházela hranice mezi panstvím rodů Clam-Gallasů a Rohanů a byla značena hraničními kameny. Tento kámen tu je od r. 1838 a má připomínat návštěvu Adély Rohanové.

Jdeme se samozřejmě podívat i do hotelu Ještěd. První chata, tehdy dřevěná, tady byla postavena r. 1850. Bylo možno se v ní nejen najíst, ale také přespat. R. 1868 však již byla nepoužitelná. Proto tu byla postavena částečně kamenná Rohanova chata a později i dřevěná vyhlídková 5 metrů vysoká věž. Turistům sloužila až do r. 1889. Okamžitě byla nahrazena novou 8 metrů vysokou.

V letech 1906 - 1907 tu byl postaven další horský hotel s 23 pokoji, noclehárnou, restaurací pro 100 lidí, terasou pro 50 lidí a 23 metrů vysokou rozhlednou. V letech 1909 – 1911 byla vybudována 3 km dlouhá sáňkařská dráha - r. 1914 se zde konalo 1. mistrovství Evropy. R. 1933 byl zahájen provoz na zdejší lanovce - tím se na vrchol dostalo daleko větší množství turistů. Všechno se zdálo ideální. Neštěstí na sebe však nedalo dlouho čekat. R. 1963 shořel nový hotel, o rok později i Rohanova chata. Shořelo i telekomunikační zařízení. To se muselo obnovit nejdřív - provizorní vysílací stanice byla postavena vedle horní stanice lanovky. Odtud ve dnech 25.–27. srpna 1968 vysílalo Svobodné studio Sever. Ve vysílání živě vystoupili herec Jan Tříska a pozdější prezident Václav Havel. Tuto událost stále připomíná pamětní tabulka na posledním ze zbytku základů, který dnes spíš připomíná malou vyhlídkovou terasu.
Bylo však nutno vybudovat také nový hotel. R. 1966 byla postavena v sedle pod vrcholem chata Ještědka, která soužila jako ubytovna dělníků, kteří na vrcholu stavěli současný hotel s rozhlednou a vysílač. K slavnostnímu otevření došlo 21. září 1973. Budova ve tvaru rotačního hyperboloidu krásně tvaruje vrchol Ještědu.

Hotel jsme si prohlédli, ale shodli jsme se na tom, že výhledy jsou lepší zvenku než tady přes okna. Myslela jsem, že si na chvilku sedneme a něco si dáme, ale když vidím, že za kousek štrúdlu chtějí 150,- Kč, tak mne chuť přechází. Kdybych měla hlad, tak to asi neřeším, jenže ten právě nemám. Ani zajímavé pivo zde netočí.

Ještě se jdeme podívat na vyhlídkovou terasu východně od hotelu, kde kdysi stála provizorní vysílací stanice. Kromě pamětní tabulky je tam vysoký kříž. První - kamenný kříž byl na vrcholu vztyčen prý již r. 1737. Stál tu do r. 1812, kdy byl povalen. Tradice křížů pokračovala, ale stály zde vždy jen kříže dřevěné. R. 1980 byl poslední odstraněn, ale od r. 1990 tradice křížů pokračuje.

Marně na vrcholu hledáme nějaký panoramatický obrázek, abychom si upřesnili, co kde je vidět. Bohužel marně. Nic není nikde venku, ani v restauraci. Aspoň jsme nikde nic nenašli. Obzory se trochu za mlžují, ale jsme spokojeni.

Chvíli přemýšlíme, kudy se vrátíme. Můžeme sejít po červené z rozcestí Ještěd - odb., které je na silnici, po které jsme přišli. Jenže je to pěkně prudký sestup. Trochu váháme, protože pohodlnější zelená vede po silnici. Ale nakonec vyhrála i proto, že po této silnici vede naše NS a vede okolo dalších skal - Vířivých kamenů. Jsou to dvě rovnoběžné skalní stěny dlouhé 190 a 120 m, vysoké 25 a 7 m, široké 20 m. Jejich vrcholy jsou pojmenovány podle známých alpských štítů - Malý Matterhorn, Monte Rosa, Breithorn, Pollux, Castor a Lyskamm.

Z Ještědu na parkoviště k autu to jsou 3 km. Je to z kopečka, docela klesáme rychle. Nakonec ani těch aut moc nejelo. Je skoro pět a občerstvení je ještě otevřené. Šla jsem si honem ještě koupit Birella. Ten Zelený ječmen mi docela chutnal. Pán už chtěl zavírat. Samozřejmě jsem se dozvěděla, že už měl strach, že jsme zabloudili. A protože se řídím zásadou, že líná huba holé neštěstí, tak jsem se zeptala, zda bychom mohli tady na parkovišti přespat. Vyšlo to, povolení máme. Hned jsem se také dozvěděla, že i on má podobně upravené auto a když nemusí jezdit sem, tak také vyráží do přírody. Dokonce nám tu nechal i klíče od záchoda. Hned jsem Otovi objednala pivo a spěchala mu říct, co jsem domluvila. Přiznal se, že si taky říkal, že by to bylo fajn tady přespat, ale že to asi nevyjde. Když zjistil, že už má natočené pivo, byl ještě spokojenější. S pánem jsme si popovídali jak staří známí.

Když odjel, jdu vařit večeři a trochu se umýt. Jsme už ve stínu, je tady zima. Asi i proto, že jsme v 769 m. Po večeři jsme zalezli do auta. Ani tam moc teplo není, ale nefouká tam. Vypili jsme 2 kousky piva ze stejnojmenného pivovaru a jdeme spát. Tenhle den se skutečně zase vydařil. Snad nám počasí vydrží i na zítřek.

Jedeme do našich severních hor - 23. den - skoro 11 km dlouhý okruh po NS Terasy Ještědu: parkoviště Výpřež - Kamenná vrata - Červený kámen - studánka Frantina - Machova skála - vyhlídka Karolíny Světlé - Černý kopec - Ještěd - Vířivé kameny na mapě