Jedeme do našich severních hor - 24. den - dopoledne: Liberec (Vratislavice nad Nisou) - pivovar Konrád a tech. památka zauhlovací a vodárenská věž; Milíře - rozhledna Císařský kámen

V noci byla docela zima, ale bude hůř. Podle předpovědi se má v noci ochlazovat. Vždyť už máme září. Co bychom chtěli. Spali jsme však perfektně. Vstáváme po osmé, venku ve stínu je 11 stupňů, ale na parkoviště už svítí sluníčko. Konečně snídáme v teple. To je pohodička. Až v 9 přijeli první výletnici a také pan domácí. Zdravíme se jak staří známí.

Za chvíli se už loučíme a odjíždíme. Opět projíždíme Libercem, ale ani dnes se nechystáme na prohlídku městem. Po včerejší perfektní procházce se nám po městě chodit nechce, i když jsme se původně těšili. Vždyť není všem dnům konec.

Prakticky při cestě máme pivovar Hroch, ale víme, že má otevřeno jen v pátek od 15 hodin, takže teď je zavřeno. Projíždíme bez zastavení. Parkujeme až u pivovaru Konrad. Tohle sice není minipivovar, ale pivo nemají špatné, navíc mám napsáno, že pivovarská budova vypadá moc pěkně.

Tento dříve Vratislavický pivovar ANNO 1872 byl právě r. 1872 založen. Od té doby se píše historie pivovarnictví v tehdejší samostatné obci. Již však r. 1877 byl uzavřen - chmel se neurodil, prodej z důvodu konkurence se snižoval. Ale již za 2 roky nový majitel výrobu piva obnovil. Dokonce 1. října 1891 pivovar navštívil císař František Josef 1. - seznámil se s výrobou a ochutnal samozřejmě i zdejší pivo. Pivovar prosperoval, získal i několik ocenění a medailí. Pivovar měnil majitele i názvy piv. Pivovar přežil i znárodnění - pivo se tu nepřestalo vařit ani v době privatizace. Až najednou v r. 1998 svoji činnost ukončil. Zopakovala se však situace z doby jeho začátku a opět za dva roky nový majitel začal v pivovaru vařit pivo s názvem Konrád.

Vedle vjezdu do areálu je podniková prodejna, kde kupujeme 4 piva a jedno nealko. Druhů je víc, ale už to nemáme skoro ani kam dávat, aby bylo pěkně v chladu. Jen žádné letáčky už neměli. Přes prázdniny se to prý vyčerpalo a nové ještě nemají. U vstupu do areálu je vrátnice a závora, ani jsme nezkoušeli se tam dostat, takže žádnou pěknou historickou budovu jsme neviděli.

Původní samostatnou obec Vratislavice nad Nisou ještě neopouštíme. U Lužické Nisy byla v letech 1847 – 1872 postavena továrna Ignaz Ginzkey & Co., kde se vyráběly koberce a přikrývky. Její součástí byla i zauhlovací a vodárenská věž (postavena až v letech 1916 - 1919), která je nyní vedena jako technická památka. Kombinace vodojemu a zauhlovací věže je ale zcela unikátní. Věž byla dominantou nejen továrny, ale i celé obce. Výroba byla ukončena až r. 1990. Od té doby ji využívají telefonní operátoři.

O záchranu této věže se od r. 2015 snaží spolek dobrovolníků AvantgArt, kteří vyčistili a zpřístupnili zatím dolní dvě podlaží. Tam se příležitostně konají výstavy, koncerty i různé zábavní akce. Měla by fungovat i jako rozhledna. To jsou dva důvody, proč tam musíme zajet.

Samozřejmě jsme si usmysleli, že se chceme do věže dostat. V chátrajícím objektu továrny je stále živo. Sídlí tam spousta firem, jsou tam sklady. Nejdřív zkoušíme zjistit, zda se o to někdo stará, komu to patří. Když už jsme sehnali kontakt na konkrétní paní, nebyla v práci. Ještě věž obcházíme ze všech možných stran, když najednou z věže vyšel chlap v modrákách a zamykal. Zase se nám povedlo být ve správnou dobu na správném místě. Sice pán dělal drahoty, že věž je vysoká 60 metrů, musí se vystoupat po 220 schodech, že máme počkat, až bude nějaká akce. Když jsme řekli, že jsme zdaleka a že tedy máme smůlu, tak se ustrnul a nakonec šel s námi, aby se nám tam něco nestalo. Že tam jsou vysílače mobilních operátorů s vysokofrekvenčním zářením, které je životu nebezpečné, a že tam můžeme být jen 10 minut. Věž má tři podlaží a vyhlídkovou terasu. Nakonec jsme to měli jako exkurzi. V každém patře nám vysvětlil, jak to fungovalo. Zásobník na uhlí byl v podzemním podlaží. V 1. a 2. podlaží byla strojovna, která zajišťovala dopravu uhlí a vody. Dokonce s námi prošel zauhlovacím mostem, kterým je věž spojena s kotelnou. Tudy se vozilo pásovým dopravníkem uhlí. Vodojem byl nejvýš a sloužil jen pro potřebu továrny. Nahoře je terasa s malým osmibokým altánem. A samozřejmě vysílače a spousta kabelů. Až tam jsme se dostali. Vidíme hezky nasvícený Ještěd, Liberec se vzdálenými kopečky a celý areál továrny. Tak tohle byl prima zážitek. Prostě jsme měli štěstí.

Pokračujeme na jih - jedeme do obce Milíře. Když jsme tady r. 2018 byli, tak stará rozhledna Císařský kámen byla zbourána a k nové byly postaveny jen základy a spodní patro. O dva měsíce později sice byla dokončena, ale kdepak nám už byl konec. Teď jdeme zkontrolovat, zda je pravda to, co psali v listopadu r. 2018. Parkoviště pro návštěvníky rozhledny je v obci u kiosku s občerstvením. Vstup na rozhlednu je volný a jak Ota prohlásil, tak je to skutečně pořádná rozhledna. Je bytelná, kovová, konstrukce má dřevěné obložení, na vyhlídkové plošině jsou hezky zpracované panoramatické obrázky. Viditelnost je skvělá. Je vidět Ještědský hřbet, Liberec, Jablonec nad Nisou, ale i jižní svahy Jizerských hor nebo západních Krkonoš se Sněžkou, Český ráj se zříceninou Trosky.

Pokračujeme dál na jih. V obci Rádlo u rozcestí U lesa je malé posezení - pro nás šikovné místečko na ohřátí oběda. Rychle jsme se najedli a pokračujeme dál na Malou skálu, kde je další pivovar a kde si chceme udělat výlet do skal.

Jedeme do našich severních hor - 24. den - dopoledne: Liberec (Vratislavice nad Nisou) - pivovar Konrád a tech. památka zauhlovací a vodárenská věž; Milíře - rozhledna Císařský kámen na mapě