Jedeme do našich severních hor - 27. den: Krkonoše - cca 13 km dlouhý okruh: Jezerní domky - naučná Slezská stezka - mramorový lom Strážné - Hříběcí bouda - pivovar Friesovy boudy (chata Andula) - bouda Klínovka - Klínový důl - Klínový potok - vodopády

Zima je v noci čím dál větší, zvlášť když jezdíme spát do hor. Jsme ve výšce 756 m a ještě u potoka. K ránu klesla teplota pod 10 stupňů. Jsme však na to připraveni, spali jsme už ve větší zimě.

Včera jsme chodili po městě, dnes se chystáme do hor. Máme však pohodový den, jen asi 10 - 12 km, podle toho, jakou trasu zvolíme. Proto nepospícháme. Vstáváme v devět, když na naše parkoviště začíná svítit sluníčko. Hned je ten den příjemnější. Po snídani ještě výjimečně dávám pohodovou ranní kávu.

Pak už vyrážíme na Friesovy boudy, kde je pivovar. Tam se smí autem jen na povolenku. My ji ani nesháněli, jdeme pěšky. První část je téměř jen do kopce - převýšení 500 m je poměrně plynulé, takže to nebude tak strašné.

Z parkoviště Jezerní domky odcházíme po zelené - po naučné Slezské stezce. Celých 7 km však po ní neprojdeme, jen její kratší část. Tato stezka je nejstarší zemská stezka v Krkonoších. Vedla tudy již od 10. století. NS vede na chatu Výrovka - na sedmi panelech seznamuje s historií osídlování Krkonoš, se zajímavostmi o jednotlivých usedlostech a s tehdejším způsobem života.

Míjíme chatu horské služby, kde má být infocentrum. Stojí tu jedno auto, ale vypadá to, že tu nikdo není. Ze zvědavosti beru za kliku. Skoro ani neotevřu a zevnitř se ozve silný štěkot. Rychle zavírám, aby mne pes nesežral. Až pak jsem zaklepala. Vyšel ochranář a hned se nám ochotně věnoval. Potřebovala jsem vědět, zda je to průchozí Klínovým dolem podle Klínového potoka okolo vodopádů, kam jsme chtěli sejít od Friesových bud. Možné to prý je, ale poradil nám trasu o něco delší, ale zajímavější s hezkými panoramaty. Ještě nám to ukázal na mapě, která tady venku je. Je hezké počasí, cestu o 2 km delší určitě zvládneme.

Naše cesta obchází lom Strážné, také Mramorový lom, kde se těžil vápenec, ale také kvalitní dekorační kámen, tzv. Krkonošský mramor. Lom je hluboký přes 50 metrů. Těžba zde probíhala od 18. století až do 70. let 20. století.

Cesta je široká, prudší stoupání střídá relativně pohodové. Míjíme Hříběcí boudu. Byla to jedna z prvních horských stavení v Krkonoších. Byla postavena již někdy na konci 17. století. Tehdy patřila vrchnosti, která zde chovala hříbata. Byla to spíš vzácnost, koně se zde běžně nechovali, od toho má chata i svůj název. Již koncem 19. století poskytovala občerstvení i ubytování. R. 1898 ji poničil požár, od té doby byla několikrát přestavěna. V letech 1949 - 1950 zde téměř rok žil král komiků Vlasta Burian, který si zde léčil bolavou duši - po obviňování z kolaborace a několikaměsíčním trestu, kdy měl přidělené nucené práce v severních Čechách. Dnes je majetkem Odborového svazu železničářů Praha, který ji r. 2006 zmodernizoval.

Na rozcestí Nad Hříběcí boudou opouštíme NS a stoupáme dál po modré přes louky do mírného kopečka. Je tady nádherně. Dovolené skončily, boudy jsou sice zavřené, ale to nám nevadí, naopak. Ten klid je fantastický. Další cesta vede lesem. Najednou se před námi opět otevírají daleké výhledy, jsme na zdejších horských lukách, kde je několik chat, které patří mezi Friesovy boudy.

August Thomas Fries si zde r. 1676 postavil první boudu a byl prvním majitelem zdejšího horského hospodářství. Později přibyly i další chalupy. Ještě r. 1900 zde žilo 7 rodin Friesů. Věnovali se chovu dobytka a výrobě mléčných produktů. Když se začal ve 2. čtvrtině 19. století rozvíjet cestovní ruch, živili se i jako horští nosiči a průvodci. Turistům poskytovali i pohostinství. Okolo r. 1900 svoji usedlost prodali. Následně se majitelé měnili. Po požáru r. 1910 byla znovu vybudována. Patřily k ní louky, kde se pásly krávy, měli tažného koně. R. 1935 získal tehdejší majitel licenci k provozování pohostinství. Poskytoval také ubytování. Po válce byl však majitel odsunut. Po r. 1948 chatu získaly pražské Škodovy závody. Bouda však byla zbourána a r. 1987 postavena nová blíže u lesa. Název Friesova bouda byla zachován.

Dnes k ní patří několik dalších chalup v okolí. Je tu dokonce pro děti udělána Stezka Frisových skřítků. My jdeme do chaty Andula, která je kousek pod námi. Tam je horský minipivovar Friesovy boudy, který byl založen r. 2012. Je tady nádherně. Sedíme venku, díváme se na rybníček a samozřejmě na krásné okolí. Když jsme přicházeli, seděl tady jeden mladý pár, akorát dojídali a odcházeli. Jsme tu tedy sami a v klidu se kocháme. I když vaří víc piv, dnes mají na čepu zdejší světlou 10 a polotmavou 14 ALE a pak pivo z pivovaru Hendrich z Vrchlabí, kam jsme včera z nedostatku času už nezajížděli.  Mají jejich světlou 11 a polotmavou 13. Piva jsou výborná, personál sympatický. Nakonec jsme dohromady ochutnali všechny druhy. K tomu jsme zakousli výborné zelné placky s uzeným. Ota dostal etikety a dokonce prospekt, kde jsou popsána zdejší panoramata. No je to paráda. Ani se nám nechce odejít.

Čas však utíká, máme před sebou ještě 9 km, musíme už jít. Kousek se vracíme a pokračujeme po modré okolo dalších Friesových bud. Ještě kus jdeme do kopce. Už cestou se nám otevírají úžasné výhledy, dokonce vidíme i Ještěd. Vždyť jsme ve výši 1220 m. Pak jdeme pěšinou ve svahu téměř po vrstevnici. Ochranář měl pravdu. Je tu krásně a ty výhledy. Stromky už tu rostou jen nízké, je to tu samé borůvčí, prostě pohádka.

Přicházíme na rozcestí U Klínových bud. Tady bývala samostatná obec Klínové boudy, dokonce i s vlastním starostou. Vznikla v 16. století v souvislosti s těžbou železné rudy. Název má svůj původ v historické výrobě dřevěných klínů, které se používaly v blízkých dolech. Obyvatelé se živili chovem dobytka a zpracování mléčných produktů. Po 2. světové válce bylo zdejší obyvatelstvo německé národnosti odsunuto, oblast zůstala opuštěná. Nejvýše položená chata byla Klínová bouda, která vyhořela r. 1970 a už nebyla obnovena. Na jejím místě je studánka a zastřešený útulek pro turisty. Z rozcestí U Klínových bud je to po modré kousek. Ostatní domy jsou využívány jako soukromé chaty, podniková rekreační zařízení nebo jsou majetkem sportovních klubů. Trvale tady žije asi jen jedna rodina, která se zabývá pastevectvím.

My se z rozcestí začínáme po zelené pomalu vracet. Jednotlivé chaty jsou ve svazích jak poházené. Tohle je pastva pro oči. Na poslední chalupě zjevně nikdo není, venku mají lavici, opírá se tam sluníčko, jdeme se najíst a naposledy pokochat krajinou.

Je to tady přesně, jak nám říkal ochranář. Po zelené přecházíme po mostku a za chvilku vlevo odbočuje neznačená úzká pěšinka. Přesně tu potřebujeme. Vede Klínovým dolem podle Klínového potoka, který po chvíli mění název na Malé Labe. Tvrdí se, že je to zde srovnatelné se známějším Údolím Bílého Labe. Údolí nevytvořil ledovec, ale dravý proud potoka. Kamenné chodníčky tady vybudovali horalé už před staletími. Tady se sbíhaly stezky z Friesových i z Klínových bud a lidé pak pokračovali dolů do města za prací.

Jdeme podle potoka, který je v této části naprosto jedinečný. Podle mapy.cz zde má být jeden vodopád, ale menších vodopádů je tu spousta. Voda tu dokonce vymílá tzv. obří hrnce. Na pěti kilometrech toku potoka jich je prý 87.

Cesta zpočátku vede nad potokem, ale je slyšet, jak si pěkně bublá. Postupně klesáme až k němu a cestu si užíváme. Je to skutečně nadherný horský potůček plný vodopádků a peřejí. Každou chvíli se zastavujeme a kocháme se. Chvilku jdeme po jeho břehu, chvilkami se nám ztrácí. Nevíme, který z toho množství vodopádků, je ten uvedený na mapy.cz, ale je nám to jedno. Je tu nádherně.

Podle mapy někde kousek za vodopádem tato úžasná kamenná pěšinka končí, najednou se změnila v širokou zpevněnou pěšinu se starým asfaltem, šotolinou, či jak bych to nazvala. Potok s mnoha přítoky už není tak atraktivní. Je už regulovaný spoustou splavů, ale i tak je na co koukat.

U potoka je malý dřevěný domek, zpod kterého vytéká jede z bezejmenných přítoků. Na jednom splavu je vybudována pravděpodobně i líheň. Na konci cesty míjíme zapadajícím sluncem krásně nasvícený skalní masív Hranostají skálu.

Po 13 km jsme na parkovišti. Z klesání jsme měli docela strach, ale cesta tak příjemně klesala, že kolena vůbec netrpěla. Nohy nás vůbec nebolely. Prostě i to klesání byla pohodovka.

Jen časově nám to moc nevyšlo. Když jsme odcházeli, mysleli jsme si, že přijdeme brzy, že ještě bude svítit sluníčko, jak se vykoupeme v Klínovém potoce a posadíme se do křesílek. Jenže to jsme si to naplánovali na 9 km, nepočítali jsme, že se tak tak dlouho zasekneme v pivovaru a že se budeme kochat nádhernými panoramaty a bublajícim potokem.

Přišli jsme v šest, sluníčko už svítí jen na vrcholky stromů a rychle se ochlazuje. Venku je 16 stupňů. Jenže jsme se celý den těšili na vykoupání se v tůňce pod splavem, že si to nemůžeme nechat ujít. Na nic nečekáme a vrháme se do potoka. Snad teď večer nikdo nikam už nepůjde. Dnes by nás ze silnice bylo trochu vidět, ale moc to neřešíme. Vždyť jen v tůňce spláchneme dnešní pot a rychle vylezeme. Pak už budeme zahaleni do ručníku. Vyšlo to perfektně. Voda je ledová, ale je to osvěžující. Na zahřátí jsem vytáhla utajený zbytek whisky a šla jsem vařit večeři.

Dnes to byl zase nádherný den - počasím, ale i zvolenou trasou. Záchranář nám skutečně dobře poradil. Na zítra hlásí oblačno, zataženo. To se nám moc nehodí. Chceme na celodenní výlet - celkem na pět rozhleden. Chceme si dokonce přivstat, i když ranní zima bude určitě krutá.

Večer je stále ještě jasno, ale zima větší než včera. Zvedá se vítr.

Jedeme do našich severních hor - 27. den: Krkonoše - cca 13 km dlouhý okruh: Jezerní domky - naučná Slezská stezka - mramorový lom Strážné - Hříběcí bouda - pivovar Friesovy boudy (chata Andula) - bouda Klínovka - Klínový důl - Klínový potok - vodopády na mapě